Spolu s vykvetením sakur vypukl také i jarní semestr a japonský nový školní rok. První záležitost se mě týkala o něco více než druhá - na normálních univerzitních oborech někteří odpromovali a jiní naopak přibyli do prvních ročníků, náš program Maple však zůstal beze změn - jen jsme vyfasovali tlustý růžový katalog předmětů a po dobu tří týdnů si sestavovali nové rozvrhy.
Z jednoho hlediska se mě však nový školní rok přeci jenom dotkl. Rozhodla jsem se totiž zaprodat svou duši sákuru. Nikoliv sakurám, ale sákuru (circle). Studentskému kroužku.
Když se v Minó konal nábor nováčků do sákuru, neprobíhalo to ani zdaleka tak akčně a brutálně, jak se to vždycky odehrává v anime ze školního prostředí. Náš kampus je nejodlehlejším z trojlístku Tojonaka-Suita-Minó, tudíž moc nebylo komu agresivně vnucovat letáky.
Šla jsem do menzy na oběd školním náměstíčkem, kde se motalo několik zoufalých zástupců kroužků číhajících na nepřítomné prváky. Aikidisté v bíločerných mundúrech, když se jim zrovna zachtělo, na žíněnce líně předváděli své umění, lukostřelci zevlovali opodál a tu a tam se klátivou chůzí kolem motali hráči rugby. V Minó je velké hřiště, tělocvična, tenisové kurty i lukostřelecká střelnice a provozují se zde převážně sportovně zaměřené kroužky.
Mezi všudypřítomnými sportovci seděl chlapec a plácal do afrického bubínku, jinde jiný hrál na melodiku. Byl to sice po všech stránkách zdechlý nábor, ale zato poměrně hlasitý.
Mé do očí bijící gaidžinství bylo jednoznačným odpuzovacím prostředkem. Nikoho ani nenapadlo se mě pokoušet zlákat do klubu. Leták mi s šibalským úsměvem strčil do ruky pouze thajský spolužák, který hned na podzim vstoupil do sákuru aikidó.
Tu jsem zničehonic zahlédla ceduli, která mě upoutala. Konkrétně mou pozornost přitáhly tři estetické znaky. Gaššódan (合唱団). Pěvecký sbor.
Na Ósacké univerzitě působí minimálně pět pěvecky zaměřených klubů. Oficiální pěvecký soubor. Mužský sbor. Komplikované těleso zpívající popové hity ve vokálních acapellových úpravách. Skupina lidí, která se schází a jen tak si zpívá s kytarou všeobecně známé písničky (něco ve stylu našich Montgomery či Tři křížů apod.). A pak je tu právě tenhle sbor, na který jsem natrefila. Pěvecký soubor Tempest. Nu nezní to jako mocná parta?
Vydala jsem se ke sborové skupince a oslovila dívku nesoucí ceduli. Vypadala překvapeně, že jakožto cizinka projevuji zájem o sákuru, nicméně mluvila se mnou přátelsky a řekla mi, že za hodinu budou tady na náměstíčku mít minikoncert, tak ať se přijdu podívat.
O hodinu později jsem tedy jako jedna z mála diváků usedla na zídku na školním náměstíčku a pozorovala, jak se před vchodem do knihovny zformovala skupina dívek a chlapců a pustila se do zpěvu. Ukázalo se, že Tempest se věnuje hlavně zahraniční vážné i nevážné hudbě a že dívka s cedulí byla dokonce sama sbormistryně. Vystoupení trvalo asi deset minut a celkem mě navnadilo. Po skončení mě zpěváci obklopili a na mé otázky, zda není překážkou, že už tady budu jen pár měsíců a že neumím perfektně japonsky, odpověděli, že nic takového vůbec nevadí a vzhledem k tomu, že se zabývají převážně nejaponskou hudbou, zapadám dobře do jejich konceptu a filosofie. Většina členů souboru navíc studuje v Minó cizí jazyky a kultury.
Týden nato jsem vyrazila na první zkoušku. Tempest nezkouší v Minó, ale v kampusu Tojonaka, do kterého jsem se do té doby jela podívat pouze jednou. Manažer klubu mě a několik dalších nových členů vyzvedl před ústřední knihovnou a odvedl do učebny, kde nastalo mohutné seznamování.
Jak jsem během následujících několika zkoušek zjistila, členové sboru by mohli být skvělými hrdiny mangy ze školního prostředí.
(Pozn. Většina jmen jsou přezdívky.)
(Pozn. Většina jmen jsou přezdívky.)
Sbormistryně Mačiko. Nejdrobnější členka souboru na nejvyšším postu. Srší energií a úsměvy na všechny strany. Diriguje dlouhou jídelní hůlkou - respektive mlátí jí o stůl. Za dobu, co diriguje, už takhle několik hůlek zlikvidovala.
Manažer Pjon. Nosí tak trochu dívčí účes a tak trochu dívčí šaty. Zpívá spodní bas.
Pomocný sbormistr Macuoka. Spodní bas hovořící šíleným kansaiským dialektem. Jelikož Mačiko chodí neustále pozdě, rozezpívává nás a organizuje rozcvičky. Jeho cviky se vyznačují nepochopitelnou komplikovaností zkombinovanou s nulovou efektivitou.
Sopranistka Satton. Věčně zasněný pohled a ještě zasněnější hlas. Hungaristka, která letos začala studovat češtinu (!)
Sopranistka Juzuhiko. Permanentně nabručená. Bývala ke mně mírně chladně přátelská do té doby, než zjistila, že při zpěvu dýchám lépe než ona - pak se z toho stal mírně přátelský chlad. Má tak trochu trauma z toho, že dostala mužsky znějící přezdívku.
Sopranistka Haru. Zhostila se role mé opatrovnice (je o několik let mladší). Bere tuto svou roli nesmírně, neeesmírně pečlivě a vážně. Ze všech členů je nejsnaživější.
Altistka An. Oproti ostatním členům působí velmi vyspěle a klidně. Taková maminka sboru.
Altistka Acujo. Výrazná a extrovertní. Všechny kolem sebe objímá, jako jediná členka flirtuje s příslušníky mužské sekce. Chodí pozdě a kdykoli vstoupí do místnosti, strhne se uvítací pokřik "Acujóóóóó!!!"
Altistka Nancy. Nejhysteričtější členka sboru. Pochází z venkova, avšak má panickou hrůzu z úplně jakéhokoli hmyzu.
Tenorista Akkí. Drobný, trochu plachý hoch s velikýma očima, v nichž se neustále zračí neznámý údiv. Hispanista, který letos začal studovat češtinu (!!)
Tenorista Maro. Vyznačuje se tajemným úsměvem, který nikdy nemizí z jeho obličeje. Kdykoli se mnou hovoří, klade si pravici na srdce.
Basista Tomoki. Nový člen. Má extrémně hluboký hlas a rád se předvádí, jak nízké tóny vyzpívá.
Šedá eminence Naojoši. Náš stínový sbormistr. Odpromoval před dvaceti lety. Zatím jsem jej viděla pouze na jediné zkoušce. Sedl si do rohu, mlčky pozoroval, jak se Mačiko s Macuokou snaží a jen se u toho zlověstně křenil. Když se pak chopil pomyslné taktovky on a my náhodou zazpívali něco nesprávně, naučil nás to dobře - ale předtím se nám pořádně a upřímně vysmál.
Šedá eminence Naojoši. Náš stínový sbormistr. Odpromoval před dvaceti lety. Zatím jsem jej viděla pouze na jediné zkoušce. Sedl si do rohu, mlčky pozoroval, jak se Mačiko s Macuokou snaží a jen se u toho zlověstně křenil. Když se pak chopil pomyslné taktovky on a my náhodou zazpívali něco nesprávně, naučil nás to dobře - ale předtím se nám pořádně a upřímně vysmál.
A takhle bych ještě mohla pokračovat.
Mé zaškatulkování možná působí jízlivě, věřte však, že všichni ti lidičkové mi jsou velice milí.
Možná vás upoutalo, že dva členové jsou začínající češtináři. I mě to velmi překvapilo. Ósačtí filologové jsou pravděpodobně od druhého ročníku povinováni studovat další jazyk krom toho svého oborového, a Satton s Akkím si vybrali z jakéhosi důvodu zrovna češtinu. Možná toho už teď litují. Párkrát za mnou přišli s očima navrch hlavy, že je to nesnesitelně těžká řeč - a to se zatím na hodině pouze učili výslovnost. Udělali jsme dohodu, že jim, kdykoli bude třeba, budu pomáhat.
Když člověk pronikne do japonského společenství, stane se i součástí systému vazeb senpai-kóhai. Senpai je ten zkušenější, kóhai ten méně zkušený. Prvák je druhákův kóhai, zatímco druhák je prvákův senpai a třeťákův kóhai. Čím vyšším senpaiem jste, tím jste větší borec. Platí to nejen ve škole, ale třeba i v práci.
Byla to jedna z mnoha věcí, kterou jsem věděla ještě předtím, než jsem vůbec na japonskou půdu poprvé vkročila. Věděla jsem to hodně dobře. I tak ale pro mě byl ve výsledku problém se tomuto prostředí hladce přizpůsobit.
Jakožto nová členka sboru jsem se automaticky stala tím nejnižším kóhaiem. I přesto, že jsem věkem starší než většina členů a že mám za sebou sedm let sborového zpívání (velká část členů předtím nikde jinde nezpívala), zde jsem začala od nuly a musela přijmout to, že druháci a třeťáci jsou zkrátka všichni výrazně schopnější zpěváci než já, ač je to diskutabilní.
V jiných kroužcích by nejnižší kóhai možná zastával tu nejnevděčnější roli. Uklízel by po zkoušce třídu a na koncertě by si třeba ani nezazpíval. Ne však tady. Na koncertech si zazpíváme i přestože jsme prváci, avšak na úklid nás nikdo nenechá ani sáhnout. Naším úkolem je pouze se dívat na senpaie a brát si z nich do budoucna příklad, abychom mohli být jednou stejně dobří.
Neustále jsem měla nutkání srovnávat se svým domácím sborem, což asi spíše není úplně na místě, vzhledem k tomu, že Sbor Univerzity Karlovy vede zkušený dirigent-profesionál, má svou zkušebnu s piánem, reprezentuje univerzitu a noví členové jsou přijímáni na základě výkonu při krátké "přijímací zkoušce". Možná to takhle podobně chodí v oficiálním sboru Ósacké univerzity, ne však zde.
Když vstoupíte do sboru Univerzity Karlovy, jakožto nováčci si sednete mezi starší členy, kteří repertoár umí, a máte za úkol naslouchat jejich zpěvu a snažit se s nimi držet krok - a když je problém, starší člen pomůže, ukáže, zazpívá. Když se zkouší po hlasech, zkouší se po hlasech - jeden po druhém pod vedením sbormistra. Poté, co se rozezpíváte, sednete si na židle a po většinu zkoušky zpíváte v sedě, tu a tam vás sbormistr vyzve, abyste se postavili. Když sbormistr něco řekne, prostě to přijmete a nějak si to v hlavě přeberete.
V Tempestu je všechno jinak. Neříkám, že hůře ani lépe. Prostě jinak.
Když vstoupíte do sboru Tempest, jakožto nováčci si sednete mezi starší členy a máte za úkol mlčet a pilně naslouchat senpaiům a brát si příklad z toho, jak to pěkně umí. Až na konci zkoušky - nebo třeba na příští zkoušce - je vám řečeno, ať nadále pozorně nasloucháte a pokud máte odvahu, ať se pokusíte co nejvěrněji napodobit, jak to ti senpaiové dělají. S tím, že máte svůj vlastní hudební sluch a schopnost číst noty, se vůbec nepočítá.
Na senpaie je tím pádem nepřímo vyvíjen tlak, aby byli vzorově dokonalí. Obzvláště některá děvčata se snaží být dobrými senpaikami tak poctivě, že to je až znepokojivé a trochu mi to znemožňuje se s nimi sblížit.
Tomuto způsobu vedení celkově nejsem schopná se dobře přizpůsobit. Když mi někdo dá noty, přirozeně je chci co nejdřív začít na vlastní pěst prozkoumávat a ne vyčkávat, až mi to je dovoleno. Ze začátku jsem na všechno kašlala a dělala si to po svém, tak, jak jsem byla přesvědčená, že to je správně. Pak jsem si však uvědomila, že se chovám přesně tak, jak je typicky vnímáno u cizinců a jsou tím nesnesitelní. Nepřizpůsobuji se situaci. Zastyděla jsem se a učinila kompromis. Zatímco senpaiové zpívají a prváci koukají do not, koukám sice také, ale zároveň si skladbu tiše pobrukuji a dostávám ji do krve.
Pokud se zkouší po hlasech - což zabere přibližně polovinu každé zkoušky - nedělá se to ani v nejmenším postupně pod vedením sbormistra. Každý hlas si sedne do jednoho koutu zkušebny se svým minikeyboardíkem a pod vedením jednoho či více senpaiů nacvičuje svůj part. Ušetří se tak spousta času - ale jestliže v jedné místnosti takto cvičí všech osm hlasů, je to na palici. Naštěstí se chlapci povětšinou odeberou do druhé zkušební místnosti - pokud nějakou zrovna máme. Zkouší se v učebnách mezi lavicemi či v různých komunitních centrech poblíž kampusu Tojonaka - záleží, co se zrovna podaří schrastit.
Poté, co se narovnáte a postavíte na Macuokovu podivuhodnou rozcvičku, prodýchání a rozezpívání, už si během zkoušky prakticky nesednete. Zkouší se jedině vestoje. Sednete si, pokud se vyhlásí přestávka - často se na ni ovšem zapomíná - a pokud máte štěstí, že jiný hlas než ten váš má v partu nějaký problém a sbormistryně jej chvíli dusí samotný. Zpívat ve stoje je správné, lepší než v sedě. Stát po celou zkoušku je však pekelně náročné, obzvláště, když máte sobotní mnohahodinové soustředění.
A co uděláte, když něco řekne sbormistr? Jakmile se ve větě objeví byť jen náznak rozkazu či vybídky, okamžitě hlasitě a entuziasticky zvoláte "Ano!!!"
Upřímně doufám, že až se vrátím domů a začnu zase docházet do českého sboru, nezůstane mi tenhle zvyk.
Sbor zkouší dvakrát týdně, ve čtvrtek večer dvě hodiny, v sobotu prakticky celý den. Poměr děvčat a chlapců je relativně vyrovnaný, více ve prospěch dívek. Kluci se baví zásadně s klukama, holky s holkama, jak je to v té Svěrákově písničce - až na to, že Svěrák předpokládá, že v našem věku by to mělo být spíš naopak. I v českých sborech je přirozeně snadnější se kamarádit s osobami stejného pohlaví - avšak že by chlapci a děvčata spolu příliš nekomunikovali, to je naprostý nesmysl. Ve sborech neustále vznikají rozličné vztahy a známosti, ať už kamarádské či o něco vážnější. Ne však evidentně v těch japonských. I kdyby na mě doma nečekal "ten můj" sborista a sebevíc bych se snažila seznamovat, jsem si jistá, že v tomto prostředí bych se s žádným chlapcem nesblížila ani v přátelské rovině.
Má pěvecká kariéra zde nicméně dosáhla zářných výšin. Jako čtrnáctiletý Slavíček jsem začínala v druhém altu, v univerzitním sboru jsem se posunula na druhý soprán s příležitostnou možností se zdekovat při Rybově mši do altu, zde jsem se stala jednou z menšiny prvních sopranistek. Bude těžké se v Praze zase snížit. A neříkat na všechna sbormistrova slova !!!ANO!!!
To však asi nehrozí. Český sbormistr, ať už vede jakýkoli sbor, totiž zpravidla moc dlouho a složitě nevysvětluje a spíš jde rychle na věc. Japonský přístup je však poněkud jiný. Neučíte se praxí, učíte se teorií. Před každým tělesným cvikem nebo dechovým či rozezpívávacím cvičením si pokaždé poslechneme Macuokovu dlouhou přednášku o tom, co se právě chystáme dělat, pak to maličkou chviličku děláme, a nato se milý senpai opět učeně a sáhodlouze rozpovídá - a sbor horlivě kýve hlavami a volá ano, ano, ano.
Pozorujete-li, jak na zkoušce zpívá český sbor, tváří se u toho povětšinou neutrálně, s přibývajícím časem možná trochu unaveně. Pozorujete-li Tempest, tváří se od začátku až do konce zarputile a odhodlaně. Jen ta jediná blonďatá Evropanka to kazí tím, že si, jakmile vycítí příležitost, okamžitě sedá, sem tam zapomene zavolat "ano" a občas se během zkoušky zahledí z okna a třeba i u toho potlačuje zívnutí. Možná jsme trochu změkčilí. A nebo jsou spíše Japonci moc seriózní? Záleží, z jakého úhlu se na to díváte. Mým hlavním úkolem v tuto chvíli je se přizpůsobit japonskému modelu - a až se vrátím domů, zase pěkně přejít na český, aby mi vůbec zůstali nějací kamarádi.
V japonském sboru se vám naskytne také neotřelý pohled na samotné skladby. Aktuálně pracujeme na kouscích v latině, v madurštině (Indonésie), v esperantu (už vás někdy napadlo zpívat Sibelia v esperantu?), v angličtině, v indiánských jazycích, ale i v domácí japonštině.
Právě pohledu na latinu se mi zde dostalo úplně nového. Zatímco Čech dokáže latinu přečíst intuitivně bez nějakých větších problémů, ať už vyslovuje po italsku či po německu, pro Japonce je to trápení. S výslovností, se kterou by se český sbor nijak zvlášť puntíčkářsky nemazal, jsme se zde pachtili po drahný čas.
Zkuste si říct virgo singularis. Bez problémů, že ano?
Japonec vám to ovšem vysloví jako buirgo singüráris. Japonské U je hodně zavřené, při zpěvu zní spíš jako přehláskované, problém s rozlišováním L a R je všeobecně známý, a do toho ještě slabika VI, která v japonštině přirozeně není a pro rodilé mluvčí je nejsnadnější ji vyslovit jako BUI. Dlouho, dlouho jsme nacvičovali, než se nám podařilo vyslovit krásné ostré vvvirgo a stínový sbormistr Naojoši se nám dokázal přestat smát.
Podobný problém je zde i s vnímáním angličtiny. The wise man. Čech by to přečetl zhruba jako d wájs men. Náš sbor však přirozeně zpívá zá wájs mán - a tentokrát to jsem já, kdo má problém se chytit a přizpůsobit v tomto případě sice ne zrovna správnému, ale většinovému vyslovování.
Jinak jsou vnímány i názvy tónů. Zatímco čeští hudebníci jsou zvyklí na c-d-e-f-g-a-h-c, Japonci na solmizační slabiky. Zpočátku jsem z toho rostla, nyní se však učím slyšet i na do-re-mi-fa-sol-la-si-do.
Vypadá to, že mě v tomto semestru čeká po boku sboristů ještě mnoho nových zážitků a objevů, na které si bude zapotřebí zvykat. Byl to i přes všechny odlišnosti opravdu velice dobrý tah se do Tempestu přihlásit, a to hlavně z japonštinářského hlediska. Dosud jsem totiž žila v nerealistické jazykové bublině.
Mluvím každý den japonsky, ať už s vyučujícími nebo se spolužáky. Spolužáci jsou však cizinci, kteří stejně jako já dělají chyby a tu a tam věty sestavují tak, že jsou sice co do významu srozumitelné, avšak Japonec by řekl, že jsou velmi neohrabané. Učitelé na nás naopak hovoří velmi hezkou japonštinou - avšak, přirozeně, až příliš hezkou. Zdvořilou, nezabarvenou. O něco zajímavějším parťákem v rozhovoru je jakákoliv tetička z Kusukusu. Ta se sice snaží mluvit srozumitelně, avšak neumí to tak profesionálně uhlazeně jako učitel, a tak tu a tam pochytím nějaké zajímavé nářečné či méně spisovné výrazivo.
S japonštinou, jakou používají mezi sebou lidé v mém věku, jsem se však dosud neměla šanci setkat. V bublině zahraničních studentů se ke stejně starým rodilým mluvčím prakticky nemáte jak dostat.
Ve sboru jsou samí mladí Japonci, já jsem jedna jediná cizinka a nikdo se se mnou jazykově nepárá. Mluví se tak, jak komu zobák narostl. Na první zkoušce jsem byla tolik vyjevená, že jsem měla pocit, že se na mě mluví úplně jinou řečí.
Brzy jsem však přivykla, naučila se v nesrozumitelných pasážích domýšlet významy a pokud skutečně byl problém, zkrátka jsem se mluvčímu ozvala, ať mi to zopakuje a třeba jinými slovy.
Nyní se těším na svůj první a jediný koncert, kterého se budu v červenci účastnit. Do té doby však bude třeba absolvovat ještě mnoho zkoušek - a obrnit se trpělivostí, učenlivostí a pochopením...
Byla to jedna z mnoha věcí, kterou jsem věděla ještě předtím, než jsem vůbec na japonskou půdu poprvé vkročila. Věděla jsem to hodně dobře. I tak ale pro mě byl ve výsledku problém se tomuto prostředí hladce přizpůsobit.
Jakožto nová členka sboru jsem se automaticky stala tím nejnižším kóhaiem. I přesto, že jsem věkem starší než většina členů a že mám za sebou sedm let sborového zpívání (velká část členů předtím nikde jinde nezpívala), zde jsem začala od nuly a musela přijmout to, že druháci a třeťáci jsou zkrátka všichni výrazně schopnější zpěváci než já, ač je to diskutabilní.
V jiných kroužcích by nejnižší kóhai možná zastával tu nejnevděčnější roli. Uklízel by po zkoušce třídu a na koncertě by si třeba ani nezazpíval. Ne však tady. Na koncertech si zazpíváme i přestože jsme prváci, avšak na úklid nás nikdo nenechá ani sáhnout. Naším úkolem je pouze se dívat na senpaie a brát si z nich do budoucna příklad, abychom mohli být jednou stejně dobří.
Neustále jsem měla nutkání srovnávat se svým domácím sborem, což asi spíše není úplně na místě, vzhledem k tomu, že Sbor Univerzity Karlovy vede zkušený dirigent-profesionál, má svou zkušebnu s piánem, reprezentuje univerzitu a noví členové jsou přijímáni na základě výkonu při krátké "přijímací zkoušce". Možná to takhle podobně chodí v oficiálním sboru Ósacké univerzity, ne však zde.
Když vstoupíte do sboru Univerzity Karlovy, jakožto nováčci si sednete mezi starší členy, kteří repertoár umí, a máte za úkol naslouchat jejich zpěvu a snažit se s nimi držet krok - a když je problém, starší člen pomůže, ukáže, zazpívá. Když se zkouší po hlasech, zkouší se po hlasech - jeden po druhém pod vedením sbormistra. Poté, co se rozezpíváte, sednete si na židle a po většinu zkoušky zpíváte v sedě, tu a tam vás sbormistr vyzve, abyste se postavili. Když sbormistr něco řekne, prostě to přijmete a nějak si to v hlavě přeberete.
V Tempestu je všechno jinak. Neříkám, že hůře ani lépe. Prostě jinak.
Když vstoupíte do sboru Tempest, jakožto nováčci si sednete mezi starší členy a máte za úkol mlčet a pilně naslouchat senpaiům a brát si příklad z toho, jak to pěkně umí. Až na konci zkoušky - nebo třeba na příští zkoušce - je vám řečeno, ať nadále pozorně nasloucháte a pokud máte odvahu, ať se pokusíte co nejvěrněji napodobit, jak to ti senpaiové dělají. S tím, že máte svůj vlastní hudební sluch a schopnost číst noty, se vůbec nepočítá.
Na senpaie je tím pádem nepřímo vyvíjen tlak, aby byli vzorově dokonalí. Obzvláště některá děvčata se snaží být dobrými senpaikami tak poctivě, že to je až znepokojivé a trochu mi to znemožňuje se s nimi sblížit.
Tomuto způsobu vedení celkově nejsem schopná se dobře přizpůsobit. Když mi někdo dá noty, přirozeně je chci co nejdřív začít na vlastní pěst prozkoumávat a ne vyčkávat, až mi to je dovoleno. Ze začátku jsem na všechno kašlala a dělala si to po svém, tak, jak jsem byla přesvědčená, že to je správně. Pak jsem si však uvědomila, že se chovám přesně tak, jak je typicky vnímáno u cizinců a jsou tím nesnesitelní. Nepřizpůsobuji se situaci. Zastyděla jsem se a učinila kompromis. Zatímco senpaiové zpívají a prváci koukají do not, koukám sice také, ale zároveň si skladbu tiše pobrukuji a dostávám ji do krve.
Pokud se zkouší po hlasech - což zabere přibližně polovinu každé zkoušky - nedělá se to ani v nejmenším postupně pod vedením sbormistra. Každý hlas si sedne do jednoho koutu zkušebny se svým minikeyboardíkem a pod vedením jednoho či více senpaiů nacvičuje svůj part. Ušetří se tak spousta času - ale jestliže v jedné místnosti takto cvičí všech osm hlasů, je to na palici. Naštěstí se chlapci povětšinou odeberou do druhé zkušební místnosti - pokud nějakou zrovna máme. Zkouší se v učebnách mezi lavicemi či v různých komunitních centrech poblíž kampusu Tojonaka - záleží, co se zrovna podaří schrastit.
Poté, co se narovnáte a postavíte na Macuokovu podivuhodnou rozcvičku, prodýchání a rozezpívání, už si během zkoušky prakticky nesednete. Zkouší se jedině vestoje. Sednete si, pokud se vyhlásí přestávka - často se na ni ovšem zapomíná - a pokud máte štěstí, že jiný hlas než ten váš má v partu nějaký problém a sbormistryně jej chvíli dusí samotný. Zpívat ve stoje je správné, lepší než v sedě. Stát po celou zkoušku je však pekelně náročné, obzvláště, když máte sobotní mnohahodinové soustředění.
A co uděláte, když něco řekne sbormistr? Jakmile se ve větě objeví byť jen náznak rozkazu či vybídky, okamžitě hlasitě a entuziasticky zvoláte "Ano!!!"
Upřímně doufám, že až se vrátím domů a začnu zase docházet do českého sboru, nezůstane mi tenhle zvyk.
Sbor zkouší dvakrát týdně, ve čtvrtek večer dvě hodiny, v sobotu prakticky celý den. Poměr děvčat a chlapců je relativně vyrovnaný, více ve prospěch dívek. Kluci se baví zásadně s klukama, holky s holkama, jak je to v té Svěrákově písničce - až na to, že Svěrák předpokládá, že v našem věku by to mělo být spíš naopak. I v českých sborech je přirozeně snadnější se kamarádit s osobami stejného pohlaví - avšak že by chlapci a děvčata spolu příliš nekomunikovali, to je naprostý nesmysl. Ve sborech neustále vznikají rozličné vztahy a známosti, ať už kamarádské či o něco vážnější. Ne však evidentně v těch japonských. I kdyby na mě doma nečekal "ten můj" sborista a sebevíc bych se snažila seznamovat, jsem si jistá, že v tomto prostředí bych se s žádným chlapcem nesblížila ani v přátelské rovině.
Má pěvecká kariéra zde nicméně dosáhla zářných výšin. Jako čtrnáctiletý Slavíček jsem začínala v druhém altu, v univerzitním sboru jsem se posunula na druhý soprán s příležitostnou možností se zdekovat při Rybově mši do altu, zde jsem se stala jednou z menšiny prvních sopranistek. Bude těžké se v Praze zase snížit. A neříkat na všechna sbormistrova slova !!!ANO!!!
To však asi nehrozí. Český sbormistr, ať už vede jakýkoli sbor, totiž zpravidla moc dlouho a složitě nevysvětluje a spíš jde rychle na věc. Japonský přístup je však poněkud jiný. Neučíte se praxí, učíte se teorií. Před každým tělesným cvikem nebo dechovým či rozezpívávacím cvičením si pokaždé poslechneme Macuokovu dlouhou přednášku o tom, co se právě chystáme dělat, pak to maličkou chviličku děláme, a nato se milý senpai opět učeně a sáhodlouze rozpovídá - a sbor horlivě kýve hlavami a volá ano, ano, ano.
Pozorujete-li, jak na zkoušce zpívá český sbor, tváří se u toho povětšinou neutrálně, s přibývajícím časem možná trochu unaveně. Pozorujete-li Tempest, tváří se od začátku až do konce zarputile a odhodlaně. Jen ta jediná blonďatá Evropanka to kazí tím, že si, jakmile vycítí příležitost, okamžitě sedá, sem tam zapomene zavolat "ano" a občas se během zkoušky zahledí z okna a třeba i u toho potlačuje zívnutí. Možná jsme trochu změkčilí. A nebo jsou spíše Japonci moc seriózní? Záleží, z jakého úhlu se na to díváte. Mým hlavním úkolem v tuto chvíli je se přizpůsobit japonskému modelu - a až se vrátím domů, zase pěkně přejít na český, aby mi vůbec zůstali nějací kamarádi.
V japonském sboru se vám naskytne také neotřelý pohled na samotné skladby. Aktuálně pracujeme na kouscích v latině, v madurštině (Indonésie), v esperantu (už vás někdy napadlo zpívat Sibelia v esperantu?), v angličtině, v indiánských jazycích, ale i v domácí japonštině.
Právě pohledu na latinu se mi zde dostalo úplně nového. Zatímco Čech dokáže latinu přečíst intuitivně bez nějakých větších problémů, ať už vyslovuje po italsku či po německu, pro Japonce je to trápení. S výslovností, se kterou by se český sbor nijak zvlášť puntíčkářsky nemazal, jsme se zde pachtili po drahný čas.
Zkuste si říct virgo singularis. Bez problémů, že ano?
Japonec vám to ovšem vysloví jako buirgo singüráris. Japonské U je hodně zavřené, při zpěvu zní spíš jako přehláskované, problém s rozlišováním L a R je všeobecně známý, a do toho ještě slabika VI, která v japonštině přirozeně není a pro rodilé mluvčí je nejsnadnější ji vyslovit jako BUI. Dlouho, dlouho jsme nacvičovali, než se nám podařilo vyslovit krásné ostré vvvirgo a stínový sbormistr Naojoši se nám dokázal přestat smát.
Podobný problém je zde i s vnímáním angličtiny. The wise man. Čech by to přečetl zhruba jako d wájs men. Náš sbor však přirozeně zpívá zá wájs mán - a tentokrát to jsem já, kdo má problém se chytit a přizpůsobit v tomto případě sice ne zrovna správnému, ale většinovému vyslovování.
Jinak jsou vnímány i názvy tónů. Zatímco čeští hudebníci jsou zvyklí na c-d-e-f-g-a-h-c, Japonci na solmizační slabiky. Zpočátku jsem z toho rostla, nyní se však učím slyšet i na do-re-mi-fa-sol-la-si-do.
 |
| I z takovýchto not se |
Vypadá to, že mě v tomto semestru čeká po boku sboristů ještě mnoho nových zážitků a objevů, na které si bude zapotřebí zvykat. Byl to i přes všechny odlišnosti opravdu velice dobrý tah se do Tempestu přihlásit, a to hlavně z japonštinářského hlediska. Dosud jsem totiž žila v nerealistické jazykové bublině.
Mluvím každý den japonsky, ať už s vyučujícími nebo se spolužáky. Spolužáci jsou však cizinci, kteří stejně jako já dělají chyby a tu a tam věty sestavují tak, že jsou sice co do významu srozumitelné, avšak Japonec by řekl, že jsou velmi neohrabané. Učitelé na nás naopak hovoří velmi hezkou japonštinou - avšak, přirozeně, až příliš hezkou. Zdvořilou, nezabarvenou. O něco zajímavějším parťákem v rozhovoru je jakákoliv tetička z Kusukusu. Ta se sice snaží mluvit srozumitelně, avšak neumí to tak profesionálně uhlazeně jako učitel, a tak tu a tam pochytím nějaké zajímavé nářečné či méně spisovné výrazivo.
S japonštinou, jakou používají mezi sebou lidé v mém věku, jsem se však dosud neměla šanci setkat. V bublině zahraničních studentů se ke stejně starým rodilým mluvčím prakticky nemáte jak dostat.
Ve sboru jsou samí mladí Japonci, já jsem jedna jediná cizinka a nikdo se se mnou jazykově nepárá. Mluví se tak, jak komu zobák narostl. Na první zkoušce jsem byla tolik vyjevená, že jsem měla pocit, že se na mě mluví úplně jinou řečí.
Brzy jsem však přivykla, naučila se v nesrozumitelných pasážích domýšlet významy a pokud skutečně byl problém, zkrátka jsem se mluvčímu ozvala, ať mi to zopakuje a třeba jinými slovy.
Nyní se těším na svůj první a jediný koncert, kterého se budu v červenci účastnit. Do té doby však bude třeba absolvovat ještě mnoho zkoušek - a obrnit se trpělivostí, učenlivostí a pochopením...
Žádné komentáře:
Okomentovat