O hrátkách s Kuskusem a o Janově zhmotnění

Začal duben, sakurové pupeny pomalu pukají a mé nekonečné jarní prázdniny přeci jenom nakonec skončily. Za tu dobu se leccos přihodilo; o osamělých výpravách či o výpravách s Adamem jsem však zde již vyprávěla. Krom toho jsem se však také sešla i s hostitelskou rodinou Šišidových, podnikla několik piškuntálií s organizací Kusukusu - a hlavně, osmnáctého března, na den přesně po půl roce od našeho dojemného rozloučení, na letišti Kansai přistálo brzy po setmění velké letadlo, které mi do Japonska přineslo milovaného muže.

Hezky však popořádku. Vraťme se nejprve ještě na konec února, kdy jsem se naposledy sešla s hostitelskou rodinkou v takovém stavu, v jakém jsem se s ní seznámila. Pan Hiro mi, jak je jeho zvykem, přišel naproti na nádraží v Takacuki a zavedl mě do malé italsko-japonské restaurace, do níž o chvíli později nakráčela i paní Juu s obrovitým břichem a Subaruem, který byl toho dne velmi dobře naladěn. Už si dokonce na mě zvykl a vzájemně jsme se sebe přestali bát, tudíž jsme si později během dne spolu ještě mnoho nahráli.

Dostala jsem od Šišidových dárek na rozloučenou - nádherné červeno-černé jídelní hůlky. Když jsem je o měsíc později nechala poprvé testovat Jana, zjistila jsem, že jsou oproti jiným hůlkám lehoučké jako pápěří.

Sama jsem rozlučkový dárek nepřivezla, neboť tou dobou se nacházel ještě v Česku a čekal na to, až jej Jan s sebou přiveze, tudíž mám alespoň další důvod, proč se s rodinou někdy v létě ještě jednou sejít.

Pojedli jsme v restauraci výtečné jídlo a ochutnala jsem také příjemné červené víno. Potom jsme se odebrali k Šišidovým domů a paní Juu z hlubin ložnice vyhrabala čínský drnkací nástroj kučeng připomínající japonské koto. Vzhled mají téměř totožný a zvuk se velmi podobá, avšak čínský kučeng zní rozjásaněji, plněji, opulentněji. Juu zahrála kousek jakési mysticky znějící čínské skladby a pak mě nechala si vyzkoušet hru. Podařilo se mi vybrnkat několik náhodných písniček, které mě zrovna napadly.

Pan Hiro mě poté zavedl do nedaleké Tenmangú, kde se zrovna konalo macuri a dovnitř proudily davy školáků, aby se u Tendžina pomodlili za studijní úspěchy. V mém minirankingu Tenmangú, které jsem během těchto prázdnin navštívila, tato obsadila třetí místo ze čtyř. (Pro připomenutí - na prvním místě se nachází kjótská Kitano Tenmangú a na čtvrtém Ósaka Tenmangú. O svatyni na druhém místě bude ještě někdy v budoucnu řeč.)

Lvíček, který přišel o uši

Macuri samotné mě spíše obtěžovalo a právě kvůli němu tato svatyně skončila až na třetím místě. Vzduchem se mísily nejrůznější vůně a pachy, od slaďoučkých buchtiček kasutera přes masové špízy jakiniku až po cigaretový kouř halekajících stánkařů. Tam, kde se nenabízelo jídlo, byla možnost si koupit laciné pouťové hračky a jiné zbytečnosti pokoušející nevinné dětské duše.

Nejvíce mě rozčiloval stánek s rybičkami, kde si dítě mohlo koupit tenoučkou síťku a nalovit si s její pomocí tolik rybiček, kolik chtělo, dokud síťka kvůli mrskání nebohých tvorečků nerupla. Rybičky plavaly v katastrofálních podmínkách, některé polomrtvé, jiné mrtvé.

Pan Hiro mě vyprovodil až k nádraží a tímto prozatím také skončily pravidelné styky s hostitelskou rodinou. Původně bylo ještě v plánu, že se Juu se Subaruem přijdou podívat na velkou kuskusáckou akci, která se konala v druhé půli března, avšak kvůli nečekaným těhotenským komplikacím nakonec nedorazili.

O pár dní později po události se předčasně, ale ve finále bez problémů narodil zdravý a roztomilý chlapeček Asahi. Už se těším, až jej v srpnu poté, co trošičku vyroste a co se rodina přestěhuje do vlastního domečku, poprvé doopravdy uvidím.

～～～

Velké kuskusácké akci zvané Nihongo no omacuri, "Slavnosti japonštiny", však předcházela ještě jedna malá, která měla dva účely. Prvním byl workshop suši, druhým nejrůznější nácviky a přípravy právě na Nihongo no omacuri.

Jak možná název jemně napovídá, Slavnosti japonštiny měly být primárně soutěží v přednesu. Finská spolužačka Ella byla už někdy začátkem prosince něžným násilím zlanařena k přípravě přednesu. Stejný nátlak byl vyvíjen i na mě, jelikož se mi však přednášet moc nechtělo, vykroutila jsem se se závazkem, že alespoň něco zazpívám. Tchien Čchi a Pop jakýmsi záhadným způsobem zkušené manipulaci kuskusáckých tetiček a strýčků unikly a ani jedna si žádné vystoupení připravit nemusela. Byly jsme s Ellou zkrátka ve špatný čas na špatném místě.

Všechny čtyři jsme měly přislíbeno, že nám k této speciální příležitosti bude zapůjčeno kimono. Po workshopu suši bylo tedy v plánu si vyzkoušet, jak se kimono vlastně nosí.

Lekce výroby suši proběhla v prostorném domě paní Takeuči, hostitelské maminky Tchien Čchi. Měly jsme možnost se od šikovných tetiček naučit rolky makizuši, barevně zdobené kuličky temarizuši či suši tlačené v hranaté formě, ošizuši. Obzvláště výroba posledního zmiňovaného mě velmi bavila. Skoro mě až láká si formu na ošizuši pořídit.

Surovin, kterými jsme mohly naplnit naše suši, bylo nepřeberné množství.

Výroba ošizuši ve formičce

Hotové makizuši

Aranžování temarizuši

Krájení suši vůbec není tak jednoduché, jak by se mohlo zdát.

Výroba makizuši

Hotové ošizuši

Udělaly jsme skutečnou hostinu.

Kromě suši se podával i oden - zelenina a další ingredience dušené ve vývaru. Oden uvařila paní Takeuči.

Jídla bylo tolik, že jsme si pak ještě odnášely domů výslužku. Suši se náramně povedlo a v jeho mocné záplavě jsem ani nedokázala rozpoznat, které jsem vytvořila já a které nějaká ze spolužaček.

Po jídle jsme se odebraly do pokoje s tatami, kde na mohutných bambusových ramínkách viselo několik nádherných furisode. Furisode je kimono s téměř po zem dlouhými splývavými cípy na rukávech. Nosívají jej mladé dívky. Na zemi se pak válela nepřehledná změť spodniček, ručníčků, popruhů, šňůrek, spon a také vlasových ozdob.

Nejprve ze všeho jsem si oblékla bílé ponožky tabi s palcem odděleným od ostatních prstů a speciální podprsenku, běžná mi nebyla povolena, neboť nejspíš málo stahuje hrudník. Pro furisode je žádoucí mít co nejméně objemnou hruď, boky i zadek, a pokud máte nějaké křivky, je nutno se nechat na břiše a na bedrech vycpat ručníky a tím se zválečkovatět, aby šel pás obi dobře utáhnout a kimono vám pěkně sedělo.

Po stahovací podprsence přišla na řadu spodnička, ohromná spousta ručníků na zválečkovatění siluety, spodní roucho, ještě další vycpávky, pásky a popruhy - a pak konečně již samotné kimono. Nic z toho jsem si samozřejmě neuměla správně obléct sama. Točily se kolem mě hned tři tetičky, které na mě všechno správně vrstvily a s každým dalším popruhem čím dál nemilosrdněji utahovaly mé dýchací trubice.

Omylem mi bylo oblečeno temně fialové kimono se vzorem starobylých vozů, které měla původně dostat jiná z nás. Když jej však tetičky na mě spatřily, usoudily, že mi sedí a nechaly mi je - za což jsem nesmírně ráda. To kimono bylo totiž úžasné. Patřilo dceři paní Azumy, hostitelské maminky Pop.

Oblékání trvalo půl hodiny a poté, co bylo dílo završeno uvázáním těžkého zlatého pásu obi a obula jsem se do maličkých sandálů zóri, čekal mě trénink chůze a výdrže - a dlouhatánská fotoseance, které jsem se účastnila jak jako modelka, tak jako dokumentátor. (Fotografie "dvorního fotografa" pana Kinugawy však zatím ke mně ještě nedoputovaly.)

Paní Kaneko si fotí svou schovanku Ellu se zatím improvizovaným účesem, na přednesové soutěži si ji však vzala do parády její zručná kamarádka.

Úprava vlasů Tchien Čchi

Nejpestřejší kimono z nás dostala právě Ella. Velmi jí slušelo.

Zatímco pan Kinugawa fotil, obětavé tetičky se kolem nás neustále točily a upravovaly ty nejmenší nedokonalosti.

I Pop přidělili kimono s velice hezkým vzorem, které jí náramně slušelo.

Uzel na obi

Růžový vlasový květ jsem na slavnostech nakonec dostala já.

Jediné skupinové foto nás všech, které se mi dostalo do rukou.

Daly jsme si kávu a sladkosti, zakrývajíce širokými ubrousky hedvábná kimona - kdybychom je poškodily, byla by to zatraceně velká škoda - a když pak přišlo na řadu svlékání a z mého těla spadl poslední propocený ručníček a poslední popruh, najednou jsem měla pocit, že se každou chvíli vznesu jako balónek naplněný heliem...

～～～

Začala jsem se na Slavnosti japonštiny celkem těšit, i když jsem měla obavy, že mi v kimonu nepůjde dobře zpívat. Než však celá ta paráda vypukla, bylo třeba den před ní provést naprosto zásadní úkon. Dojet na letiště pro Jana, který svůj přílet naplánoval tak, že přistál na japonské půdě akorát přesně den před událostí.

Vysmýčila jsem mohutně zanesený pokoj (naposledy uklízený před Novým rokem) a částečně si zahrála na Figara a přeměřovala šíří vlastních ramen, zda se oba vejdeme do kolejní postele, nebo zda bude nutno si ustlat na zemi. Rituálně jsem připravila druhý ručník, druhé pantofle, druhý hrnek. Pokoj jsem opustila úplně vyklepaná a jako obvykle jsem nestíhala dopravní spoj. Ve strachu, že se mi rozpadne kvůli kimonu čerstvě naučený copánkový drdol, jsem na kole sprintovala na autobus tak opatrně, jako ještě doposud nikdy.

Cesta z Minó na letiště Kansai je opravdu dlouhá. V době, kdy jsem vyrážela z kampusu, byl Jan pravděpodobně stále ještě na přestupu v Číně.

Zatímco mě rychlík Nankai vezl za slábnoucí záře zapadajícího slunce k umělému ostrůvku, na němž se letiště rozprostírá, byla jsem již pomalu na hranici svých psychických i fyzických sil. Tepající očekávání mě umrtvovalo a zároveň nabuzovalo. V čekárně v příjezdové hale jsem v rychlosti dokončila předchozí článek o Kamakuře, neboť letadlo mělo mírné zpoždění, a pak již neklidně přešlapovala na místě setkání, tedy přesně uprostřed té obrovitánské haly, rozhlížela se sem a tam a myslela si, že to to moje srdce nevydrží a že se mi podlomí kolena.

Když se Jan v dálce vynořil z jižního východu, poznala jsem jej okamžitě a naprosto neomylně. Padli jsme si po půl roce do náruče a cítila jsem se neuvěřitelně zvláštně. Opravdový Jan je tady se mnou v Japonsku.

Přišlo mi to skoro až padlé na hlavu.

To pravé dojetí z našeho opětovného shledání vystřídalo mé počáteční zmatení, lehké rozpaky, šok a zároveň úlevu až na koleji. Doopravdy jsem se však vzpamatovala až druhého dne.

Jan vybalil svá zavazadla v mém pokojíku, kde jsem jej na následující dva týdny načerno ubytovala - nechat u sebe nocovat cizí osobu je v kolejním řádu zakázáno. Že však naše budova nemá vrátnici a správce do ní nijak zvlášť často nechodí, Janův pobyt se podařilo před nežádoucími živly dobře ututlat.

Právě Janovým prostřednictvím ke mně doputovala spousta drobných dárků od nejrůznějších blízkých. Za všechny velice děkuji, udělaly mi obrovskou radost!

Do kampusu jsme dorazili kolem jedenácté v noci a na Slavnosti japonštiny bylo třeba vstávat před sedmou. Ráno jsme ve společnosti Tchien Čchi se zpožděním utíkali na autobus a když jsme dorazili do Takacuki, hnedle jsme se odebrali na místo konání. Sraz byl tak časný kvůli našemu převlékání do kimon. Této podivuhodné podívané se Jan účastnit nemohl, tudíž byl zanechán napospas sobě samému a musel déle než půl hodiny čekat, než jsem z převlékacího pokojíku vylezla téměř k nepoznání změněná.

Tentokrát mi byl uvázán jiný, ještě hezčí uzel.

Tetička, která měla na starosti mé oblékání, si mnula ruce a fotila mě ze všech úhlů se slovy, že jsem její mistrovské dílo. Toho dne jsem absolvovala ještě mnohem více fotoseancí než na zkoušce.

Takhle to například dopadá, když se fotoaparát dostane do rukou Janových.

Samotná akce byla šílená. Přednesy nekonečně dlouhé, delší, než jsem čekala, k tomu žádná přestávka, žádná možnost se napít, a do toho ještě se kvůli uzlu na obi ani nemůžete pohodlně usadit. Ještě hůře to celé prožíval po letu přes půlku světa vyčerpaný Jan, který sice mohl sedět tak pohodlně, jak se mu zamanulo, ale zato nerozuměl japonštině, tudíž ze sáhodlouhých povídání nic neměl. Kolem neustále brousil někdo příliš aktivní s fotoaparátem či štěbetající kuskusácké tetičky a jeden nepochopitelnější výstup střídal druhý.

V druhé půli jsem konečně přišla na řadu já se svým zpěvem. Na poslední chvíli jsem si vzpomněla, že před samotným zpíváním se mám představit a něco říct o tom, proč zpívám to, co zpívám, čili jinými slovy jsem své číslo zahájila gramaticky pochybnou improvizací. Naštěstí mi však nefungoval mikrofon, tudíž to nejspíš mnoho lidí neslyšelo, a když mi pak byl mikrofon zprovozněn, konečně došlo i na hudbu.

Zpívala jsem píseň Oborozukijo, tedy "Zamlžený měsíc", kterou jsem se naučila na kurzech japonštiny paní Ikedy, když mi bylo šestnáct let. Tato píseň líčící poetické přírodní obrazy se dobře hodila do sezóny. Kvůli přerývanému dýchání - má hruď byla napevno spoutaná - jsem rozbila frázování napadrť a dýchala div ne za každým slovem a ve finále dokonce asi o půltón vylezla, dopadlo to však bez katastrofy. Laskavé tetičky byly dojaté doslova k slzám, píseň je vrátila do dětství. Otíraly si oči kapesníčky a já se cítila rozpačitě, ale zároveň i šťastně, že se vystoupení nakonec podařilo a publikum bylo spokojené.

Tchien Čchi a Pop dostaly tentokrát jiná kimona, která jim slušela snad ještě více než ta předchozí. Krom tohoto snímku pořízeného Janem ke mně zatím žádné jiné skvosty ze všech těch četných fotoshootů ještě nedorazily.

Ještě však dlouho trvalo, než se vyhlásily výsledky, předaly diplomy, daly dohromady všechny možné kombinace lidí pro pořizování společných fotografií; než jsme byly vysvlečeny z kimon a než byla uklizena převlékací místnost. Když to vše konečně nastalo, vykroutila jsem se ze společného oběda a kafíčka a raději jsme se ve dvou vydali prozkoumávat uličky Takacuki a hledat, kde by se dal sníst mírně pozdní oběd. Nasycení dobrou miskou rýže obloženou syrovými kousky ryb a jikrami jsme se vrátili v odpoledních hodinách na kolej, Jan bez prodlení usnul a vstal téměř jako znovuzrozený až druhého dne...

... a o dalších, tentokrát již více veselých a méně náročných společných příhodách se v tomto veřejném deníčku dočtete již brzy.