Japannika: Jak je důležité míti Kjóto

Varování: v tomto článku se ani řádek neodehrává v Kjótu!

Zjištění, že jarní semestr je na první pohled úplně stejný ale ve skutečnosti dočista jiný než podzimní, mě poměrně zaskočilo. Jarní semestr je více stresující - a to i přesto, že jsem se přihlásila na méně vyučovacích hodin než v podzimním. Snad je to také i sobotou od rána do večera strávenou se sboristy či snahou dohnat absurdní rest, kvůli němuž už jsem mezi nejen českými známými nechvalně proslavená - tedy konečně dokončit desetistránkovou seminární práci o potravinovém odpadu, kterou jsem rozepsala v srpnu 2015...

Na cestování každopádně nezbývá téměř žádný čas a když už se mi povede vyhradit neděli či státní svátek výletu, jsem nejšťastnější, když mohu odjet do starého dobrého Kjóta, uvelebit se u řeky, koukat na ptáky, poslouchat náhodné muzikanty, ať už hrající na kytaru či třeba na varhánky šó, potkat někoho z českých spolužáků a na chvíli se odstřihnout od toho, co se děje v Minó.

A cože se to v tom Minó vlastně děje, že je nutno se léčit Kjótem?

Odpověď je trojitá a není nijak překvapivá.

～～～

Výuka. Obzvláště vypečené je pondělí se svou kaligrafií, v níž, jak jsem si slíbila, ~~čím dál méně~~ odhodlaně pokračuji, a tlumočnickými cvičeními.
Předmětem s obdobným názvem jsem si prošla již v minulém školním roce na české půdě. Tehdy jsem měla velký problém s mluvou v japonštině a pokud mě vyučující vyvolal, ve většině případů to skončilo mým blackoutem a neschopností ze sebe vyrazit ani hlásečku. Letos už jsem o dost méně bojácná, avšak výpadky nadále pokračují v celkem hojné míře. Důvodem je angličtina a extrémní keigo.
Tlumočíme z japonštiny do angličtiny a obráceně. U angličtiny mi však schopnost aktivního používání zapadala prachem, neboť zde stejně jako v Česku touto řečí téměř nemluvím. S většinou spolužáků hovořím v ~~gaidžinské~~ japonštině, avšak pro tlumočnická cvičení mi takovýto každodenní trénink není nic moc platný. Mnoho z tlumočených vět je totiž laděno do stylu keigo, tedy do uctivé, případně skromné japonštiny - v našem případě do patolízalské a sebemrskačské japonštiny. Keigo jsem nikdy neměla ráda, tato hodina mi je ovšem zprotivila až na dřeň.

Pan vyučující se s námi maže ještě míň než pan vyučující z Karlovy univerzity, což je zároveň od něj upřímně hezké, zároveň to ale i bolí. Když nezačnete mluvit do tří vteřin, máte smůlu a vyučující s poznámkou "kdybyste takhle dopadli na pracovišti, už letíte", vyvolá dalšího. Trénujeme tlumočení konsekutivní i simultánní, z nichž druhé jmenované je vskutku laskominka. Obzvláště výživné bylo, když pan vyučující pustil nahrávku rozhovoru a vy máte tlumočit oběma stranám, které mluví naprosto plynule, jako by si vzájemně rozuměly a vás ani trochu nepotřebovaly, či spíše, jako by si četly myšlenky - a vy vůbec nic nestíháte a cítíte se naprosto, naprosto nadbyteční.

Trochu mi vadí, jakým způsobem je tento předmět veden. Studenti nejsou ani tak nuceni se učit pružně reagovat, improvizovat a být schopni z fleku vytvořit japonskou/anglickou větu, která správně předává sdělení a zároveň má hlavu a patu - jako spíše biflovat.

Abych však jen nelamentovala nad pondělními radostmi života, škola nám tu a tam přináší i zajímavé zážitky přesahující hranice učebnic, testů či gramatických pouček. Mezi ně patří například workshop hry na šamisen, tradiční třístrunný drnkací nástroj.
Paní Komori, jeden z pilířů programu Maple, se ve volném čase učí hrát na šamisen a každoročně zve svého mistra k nám do školy, aby nám dal minilekci.
Když mistr dokončil přednášku o tom, jak se nástroj drží a jak se na něj správně drnká špachtlovitým plektrem, přišel dlouho očekávaný dotaz: "Kdo si to chce vyzkoušet?"
Zájem byl veliký. Času však nebylo mnoho, tak se na všechny nedostalo. Hru si však stihli vyzkoušet spolužáci z Rakouska, Thajska, Tchaj-wanu, Číny či Bulharska - a já taky.

Nejprve ze všeho jsme zkoušeli hrát tradičním způsobem, tedy v sedu na patách.

Pak se však paní Komori rozhodla nás raději posadit na židličky.

Pokoušeli jsme se vydrnkat písničku Sakura sakura.

Nakonec nám mistr a paní Komori společně zahráli. Spíš než jejich vystoupení mě však zaujala jejich komunikace. Mistr se mi hned ze začátku jevil jako člověk, který si je moc dobře vědom toho, že umí něco, co jen tak každý nedovede, a paní Komori, která tu a tam dělala chyby, občas před námi z žertu lehce zesměšňoval. Cítila jsem se za ni trochu trapně, že si z ní dělá někdo legraci takhle před studenty. Na druhou stranu jsem si však také uvědomila, že něco takového u nás na škole nevidím poprvé. Když naše třída M1, kterou vede programový šéf pan Iwai, měla spojenou výuku s třídou M2, kterou vede čerstvě dostudovaná slečna Fudžihira, byli jsme svědky neustálého žertovného rýpaní pana Iwaie právě do slečny Fudžihiry. Pan Iwai to myslel kamarádsky a slečna Fudžihira pošťuchování celkem obratně odrážela, nebo naopak vtipně přijímala - neumím si ale dobře představit, že by něco takového probíhalo na české škole.

Ke konci workshopu pak přišly na řadu ozašiki asobi, tedy společenské hry, kterými gejši baví své hosty. Když mistr hledal dobrovolníky, tentokrát jich bylo jen pomálu. Všichni se styděli.

První hra byla podobná známému kámen-nůžky-papír, pozměněná na Watónai-tygr-stařenka (postavy z jedné loutkové divadelní hry). Hrdina Watónai přemůže tygra. Tygr přemůže stařenku. Stařenka (Watónaiova maminka) přemůže Watónaie. Hráči se schovají za paraván, aby se neviděli, a zatímco mistr hraje na šamisen písničku, mají za úkol na ni tancovat a v patřičný okamžik vylézt zpoza zástěny a napodobovat jednu z tří postav. Přihlásili se dobrovolníci z Rakouska a Německa - že však byli vyšší než paraván, viděli na sebe, a tak celá hra probíhala poněkud absurdně.

Postřehová hra, při níž se ze stolu krade mistička.

Takováto zpestření jsou však poměrně vzácná. Trápení s tlumočením, s domácími úkoly na kaligrafii, s testy ze znaků, se slohovkami a skupinovými projekty jsou však denní realitou.

～～～

Sbor. Už zde o něm bylo řečeno mnoho v minulém článku - ten však vyšel již téměř před měsícem a od té doby se stihlo ledacos nového přihodit.

Co mě celkově asi nejvíce překvapilo, nebyl ani tak sbor samotný, jako spíš moje neschopnost se hladce začlenit. Teoretické znalosti o japonských hierarchických vztazích se mi ukázaly být celkem zbytečné, dělám i tak jednu chybu za druhou.

Mezi můj nejvýraznější prohřešek patří následující "incident".
Dirigentka Mačiko zase jednou šla na zkoušku pozdě, a tak se pomocný sbormistr Macuoka chopil své role a jak je jeho zvykem, začal s námi dělat podivuhodná cvičení všeho druhu a povídat nám své nekonečné přednášky. Začal tím, že hrál na keyboard rozezpívávací cvičení a my, místo abychom zpívali, měli za úkol pouze syčet do rytmu. Poté si nás posadil do lavic a rozpovídal se o správném používání bránice.
Macuoka samotný působí tak, že ví, o čem mluví. Tedy, že ví, kde má bránici. Během svých přednášek však nikdy nezmínil, kde přesně ji na sobě mají milí zpěváci hledat a evidentně to neudělal ani nikdo jiný před ním.
A proč by to měl říkat, každý přece ví, kde má svou bránici, ne?
Sopranistky sboru Tempest to neví a jsou přesvědčeny, že ji mají, řekněme, výrazně níž.
Poté, co Macuoka dopřednášel, hlavní sopranistka Haru se otočila na zbytek hlasu a zeptala se nás-nových členek: "Rozuměly jste dobře, co Macuoka-kun říkal? Možná to bylo trošku složité. Tak, teď si vyzkoušíme, jestli bránici správně používáme."
Vzápětí nás rozdělila do dvojic ve složení prvačka+senpaika. Prvačka dostala za úkol zpívat, zatímco senpaika jí měla kontrolovat a stimulovat bránici tím způsobem, že do ní prudce tlačila zaťatou pěstí. Skončila jsem ve dvojici se samotnou Haru a když jsem začala zpívat a Haru mi prudce vrazila pěst kamsi na Venušin pahorek, byla jsem tak překvapená a tak to bolelo, že místo zpěvu ze mě začalo vycházet cosi, co se spíše podobalo melodickému kvičení. Překvapení vzápětí přešlo v silné popuzení a poté, co se Haru zatvářila nespokojeně a prohlásila, že bránici úplně správně nepoužívám a že zvuk, který ze mě vychází, není zrovna fajn, jsem neudržela nervy na uzdě, udělala nádech a výdech a senpaice bez jakéhokoli zvýšení hlasu řekla, že si tak trochu myslím, že tohle cvičení nedává smysl a nepřináší to, co by mělo přinášet. Sotva jsem to vyslovila, už jsem toho litovala. Celý soprán se na mě rozpačitě koukal. Senpaiky překvapeně, prvačky vyděšeně. Takhle se nový člen nechová.
V největších rozpacích byla přirozeně samotná Haru, která však z nepěkné situace velice obratně vykličkovala. Dokonale zahrála mou poznámku do autu a s nepřiměřeně sladkým úsměvem a slovy "znáš-li lepší cvičení, po zkoušce mi je řekni," ukončila debatu a od té chvíle mě začala okázale ignorovat.
Tichá válka vypukla. Haru se urazila a já nebyla dostatečně pokorná na to, abych před ní uznala svůj společenský přehmat.

Byla jsem ne z Haru, ale ze sebe dost nešťastná. Haru mi nebyla moc sympatická již od první zkoušky, vyvolat napětí jsem však nechtěla. Zároveň jsem však nevěděla, jak ze situace vybruslit. Omluva mi připadala nepřípustná, neboť i přes výčitky jsem si nadále stála za svým názorem. Kdybych se omluvila, shodila bych se sama před sebou. A tak jsem se rozhodla situaci ignorovat a čekat, co se bude dít.
Asi to byla nejlepší možná varianta, neboť po několika týdnech napětí samo vyšumělo a začaly jsme spolu zase spontánně a s úsměvem komunikovat.

Od té doby se mezi námi přihodilo ještě mnoho dalších příhod, na které bych mohla reagovat podobně jako onehdy, už jsem se však poučila a raději zaťala zuby. I tak ale stále dělám ostatním jednu botu za druhou. Nejsem správný prvák. Protože nejsem prvák. Nový člen ale automaticky znamená prvák. Stojím mimo zavedený systém.

Na poslední zkoušce jsem opět nechtěně uvedla soprán do nepohody tím, že jsem si při zkoušce po hlasech poté, co na to ze senpaiů nikdo neupozornil, dovolila poukázat na to, že zpíváme mimo rytmus.
Od prváka se ani v nejmenším neočekává, že si všímá nepřesností a upozorňuje na ně zbytek sboru. To dělají jen ti zkušení. Prvák přijímá to, že on konkrétně způsobuje chyby svou nezkušeností, i přesto, že je často způsobují právě ti nejvýše postavení z nás.
Takovýto způsob uvažování mi připadá jako čím dál větší nesmysl postavený na velmi nestabilním podloží.

V momentě, kdy učiním faux pas, se pokaždé stydím, že jsem si následky svého možného jednání nedomyslela dopředu, když mi to přitom vlastně muselo být svým způsobem jasné. Tu a tam se však stane, že mě do nepříjemné situace neuvede ani tak má špatná schopnost kúki wo jomu, "čtení v atmosféře", reagování a přizpůsobování se dané situaci, ale skutečně prostě jen to, že nejsem správný článek v řetízku. Či z jiného úhlu pohledu - takovýto řetízek pro mě jako pro článek není vůbec vhodný.
A nebo ne? Nebo jsem zase nezvládla číst v atmosféře?
Na konci víkendového soustředění Mačiko shromáždila prváky ve volné třídě, aby je učila číst noty. "Anna-san, ty noty číst umíš bez problémů, takže ti tohle sezení nic nedá. Můžeš jít k senpaiům a trénovat s nimi Ave Maris Stella," navrhla mi vzápětí.
"Tak jo," souhlasila jsem, sebrala se a opustila třídu. Při mém odchodu Mačiko oslovila zbytek prváků: "Je tu ještě někdo, kdo někdy dělal hudbu a umí číst noty?" Dva zvedli ruku.
Když jsem za sebou zavírala dveře, zaslechla jsem Mačiko ještě říct, že se, jestli chtějí, také mohou zvednout a jít k senpaiům zpívat. Vzdalovala jsem se od třídy a čekala, že se dveře za mnou ještě jednou otevřou a oba prváci půjdou se mnou. Nikdo však po mně už nevyšel.
Zařadila jsem se mezi druháky, třeťáky a čtvrťáky a Haru se s očima navrch hlavy vyptávala, co tu dělám, že mám být úplně jinde.
"Mačiko mě poslala," odvětila jsem. "Ahá..." odvětila Haru, zvláštně se zatvářila a dál to nerozebírala a nechala mě s ostatními zpívat. Od dirigujícího Macuoky jsem si rovněž vysloužila několik nespokojených pohledů.
Opět jsem měla pocit, že jsem něco nezvládla. Bylo ode mě správné využít dirigentčiny nabídky a jít dělat to, co mi připadalo užitečnější? Nebo jsem měla zachovat kolegiálního ducha a učit se se zbytkem prváků noty, jako to udělali ti dva?

Nechci, aby si sboristé mysleli, že jsem nafoukaný gaidžin-všeználek, když přitom sama skutečně nijak dobrá zpěvačka nejsem. Zároveň se však svými "prohřešky" do této role čím dál víc nechtěně stavím.
Otázka však je, jestli skutečně celé to společenství zvané "školní kroužek" není doopravdy postavené na hlavu a určené čistě k obtěžování druhých. Taková malá příprava na zaměstnání v japonské firmě.

Vůbec jsem netušila, že začlenění do tohoto kolektivu bude až tolik náročné. Vstoupila jsem do něj právě proto, že jsem si myslela, že je co do vertikálních vztahů spíše uvolněný. Člověk ale nikdy nevidí pod pokličku hned na první pohled. A často ani na druhý, ani na třetí.

Samotný zpěv je každopádně velice zábavný, každá zkouška je ale natolik duševně vysávající, že příležitostný útěk do Kjóta se pomalu začal stávat povinností.

～～～

Nyní následuje odlehčovací série "Obrázky z Tojonaky":

Kampusový rybník s výhledem na hory a na město Ikeda. Někde za horami se nachází Kóbe.

Alej s parkovištěm na kola. Toho dne byla sobota, tak bylo poměrně prázdné, ve všední den však na něm není k hnutí.

Školní klub švihadlářů v akci

Vrabčáků je Japonsko plné. Jsou však nevyfotitelní. Až teď se mi podařilo jednoho zvěčnit. Moc nadšeně ale nepůsobil.

Doktor Wani, náš maskot

V této budově zkouší Tempest nejčastěji, konkrétně v nejvyšším patře v protilehlém rohu.

Pohled ze stejného místa, ale z nejvyššího patra

O tom, jak jsem se dostala na 65. ročník kansaiského esperantistického kongresu, budu vyprávět někdy příště.

Co na něm dělal mistr rakugo, to vám však schopná říct nejsem ani teď ani příště, protože to sama netuším.

Japonský špaček mukudori. Záhada tajemného ptáka z jarního ptačího článku (odkaz na foto) konečně objasněna!

V Tojonace mají i příjemný lesíček.

Ve světlé budově na kopci vlevo se konalo ono esperanťácké mecheche.

Kousek od kampusu se nachází letiště Itami.

Kočky u univerzitního parkoviště

～～～

Kolejní život. Věřím, že každý, kdo někdy bydlel na koleji, by mi mohl dát za pravdu, že kolejní život je leckdy pestrý. A stejně tak věřím, že leckdo na koleji zažil ještě o mnoho děsivější či bizarnější zážitky, nežli já. Dost možná takoví lidé dokonce žijí na stejné koleji, akorát v jiných patrech a prožívají zase jiné věci, které k nám do temného asociálního přízemí nedolehnou. A to nejzvrácenější dozajista zůstává více či méně skryto a nikdo z nezasvěcených je nikdy neviděl a neuvidí.

Než přiletěl a následně odletěl Jan, kolejní život byl i přes příležitostné brblání ještě celkem pohodový. Jaro teprve začínalo, sušička elektrizovala oblečení a když bylo smutno, bylo příjemné si napustit umyvadlo, hodit do něj rozteklý pahýl svíčky a pouštět si lodičku jako na Vánoce. Za okny bylo přes den světlo a ve společných prostorách jsme se potkávaly jen se sousedkami.

Sušička začala méně elektrizovat poté, co mě napadlo ji vyčistit. Pravděpodobně jsem byla vůbec první člověk v historii koleje, který s něčím takovým přišel. Musela jsem špínu vyškrabovat nožem.

Sotva však vypukl jarní semestr, objevili se nejen ve společných prostorách skuteční vládci koleje, což mě dohnalo k preventivnímu oblepení dveří molitanem.

Hodinu poté, co jsem dokončila izolaci, jsem z pokoje vynášela prvního švába.

Kdo jiný se ještě na koleji vyskytuje kromě nás lidí?
Třeba takoví mravenci. Na chodbě pobíhají velcí, v pokoji malí. Téměř neustále vyhazuji ven nějaké mravence a oni vypadají čím dál méně ochotně se nechávat vyhazovat. Rozhodla jsem se tedy raději s nimi začít praktikovat mírumilovné soužití.
Nebo švábi. Ti nám působili mnoho radosti už na podzim, když byli dospělí a všudypřítomní. Nyní si užíváme, že jsou ještě mladičcí a ne tolik nepohlední. I ti však jednoho dne dospějou.
Pavouci. Pokud jsou malí, jsou to kamarádi. Nespustí-li se vám ráno po probuzení přímo na obličej, v takovém momentu kamarádství končí, já využívám práva silnějšího a platícího nájem pokoje, a příživníka vypoklonkuji. Nutno však ale uznat, že pohled na to, jak se vám před očima stále více a více zvětšuje pavouk, je velmi efektivní budíček a salto z postele na zem vítaná rozcvička, ke které se obvykle po ránu nedonutíte.
Pokud jsou však pavouci velcí a okupují prostor kolem pračky, máte najednou dosud nepoznanou chuť si vzít na sebe ještě jednou tu propocenou halenku s malým flíčkem od čokolády na břiše a s praním raději počkat, až si najdou lepší stanoviště, nebo až přijde paní uklízečka a vymete je ven.

Jsme na patře tři holky a všechny tři hodně nemáme rády hmyz.
Jsme tři hmyzí odpůrci na patře, kde bydlí nejvíce hmyzu z celé koleje.

O mukade, velkých stonožkách jsem slyšela rozličné zkazky od spolužaček ze sousední koleje, kde s nimi sváděly líté boje už na podzim.
Na podzim jsem tu já žádnou stonožku nepotkala - to znamená, že by u nás na koleji nemusely být, uvažovala jsem.

Zatímco se mi na plotně vařil improguláš a já pustila kohoutek, abych si v dřezu opláchla ruce, z odpadu vyděšeně vystřelilo cosi dlouhého, nohatého a tykadýlkovatého a chaotickými pohyby se to snažilo uniknout vodě. Brr, tak to je ono! No to je nadělení.
Šla kolem Švýcarka a s podivným hysterickým smíchem na mou úpěnlivou prosbu stonožku v utěrce vyhodila před kolej.

Těžko říct, co je na stonožkách nejvíc znepokojivé. Jestli to ohromné množství cukajících se bílých nožiček? Nebo jejich černý článkovitý krunýř? Červená hlavička? Rychlý běh? Jed, který vás po kousnutí sice nezabije, ale prý to celkem bolí? Vědomí, že to jsou ničím nezlikvidovatelní tvorové, kteří by beztak přežili i ragnarök či zombie apokalypsu?
Po dosavadních několika setkáních se stonožkami jsem pokaždé, jakmile jsem překonala prvotní úlek, zjistila, že vlastně nejsou zas až tak démonické - zároveň ale vzbuzují respekt a najít ji v pokoji, asi bych z toho nebyla vyloženě šťastná.

Na stonožky každopádně nemám nijak velké štěstí, potkávám je vlastně zřídka. Od začátku jara to byla zatím tři setkání. Čínská sousedka má však na ně smůlu přímo neuvěřitelnou - stonožky nachází dle vlastních slov prakticky neustále a to jak ve společných prostorách, tak ve svém vlastním pokojíku.
To by vlastně nic moc neznamenalo, kdyby to děvče nemělo z hmyzu ještě větší hrůzu, než já a australská sousedka dohromady.
Jednoho večera mi ve facebookové poště přistálo několik velice nešťastných zpráv. Sousedka prý otevřela dveře od pokoje a přímo před nimi se rozvalovala velká stonožka. Dle svých slov dveře zabouchla a nyní odmítá vylézt ven. Litanie byla zakončena zoufalým výkřikem, že už tady nehodlá žít a chce okamžitě domů.
Otevřela jsem dveře na chodbu, zahleděla se na stonožku kroutící se tou dobou již o metr vedle od sousedčina pokoje a zaposlouchala se. Z pokoje se ozýval tichý, ale usedavý pláč.
Usoudila jsem, že bych měla něco udělat, a tak jsem zaklepala a slíbila, že stonožku odstraním, hlavně ať nepláče. Že je však stonožka rychlá a já zbabělá a ne dostatečně obratná, abych ji dokázala chytit, vyfasovala jsem od sousedky hubící sprej a pustila se do špinavého díla, zatímco ona, stále ještě slzící, s posmrkáváním přihlížela.
Jak jsem řekla, zlikvidovat mukade není lehké, přežije téměř vše. Následující chvíle jsem tedy strávila pronásledováním stonožky a stříkáním dalších a dalších obláčků jedu.
"Co to tu děláte?" ozvalo se za mnou. Objevila se Indka z druhého patra, která se vracela zvenčí. Napadá mě zpětně, zda nebyla přiopilá, neboť působila nepřiměřeně vesele a hovořila s námi anglicky, ač moc dobře ví, že čínská sousedka anglicky neumí.
"Á, mukade. Počkejte, počkejte, já to vyřeším!" zvolala žoviálně, vylovila z kabelky štos papírů a mohutnými gesty začala již slábnoucí stonožku mést směrem ke dveřím.
Při prvním, dobře mířeném švihu mukade proletěla vysoko vzduchem a musela jsem uskočit, aby mi nepřistála na hlavě. Při druhém mocném švihu svištěla stejně vysoko a tentokrát málem zasáhla Číňanku, která začala znovu kvílet a plakat. Neotřesitelně rozverná Indka se tedy raději pustila do uklidňování a já stonožku mezitím sama vymetla a poté dala již zase upokojené Číňance čajovou karamelku a sama sezobla jednu na vzpamatování.
Hysterie nicméně o chvilku později vypukla znovu, když ke vší smůle odkudsi vylezl velký pavouk.

Od onoho památného večera začala sousedka systematicky hromadit jedy a zahájila chemickou válku. Na chodbě se objevil lavor s modravou páchnoucí látkou a podlaha u stěn byla posypána práškovým jedem, který, jak jsem o pár dní později zjistila, je velice silný. Na koleji nyní přežije jen to, co lítá - a často ani to ne.
Sousedka naopak dokonale pookřála. Kdykoli ji od té doby potkám, září jako sluníčko.
Trochu mě z toho mrazí.

Hmyzí trable jsou záležitostí, kterou si řeší každé patro samo - mnohem akčnější a globálnější podívanou jsou drobné kuchyňské požáry. Na naší koleji doposud vypukly celkem tři požární poplachy, z toho všechny u nás na patře.
Prvního jsem se vůbec neúčastnila. (Dánské exsousedce hořela pánev.)
Druhého jsem se účastnila jako větrač a uklidňovač spolužáků v pyžámkách či teplákách, kteří se v pozdní hodině vyrušení zvukem požárního alarmu seběhli v přízemí a velice se divili, co se děje. (Australské sousedce hořely makaróny.)
Třetí požár jsme stihly s čínskou sousedkou uhasit o fous dříve, než se spustil alarm, pár obyvatel budovy ovšem přilákal zápach, tudíž úplně bez povšimnutí a drobné paniky nezůstal. Účastnila jsem se jako hasič, větrač, uklidňovač a jeden ze žhářů. (Čínské sousedce shořelo kari, zatímco já jsem v kuchyni překážela a vařila nudle.)

Zenový buddhista by možná řekl, že se na papíře píše "Ani dnes se mi nepodařilo dosáhnout osvícení." Obyvatel kampusu Minó si však tuto kaligrafii vykládá jako "Dnešek jsem opět bezpečně přežil."

Právě kuchyně je hlavním dějištěm incidentů. Naučila jsem se bezpečně ovládat plamen u sporáku, vyhýbat se švábům a při mytí nádobí pokaždé zkontrolovat, zda si v odpadu nehoví stonožka. Na některé situace vás však nic nepřipraví. Například když se paží zlehýnka dotknete vodovodního kohoutku a celá baterie s mohutným řachnutím odletí do dřezu.

S baterií v ruce jsem jako v bláznivém snu chodila po koleji a zoufale hledala uklízečku, aby mi pomohla ji dát zpátky...
Co nás čeká příště?

Tento obrázek vůbec s ničím nesouvisí, pouze jsem vám, milí čtenáři, chtěla ukázat své kolo. V současné době už však takhle nevypadá. Košík nyní zdobí stylový bezpečnostní obal s Hello Kitty-policistkou a reflexní smajlík.

～～～

Když přichází léto, dny se zkracují a noci prodlužují.
Není to naopak?
V případě obyvatele přízemí mezinárodní koleje K to rozhodně naopak není.
Holé větve, jimiž v zimních měsících dovnitř pokojíčků proudilo světlo, se nyní pokryly hustou zelení a náznaky světla lze zaznamenat pouze, když si přivstanete a slunce je ještě na východě. Jinak máte celý den ve své noře takhle:

Mně to například hodně vadí. Jsou však takoví, kteří si z toho nic nedělají. Čínská sousedka ze strachu z hmyzu neroztáhla závěsy svého okna bez přerušení již od podzimu.

Faktem je každopádně to, že jsem po celý den v permanentním stínu a již na konci září jsem si vyzkoušela, že abych zjistila, jaké je venku počasí, se mi více vyplatí vyhledat si předpověď na internetu, než vykouknout z okna. Nevidím na nebe a rozpoznám pouze, jestli prší nebo ne.
Až však vypuknou řádná letní vedra, bude takovéto umístění vítané a výhodné!

Naše kolej se také vyznačuje tím, že je na ní zima, i když je venku teplo. Jednou se nám dokonale zapařila - avšak z opačné strany, než by člověk očekával, že by se budova mohla zapařit.

V okolí vládne bujné jarní veselí. S příchodem teplých dní se začal po celém kampusu rozléhat překrásný hlas "slavíka" uguisu a dosud nevídaní tvorové se začali vyhřívat na sluníčku.

Ještěrka s ulomeným ocáskem u parkoviště pro kola

Ještěrky jsou roztomilé a určitě nejsem jediná, koho potěší, když je v kampusu tu a tam potkává. Avšak zdaleka ne všichni plazi dokážou svou přítomností lidským obyvatelům udělat radost.
V nedávné době k důvěrně známým cedulím upozorňujícím nás na divočáky, sršně, opice, toulavé kočky či jedovaté pavouky s červeným zadečkem, nově přibylo důrazné varování před nebezpečnými zmijemi mamuši - které, mimochodem, údajně hnízdí jen kousek od naší koleje. Jelikož však není důvod vstupovat do trávy, šance, že bychom se s nimi setkali, je minimální.

Jak se dá před přeukrutnými strastmi a ústrky studentského života uniknout levněji než úprkem do Kjóta? Třeba i hledáním nových koníčků.
To už je ale zase jiné vyprávění...

Plivat síru či fňukat je jednoduché. Musím však také konstatovat, že i po osmi měsících bouřlivého sžívání stále považuji Minó za príma místo pro život, na které budu vzpomínat s něhou a láskou. V zimě uličky Aomatani voněly čerstvě vypraným prádlem, nyní se ze záhonků linou slaďoučké závany zralých jahod. Rýžová pole jsou zaplavená a po večerech se z nich ozývá žabí kvákání a skřehotání. Velký Tanuki obhlíží svůj rajón laskavě chlípným pohledem a ukřičení bulbulčíci se perou ve větvích stromů.