O třech nocích mimo Minó a o Janově odhmotnění

Prolog

Dvacátého třetího března byl příjemný odpočinkový den. Až někdy před osmou večer jsme usedli k počítači a začali plánovat velký výlet do Nary s jedním noclehem. Našli jsme příjemně působící levný hostel a zvažovali tedy, zda bychom nezůstali ještě o den déle. I zarezervovali jsme si tedy dvě noci - a těsně potom, co jsme odklikali všechny formuláře na Booking.com, jsme si s překvapením uvědomili, že jsme učinili zásadní přehmat. Nechtěně jsme si objednali pokoj již na tuto noc s tím, že za hodinu končil check-in a z Minó do Nary je cesta dlouhá.

Nastala tichá, velmi decentní panika. Zatímco Jan balil batoh, já jsem se pokoušela zkontaktovat někoho na recepci, zda by nebyl tak hodný a nepočkal na nás. Když už jsem málem chodila po stropě nervozitou, přišla odpověď, že počkají, ale jestli dorazíme hodně pozdě, tak se na nás vykašlou. Nešlo přesně rozpoznat, co konkrétně tím myslí, tudíž jsme urychleně a bez kapesníku opustili kolej a dávno po setmění se vydali na skutečně neočekávanou cestu...

Hostel se nacházel ve starobyle působící čtvrti hnedle vedle narského parku. Velmi rychlým krokem jsme míjeli nízké domky, rybník a kamenné lucerny, až jsme chvíli po desáté, tedy hodinu po zavíračce šťastně dorazili do cíle. Flegmatický recepční byl stále přítomen a vypadal, že si z našeho zpoždění nic moc nedělal. Přidělil nám dvojlůžkový pokoj příznačně nazvaný "Podzimní sasa". (Sasa je něco jako menší bambus a v divadle nó symbolizuje šílenství.)

Místnost byla zabydlena značně retro vybavením a vyskládaná tatami. Velmi se nám líbila. Do sprch se šlo zamotaným labyrintem, jehož součástí byla i krytá mikrochodba vedoucí do jakési sousední budovy. Teplá voda tekla jen značně neochotně. Ručníky jsme bez dovolení dočasně zkonfiskovali v náhodně objeveném kumbálu.

Po tak odpočinkovém dni bylo vskutku zvláštní usínat s vědomím, že jsme v Naře, kousek od nás se tyčí obrovský chrám Tódaidži a jelínci dost možná podnikají nájezdy na popelnice, jako jejich mijadžimští příbuzní...

～～～

Pátek 24. března - sobota 25. března

Kterak jsme se potloukali po Naře a okolí

(doporučená literatura: článek Náramně nádherná Nara)

Prvního dne jsme zkoumali vesměs tatáž místa, jaká jsme viděly s Tchien Čchi a Janou na podzim - dokonce i více méně ve stejném pořadí - zdlouhavější vyprávění si proto odpustím. Nejprve jsme se prošli parkem ke svatyni Kasuga se spoustou kamenných luceren, poté zamířili k Tódaidži, který v sobě ukrývá přibližně patnáctimetrového Buddhu, prohlédli si jeho muzeum a pak už se jen toulali uličkami v okolí hostelu...

Jelínci byli, jak už to tak bývá, často značně olezlí, občas se však našly roztomilé výjimky.

Seznamování bylo plné emocí na obou stranách.

Ocitli jsme se také u paty hory Wakakusajama, na kterou jsem onehdy s děvčaty nešla a kterou jsem chtěla vidět koncem ledna, když se rituálně zapálí, avšak kvůli přemíře školních povinností jsem si tuto velkolepou podívanou nechala ujít.

Moc se nám nechtělo platit sic nízké, ale zbytečně působící vstupné jen za to, že vylezeme na kopec. Nakonec jsme však zaplatili, vylezli na kopec - a usoudili, že to za to stálo. Naskytl se nám velice pěkný výhled na město i na okolní hory.

Po sestupu z Wakakusajamy jsme hledali místo, kde by se dalo naobědvat, a tu jsme si všimli, že na nás kdosi mává. Když jsem na onoho člověka pohlédla, ze všeho nejdříve jsem zpozorovala dobře známou čepičku se třemi copánky, hned poté ještě lépe známý veselý obličej. Natrefili jsme na Adámka a jeho několikačlennou výpravu, která do Nary toho dne přicestovala za stejnými památkami. Doporučili nám navštívit nedaleký malý chrám patřící pod Tódaidži. Učinili jsme tak a byli za toto doporučení rádi - uvnitř zvnějšku nenápadné síně se totiž schovávaly nádherné sochy.

Tódaidži ve své mohutné kráse (a pán, který vypadá, že se na něj chystá skočit jako žába)

Můj oblíbený Binzuru toho dne seděl opuštěný. Při minulé návštěvě bylo obtížné se k němu vůbec jen přiblížit.

Oproti podzimu mu značně vybledly oblečky.

Nádherných buddhistických soch jsme si později užili ještě mnoho v muzeu Tódaidži a druhý den v Narském národním muzeu.

Celí usochovaní jsme se poté vypravili ospale couravým vláčkem z Nary pryč na venkov. Předchozího večera nám paní v hospůdce, kam jsme zašli na placky okonomijaki, poradila se podívat ke svatyni Ómiwa nalézající se až za Narou. Když jsem pak v polních internetových podmínkách na pokoji vyhledávala, co je tato svatyně zač, zjistila jsem, že tudy vede zajímavá stezka Jamanobe no miči. I usoudili jsme, že bychom se po ní mohli dát a užít si i trochu pořádnější chůze, ať nestrávíme celých čtrnáct dní ve stylu těch nejnechutnějších ósackých požitkářů.

Muzeum, ač parádní, nás však poměrně zdrželo, tudíž jsme ke svatyni Ómiwa dorazili až v odpoledních hodinách.

Proběhli jsme jí jen v rychlosti, bylo žádoucí se vydat na cestu, dokud bylo světlo.

Zhlédli jsme několik dalších menších svatyní.

Po většinu času jsme putovali místy civilizovanými, avšak tichými a liduprázdnými.

Objevili jsme pokácené bambusy a vyrobili si šermovací zbraně hole. Jak jsme naplno přesunuli pozornost k nim, sešli jsme z cesty a ocitli se kdesi na silnici hluboko v lesích. Kolem projelo auto, řidič zastavil a zeptal se, co hledáme a kam jdeme, že prý dál po cestě dlouho nic není. Jeho děti na zadních sedačkách s obličeji připláclými k okýnku si nás zvědavě prohlížely.
"Jsme na výletě, jdeme po Jamanobe no miči a hledáme kofuny." odvětila jsem. U dvou podle mapy nedalekých prastarých hrobek neboli kofunů jsme měli v plánu z cesty sejít. sednout na vlak a svištět do Ósaky.
"Kofuny?! Tady?" Pán se nevěřícně uchechtnul, pokrčil rameny a následně se rozloučil, popřál nám hodně štěstí a odjel. A my pokračovali po silnici dál.
Asi půl hodiny nato nám konečně došlo, že jsme se asi ztratili a vrátili se tedy raději zpátky k místu, kde jsme našli bambus a kde jsem naposledy viděla značku a ceduli.

Po cestě jsme nalezli Janovu ztracenou šálu a hůl mě pomalu přestávala bavit, i táhla jsem ji za sebou a vyluzovala tím přiměřený rámus. Když jsme takto míjeli jedno stavení, pod vlivem hluku začal výt pes. A druhý, a třetí. Strašlivě mnoho psů najednou začalo výt, štěkat a vyvádět, až z toho tuhla krev v žilách. Dům vypadal zvnějšku nenápadně - netušili jsme, zda je uvnitř útulek, chovatelská stanice či nějaká podezřelá množírna. Bylo to každopádně znepokojivé.

Až po setmění jsme dorazili k sumistické svatyňce, našli naši odbočku u kofunů a úspěšně se přepravili domů do Minó...

～～～

Středa 29. března - čtvrtek 30. března
Poslední mezera ve vyprávění, kterou je třeba zaplnit
(doporučená literatura: článek S kočárkem a cizinkou po Kóbe)

Již k samému konci Janova pobytu jsme vyjeli na západ do prefektury Hjógo. Tentokrát v poklidu a beze stresu. Nejprve jsme se zastavili v Kóbe a vydali se na krátkou obhlídku centra, hlavně čínské čtvrti, která, stejně jako když jsem zde byla se svou vykutálenou hostitelskou rodinkou, překypovala návštěvníky, Spidermany a krákorajícími stařenkami prodávajícími plněné knedlíčky. Naším hlavním místním cílem bylo dát si kóbegjú, slavné kóbské hovězí maso. Byl to náš doposud nejdražší společný oběd - a byl výborný.
Poté jsme vlakem projeli horami a ocitli se v lázeňském městečku Arima, kterému jsem v duchu přezdívala "Bahňákov", neboť z fotografií na mě nepůsobilo zrovna čistě. Usoudili jsme však, že fotografie byla klamná, Arima byla čistá a upravená. Bohužel však také zastavěná kolosálními hotely, které krajině příliš dominovaly a narušovaly útulnou atmosféru. Z Bahňákova se tedy stal okamžitě Bezručov (tímto srdečně zdravím pod Lysou horu).

Říčku protékající Arimou křižuje síť lávek.

Městečko se nachází jen kousek od Kóbe. Odděluje je od něj hora Rokkó.

Jezdíval sem rád i třeba takový Tojotomi Hidejoši. Jeden z místních mostů se jmenuje podle něj, jiný zase podle jeho manželky Nene, která zde má i svou sochu. Právě most Nene lze vidět na této fotografii.

... a toto je Taikóbaši, Hidejošiho most (nazvaný ne podle jeho jména, ale podle titulu).

K hotelu to nebylo daleko. Nebyl nijak zvlášť malý, ale zase to ani nebyl takový agresivní "bezruč" jako jiné. Po cestě k němu jsme minuli bambusový háj a filatelistické muzeum.

A gigantické vafle!!!

Toho dne jsme nejenom jedli náš dosud nejdražší společný oběd, ale zároveň také bydleli v nejdražším ubytovacím zařízení. Zážitek vskutku skvostný - avšak zvyklí na výrazně menší přepych jsme se z toho cítili svým způsobem nesví.
Měli jsme ve svém pokoji zvaném "Hokkaidská fialka - nevinná láska" masážní křeslo, svůj vlastní minionseníček, balkón, obrovitou televizi (kterou jsme zapnuli na malou chvilku čistě ze zvědavosti, abychom ji hned zase vypnuli) - a k našemu údivu také hlavolamovou hříčku spočívající v sestavování obrazců z různě tvarovaných destiček.

Naše plány byly velkorysé - vyzkoušet jak náš onsen, tak ten veřejný, projít se, převléct se do hotelových jukat, vyzkoušet masážní křeslo... místo toho jsme ale jakožto notoričtí hračičkové na dlouhou chvíli zatuhli u hlavolamu a odlepili se od něj až v okamžiku, kdy do večeře zbývalo už jen opravdu málo a stihli jsme tím pádem jen mikroprocházku.

Na kopci jsme spatřili cosi, co vypadalo jako chrám. Určili jsme si jej jako výletní cíl pro druhý den.

Nalezli jsme také pramínek s minerální vodou (která chuťově nebyla nic moc) a Inariho svatyni - až k ní jsme ale nedošli. 

Dvojdílná fotosérie jako z časopisu Enigma

Večeře se podávala na pokoji. Mladý zaměstnanec nám na stůl servíroval jeden chod za druhým a po dojezení posledního soustíčka stůl uklidil a roztáhl futony. Po celou dobou při tom, jak měl evidentně naučeno, s námi nezávazně konverzoval. Bylo však vidět, jak vlastně vůbec neposlouchá, co mu na jeho dotazy odpovídáme, sem tam byl dokonce na japonského hotelového zaměstnance značně drzý a občas mi prudce skákal do řeči různými náhodnými dotazy a poznámkami vůbec nesouvisejícími s tím, co jsem zrovna povídala. Cítili jsme se trochu jako v Kocourkově.

Podávalo se několik chodů, jeden podivuhodnější než druhý. Často jsme ani netušili, co to vlastně jíme, a tak jsem valnou část večeře strávila místo vybrané konverzace se spolustolovníkem studováním menu a horlivým datlováním do elektronického slovníku.

Předkrm: rozličné mořské potvůrky, řasy a rostlinky v kyselém želé

Sašimi - plátky syrových ryb a jako jedlá ozdoba různé zajímavé listy a bylinky

V této míse jsme si mohli povařit ve vývaru mušle a plátky lososa tak dlouho, jak jsme chtěli.

Dušené bambusové výhonky s chřestem, ryba v tenkém těstíčku a zeleninovo-mořskopotvůrkový salát. Obzvláště nás upoutaly minisépijky a černé boby napíchané na borovém jehličí.

Maso, bylinky, houby, rýže. Potom nám byl naservírován ještě dezert - ovoce a želé - na jeho focení už mi ovšem nezbyla síla.

Byla to opravdu opulentní a rafinovaně sestavená hostina. Co do gurmánského hlediska byla středa dvacátého devátého března skutečně mimořádná.

Po jídle jsme se oblékli do jukat a zamířili do veřejného onsenu. Byl rozdělen, jak je běžné, na dvě sekce - pro muže a pro ženy. Každý den se tyto sekce mezi pohlavími prostřídávaly, aby si všichni mohli užít všechny dostupné lázně. Toho večera měly ženy tu lepší. V onsenu jsem byla po většinu času sama, jediná paní, která mi dělala společnost, odešla brzy poté, co jsem vstoupila dovnitř.
Nejbáječnější jsou vždycky venkovní koupele. Zalezla jsem do kádě velké akorát tak pro jednoho člověka a cítila, jak se veškeré napětí nahromaděné ve svalech rozpouští a mizí...

Následující ráno jsme zahájili snídaní v japonském stylu, která byla podobně honosná jako večeře předchozího dne, avšak na rozdíl od ní nám úplně dobře nesedla. Nevím, který z důvodů převažuje - jestli to, že nejsme zvyklí snídat rýži, ryby, nakládanou zeleninu, polívku či tófu, nebo jestli už jsme byli příliš přesyceni nezvyklým luxusem. Oba dva měly zhruba stejnou váhu. Když jsme každopádně později během dne poobědvali obyčejné kari s rýží, docela jsme si oddechli.
Z hotelu jsme vyletěli jako ptáci ze zlaté klece. Byl to skvělý pobyt - ale stejně tak značně nezvyklý. Paradoxně jsme se v chudobném pokojíku v narském hostelu, kde netekla teplá voda, cítili volněji a o stupínek příjemněji než v nablýskaném zařízení, kde o nás bylo dokonale postaráno. Jak jsem však již řekla, i tak to byl skvělý pobyt, na který určitě budeme velice rádi vzpomínat.

Vystoupali jsme nad Arimu do kopců hledat chrám, který jsme si předchozího večera vyhlídli.

Pohled na centrum městečka

Mocná stavba téměř uprostřed mírně vpravo je náš hotel.

Když jsme se dostali až nahoru, nejprve jsme prošli areálem svatyňky střežené koňmi.

Jakmile jsme opustili uličky Arimy, nepotkali jsme už ani živáčka.

Chrám se jmenuje Mjókendži.

Vydali jsme se pak po horské pěšince zpátky dolů, neboť jsme měli ještě jeden plán, který jsme nechtěli zmeškat. V ten okamžik se nám však pryč příliš nechtělo. Byli jsme tak rádi, že jsme konečně daleko od asfaltek, mluvících eskalátorů a mlčících Japonců zírajících do displejů chytrých telefonů...

Správný manažer je i v horách jako ze škatulky. (Ale já ač stále jen školačka ve své halence a sukni až po zem nijak nezaostávala!)

Když někde stojí nahromaděná strašlivá spousta monstrhotelů, dá se očekávat, že alespoň jeden z nich bude prázdný a zchátralý.

Konkrétně tento měl ovšem velmi mocného hlídače.

Nakonec jsme však byli rádi, že jsme opustili kopce a odjeli z Arimy pryč. Hrad Himedži totiž za návštěvu rozhodně stál.

Na trati JR kdosi skočil pod vlak a harmonogram byl totálně rozhozen, i trávili jsme dlouhé čekání na zpožděný rychlík mimo jiné pozorováním okolních vypečených cedulí.

Město Himedži se od Kóbe nachází mnohem dál, než jsem si myslela. Když jsem tudy projížděla při cestě do Hirošimy, připadalo mi, že bylo jen kousek vzdálené. Ve skutečnosti však trvalo hodně dlouho, než se konečně objevily ne moc vzhledné městské domy - a v dálce mezi nimi hrad, běloučký jako sněženka.

Hrad Himedži byl skutečně velmi bílý a čistý. Tak bílý a čistý, že působil jako svůj papírový model. (Existuje-li jeho papírový model...) Je tomu totiž jen krátce, co byla dokončena jeho rekonstrukce.

Himedži je považován za snad vůbec nejkrásnější japonský hrad.

Je rozlehlý a dobře zachovalý.

Hrad vznikl ve 14. století a od té doby několikrát změnil majitele. Jeho opevnění bylo průběžně přestavováno a vylepšováno. Měl oproti jiným hradům to štěstí, že jej nikdy nepotkala žádná velká pohroma a nestalo se mu tedy, že by během své historie byl kompletně zničen - ať už přírodními silami nebo nepřátelskými vojáky.

Je známý také svými sakurami. Ty však ještě bohužel nevykvetly.

Než jsme se vydali do tenšu, hlavní pevnosti, pustili jsme se do průzkumu opevnění. Procházeli jsme dlouhými chodbami uvnitř hradeb, přemítali nad rozmanitými tvary střílen a četli si informační cedule o historii. Mezitím se několikrát za sebou ozvalo hlášení, že za čtvrt hodinky se zavřou okna, tudíž bychom si měli v prohlídce pospíšit.
Nedošlo nám, že to je pouze kulantně řečené: "Za čtvrt hodiny zavíráme, vypadněte." Přitom zavírací doba měla nastat až mnohem později. Tím však evidentně bylo myšleno finální uzavření areálu. A tak jsme si v klidu doobcházeli opevnění a zamířili k tenšu - kde jsme ovšem narazili na ceduli "zavřeno" a vartujícího zaměstnance.
Cítili jsme se značně zmatení. Vzápětí jsme však zjistili, že nám pevnost zavřeli prakticky před nosem. Ten aktivnější z nás okamžitě navrhl, abychom pána poprosili, zda by nás přeci jenom ještě nepustil. Ten japonštiny znalejší z náš tak učinil a vychrlil na pána tragicky zabarvený monolog. I ustrnulo se srdce zaměstnancovo. Vysílačka zachrčela, pán zahlásil: "Ještě vpustíme dva gaidžiny," a my se slavnostně dostali dovnitř.

Jelikož jsme se ocitli pod tlakem dalších zaměstnanců, prohlídku jsme zahájili doslova v běhu. (V japonských hradech nejsou prohlídky s průvodcem, jako tomu je v českých. Vše si procházíte sami.)

Interiér byl takový, jak vypadal původně - žádné mramorové muzeum s výtahem.

Vystoupali jsme až do sedmého patra, kde jsme dohnali poslední předpisově vpuštěné návštěvníky. Nakonec jsme z hradu dokonce ani neodešli jako úplně poslední.

Zaměstnanci odnášející igelitky na boty

Potkali jsme vůbec prvního japonského kocoura, který s námi byl ochoten komunikovat.

Avšak Janovo nevinné ponoukání, aby zaútočil na opodál mašírujícího holuba, s elegancí sobě vlastní okázale ignoroval.

A tak tam oba šťastně žijí dál, kocour i holub.

Zešeřilo se. Pokračovali jsme v návratu na gastronomickou zem, či spíše na samé dno, a snědli na plácku před nádražím těstoviny z konbini za poslechu falešně zpívaných popových hitů na malém pódiu v podání party mladých nadšenkyň. Zbýval nám už jen jeden jediný celý den (který jsme strávili v dešti v Kjótu). Bylo to zvláštně tklivé a bolestivé - a přesto krásné, že zatím ještě stále není třeba se loučit, že pořád ještě ten jeden a půl dne máme před sebou.

～～～

Epilog

Loučení se však samozřejmě vyhnout nešlo. Vyprovodila jsem Jana na letiště a se slzami v očích mávala, když zmizel za rohem na cestě do gateu. Ve vlaku jsem dosrkala jeho nedopitou kávu a měla pocit, jako by mě praštili palicí do hlavy. Byl to šok, být najednou na dva týdny po půlroční odluce neustále spolu. A pak zase zničehonic nebýt spolu.
Pokoj mi najednou připadal prázdný, studený a tichý. Trvalo mi pár dní, než jsem se opět dostala zpátky do "původního stavu" a znovu se naučila osaměle žít.
Ještě náročnější však bylo si zvyknout na to, že skončilo požitkářské období a je žádoucí se opět uskrovnit. Přestat si kupovat vše, na co mám zrovna chuť a zase si začít vařit. Necestovat, být doma a dělat užitečné věci. Nechodit do onsenu. I to však přišlo samo, neboť jen pár dní po Janově odletu začala škola, která mě přirozeně donutila se vrátit ke starému životnímu stylu.
Některé věci se však přeci jenom úplně do původní podoby naštěstí nevrátily. Těšení se na Janův příjezd výrazně naplňovalo mé předchozí přežívání přibližně od prosince. Mělo několik fází, začalo palčivě, poté se mírně zklidnilo, ale stále ode dna probublávalo, až v březnu nakonec vybouchlo a kompletně mě vyřadilo z běžného provozu.
Teď má duše mnohem větší klid. Jan přiletěl. Byl tady a bylo to, řečeno klišovitě, jako krásný sen. Nyní se ovšem role prohodily a jsem to já, kdo nechává čekat a kdo se bude již za pár měsíců zorientovávat v příletové hale a následně vstřebávat "cizí" kulturu.

To je však ještě stále daleko...