Z deníčku ósackého požitkáře

Když přijel Jan, strašně mnoho věcí se změnilo. Nejenom to, že můj titěrný pokoj se najednou zaplnil a dvojnásobně vzrostla spotřeba čaje a kávy - změny se udály také uvnitř mě samotné. Začala jsem na stará dobrá známá místa nahlížet z nového úhlu pohledu. Ba i jídlo a pití začne chutnat jinak, když se vedle vás najednou objeví bytost, pro kterou je všechno okolo nové. Bylo mi téměř až líto, že pro mě už Japonsko není tak neotřelé, jako když jsem do něj na podzim přijela. Zdomácněla jsem a to, co by mě před půl rokem fascinovalo, se stalo rutinou. Je to trochu smutné, ale bylo by nepřirozené, kdyby se tomu tak nestalo.

Report z následujících dvou týdnů jsem se rozhodla nepsat přísně chronologicky, ale rozdělit jej podle prefektur. Zatímco toto vyprávění se bude odehrávat u nás v Ósace, příští bude situováno v Kjótu a následující výpravy do Nary a do prefektury Hjógo budou sjednoceny do třetího, posledního článku série.
Navštívili jsme jak destinace pro nás oba neznámé, tak i takové, které mám bezpečně prochozené a o nichž už zde bylo něco málo napsáno. V takovýchto případech jsem se rozhodla neopakovat zbytečně tytéž informace dvakrát a místo toho vás raději případně odkázat na starší články.

～～～

Pondělí 20. března

... aneb Poznávání úchvatného Minó

(doporučená literatura pojednávající o navštívených památkách: článek Tváří v tvář tenguovi, článek Jiná o chrámech v Minó či článek Pýcha správného Minódžina)

Usoudila jsem, že ze všeho nejvhodnější bude nejprve obhlédnout blízké okolí kampusu, tedy městečko Minó, ideální to místo pro život a nesmírně podceňovaný to kout světa - a pak až se poohlédnout po větších turistických bombách.

Vymyslela jsem velice pěkný plán. Dojedeme autobusem na nádraží Minó, projdeme se k vodopádu, dáme si u něj takojaki a pak budeme pokračovat dál do hor k chrámu Kacuódži, který si prohlédneme, vrátíme se zpátky a ve večerních hodinách navštívíme místní onsen, na nějž jsem dostala laskavé doporučení od slovenského spolužáka. Tento plán však ztroskotal již v samých základech na autobusové zastávce, neboť jsem si neuvědomila, že toho dne oslavovaná jarní rovnodennost je v Japonsku brána jako státní svátek a jízdní řády jsou úplně jinak než ve všední den. Po několika zmatcích jsme se tedy pustili pěšky ke Kacuódži stejnou cestou, jako když jsme se tam vypravily na podzim s Janou, a která se nám onehdy vůbec neosvědčila (viz druhý z výše zmíněných článků).

To nám to ten pobyt pěkně začíná, nejdříve třeskutý Kuskus, teď zase výlet po rušné silnici plné nebezpečných serpentin, myslela jsem si, zatímco jsme stoupali vzhůru do hor a uskakovali před vytuněnými náklaďáky. Poté však, co jsme odbočili z hlavní silnice na boční, která už nebyla až tolik rušná, se před námi otevřely malebné pohledy do zelených údolí a na horské svahy, a po rozmrzelosti ze silniční túry jako by se zem slehla. Brzy poté jsme konečně stanuli před Kacuódži, "vítězným chrámem". O tomto místě jsem již povídala v druhém výše zmiňovaném článku, tudíž dnes nechám promlouvat hlavně obrázky.

Okolí pagody, které se v době mé podzimní návštěvy opravovalo, bylo nyní hotové.

Janův batoh je za všech okolností plný tiskovin nejrůznějšího typu a žánru, proto nám až do posledních chvil velkého japonského dobrodružství zpestřoval žití i tento kamarád. Po důkladném přečtení a vyluštění všech křížovek byl odvržen až na dalekém nádraží v Himedži. Neobešlo se to bez jistého dojetí a přemítání nad jeho následujícím osudem.

Hadovitá cestička se na podzim taktéž opravovala a nyní byla konečně přístupná.

V Kacuódži jsme také mimo jiné nalezli jeden z mnoha japonských zlepšováků buddhistické duchovní praxe, tedy možnost obejít si pouť po 88 chrámech ostrova Šikoku v jedné jediné místnosti.

Na velmi dlouhou dobu jsme uvízli u jezírka. Proč zrovna u něj?

Protože v něm plavalo plno pestrých a nenažraných kapříků.

Kapry  zde kupodivu bylo povoleno krmit.

My jsme se rozhodli nepodporovat jejich přežranost, nicméně stačilo jen přiblížit ruku k hladině a milí kapříci se div nepřetrhli ve špulení tlamiček v očekávání, že dostanou něco dobrého na požerákový zub.

Následně jsme se přesunuli k vodopádu, kde jsme krátce pobyli, dostatečně se pokochali a zalitovali, že jsme (v mém případě už zase) neviděli žádné místní opice. Poté nás stezka vedla kolem chrámu Rjúandži a svatyňky Benten, až jsme se ocitli u nádraží Minó s onsenem tyčícím se v lese na kopci.

Před svatyní jsme natrefili na tutéž vypasenou kočku, kterou už jsem na stejném místě jednou potkala, avšak tehdy spala na zápraží.

Hned po prvních Janových marných pokusech o komunikaci se zvedla a okázale se odvalila kamsi za svatyni.

Pro větší rozlišení, aby lépe vynikly naše sličné tváře, doporučuji toto foto otevřít v novém okně :-)

Onsen byl, jako v současné době již drtivá většina, rozdělen na pánskou a dámskou část. Byl skutečně velmi příjemný, a to i přesto, že atmosféra hotelu, pod který spadá, mi jinak připadala, řekněme, únavná. Všechno barevně svítilo a v nepřehledných chodbách a lobby panoval ruch a zaváněl pochybný luxus. Onsenu se však nedalo nic vytknout.

Měla jsem prostornou dámskou část téměř jen sama pro sebe, voda mě krásně skrz naskrz prohřála a celkově jsem si lebedění v horké lázni užila mnohem lépe než onsen na školním výletě. I Janovi se v koupeli zamlouvalo, a že jsme do toho okamžiku váhali, zda uskutečnit či neuskutečnit pobyt v lázeňském městečku Arima, rozhodli jsme se nakonec pro uskutečnění. To však v tu chvíli bylo ještě daleko před námi...

～～～

Středa 22. března

Pojem dne: koala

(doporučená literatura: článek Nedělní nákuk do Ósaky)

Kampus jsme opustili až po obědě. Cesta nebyla daleká, ale zato úmorná. Červený vláček Hankjú se kodrcal nesmírně pomaličku a když jsme vylezli na stanici Dóbucuen mae, tedy Zoologická zahrada, byli jsme oba přiměřeně ospalí.

Právě ósacká zoo Tennódži byla naším hlavním cílem. Velice jsem se na ni těšila. Proč?
Protože tam mají koalu.
V Tokiu jsem onehdy viděla pandu, pásovce a okapi a myslela jsem si, že tím pádem jsem už všechno zajímavé ze světa zvířat viděla a nic mi již ke štěstí neschází, to však byl velmi chybný způsob uvažování. Zjištění, že v ósacké zoo bydlí koala, mě naplnilo nepotlačitelnou touhou ji okamžitě spatřit.

Ještě, než jsme vůbec vstoupili za brány zoo, se však přihodila osudová událost, tedy návštěva konbini za účelem zakoupení svačinky. Zatímco jsem váhala mezi dorajaki a zeleným anpanem, Jan objevil v mrazícím boxu sadu dvou kávových zmrzlin ve zvláštních gumových pseudolahvičkách. Podlehli jsme zvědavosti a podivuhodné artefakty zakoupili.

Obrázek není můj, zde zdroj.

Konzumace této zmrzliny se však ve finále ukázala být velice... ne(est)etickou. Pro konzervativní jedince tento produkt vážně nedoporučuji a uvítala bych, kdyby byl pro mravní bezpečnost budoucích generací označen nálepkou "mládeži nevhodné".

Za labužnického vychutnávání jsme obešli zoo, konkrétně velikou voliéru, kde nás mile pobavilo, že volavky hnízdí jak v jejím vnitřku, tak volně na její střeše, a pak už jsme vpluli dovnitř a podle mapy zjistili, že koala má domeček hned u vchodu.

Překypující nedočkavostí jsem dorazila k výběhu a pozorovala husté blahovičníkové roští. Podle cedule měla být koala venku, nikoli uvnitř pavilonu. Nic ve výběhu však nenasvědčovalo její přítomnosti.
Nakonec jsme ji s velkou námahou našli dokonale ukrytou vysoko mezi větvemi. Vypadala jako něco mezi pytlem brambor a obrovským chorošem. Bylo těžké přijmout zklamání a Jan mě od výběhu div neodtáhl hrubou silou. Co když se třeba pohne? Co když třeba přeleze na nějaké viditelnější místo? Během prohlídky se mi ještě dvakrát podařilo "nenápadně" svést naše kroky ke koalímu výběhu, abych se přesvědčila, zda něco z toho nenastalo.
Nenastalo.

Z kruté koalí rány jsem se později částečně zregenerovala u jiných zvířat.

Nyní následuje devítidílný cyklus "Dáma s puštíkem".

Jak vidíte na následující fotografii věže Cútenkaku, bylo pomalu tři čtvrtě na pět. Udělali jsme zásadní chybu - nezjistili si, že naše milá zoo zavírá v pět. Naše pomalé courání se změnilo v běh, i tak jsme ale stihli projít pouhou polovinu areálu.

Alespoň jsme ale měli možnost pozorovat něžné soužití nebojácného krkavce a flegmatického velblouda.

Poté, co za námi zaklapla brána zoo, jsme zrušili následující plán vylézt na mrakodrap Abeno Harukas a raději jsme zamířili k ósackému hradu, u něhož jsem už půl roku nebyla. Byl to tehdy můj první větší japonský výlet.

Brzy se setmělo.

Hrad jsme si pouze obešli zvenčí, prošli se kolem a pak již zamířili zase zpátky domů. Nakonec z toho byl vlastně i celkem krátký den a ještě k tomu bez pořádné koaly, ale to nevadilo. Měli jsme před sebou stále spoustu dalších příležitostí trávit čas mnohem intenzivněji.
Intenzivní výlety však z jakéhosi důvodu nikdy nebyly směřovány do Ósaky. A všechny výlety, co byly směřovány do Ósaky, byly poznamenané časnými zavíracími dobami těch či oněch atrakcí.

～～～

Neděle 26. března
Tentokrát bez jakékoliv doporučené četby!
(protože Ósaka kaijúkan byl úplně novým zážitkem pro nás oba dva)

Ósacké akvárko je vyhlášené a že jsme již v Česku společně zvažovali návštěvu nějakého akvária, ale nikdy jsme ji neuskutečnili, zdálo se mi být dobrým plánem vyzkoušet právě tohle. Navíc jsem ještě doposud nikdy nebyla v žádném pořádném akváriu!
Po výborném obědě ve skvělé indické restauraci kousek od kampusu jsme se nechali odvézt metrem až kamsi do přístavu, kde nás přivítala čtvrť působící mírně ponuře, a to i přesto, že se nad jejími domy mocně tyčilo největší ósacké ruské kolo. Snad to bylo počasím, které se zhoršilo.

Na fotce to možná tak nevynikne, ale ten domeček vpravo stojí opravdu povážlivě našišato.

Kolo se nad přístavní čtvrtí vyjímá spíše děsivě než rozjásaně.

Kousek od kola se nachází velká strakatá budova, náš cíl.

Mezi ní a kolem se pak rozprostírá ne moc přitažlivé obchodní centrum.

Akvárium bylo príma a hezky udělané. Viděli jsme mnoho malých rybiček i velkých ryb či dokonce paryb, ale také i tuleně, lachtany, roztomile přitroublé tučňáky či jiné mořské a oceánské potvůrky a potvory.

Piraňa. Byla jsem překvapena její velikostí. Myslela jsem, že jsou mnohem menší.

Největší nádrž

"Depkařská" ryba

V dálce plave žralok velrybí, největší druh žraloka.

V angličtině sunfish, v češtině měsíčník. Tato obrovitánská ohrožená ryba mě velmi zaujala. Zdá se, že je poměrně náročná na chov, neboť uvnitř její nádrže byly kolem stěn spuštěné síťové závěsy a mnoho cedulí, ať ji nefotografujeme bleskem.

Opravdu velcí krabi

Při pohledu na tuto zelenou okatou rybičku jsem si okamžitě vzpomněla hádejte na koho?

Na konci akvária se nacházelo několik speciálních otevřených nádržek, kde měl návštěvník možnost si sáhnout na rejnoka a podobně, což jsme si nevyzkoušeli, a s úderem zavíračky se mírně zblblí ze všudypřítomných ryb odporoučeli.
Zabrousili jsme do sousedního obchodního centříčka hledat něco k snědku a při té příležitosti jsme objevili minivýstavu pestrobarevných mořských plžů, japonsky nazývaných umiuši, tedy "mořské krávy", kterými se v češtině označují kapustňáci. Zároveň jsme také našli Fake Food Factory Morino Sample, tedy jednu z firem generujících v Japonsku oblíbené "realistické" plastové modely jídel, které si restaurace často instalují do výloh.

A jak došlo přesně k pořízení této a následující fotky...

... už jsem naštěstí stihla zapomenout.

～～～

Pondělí 27. března
Hádejte, na kterém opravdu důležitém místě v Ósace jsme ještě nebyli?
(doporučená literatura: článek Procházka z přetlaku, článek Jak jsme šli na slivoně a jiné příhody)

...

Nu ano, samozřejmě!

Než však došlo na veselé družení s Taijó no tó, strávili jsme dopoledne sportovně-společensky s čínskými kamarádkami Tchien Čchi a Jün, které jsme vylákali na stolní tenis do sousední kolejní budovy. Ukázalo se, že dlouhá léta kolotání kolem pingpongového stolu v dávných gympláckých dobách bylo nejen příjemným zabijákem nudy, ale i dobrou investicí do budoucna. Byla jsem neohrozitelně neporazitelná a nesejmutelná.
Dokud nás později kousek od expoparku málem nesejmulo auto. Kráčeli jsme jen tak po chodníku, když tu se hned těsně za námi ozval podivný ruch a co nevidíme, auto částečně uvíznuté ve stružce mezi silnicí a chodníkem. Jak se to řidiči povedlo, nám bylo záhadou. Nestalo se každopádně nic ani jemu, ani nám a nejspíš ani autu, a s pomocí party zedníků pracujících na nedaleké stavbě se nám následně podařilo automobil osvobodit. Jan přispěl silou svých rukou, já svým dobrotivým úsměvem.

V parku, do nějž se nám vlivem šťastného osudu podařilo oběma dostat zadarmo, jsme se vydali podobnou cestou, jakou jsme kráčeli při mé poslední návštěvě s Adamem. Vylezli jsme na rozhlednu, na které se zrovna vyskytovala parta prostořekých sborových zpěvaček ve středoškolském věku, které nás k rozhledně přivábily svým zpěvem a následně se s námi rozverně pokoušely komunikovat.
Prošli jsme si i vyvýšenou stezku s vychytanými zlepšováky dojmů z krajiny.

I Jan má zatím k buddhovství ještě hodně daleko.

Park s příchodem jara zkrásněl a Taijó no tó se jen smála, a my se také smáli při pohledu na její rozzářené tři obličeje. Že se však však většina našich dosavadních ósackých výletů nesla v duchu urychlených opouštění prostor kvůli zavíračkám, pokračovali jsme i zde ve stejném stylu - a do toho jsme se báli, že nám ještě ke všemu zavřou náš druhý turistický cíl pro tento den - tu nejvypečenější cukrárnu, kterou si dovedete představit, a která se nachází jen kousíček od kampusu.

Na cukrárnu Madame Shinco jsem měla políčeno již delší dobu. Stojí schovaná jen kousek od tratě jednokolejky napůl cesty mezi Saitem a následující stanicí. Nakoukla jsem do ní jednou - a když jsem zjistila, jak to uvnitř vypadá, usoudila jsem, že to je ideální podnik pro ten nejromantičtější večer. Čórakukan hadr!

Vstoupili jsme oděni jeden nevhodněji než druhý, usadili se v salonku sladěného do růžové a leopardího vzoru a kochali se soškami buclatých amorků a pejsků a panenkami, které nás obklopovaly. Na stěně visely Muchovy Denní doby a vedle navoněných toalet stálo vyřezávané zrcadlo jak z komnaty hradní paní. Voda se podávala v květy zdobených skleničkách, káva v delikátně dekorovaném porcelánu a dortíčky jsme uždibovali designovými zlacenými vidličkami...

Byly tak zlaté, že házely odlesky na všechny strany!

A zlato bylo nejen na nich, ale i na Janově dortíku.

A na lžičkách a kávovém nádobí.

Mimochodem, pro fajnšmekry se zde servíruje specialitka zvaná fluffee coffee. Odhadujeme, že chloupky, dodávající nápoji mimořádně nadstandardní chuť, pochází ze srsti některého z Madaminých leopardů.

A že jsme krajané Jiřího Gutha-Jarkovského a Ladislava Špačka, názorně jsme milým Japoncům ukázali, jak se ve takovéto evropsky laděné cukrárně mají správně chovat...

... tedy ne fotit přitroublé snímky jako slečny u vedlejšího stolu...

... avšak vše si distingovaně vychutnávat...

... tvářit se erudovaně a duchaplně...

... plnými doušky si užívat duchovně obohacující prostředí...

... a snažit se svým uhlazeným zevnějškem do něj dobře zapadnout.

Madame Shinco na nás natolik silně zapůsobila, že jsme se do jejího salonku vypravili ještě jednou, a to posledního večera Janova pobytu, avšak bohužel jsme přišli pozdě a už jsme si mohli zdejší výrobné výborky pouze jen nechat zabalit do krabice. (Zvnějšku růžovo-leopardí, zevnitř zebří. Když se pak rozloží, tvarově připomíná opravdovou zebří kožku. Madame Shinco má vše promyšleno do posledního detailu.)
Byli jsme hořce zklamáni, že už nevyužijeme zdejší pohostinnost, avšak nakonec jsme úplně s nepořízenou neodešli - protože baumkuchen Madame Shinco je naprosto špičkový a chutná lahodně jak na zlatolesklé vidličce, tak na té nejobyčejnější lžičce z kolejní kuchyňky.

～～～

Více jsme již z prefektury Ósaka prozkoumat nezvládli. Ale jak říkávají zlí jazykové včetně mě samotné, co se týče Ósaky, stejně vlastně není až tak o co stát. Naše ósacké výlety však ale za to rozhodně stály.