Akce "KIX-PVG-PRG" a jak to celé dopadlo

Je mi skoro až přihlouplé se ještě takhle pozdě ozývat, protože povídání o Anničině panice v Japonsku už skutečně hodnou chvíli není aktuální. Opustit blog takhle těsně před koncem by ale byla ta nejpřitroublejší prohra, a tak po dlouhé odmlce ještě jednou otevírám editor a pokusím se vydolovat z hlavy to poslední, co jsem světu ještě chtěla na téma svého pobytu v Kansai říct.

Poslední dny na koleji byly trochu jednotvárné, ale nikoli nudné. Bylo třeba vymazat stopy po své existenci, tedy vyklidit pokoj a uvést jej do takového stavu, v jakém jsem ho koncem loňského září našla.

Venku tou dobou panovalo těžké vedro na padnutí a vzduch se tetelil vřeštěním cikád, zkrátka japonské léto jak má být. Šlo však vycítit, že se kruh uzavřel. Kopce nad kampusem začaly vypadat přesně tak, jak jsem je poprvé uviděla po svém příletu, sytě zelené s občasným červeným či žlutým stromem-individualistou. A cvrčci v prádelně a pavouci okupující přístřešek na kola dorostli do právě té správné velikosti, aby začali být tak akorát protivní.

Tu a tam se však počasí chovalo poměrně divoce. Kromě tajfunu, kvůli kterému padla školní exkurze na Amanohašidate, se jednou za rozbřesku, když na koleji panuje ještě hluboká noc, nad Minó přehnala silná bouře. Hromy a blesky se střídaly jako na běžícím páse. Jeden opravdu jasný blesk mě svým prudkým světlem dočista probudil - a tu vzápětí těsně po něm přišla obzvláště silná rána, postel se pode mnou zatřásla. Leknutím jsem se zavrtala hluboko do peřin. O malou chvíli později mě z nich však vyhnalo naléhavé a neodbytné vyzvánění požárního alarmu.

Po několikaepizodní sérii legračních kuchyňských kalamit, které se asi ne úplně náhodou všechny odehrály na našem patře, to bylo poprvé, co jsem se po spuštění alarmu opravdu bála, že se něco velmi nepříjemného přihodilo. Netrvalo to dlouho a sousedé se jako obvykle sešli celí vyjevení v přízemí, ve většině případů rozespalí a otrávení. Jedna sousedka dorazila s evakuačním zavazadélkem, jiný s tím nejcennějším, co měl - počítačem s rozepsanou diplomkou.

Alarm hlásil, že hoří na požárním schodišti ve vrchních dvou patrech, z nich však vůbec nikdo dolů nesešel - a silně jsme pochybovali, že by to mohlo být proto, že obyvatelé jsou nahoře uvěznění, spíše jsme je podezřívali z toho, že vyzvánění ignorují a snaží se nadále spát. Nepřicházeli dokonce ani kampusoví hlídači, obvykle při požárních hlášeních nesmírně pohotoví.
Unavení jsme se tísnili mezi plyšáky olbřímí velikosti, které ve společenské místnosti zanechala německá sousedka před opuštěním koleje, a kterých v křeslech leželo naskládáno snad ještě více, než bylo nás. Alarm nám pulzoval v uších a usoudili jsme, že asi nakonec stejně zase nehoří, když necítíme žádný kouř, a že to je celé zase marné a zbytečné. Kdyby aspoň neotravoval ten alarm, aspoň by se dalo jít ještě spát.

Tchajwanka ze třetího patra vypadající jako porcelánová panenka se zvedla z křesílka, chvíli si alarm s váhavým výrazem prohlížela, pak opatrně stáhla dolů jednu páčku a zvuk okamžitě utichl. Všichni jsme na ni vyjeveně pohlédli a ona se bojácně začervenala. Na chvíli nastalo úplné ticho.

Přibližně po třičtvrtěhodině od rány bleskem dorazili na kontrolu dva seriózně se tvářící brejlatí hlídači odění v plné požárnické výbavě. To už jsme se ale dávno rozešli do svých pokojů a snažili se na nepodařený start dne zapomenout.

～～～

Spakovat svůj roční nepořádek nebylo ani trochu lehké a netušila jsem odkud začít. Většinu knih, všechny studijní materiály, zimní oblečení a pohorky jsem v předstihu zaslala ve dvou lepenkových krabicích lodí do Česka, a po dvou a půl měsících úspěšně dorazily - nepoškozené, toužebně vyhlížené a velmi těžké.

Stav "před"

Stav po třech dnech od pořízení předchozí série.

Wulan mě vyprovodila z koleje.

Některé věci se vešly do zavazadel, jiné ne a bylo třeba je vyhodit, třeba legendární pyžámko se srdíčky a nápisy "Je t'aime", nad kterým se francouzské spolužačky blahosklonně usmívaly. Většinu artiklů denní potřeby jsem však zabalila, navozila do jedné ze sousedních kolejí na odkladiště a "poslala dál" české spolužačce, která mě v Minó měsíc nato vystřídala.

Můj odlet byl naplánován na dvacátý třetí srpen. Tou dobou odlétalo mnoho sousedů z celé naší koleje, a tak se u nás v přízemí moc nedalo žít.
Proč?

Protože s odnášením vybavení domácnosti na studentskou skládku se nikdo nenamáhal. Vždyť naházet své krámy na chodbu v přízemí je mnohem jednodušší!

Když jsem opouštěla kolej, vyprovodilo mě na zápraží několik spolužaček. Byla jsem tak trochu za sebevražednou hrdinku, neboť jsem svou těžkotonážní krosnu, nacpaný batoh, ještě nacpanější kabelu na počítač a hlavně obrovský kufr - to vše vážící zhruba tolik jako já sama - byla jako snad úplně jediná odhodlána dopravit na letiště Kansai absolutně bez pomoci.

První, pěší etapu cesty na letiště, jsem dopředu odhadovala jako nejnepříjemnější kvůli sluníčku pražícímu přímo do tváře, dusnému horku, a samozřejmě i tíze zavazadel. Jet autobusem přímo od kampusu by bylo praktičtější, ale chtěla jsem se svézt jednokolejkou, abych se rozloučila s Taijó no tó.
V soupravě jsem si naposledy užila japonských pokusů si na mé osobě procvičovat angličtinu, a ačkoliv mě to dříve rozčilovalo, tentokrát jsem bez vnitřního obrácení očí v sloup odpověděla anglicky a dala se s klukem v mém věku celkem s chutí do řeči.
"Vy máte ale obrovská zavazadla!" pronesl.
"Víte, já se právě teď vracím domů. Byla jsem tu téměř rok."
Jakmile jsem to vyslovila, tělo jako by se mi smrsklo a stáhlo do sebe. Nechtěla jsem si svůj návrat připouštět. Nechtěla jsem myslet na to, že má japonská existence končí.
Bavila jsem se s tím klukem a úplně přitom zapomněla na Taijó no tó...

Vystoupila jsem na nádraží Senri čúó a čekala mě druhá etapa, přestup z jednokolejky na metro. Motala jsem se poněkud chaoticky sem a tam, protože jsem v jednom místě této nepřehledné stanice nikde nemohla najít ani eskalátory ani výtah. Při usilovném pátrání se mi v jedné chvíli podařilo zvrhnout si pod nohy kufr a ve snaze jej zachytit a vybalancovat si nechat přeletět krosnu přes hlavu a rozplácnout se na zemi, beznadějně zavalená a s končetinami do všech stran.

Vzpomínala jsem, jak jsem před pěti měsíci vyprovázela Jana a stejně jako onehdy si v obchůdku na nádraží Nanba koupila sáček s vaflemi, které mě ani tentokrát moc nenadchly, a zatímco jsem je uždibovala, vlak mě vezl na letiště a já bezmyšlenkovitě koukala z okna na nechutnou jižní Ósaku.

～～～

Snad každý z mých blízkých mi při prvním ponávratovém setkání položil otázku typu: "Těšila ses domů?" Zajímavé mimochodem bylo, že lidé ve věku přibližně 40+ zpravidla očekávali, že jsem se zpátky do Česka těšila, zatímco ti mladší z velké části vůbec nebyli překvapeni mou odpovědí - říkala jsem pokaždé po pravdě ne.

Myslím si, že je normální, že když člověk přistane v cizí zemi a nějakou chvíli tam pobývá, projde několika fázemi kulturního šoku. Jejich projevy a vývoj se u každého více či méně liší. Když jsem si o tom nicméně povídala s některými spolužáky, prožili jsme to všichni v základu poměrně podobně.
U mě to bylo, řekněme, trochu husté. Ale ne že by u jiných nebylo také.

V září, v říjnu, v listopadu a v prosinci bylo Japonsko krásné a nové. V září a v říjnu jsem objevovala, jak co v místním životě chodí, a jakmile jsem na to nejzákladnější přišla a začala být schopná samostatné existence, jako na zavolanou přišlo období nádherně zbarveného podzimního listí. Ani mě nenapadlo myslet na to, že tam někde za moři a horami je nějaká Praha, nějací kamarádi, nějaká rodina. Vlastně se mi ani až tak moc nestýskalo po milovaném muži. Všechny ty nové vjemy dokonale zaměstnávaly mou mysl a na nějaké snění o vzdáleném minulém životě nebyl prostor.

Po Novém roce přišly dlouhé prázdniny, kdy moc nebylo do čeho píchnout, lezavá zima na koleji, nemoci, osamělé dny v pokojíčku. Japonsko bylo i onehdy krásné. Moc ráda vzpomínám například na svůj první sníh v Minó. Najednou jsem však v sobě našla úplně novou touhu se dívat na české filmy a televizní pořady. Vařit si to, co jsem si vařívala doma. Snít o svých oblíbených místech v Praze i mimo ni.
Stesk po milém se stával čím dál hůře snesitelným, stesk po rodině a po přátelích kde se vzal tu se vzal, prudce vybublal na povrch. Myšlenka na stále se blížící Janův příjezd byla to hlavní, co mě udržovalo v přijatelně dobré náladě. "Dotěrné a nucené" pravidelné víkendové skypování s rodiči a sestrou mi začínalo přinášet podezřele příjemné potěšení.

Když začal duben, milý se vrátil zpátky domů a zase jsem zůstala sama, čekal mě po týdnu stráveném v emoční otupělosti velmi výrazný náladový propad. Dalo by se říct, že jsem sakurové období strávila ležící se zničenými nervy, nulovým sebevědomím, depresivními myšlenkami a uslzenýma očima schoulená pod peřinou. Měla jsem pocit nesnesitelné osamělosti, marnosti všech svých činů, nesnášela jsem sebe a to, že jsem se dala zrovna na to pitomé, pitomé japanologaření, které mi v životě stejně nikdy k ničemu nebude.

Absolvovala jsem několik sezení se školní psycholožkou, která mi nic nepřinesla, jen krajní odpor. Zato však pomohly tři jiné věci.

Za prvé: ze všeho nejdříve jsem vstoupila do sboru Tempest. O mých sborových eskapádách zde už bylo řečeno až až, a jak víte, celé to tak nějak vyznělo do nijak. Pokud jsem však za něco Tempestu opravdu hluboce vděčná, pak za to, že účast na jeho aktivitách byla natolik intenzivní a ulítlá, že množství špatných myšlenek bylo dlouhodobě sníženo na minimum.

Za druhé: jednoho večera mě napadla bez nadsázky osvícená myšlenka - najít si nový koníček, který mě zbaví zbytečných chmur. A tak jsem sedla na kolo, zajela do stojenového obchodu, prohlédla si, co tam mají, a náhodně a bezmyšlenkovitě si odtud odnesla testovací bleděmodré klubko a háčkovací háček. Pustila jsem si několik tutoriálů na youtube, zkusila si, jak se dělá řetízek, krátký sloupek, dlouhý sloupek, pevné očko... - a od té doby už jsem nedokázala přestat. Háčkovala jsem v autobuse, ve vlaku, ve škole, ba dokonce i v Kjótu.
Když mi bylo smutno, háček zaručeně fungoval jako kouzelná hůlka.

A vykouzlil třeba tohle.

A za třetí: vše zkrátka chtělo svůj čas. Když přišlo léto a skončilo období dešťů, najednou jsem se úplně uklidnila. Japonsko už nebylo extaticky fascinující svou neotřelostí a neprobádaností jako na podzim. Stalo se zvláštním, milým a domáckým způsobem přívětivé, a to i přesto, že mě na něm spousta věcí štvala - to, co mě rozčilovalo, jsem se však naučila celkem smířlivě přijímat. Stále jsem jej vnímala jako zemi, která mě neustále něčím překvapuje a v jejíchž společenských poměrech se coby Středoevropanka tak dobře neorientuji a asi ani nikdy nebudu - tušila jsem však, že mám dobře nakročeno k tomu přirozeně zakořenit.
Samozřejmě, že přesně v téhle fázi, kdy jsem byla za celou tu dobu nejlépe naladěná a připravená na svá další japonská dobrodružství, bylo nutné si sbalit kufry a nechat nový domov-nedomov za zády.

Návratu do vlasti jsem se bála - a ještě více než jeho samotného, jsem se bála té představy, že končí můj krásný sen.
Celý ten čas jsem strávila kompletně vytržená z české každodennosti, nyní mě však čekal návrat do reality, nijak zvlášť tvrdé, ale oproti jedenácti měsícům stráveným jen nasáváním nových vědomostí, starými i novými koníčky a cestováním, přeci jenom poměrně drsné.

～～～

Na letišti Kansai jsem si úplně poprvé v životě dala nápoj ze Starbucks a přiměřeně si jím zkazila žaludek. Za check-inem jsem ztropila mírně hysterickou scénu poté, co jsem zjistila, že mi paní na úřadě při rušení "občanství" v Minó předala špatné informace o vrácení kartičky pojištěnce. A pak už mě vlastně jen čekal nástup do letadla.

Poslední snímek pořízený na japonské půdě

Když můj airbus již za tmy vzlétl, plakala jsem jako zjednaná, nehledící na okolí jako správný nevychovaný gaidžin. Připadalo mi to jako věčnost, než jsem byla schopná odložit kapesník a s chladnou hlavou pozorovat světelné sítě na povrchu japonských ostrovů.
Když můj druhý airbus po mnoha hodinách přeletěl polsko-českou hranici, už to trvalo jen překvapivě krátkou chvilku a za okýnkem se objevila Praha. Letěla jsem trasou, kterou jsem pasivně dobře znala z doby, kdy jsem ještě na gymnáziu pozorovala z učebny fyziky letadla létající kousek od naší školy, a později s šálkem čaje ze skal nad Vltavou. Zahlédla jsem věžák, ve kterém jsem odteď zase měla začít bydlet, a o vteřinu později jsem svištěla nad Čimicemi. Z jakéhosi důvodu jsem si vybavila sestru, která v Čimicích roznášela poštu a vyprávěla mi, že tam mají panelák s fasádou vyzdobenou obrovskou duhou. Soustředěně jsem pozorovala čimické paneláky a když jsem skutečně našla jeden s výrazným duhovým obloukem, znovu jsem se nezadržitelně rozplakala.

Za posmrkávání jsem pozorovala mosty přes Vltavu a říkala si, jak je ta Praha fakt pěkná.

Letiště Václava Havla bylo oproti KIXu zvláštně malé a tiché. Povídala jsem si s náhodným pánem, který také byl v Japonsku a dělal tam bojová umění, převzala své kufry, naložila je na letištní vozík a vykročila vstříc východu, kde na mě již čekala rozesmátá rodinka.
Praha v šest ráno byla studená, lidé vysocí, čeština všude okolo nepřirozeně snadná na pochopení, byt rodičů úplně stejný, byt milého naopak k nepoznání jiný po čerstvě proběhlé rekonstrukci.

Brzy mi začalo připadat, jako bych si jen na chvilku odskočila, jako by se mi to všechno jen zdálo. Velmi rychle jsem si na český život zvykla. Stále si ale nemohu pomoct a musím vzpomínat na tolik mnoho věcí, které bývaly tak samozřejmé a nyní jsou tak vzdálené.

Pokud bych tvrdila, že to byl nezajímavější rok mého života, určitě bych nelhala. Pokud bych dokonce řekla, že nejpřínosnější rok mého života, také bych nelhala. Ale hlavně to byl nejkratší rok mého života.

Nyní je prosinec, blíží se Vánoce a vzpomínky na pobyt v Japonsku jsou pro mě samotnou čím dál neuvěřitelnější. Zdá se však, že dobrodružství stále neskončilo. S příchodem zimy mi ve schránce přistála tu a tam nějaká pohlednice, a dokonce i pár mailů od přátel či učitelů z Ósacké univerzity, že se chystají do Prahy, tak jestli se nesejdeme.
Připadá mi skoro až bláznivá představa, jak vedu svou čínskou kamarádku staroměstskými uličkami, či jak se slovenským kamarádem poznaným v Japonsku popíjíme čaj na území, kde naše mateřštiny neznějí jako exotická hatmatilka. Už se však nemohu dočkat, až to všechno přijde - a až i já někdy vytáhnu paty z domu a navštívím Japonsko ještě jednou - méně panikařící, ale nadále s očima až navrch hlavy.