Co pojí kampus, ósacký hrad a Jošino?

Jednou jsem se v dopoledních hodinách vydala do školy. Jako pokaždé jsem prošla kolem sousedních kolejních budov a několika řad rezivějících bicyklů: Minula jsem strom, u nějž jsem po dlouhý čas pozorovala z větve visícího mrtvého vrabčáka (dokud jeho tělíčko záhadě nezmizelo) a ze zvyku zvedla hlavu jeho směrem, ač vím, že už tam dávno nevisí. Potom jsem pokračovala dál a dál, až jsem opustila obytnou část kampusu a dostala se do té obyčejné - když tu se mi zatajil dech.
Nudná silnice lemovaná nudnými stromy se proměnila málem k nepoznání. Schovala se pod bledě růžový baldachýn. Nikdy jsem si neuvědomila, že to "nudné" stromořadí jsou sakury. Dlouho očekávané období konečně vypuklo!

Sakurové květy mají oproti slivoňovým jepičí život. Hned přibližně týden po vykvetení jejich krásné plátky začnou opadávat - tak, jako lidský život rychle pomíjí, říkali si v dávných dobách buddhismem kovaní samurajové, okouzlení nestálým půvabem těchto stromů. Takhle jsem to čítala v knížkách a cítila u toho určitou skepsi. No co, no. Sakury. Pěkné, ale prožívají to nějak moc vypjatě. Když jsem však poprvé viděla opadávající kvítky sakur naživo, úplně jsem roztála. Bělavě růžový sníh se třepetavě snášel, až jsme nakonec měli v kampusu místo baldachýnu koberec.

Co však letos dobře nevyšlo, je počasí. Během toho vzácného, překrásného období milé Minó bičovaly téměř neustálé deště, kvůli nimž sakury opadaly rychleji a my měli jen relativně vzácné šance vyrazit ven a kochat se za sucha. Počasí bylo pošmourné tak často, že kdykoliv si představím sakurové kvítky, automaticky v duchu slyším i šumění deště.

Kampus jako by se rozzářil.

Zkrásněla i jinak ne zrovna atraktivní místa.

Na velkém stromu u schodů na náměstíčku dovádělo ptactvo.

Ukřičení bulbulčíci působili mezi květy trochu neohrabaně...

... zatímco malinká kruhoočka jako obvykle na vteřinu neposeděla a horlivě poskakovala sem a tam.

V dálce trčí ósacké mrakodrapy.

Zrovna probíhal poměrně zdechlý nábor do studentských klubů. Jen lukostřelecký klub se poctivě snažil. Měl to však asi dost těžké. V Minó toho dne snad vůbec nikdo nebyl.

Pohled na sakury od sousední koleje

～～～

Adam mě nečekaně po škole přizval ke své procházce pod sakurami v parku kolem ósackého hradu.

Bylo už pozdě a nadýchaným květům to za večerního světla mimořádně slušelo.

Mé fotografie však dokážou jejich krásu předat dál tak z 20%.

Tu a tam jsme zahlédli roztažené deky a cítili grilovačkovou vůni. Japonci rádi pořádají v tomto období takzvaná hanami.

Bylo by hezké, kdybych mohla říct, že hanami jsou setkání, kdy si parta lidí sedne pod sakury, kouká na květy a je dojatá jejich krásou. To je ale jen takový romantický ideál.

V praxi hanami vypadá tak, že se sejde parta lidí, sedne si pod sakury a nezřízeně sosá lihoviny.

Na hanami se přirozeně chodívá s blízkými, ale třeba také i s kolegy z práce či spolužáky ze školy. Tak nějak mi připadá, že druhá varianta je častější.

Z vyhlídky pod hradem jsme zahlédli "sakurové moře" a zatoužili se k němu jít podívat. Chvíli však trvalo, než jsme v systému opevnění našli cestu.

Do sadu byl vstup placený, ale stálo to za to.

Rozpršelo se a skupinky rozjařených hanamníků roztáhly deštníky, či v případě sararímanů oblékly firemní pláštěnky.

Nikdy jsem se nevracela domů s tolika nalitými sararímany najednou. Jen vzduch ve vlaku by dokázal člověka celkem slušně ztřískat.

～～～

O týden později jsem slavnostně zatáhla školu a raději vyjela daleko od Minó i od ósackého hradu - do hor do prefektury Nara, kde se nachází od nepaměti opěvované Jošino, jedna z těch nej lokalit pro pozorování sakur. Byl vzácně nádherný den a byla by věčná škoda jej prosedět ve škole a civět z okna na kampus.

Z nádraží to bylo kousek cesty do kopce. Můžete se svézt lanovkou, avšak než vystojíte nekonečnou frontu, budete pěšky už dávno nahoře. Stoupání není prudké a kdo má zdravé nohy, zvládne je bez zadýchání.

Po vystoupání kopce se dostanete do městečka, kde na chvíli sakury zmizí a místo toho se objeví obchůdky, restaurace a stánky. Slavným místním produktem je suši balené nikoliv v mořské řase, ale v listech stromu kaki, a také škrob kuzu, který si zde můžete koupit samotný, nebo ochutnat rozličné sladkosti, do nichž se přidává.

Chrám Kinpusendži je nejvýraznější budovou ve městečku. 

Mimochodem, Jošino je jedním z nejvýznamnějších center šugendó, tedy učení, jehož součástí jsou drsná cvičení a meditace v horách. Doufala jsem, že někde potkám alespoň jednoho jamabušiho, horského asketického mnicha.

Až tam nahoru jsem chtěla dojít - a pak ještě o kus dál.

Krom suši a kuzu se zde prodávali také keramičtí tanuki.

Nebo alespoň zdobili zápraží...

... a prostě byli v pohodě.

Uvelebila jsem se pod sakurami a dala si jako největší hipster vegetariánské takojaki a pohankový čaj.

Kinpusendži vypadal z dálky ještě mohutněji než zblízka.

Hodně jsem se těšila na svatyni Mikumari, která se nachází až nahoře nad sakurami.

Je architektonicky velmi zajímavá, obzvláště její pravá část, tedy hlavní síň.

Vznikla na samém počátku 17. století.

Přenosná svatyňka mikoši

Brzy jsem se ocitla daleko od sakur a vystoupala k rozhledně na hoře Takagijama.

Spatřit ještěrku je v Japonsku mnohem jednodušší než v Česku.

Doputovala jsem až k poslednímu jošinskému sakurovému háji nejhlouběji v horách. Ještě však nevykvetl.

Cestu jsem otočila u pagody, ve které se se svými vojáky po určitý čas ukrýval sám Minamoto no Jošicune.

Rozhledna na Takagijamě (vypadající spíš jako altánek).

Vracela jsem se po více než polovinu času stejnou cestou. Zamávala jsem na rozloučenou svatyni Mikumari...

... a sakury se hned nato znovu objevily.

Jamabuši spatřen! Doufám, že byl pravý.

Lucerna zdobená lasturou, na kterou asketové troubí. (Drží ji i jamabuši na předchozí fotografii.)

Chrám Njoirindži

Za západu slunce jsem odjela z Jošina přeplněným a velmi pomalým rychlíkem po trati s jedinou kolejí. Stála jsem hned za prosklenou řidičskou kabinou, dívala se čelním sklem na nádhernou krajinu a vůbec se mi nechtělo odjíždět. Co do přírody je Nara asi nejhezčí prefekturou, co jsem dosud viděla. Není proto divu, že jsem se tři týdny na to do těchto končin zajela podívat ještě jednou. To už však je jiné vyprávění. To už sakury odkvetly...