Jen modrá, modrá a černá

Během semestru se mě mnozí ptali, kam se ještě chystám na výlet, než se vrátím domů. Pokaždé jsem odpovídala stejně, tedy "zatím nevím, nemám čas nic plánovat". A pak zničehonic prázdniny přišly a já, naprosto bez jakýchkoli konkrétnějších představ o náplni svého volného času, jsem se podívala na mapu Japonska a řekla si "tak třeba do Kanazawy, třeba na dva dny, a třeba by to ani nemuselo být jenom do Kanazawy".

Nakonec plán dostal alespoň náznak pevnější konstrukce a ve čtvrtek brzy ráno jsem vyrazila na svou pětihodinovou pouť.

Projela jsem skrze Kjóto a pak se již ocitla u jezera Biwa, kde jsem nevěděla, ze které strany vlaku se koukat ven dřív. Zatímco vlevo se tyčily krásné hory se špičkami zahalenými v nízkých mracích, vpravo byla možnost sledovat širokou, kovově šedou vodní hladinu. Počasí toho dne zatím nebylo nijak optimistické - po dosažení cíle, Mikuni na severu prefektury Fukui, se však mělo změnit.

Vlevo

Vpravo

Ve Fukui. Mračna se pomalu trhají.

Nikdy jsem si nemyslela, že pojedu na výlet do prefektury Fukui. Tak nějak mi pokaždé - trochu neprávem - připadala naprosto nezajímavá a neatraktivní. Když jsem se v prváku učila orientovat v mapě Japonska, tedy kde leží jaká prefektura, Fukui jsem si pamatovala jako "takové to nedomrlé hubené cosi připláclé pod Išikawou, kde nic není" (Išikawa je prefektura, v níž se nachází Kanazawa). Jelikož jsem si však přála vidět hezkou přímořskou oblast, malá zajížďka k útesům Tódžinbó se mi zdála být ideálním zpestřením prázdnin i za tu cenu, že na Kanazawu nezbude zase až tolik moc času.

Proč zrovna útesy Tódžinbó? Sama nemám tušení. Náhodně jsem na ně kdesi narazila a podle fotek se mi líbily. Až zpětně jsem zjistila, že to je jedna z nejvyhlášenějších lokalit, kde se páchají sebevraždy. V minulém roce se to ale zlepšilo - údajně díky hře Pokemon Go.

Vystoupila jsem na konečné stanici dráhy Ečizen dentecu a ocitla se v dokonale tichém přístavním městečku, kde nebyla ani noha. Později jsem zjistila, že se zde odehrává děj anime Glasslip, které nepatří mezi má nejoblíbenější, ale vytvořilo je mé oblíbené studio P.A.Works.
Mapu jsem neměla a ztratila jsem se prakticky v okamžiku, kdy jsem opustila železniční stanici. Intuice mě však vedla správně a o chvíli později jsem nejen spatřila vytoužené moře, ale i v dálce Tódžinbó.

Bohužel ani tato přírodní památka "neunikla" a byla při ní vybudována turistická vesnička s otravnou vyhlídkovou věží.

Cestička vedoucí k Tódžinbó byla nesmírně příjemná - a téměř po celou dobu jsem po ní šla pouze ve společnosti cikád cukucukubóši, které prý svým zpěvem věstí blížící se konec léta. Mně však léto ještě ani zdaleka nekončilo.

Najdete můj bleděmodrý batůžek?

Útesy se jmenují Tódžinbó údajně podle mnicha, který zde spadl do moře, umřel a jeho duch tu nadále straší. 

Když jsem dorazila k hlavní části útesů, mé rozjaření z osamělého putování bylo mírně utlumeno, neboť se přede mnou zničehonic zjevila ona turistická vesnička, tedy spousta obchůdků s ledovou tříští a točenou zmrzlinou - a také mnoho návštěvníků, kteří přijeli autem či autobusem. Kolem skalisek navíc neustále korzovalo několik vyhlídkových lodí a pán s megafonem halekal na celé okolí, že máme dnes krásné počasí, bacha na úžeh a nechcete se čirou náhodou svézt naší lodí?

V dálce jsem viděla ostrůvek Ošima spojený s Honšú červeným mostem. Ač jsem původně neměla v plánu na něj jít, nedokázala jsem odolat.

I na Ošimu se šlo pěknou cestičkou podél moře - a opět jsem se ocitla v příjemném osamění.

Když jsem míjela tento minichrámík, z nedalekého liduprázdného stánku s ledovou tříští na samém kraji turistické vesničky se mysteriózně linula Beethovenova sonáta Měsíční svit...

Luňák. Vysedával na cestičce a kroužil nade mnou v těsné blízkosti, až jsem se trochu bála. Oproti kjótským příbuzným však byl dobře vychovaný, či spíše plašší.

Tódžinbó ve své turistické kráse

Ošima byla ještě liduprázdnější, než jsem očekávala, že bude. Údajně právě u jejích břehů jsou často nacházeni mrtví sebevrazi z Tódžinbó a není zde žádné veřejné osvětlení, tudíž v noci může být poměrně strašidelná. Po průchodu torii jsem vystoupala po schodišti ke svatyni, kde se pak většina návštěvníků po symbolickém pomodlení otočila a zamířila zpátky, já nicméně ostrůvek nejdříve dokolečka obešla.
Poletovala nad ním mračna vážek a v lese pod stromy velcí černomodří motýli.

Při neustálém pozorování moře mě samozřejmě nejednou napadlo, jak ráda bych se v něm vykoupala - což jsem učinila. Zaplavala jsem si v příjemně osvěžující vodě a cítila se nadmíru šťastná.
K dokonalému štěstí už mi jen chyběla dobrá společnost. Trochu mě tehdy vlastně mrzelo, že jsem poprvé a asi i naposledy u moře a zrovna sama. Naposledy to však nakonec nebylo, a při druhé, tentokrát doopravdy poslední zkušenosti jsem dokonce měla s sebou parťáka. To je však vyprávění, které teprve přijde.

Trousící písek z kalhot a bot při každém kroku jsem poté odjela za západu slunce směrem ke Kanazawě. Ve vlaku si se mnou povídal podivný pán, který si mě pamatoval z Tódžinbó a dělal si ze mě legraci, jak jsem se do sebe hltavě házela ledovou tříšť. Zkoušel, jak moc dobře umím japonsky a nechával mě číst esemesky od své partnerky obsahující divoká vyprávění plná alkoholu a kocovin. Odmítla jsem jak pozvání na večeři, tak pozvání na skleničku a raději se na kanazawském nádraží pustila do hledání památečního razítka.

Bez obav - nic mi v moři nohu neukouslo!

Kanazawské nádraží mě ohromilo.

Podle fotografií jsem byla obzvláště natěšená na bránu Cuzumimon

Fontánové hodiny

Můj první dojem z Kanazawy byl takový, že je to příjemné, čisté město. Po chvíli pěší chůze jsem se dostala hlouběji do centra, minula několik galerií a soch, spoustu obchodů, restaurací a jiných podniků, až jsem se ocitla v šótengai, kde se nacházel můj hostel.

Odložila jsem si batoh a vyrazila na večeři a na průzkum okolí.

Netradiční brána svatyně Ojama, která je tak trochu japonská, tak trochu evropská a tak trochu čínská.

Natrefila jsem i na českou hospodu Dub. Dovnitř jsem ale nešla.

Thajská polévka tom yam kung, o jejíž existenci jsem se dozvěděla až v Japonsku. Podle Japonců prý patří mezi trojici nejlepších polévek světa - spolu s borščem a bouillabaisse. Byla moc dobrá.

Most Saikawa óhaši se mi velmi líbil.

Chrám Uhóin

Dostala jsem se do oblasti Niši Čaja - široké ulice plné domků a podniků ve starobylém stylu.

Všude už bylo zavřeno, v jednom podniku to však stále žilo a na ulici doléhal zvuk bubínku, šamisenu a smíchu.

Z "čajovnové" čtvrti jsem se přesunula do Teramači, chrámové čtvrti.

Měsíc nad uličkou za nindžovským chrámem

Následujícího dne mě pak konečně čekala prohlídka města za světla. I v noci však měla Kanazawa velmi příjemnou atmosféru.
Jaké to tou dobou bylo asi na Ošimě?