Jak se bouře přehnala

Že se blíží konec školního roku a tím pádem i konec programu Maple, konec sborových aktivit - konec celého japonského dobrodružství - mi bylo připomínáno ještě hodnou chvíli před osmým srpnem, dnem, kdy se konala naše "promoce". Svým způsobem bylo lehce stresující uvědomovat si těsnou ohraničenost svého pobytu v Minó, zároveň však - ať už je to jakkoliv profláklé klišé - mě ta myšlenka poháněla k tomu užívat si poslední dny pokud možno co nejlépe a nejplnohodnotněji. Což občas bylo příjemné, občas se však škaredě zacyklilo. Obzvláště o prázdninách se mi tu a tam stávalo, že jsem seděla nad mapou Japonska, vymýšlela, kam pojedu na výlet, zjistila, že chci snad všude, kam se podívám, a skončila schoulená na posteli pod dekou, naplněná prázdnotou a smutkem z toho, že nic nestíhám, protože čas nekompromisně dochází.

To se však dělo až v srpnu, kdy už se daly pohodlně odpočítávat dny do odletu. (Pravděpodobně to už víte, ale jsem již zase doma. Tento článek, stejně jako ten minulý o Kanazawě a jako ty, co ještě přijdou, píšu z rodičovského bytu, z důvěrně známého obýváku, ze své oblíbené židle u kulatého jídelního stolu.) V červenci jsem se však na návrat do Česka svým způsobem trochu těšila a všechna ta loučení a započínající úklid po své krátkodobé existenci jsem brala poměrně zlehka.

Nejdříve ze všeho jsem po sobě uklidila ve sboru, u nějž si stále nejsem jistá, jestli jsem ho měla ráda nebo ne. Jsem z hloubi duše vděčná za vše, co mi poskytl, za hudbu, za zkušenosti, za nové pohledy na hudbu a na Japonce a na lidi celkově. Avšak zatímco na své předchozí sbory jsem vždycky hned po odchodu s nostalgií vzpomínala, za Tempestem jako bych udělala tlustou čáru a už se k němu nevracím. Jen tu a tam mi zničehonic při žehlení z nepochopitelného důvodu vytane na mysli melodie sborové hymny, o níž skutečně mohu bez zaváhání říct, že jsem ji ze srdce nesnášela. S odstupem času však paradoxně na rtech začala chutnat neutrálně, ne-li svým způsobem sladce - zatímco spolusboristé, energická gesta Mačiko a hýkavý smích pana Naojošiho v mé hlavě zapadal prachem.

Možná si ale ráda zavzpomínám, až uplyne ještě více času a až budu v českém sboru nadávat na to, co jsem v Japonsku glorifikovala, a marně toužit po na míle vzdálené tempesťácké píli a odhodlání.

Sbor mi každodenní život změnil opravdu k nepoznání, a to obzvláště v posledním měsíci semestru, kdy se zkoušelo prakticky neustále, neboť hlavní koncert sezóny se blížil. Před ním jsem však ještě veřejně vystoupila při dvou jiných příležitostech - a nevím, nevím, která byla bizarnější.

Nikdy bych neočekávala, že se v Japonsku někdy ocitnu na pankansaiské konferenci esperantistů. Konala se jednu červnovou sobotu u nás na univerzitě v kampusu Tojonaka a naším úkolem bylo zazpívat účastníkům několik písniček. Tréninku jsme dávali hodně, či spíše až moc. V onu sobotu jsme těsně před vystoupením téměř bez pauzy pět hodin zkoušeli pořád dokola ten stejný několikaminutový program, až jsme se kompletně vykřičeli a na scénu se vymotali jako mátohy. Než jsme se však na ni vůbec dostali, museli jsme velmi dlouho čekat. Na pódiu řádil podivný mistr rakugo. Za zvuku druhé věty symfonie Z Nového světa vyprávěl jakési historky o padání opilců do kolejiště a nevěděl, kdy skončit. Účastníci konference - převážně důchodci - se nenechávali ničím rušit a mírumilovně pospávali.

Pak však konečně přišla řada na nás a spustili jsme náš dechberoucí program. Prvním číslem byla sborová hymna, píseň sama o sobě špatná i kdyby ji zpívali sebelepší zpěváci. Věřím, že naším falešným sopránem se nám podařilo spící babičky probudit. Druhé číslo však znovu ukolébalo nejen je, ale i nás zpěváky. Sibeliova Finlandia (přeložená do esperanta) má velice hezkou melodii, nám se ji však povedlo šikovně pocuchat nejen kvůli našemu neotesanému projevu, ale i proto, že dirigentka Mačiko zvolila pohřební, neuzpívatelné tempo. Závěrečná sladká písnička Cubasa o kudasai (Dejte mi křídla), taktéž přeložená do esperanta, snad naši reputaci trochu spravila, i tak bych si ale toto vystoupení za rámeček nedala.
Nicméně... zde je onoho dne pořízený záznam z mého fotoaparátu. Doporučuji obzvláště posledních patnáct sekund videa - zdařilou přehlídku obuvi a stylů chůze členů sboru.

Jak lze vytušit, po tomto prvním vystoupení jsem byla poměrně zoufalá.

Pěvecké tendence Tempestu však byly naštěstí vzestupné. Před druhým vystoupením jsme cvičili v trochu rozumnější míře a na prkna sálu napochodovali poměrně čerství - což se na našem výkonu pozitivně projevilo. Pomyslné taktovky se také chopil celkem zručný stínový sbormistr Naojoši. Co však tentokrát bylo podivné, je ona samotná příležitost.

Mým původním úmyslem bylo účastnit se pouze velkého závěrečného koncertu čtyř sborů. Vystupování na jakési podezřelé akci zvané "Gaššósai" jsem považovala za ztrátu času a těšila jsem se, že budu mít v době jejího konání volnou sobotu a bude možnost dohánět školní resty. Na onu akci bylo nutno se dopředu zaregistrovat a zaplatit startovné, což jsem tím pádem s lehkým srdcem ignorovala.
Bylo nám všem velmi jemně doporučeno, abychom se přihlásili, pokud by se nám chtělo a pokud se by se nám to hodilo - nějak mi ale nedošlo, že když vedoucí osoba ve školním kroužku něco takovýmto způsobem jemně doporučí, měla bych si to vykládat jako přímý a celkem nekompromisní rozkaz.

Jakým pro mě tedy bylo překvapením, když mi v hromadném mailu přišel rozpis, kdo bude kde stát na pódiu, a mezi všemi těmi znakovými složeninami se skvělo jedno výrazné a všeříkající ANNA.

"Ale já jsem se přece nikam nehlásila, neplatila jsem ani startovné..." ohradila jsem se co nejopatrněji.

"To vůbec nevadí," pravila Mačiko se svým zářivým optimistickým výrazem v obličeji.

Na poslední chvíli jsem tedy tryskem svištěla na kole pořídit z druhé ruky lacinou černou halenku ke stejnokroji a proti své vůli se druhý den ráno dostavila načesaná a nalíčená na tajemný Gaššósai.

Na místě konání jsem zjistila, že to vlastně není žádné podezřelé sboroejchuchu, ale asi i celkem prestižní festival, který se evidentně v jeden den koná v každé japonské prefektuře. Toto byl jeho již 54. ročník.

V sousedním městečku Ikeda se toho dne sešlo ohromné množství sborů z celé prefektury Ósaka, a to sbory nejrůznějších typů - dětské, studentské, důchodcovské, smíšené, ženské, mužské, komorní, velké... Každý sbor měl přibližně sedm minut času na své vystoupení a festival běžel po několik dní od dopoledne až do večera. Na pódiu se muselo vystřídat nepředstavitelné množství zpěváků.

Objev, že jsem se po mnoha letech zase ocitla na pořádném zpěváckém festivalu, mě nabudil již dlouho nepocítěnou sboristickou euforií. Poměrně brzy jsem však byla stažena zpět na zem.

Když zavzpomínám na sborofestivaly, kterých jsem se v minulosti účastnila, vždycky mi vytanou samé příjemné vzpomínky na přátelskou atmosféru, všude se volně motající usměvavé účastníky v nejrůznějších stejnokrojích, a hlavně na vysedávání v sále, poslouchání ostatních programů a jejich následné prodrbávání se spolusboristy. Podvědomě jsem ale správně tušila, že tohle bude trochu něco jiného.

Vstoupili jsme do budovy Azalkové síně a ocitli se společně s ostatními sbory v neskutečně exaktně probíhajícím procesu, zkrátka jako na běžícím páse. Chvíli nás organizace nechala stát na plácku před vchodem, zatímco jiné sbory v těsně semknutých hloučcích stály jinde, pak jsme se posunuli na jiný plácek na pozici, kde předtím čekal jiný sbor, pak zase na jiný a potom nás odvedli do šaten, kde jsme se chvatně převlékli. Byli jsme doslova od hlavy až po paty černí. Černé halenky s dlouhým rukávem, černé košile, černé sukně, černé kalhoty, černé punčochy, černé ponožky, černé boty. Hlavně zbytečně neukazovat kůži.
Právě v okamžiku, kdy jsem po uhlazení posledního faldíčku na sukni přejela pohledem naši dívčí šatnu a spatřila všechnu tu čerň od kořínků vlasů až po podpatky - a v odraze zrcadla své vlastní nežádoucně nápadné světlé vlasy a bledě růžovou pleť - jsem si poprvé naplno uvědomila, jak nečekaně výrazně mění vizuální dojem jeden nenápadný, ale vlastně klíčový prvek dívčího, taktéž černého dresscodu domácího univerzitního sboru, tedy barevná umělá kytička připnutá k hrudi, kterou má každá dívka jinou, dle svého vkusu a uvážení. Palčivě se mi po těch strakatých kytičkách zastesklo.

Poté jsme napochodovali zase na jiný plácek, kde jsme stáli frontu na rozezpívání. Když jsme přišli na řadu, organizátorka položila před sbormistra obrovské digitální stopky, na nichž rychle ubíhalo pět minut na naše rozezpívání. Po vypršení času jsme uvolnili místo sboru, který byl ve festivalovém procesu zařazen za námi, a přesunuli se opět kamsi jinam, a pak konečně do zákulisí, kde jsme se opět dostali do fronty zpěváků čekajících na svých sedm minut slávy. Tou dobou jsem již dávno přestala přemýšlet a nechala se unášet samostatně šlapající mašinérií až na pódium.

Když jsme konečně přišli na řadu a nastoupili před obecenstvo, poprvé jsem si prohlédla sál a byla hned dvakrát omráčená překvapením. Zaprvé - ten sál byl mnohem větší, než jsem si představovala, že by mohl být. Byl to jeden z největších sálů, ve kterých jsem kdy vystupovala. Nu, a zadruhé to, že v tom ohromném sále sedělo jen asi dvacet posluchačů, z nichž většina byla důchodci, a z nichž většina v poklidu poklimbávala, stejně jako na esperantistickém kongresu.

Takhle jsem si celoprefekturální sborový festival opravdu nepředstavovala. Obzvláště, když jsem poté zjistila, že právě Ósaka je co do sborového zpěvu asi nejkoncentrovanější prefektura. Kde jsou ostatní sbory? Proč nás nikdo neposlouchá? A můžeme vlastně jako účastníci vstupovat do sálu?

Zazpívali jsme snově něžnou skladbičku Cubasa (Takemicu Tóru; zde odkaz) a indonéskou lidovou píseň ve sborové úpravě, Gai bintang (zde odkaz; pozn. naše verze neobsahovala tanečky, pouze tleskání a dupání). Při tleskání a dupotu se diváci probudili a zmateně zvedli svěšené hlavy - hádám ale, že jim bdělý stav dlouho nevydržel.

Odešli jsme ze sálu pryč stát další frontu na společné fotografování, poté se přesunuli do šatny, převlékli se zpět do civilu a odešli pryč z Azalkové síně pokračovat v tradičním sobotním tréninku, jako by se vůbec nic nestalo. Na festivalu Gaššósai jsme dohromady strávili přibližně hodinu času a hádám, že ostatní sbory to měly obdobně. Vše bylo dokonale vypočítané, ale mechanické a neosobní. Nikdo se neusmíval, nikdo ani očima nekomunikoval. V sále nebyla dostatečná divácká podpora - a jak jsem pak zjistila, ostatní sbory do sálu skutečně vůbec nesměly. A ani samotný program festivalu neměl příliš jasnou koncepci. Sbory byly poskládané halabala, nebyly nijak systematicky seřazené. Když jsem stála ve frontě před sálem, na pódiu se zrovna potila hromada základoškoláčků v uniformách. Po nich je vystřídal celkem velký sbor dědečků a babiček, kterým to už ve vysokých polohách moc neznělo. Poté šel náš poměrně malý, černočerný vysokoškolský sbor. A po nás zase výrazně nalíčené babičky v tyrkysových róbách připomínajících mořské panny...

Vrcholem sezóny však nebyl Gaššósai, ale Džointo konsáto, společný koncert čtyř sborů z různých vysokých škol (Ósacká městská univerzita, Ósacká vysoká škola pedagogická, Wakajamská univerzita). Sbory nejprve zazpívají každý svůj program a pak všichni hromadně jedno velké společné číslo. Různé univerzitní sbory pravděpodobně tímto stylem koncertují poměrně často, minimálně v Kansai.

Kromě výše zmíněných dvou skladeb jsme nacvičovali ještě další dvě (mysteriózní Ave maris stella; Trond Kverno; zde odkaz + experimentální Miniwanka; R. Murray Schafer; zde odkaz) a do toho se pustili do zkoušení společné půlhodinové skladby Kisecu e no manazaši (Ogikubo Kazuaki, zde odkaz). Nejprve jsem jí nemohla přijít na chuť, časem jsem si ji ale proti svému očekávání dokonce až zamilovala.

Co mi však po chuti nebylo od začátku až do konce, byl prudký nárůst zkoušek. Ano, zkoušet, obzvláště společnou skladbu, je potřeba - ale z jakéhosi důvodu se zkoušky konaly pokaždé ve dnech, kdy bylo třeba připravovat se na písemky či dělat spousty domácích úkolů, a často i na nepraktických místech, třeba ve sto kilometrů vzdálené Wakajamě či ve smradlavém Abiku na samém jihu města Ósaka.
Udělat si nedělní výlet do Wakajamy by nebylo špatné, kdybych se to nedozvěděla den předem s tím, že jsem plně spoléhala na to, že v neděli spěšně dorazím to, co jsem nestihla kvůli sboru v uplynulých dnech - zkoušku jsem tedy zatáhla a stejně tak několik dalších podobných.
Abiko jsem navštívila. Doufám, že to kromě poprvé bylo i naposledy.

Téměř každý červnový a červencový týden jsem trávila 12 hodin zpěvem a 8 hodin dojížděním a jinými prostoji. Poslední týden před koncertem to pak vyrostlo na 16 hodin zpěvu a 12 hodin dojíždění a jiných prostojů.

Vedli nás dva dirigenti, pan Išiwaka a pan Aizawa, jeden větší otaku než druhý a jeden větší podivín než druhý. Pan Išiwaka je přihrblý mladý Ósačan mluvící jako jakuzák. Kdybyste jej ale viděli na fotografii, řekli byste, že to je pohledný hodný sararíman s brejličkami - a což o to, pohledný on skutečně je. Co jsem však na něm oceňovala nejvíc, je jeho schopnost krásně čistě dirigovat. Měla jsem pocit, že perfektně rozumím každému jeho gestu, jako by můj hlas byl pevně propojen s jeho rukou. Bohužel pan Išiwaka nás však na koncertě nedirigoval. Jeho role v celé sborokomedii byla pouze nacvičovat a dokonale nás připravit na výkon. Na koncertě si nás totiž měl vzít do parády Tokijčan Aizawa, takový ten nejstereotypnější předobraz umělce. Pan Išiwaka si dával záležet, aby mu nás předal v bezchybném stavu a i přesto, že již nedirigoval, účastnil se i nadále zkoušek, seděl v koutě na židličce, obskakoval pana Aizawu, napjatě poslouchal každý jeho infantilní žertík a psal si poznámky.

Pan Aizawa je hudební skladatel s hlasem jako pozoun s dusítkem a naprosto nesrozumitelným, nesmírně emotivním způsobem dirigování. Byla jsem z něj zmatená až do samého koncertu. Až na koncertě jsem najednou záhadným způsobem prozřela a pochopila, co se mi snaží svými pohyby říct a v ten moment jsem si zpívání s ním začala poprvé užívat. Do té doby to však bylo trápení, obzvláště když jsme nacvičovali přídavky - jeho vlastní písničky Zenbu a Aitakute. (Odkaz na Zenbu zde. Odkaz na Aitakute zde.)

17. července, na státní svátek, pak naše urputné snažení dosáhlo mety a podali jsme veřejný výkon. Jelikož se toho dne konalo slavné kjótské Gion macuri, nikdo z přátel se dle očekávání coby divák nedostavil - až na japonskou kamarádku až z daleké Saitamy. Milá Hikari obětavě nasedla do šinkansenu a na koncert se osobně dostavila, tak jako se mnou chodívala na orchestrální koncerty Adama. Byla jsem nervózní, protože jsme spolu zažily lepší sborové časy - ještě více jsem se však těšila na to, až se setkáme.

Náš sbor se toho večera naprosto, ale naprosto vymykal ostatním třem sborům v nejrůznějších ohledech, což považuji za velmi sympatický individualismus, zároveň mě to ale mírně znervózňovalo.
Všechny sbory měly úplně stejný černo-bílo-červený stejnokroj, jen my byli stejně jako na Gaššósai odshora dolů černí. Všechny sbory dirigoval student, zatímco do našeho čela se postavil čtyřicetiletý Naojoši. Všechny sbory zpívaly miniskladbičky s piánem z různých japonských cyklů a pásem, my si poskládali program ze vzájemně nesouvisející acapellové hudby z celého světa. Všechny sbory to měly poměrně nudné, jen my jsme oproti mým pesimistickým očekáváním poměrně zazářili.

Sál byl plný tak z poloviny, možná ze dvou pětin. Sbory hromadně nastoupily na pódium, seřadily se do pozoru do zástupů, každý pod svou oficiální vlajku. (Byly povětšinou červené a velké asi jako ubrus, jen my měli svítivě oranžovou, velkou jako povlak na polštář, zdobenou už mnoho let neaktuálním logem Ósacké univerzity zahraničních studií, která dříve sídlila v Minó, než se spojila s Ósackou univerzitou.)
Začali jsme zpívat hymny. Dosud jsem byla přesvědčena, že hymna Tempestu je druhá nejotřesnější píseň, kterou jsem kdy musela zpívat (Smetanovo Věno jen tak něco z první pozice nesesadí), když jsem však slyšela, jaké písně reprezentují ostatní tři soubory, usoudila jsem, že na tom vlastně nejsme tak špatně.

Tempest zazpíval jako třetí a nic se nepokazilo. Společná skladba se také podařila. Trochu jsem si oddechla, že to přeci jenom nebyl ztracený čas. Zazněly i oba přídavky a naši sbormistři dostali místo květiny velikého plyšového tuleně a sépii.

S posledním zadumaným akordem Aitakute na mě naplno dopadla únava z posledních měsíců plných zkoušení. Vyčerpala jsem se až na dřeň. Kdyby byl program byť jenom o minutu delší, už bych jej nedokázala dozpívat do konce.

Po koncertě už jsem si s Tempestem vícekrát nezazpívala. Sešli jsme se ještě jednou a reflektovali semestr. Průběh sezení byl fascinující. Reflektovat jsme měli vše, co nás zrovna napadlo, zkoušky, koncerty, výkony všech, výkony sama sebe, výkony sbormistrů - jednotlivé postřehy však byly jako přes kopírák, záleželo, v jakém kdo byl ročníku. Prváci se v uctivé japonštině káli za to, že během semestru jakožto naprostí zelenáči nebyli pro sbor dostatečně užiteční a spíš všechno brzdili svou neschopností, a přísahali, že v příštím semestru ještě více zaberou. Druháci se emotivně vyznávali ze svých niterních bolů - už nejsou nezkušení prvňáčci, nevinné nepopsané stránky, ale ještě ani dostatečně šikovní senpaiové, kteří by mohli jít příkladem a popisovat ony nepopsané stránky svým jistým rukopisem. Třeťáci kritizovali sbor celkově, ale velmi sofistikovaně a opatrně - a aby se neřeklo, že jsou namyšlení, a aby působili empaticky a skromně, trochu shodili i sami sebe. Čtvrťáci se naplno obuli do prváků, do druháků i do třeťáků, kazatelským tónem hřímali nad všeobecnou neschopností a nad nedostatkem úcty k autoritám, postřehy týkající se svých vlastních osob úplně vynechali.
Když jsem přišla na řadu já, všichni se ke mně otočili a napjatě poslouchali, co jakožto krátkodobý zahraniční host řeknu. Byla jsem velmi nesvá. Nechtěla jsem jen chválit, protože bych nebyla upřímná, ale bála jsem se kritizovat. Nakonec jsem zariskovala a vsadila na přímočarost a upřímnost. Vzhledem k tomu, jak neupřímně působily postřehy ostatních, byl to tak trochu krok vedle, správně jsem měla nasadit masku a ve svém příspěvku se obratně kroutit a neříct vlastně nic konkrétního. Takhle se mi ale podařilo mírně urazit sbormistryni Mačiko a vyvolat na tvářích ostatních lehce chmurné výrazy, či spíše křečovité úsměvy. Ač jsem chválila stejnou měrou jako kritizovala, chválu jako by všichni přeslechli a slyšeli jen kritiku, kterou jsem ani nepodala nijak útočně. Jakožto od zahraničního hosta a ještě ke všemu prváka se ode mě pravděpodobně neočekávala jiná kritika než sama sebe, a dojímání se nad tím, jak to bylo pěkné a jak jsem s Tempestem za těch pár měsíců zažila mnoho neopakovatelných zážitků. "Číst v atmosféře" jsem se zkrátka nenaučila až do samého konce a stále to neumím. Chce to pilovat po celý život - a asi ani na jeho konci nebudu dobrá.

Po reflexi jsem si s některými členy ještě dlouho přátelsky povídala (i s "démonickou" Haru, se kterou jsem měla nejeden názorový střet), s širokými úsměvy a máváním se nechala vyprovodit a unavená se vydala domů. Bylo pro mě těžké uvěřit tomu, že tato krátká etapa mého zpěváckého života skončila, zůstala však jen únava, černá krojová sukně od země až po prsa, desky se zlatým logem, hromádka not a vlezlá melodie hymny zaseknutá v mozku...

Od té doby jsem několik členů sboru ještě potkala náhodně ve školní jídelně či jinde na pozemcích kampusu v Minó. Nikdo z nich mě již nikdy nepozdravil. Jedna dívka, studentka češtiny, se koncem srpna vypravila se svou spolužačkou do Prahy - několik týdnů předtím trávila v Maďarsku na jakési letní škole maďarštiny. Na setkání však dorazila jen ona spolužačka, sboristku kousl zde, v oproti Japonsku z tohoto hlediska bezpečně se zdajícím Česku, tajemný nepopsatelný hmyzák ukrytý v oblečení, a tak to bolelo, že vyhledala lékařskou pomoc, sraz zrušila a nechala mě provádět Prahou jen svou společnici. Napsala mi následně email na rozloučenou, a když jsem na něj odpověděla a zeptala se, zda je kousanec již v pořádku a jak se jí líbilo v Českém Krumlově, který vidět stihla, odpověď už nepřišla a hádám, že ani nepřijde. Ať je mi to jakkoliv nepříjemné, doufám, že je tomu tak proto, že se dobrovolně rozhodla mou existenci ignorovat jako zbytek sboru, a ne proto, že hmyzák, co ji v Praze kousl, byl jedovatý.

Má sborová zkušenost se ve výsledku ukázala být opravdu spíše únavnou a pozitivní tak na sedmdesát procent maximálně, přesto si říkám, že není nic, čeho by bylo třeba litovat. A proto se připojuji k zástupu dalších a říkám jakožto správný senpai připravený popisovat bílé stránky ve svých kóhaiích: chcete-li jakožto zahraniční student aspoň trochu vykouknout ze své cizinecké bublinovité zóny, přihlašte se do jakéhokoliv školního kroužku. Možná budete mít úplně jinou zkušenost než já, třeba lepší, třeba horší, třeba i vyloženě nesrovnatelnou. Ať už však bude jakákoliv, určitě bude k nezaplacení.