Přišlo cuju do vsi

Za své tři roky na Univerzitě Karlově jsem vyposlechla mnoho vyprávění o Japonsku. Kdykoliv nějaký senpai vykládal své historky a zážitky ze svého studentského pobytu, najednou jsem měla pocit, jako bych seděla v tee-pee a senpai se změnil v moudrého stařešinu bafajícího z dlouhé dýmky, který mi právě předává své cenné životní zkušenosti. Různí senpaiové zažívali samozřejmě různé příhody - snad všichni se však jednomyslně shodli na jediném: období dešťů je peklo.

Na japonské půdě jsem tedy přistála s hlavou plnou silných obav z června a července. Prý bude vedro a zároveň vlhko. Prý to bude tak hrozné, že i spolužáci z teplých koutů světa, jako je Indonésie či Vietnam, budou nadávat a sténat. Senpaiům se zkrátka podařilo mou představu o japonském létě naprosto zdémonizovat. Podzim jsem přežila s úsměvem na rtech, zimu s mírně zmrzlým úsměvem na rtech - když přišlo velmi teplé jaro, objevily se však první obavy. To zabijácké období dešťů se pomalu blíží. Co si počít?

Zároveň jsem se však rozhodla obrnit skepsí a nadhledem. Určitě nás strašili a všechno nafukovali, aby vypadali zajímavě. Ve skutečnosti to vůbec nebude tak zlé, dodávala jsem si naději. Tak pojď, cuju, jen pojď do mě!

Cuju, neboli období dešťů, přichází zhruba v polovině června a odchází zhruba v polovině července. Jeho příznaky se projevily lavinově. Nejprve jen tak nenápadně, pak se však začaly kupit a valit - a mně zůstával rozum stát.

Ne, senpaiové si to bohužel nevymysleli.

Že přišlo cuju, jsem si uvědomila jednoho rána, když jsem v pyžamu rozespalá vylezla z pokoje a vsunula nohu do napůl látkové, napůl slaměné bačkory. Byla podivně lepivá a vlhká. Stejně zvláštně oslizlá byla i klika od vchodových dveří.

V budově koleje také začalo přibývat hmyzu. Vymetání pavouků a brouků se stalo naším každodenním zpestřovákem života, hezky jednou ráno a jednou večer. Stonožky samozřejmě přestaly být raritou, naštěstí se však neobjevují příliš často. Populace švábů je naopak poměrně silná. Malá, ale nepříjemná kolonie cvrčků, která nám řádila v kuchyni a v prádelně na podzim, však, zdá se, zimu nepřežila.

Krom vymetání hmyzu se mým novým rituálem také stalo ranní protřepávání pantoflí. Většinou v nich nic ukryto nebývá, ale pokud začnete mít pocit, že vám nic nehrozí, a strkat do nich nohy bez předchozí kontroly, velký zdechlý pavouk tam samozřejmě schovaný bude (vyzkoušeno za vás).

Dále, aniž by bylo nutné vycházet z koleje ven, cuju poznáte podle toho, že vyprané prádlo neschne, vyčištěné kaligrafické štětce neschnou a použitý tuhý šampon neschne. A když už jsme u toho mytí vlasů - ať už o ně jakkoliv často a poctivě pečujete, stejně se vám okamžitě zkroutí, máte kolem hlavy svatozář sedm dní v týdnu a čínské spolužačky si z vás kvůli tomu dělají legraci. Také se vám náhle zlepší čich a připadá vám, že všechno kolem vás nebývale silně páchne či voní (častěji to první). Můj čich byl vždycky spíše slabší a nedokážu si představit, jak toto období snášeli lidé s lepším nosem.
Až díky cuju jsem si uvědomila, že mít slabý čich je na rozdíl od slabého zraku či sluchu vlastně asi výhoda.

～～～

Noční horka přišla prudce a nečekaně. Do konce května bylo nutno topit a až někdy do poloviny června jsem spala pod tlustou peřinou v pletených ponožkách. Pak však jednu noc zničehonic udeřila horka, ponožky okamžitě letěly do koše na prádlo a tlustou peřinu vystřídala tenoučká deka. Brzy nato začalo být potřeba používat přes den klimatizaci.

Tou dobou jsem si také začala uvědomovat, že v mém pokoji něco není úplně v pořádku. Začala jsem si všímat, že se odkudsi čím dál intenzivněji line divný puch připomínající hnojiště. Nejprve jsem měla za to, že zdrojem je flekatá čalouněná židle, na níž se přede mnou vystřídalo mnoho zpocených zadnic - pak mi však došlo, že zdrojem musí být něco většího.

Brzy poté jsem pochopila, co je oním původcem - na koberci vyrazily velmi podezřelé obrovské skvrny. Vydala jsem se za správcem a ohlásila mu, že mi v pokoji mohutně vyrašila plíseň na koberci a nevím, co si počít.

Náš nový kolejní správce se po mém vpádu do jeho kanceláře blahosklonně usmál a o chvíli později stanul s fotoaparátem na prahu mého pokoje. Důkladně překontroloval skvrny a podlahu. Všiml si také tajemného poklopu částečně zakrytého skříní, kterému se nesmírně podivoval, možná ještě více než já, když jsem si jej poprvé všimla. Přemýšlel, očichával a po nějaké chvíli dospěl k závěru, že ještě nikdy v životě takovýto jev neviděl, a že si myslí, že to plíseň není, neboť ten zápach není plísňový. Se slibem, že podá univerzitě report a vymyslí nějaké řešení, vyfotografoval skvrny i poklop, dělal divné žerty o mém toaletním papíru a nakonec odešel.
Nyní od této události uplynuly dva týdny a můj problém se hrdinně prokousává univerzitním byrokratickým aparátem. Vypadá to, že koberec bude vyměněn - kdy však, to nikdo netuší. Možná už tou dobou budu zpátky v Česku.

Kvůli stavu koberce přestalo být možné dělat kaligrafii na zemi - i kolonizovala jsem společenskou místnost.

Edit: Než to všechno sepíšu, vždycky to chvilku trvá - už dávno uplynulo více než dva týdny; téměř měsíc. Dovoluji si tedy oznámit, že v záležitosti mého koberce byl učiněn pár týdnů po nahlášení pokrok. Byl vyříznut jeden jeho díl a vlepen provizorní nový. Vyříznutý díl si odvezla kobercová firma, aby věděla, jakou barvu má dodat. Koberec totiž nebude vyměněn úplně celý, ale jen jeho znesvěcená část - a to již zítra.

Plísně však nejsou problémem jenom u koberce. Potraviny se kazí, kvasí a klíčí mnohem rychleji než dříve, tudíž je třeba při nakupování dobře rozvažovat, co všechno se dá včas spotřebovat. Zkáze dokonce neuniklo ani oblečení. Když jsem po dlouhé době náhodou zavadila pohledem o věšák s bundami a napadlo mě se podívat na svůj proslulý červený kabátek, podle kterého mě většina bližních již na dálku rozpozná, zjistila jsem, že už není vůbec červený. Pokryla jej mocná vrstva plísně, které jsem si nevšimla, neboť kabát byl celou dobu přikrytý jinou bundou, která to mírně schytala také. Ušetřena nezůstala ani jedna dlouho nepoužívaná kabelka. Bundu i kabelku se mi podařilo zachránit a odplísnit, kabát však byl již ve stadiu terminálním. Naštěstí byl ale již tak rozdrbaný, že bych jej před odletem domů stejně vyhodila. Takto bídný konec jsem mu však po těch pěti letech věrné služby opravdu nepřála.

～～～

Co se týče oblasti mimokolejní, cuju se samozřejmě vyznačuje specifickým počasím. Ač se slovíčko "cuju" překládá do češtiny jako "období dešťů", nedá se říct, že by pršelo každý den od rána až do noci. Počasí je spíš velmi nestálé, ba přímo aprílové. Vylezete ven do prudkého deště (přičemž venku je téměř třicet stupňů) a o hodinku později sluníčko praží tak, že je vám v tom vzduchu často o více než osmdesátiprocentní vlhkosti na padnutí. Ač jsem v minulosti trpěla bolestmi hlavy jen zřídkakdy, v Japonsku se mi tyto obtíže v tomto období dostavovaly téměř každý den.
Problémem není samozřejmě jen vedro, vlhko a časté deště. Japonci se proti horku obrňují klimatizacemi a když už je pustí, jedou opravdu naplno. Úděsná jsou z tohoto hlediska hlavně konbini, ledově vychlazené jsou však i autobusy a vlaky - a ve třídách se na hodinách samozřejmě chladí také. Školní klimatizace však dělají takový rámus, že se při nich dá jen těžko soustředit na výuku.

Senpaiové nelhali ani z toho hlediska, že toto počasí snáší špatně i lidé z teplých krajin. Kamarádka z Indonésie si mi mnohokrát postěžovala, že Indonésie je sice celkem horká země, ale když zaprší, nebo když zafouká vítr, člověka to příjemně ochladí, zatímco tady se mu naopak ještě přitíží.

Přibližně od začátku července nám také ve škole poprvé říkali, ať si dáváme hodně dobře bacha, abychom nedostali úžeh.
Svůj první a doufám že i poslední úžeh jsem chytla hned o tři dny později na školním festivalu (o němž bude vyprávěno níže), kdy jsem vyrazila bez klobouku do zataženého počasí, které se o chvíli později změnilo v pekelnou výheň. Po návratu domů jsem žhavou červenou hlavu pulzující bolestí strčila pod kohoutek, zajela si na kole do konbini koupit zmrzlinu, po cestě píchla zadní kolo a po celý zbytek dne už nebyla schopná rozumně fungovat. Druhý den mě pak čekalo psaní mezinárodní zkoušky z japonštiny, JLPT.
Byl to ale jen velice mírný úžeh, a tak jsem na zkoušku druhý den vyrazila v plné síle. Jak dopadla, se dozvím snad již brzy. Píchlé kolo jsem nechala opravit v místním cyklo-motoristickém obchůdku. Ačkoliv už do konce pobytu zbývá jen málo a mohla bych se na ně vykašlat, tolik jsem si na ně zvykla, že jsem se bez něj cítila jako bez nohou. Pozorování místních dětí a mládeže mě navíc naučilo kolo používat v prudších kopcích, u kterých jsem si myslela, že je bez přehazovačky nevyšlapu. Skoro se až stydím, že jsem na to nepřišla dřív a sama - stačilo přece jezdit v serpentinách!

～～～

Dovolila bych si vyprávění přerušit následující tematickou vložkou, tedy malou přehlídkou tvorů a potvorů odchycených převážně v Minó, ale třeba i v Kjótu - a v některých případech v budově koleje. Od hmyzáků všeho druhu přejdeme k ptactvu, plazům a obojživelníkům... a dokonce i savcům.

Patnácticentimetrová stonožka v prádelně

Šneci na zdi koleje ve výšce 4-5 metrů

Středně velký druh švába (cca 3 cm) hojně obývající nejen kampus, aktivní zásadně po setmění. Zrůdně rychle běhá. Na koleji bydlí o něco menší, skoro až roztomilý druh, zatímco jinde venku tu a tam potkám ještě mnohem větší druh, který mě naopak naplňuje posvátnou úctou.

Tento na Minó poměrně malý, ale pěkný brouk lezl v noci před kolejí.

Dobře maskovaný brouk, jehož jméno neznám, ale přezdívám mu "tesařík malý maskáčový".

Toto je sing tchien niou (jak pravil tchajwanský soused), pro mé potřeby "tesařík střední flekatý" snažící se vyšplhat na kolejní dveře. Oproti tesaříku malému maskáčovému je celkem velký.

A toto je "tesařík veliký znepokojivý", který mě uvítal před kolejními dveřmi při půlnočním návratu z Kjóta. Na jakémsi infoportálu o hmyzu jsem zjistila, že to je dost možná vůbec největší tesaříkovitý brouk žijící v Japonsku.

Moje první cikáda. Poměrně malá a na zeleném listu poměrně nápadná. Nejdřív jsem ani nevěděla, že to cikáda je, dokud nepřišel malinký chlapeček stejně vyjevený jako já a kterému to maminka vysvětlila.
Od onoho okamžiku vypukla má posedlost cikádami.

Cikády se moc často na viditelná místa nevystavují, raději nenápadně splývají s kůrou stromů. Celkově se moc nehýbou a spíš jen tak pohodářsky sedí a tu a tam si někam pomalu popolezou. Létají tak trochu neohrabaně.

Na tomto snímku jsou tři cikády. Vidíte je všechny?

Na jiných místech než na stromech však jsou nepřehlédnutelné.

Pamatujete si na dávné foto cikádí svlečky ještě někdy z mých prvních týdnů v Japonsku?
Tyto svlečky jsou nyní úplně, úplně všude a neustále přibývají nové!

Osvlečkovaný strom na kampusovém náměstíčku (a to na fotce není ani zdaleka všechno)

Takto nymfa vypadá, když ještě není svlečená a přeměněná.

Jednoho nedělního rána jsem ke svému překvapení našla cikádu hnedle za svým oknem. Příliš dlouho na tak nápadném místě ale nevydržela, přiletěl vrabec nenechavec, mocně to nabořil do moskytiéry a cíkáda byla fuč. Evidentně však v pořádku prchla a stejně tak vrabec bez obtíží rozdýchal střet se sítí.
Celkově mi připadá, že mnoho živočichů zabíjí cikády ani ne tak proto, že by je chtělo sežrat, ale prostě jen tak. Na druhou stranu cikáda mi přijde jako poněkud přitroublý tvor a spíše mě fascinuje, že po celé ty věky dokázala nevyhynout a naopak žít v tak velkém množství.

Motýli jsou pro někoho možná estetičtější než cikády, já však rozhodně fandím cikádám.

Po večerech si lze užít spoustu zábavy i s velkými kobylkami.

Koukat na ně je fascinující. Jakmile se však pohnou, mám sklony se jich šíleně bát - snad proto, že oproti démonickým, ale jinak vlastně bezproblémovým stonožkám se pohybují velmi nepředvídatelně a prudce...

... a vůbec nejhorší je, když je omylem vpustíte dovnitř budovy a následně urgentně upalujete hledat někoho, kdo by dotyčnou potvůrku vynesl ven, a nevíte, čeho se bát dřív - jestli samotné kobylky, nebo toho, že ta chudinka možná umře kvůli všem těm nakladeným jedům, nebo toho, že dřív, než seženu výpomoc, ji najde čínská sousedka a bude z toho mít trauma do konce života.

Strašilky by si člověk na stromě ani nevšiml, na kolejní zdi však byla stejně jako cikáda nesmírně nápadná.

S mírným zpožděním oproti jiným hmyzákům se vynořili i staří dobří pavouci se zeleným zadečkem. Zatím jsou však stále malincí.

Přejděme nyní do říše ptáků.

Mláďata bydlící nad dveřmi jakéhosi obchůdku kousek od Kjótské univerzity. Již byla poměrně velká, létat ale zatím neuměla a nechávala se krmit rodiči, kteří se tu a tam objevili s uloveným pakomárem

"Pták Slizák". Pojmenovala jsem ho tak proto, že jsem ho poprvé spatřila se rochnit v květináči u sousední koleje a vypadal u toho velmi šťastně a olezle. Hnízdí i někde hned u naší koleje, vídám ho poměrně často vysedávat u vchodu.

Japonský druh strnada

Ještěrka na Filosofově stezce v Kjótu. Pamatujete si na mé předchozí fotografie ještěrek? Toto je mládě stejného druhu.

V zahradách chrámu Eikandó žila spousta roztomilých žabiček.

Rozmazaný tanuki s letní srstí šmejdící pod oknem

A na závěr...

To si tak člověk na koleji povídá se slovenským kamarádem, když tu kamarád najednou vyvalí oči, vy se otočíte a zjistíte, že za vámi je za sklem opice...

～～～

Když je cuju, nenudíte se ani ve škole. Těsně předtím, než ono období započalo, nás naši milí vyučující vzali do přemilého Kjóta.
Tento výlet se však - jak jinak - ani trochu nepodobal mým spontánním útěkům před realitou. Byli jsme rozděleni do tří- až čtyřčlenných týmů, každý tým vyfasoval svůj seznam úkolů a ty bylo třeba splnit a následující týden prezentovat.
Autobus nás vyklopil na křižovatce rušných ulic Imadegawa a Horikawa, kde se nachází tkalcovské centrum Nišidžin. Tato část Kjóta se odedávna vyznačovala tím, že se zde vyráběly krásné hedvábné látky. Plánem bylo si projít budovu centra - a to zajímavější, tedy vyzkoušet si tkaní.

Babička předvádějící tkaní složitých vzorů.

Courali jsme se centrem a hledali odpovědi na naše otázky. Mí spolučlenové týmu, Tchajwanec Tchaj a Vietnamka Chau našli své odpovědi hned. Já zpracovávala otázky dvě - a jednu z nich za nic na světě nemohla najít. Tchaj šel se mnou k infookýnku, že se tam zeptáme. Chuť se na cokoliv ptát nás však velmi rychle přešla - paní v okýnku zrovna komusi telefonovala a říkala mu velmi otráveným tónem: "... no, jsou tady teď zrovna cizinci z Ósacké univerzity a v jednom kuse, furt se na něco vyptávají..."
Nenápadně jsme se vytratili a mezery ve vědomostech jsme raději zaplnili dodatečným pátráním na internetu.

Zhlédli jsme také módní přehlídku nišidžinských kimon, která na mě zapůsobila sympaticky z toho hlediska, že modelky nebyly žádné vychrtlé katalogové krásky, ale naprosto obyčejné ženy. Samotná kimona se mi však líbila méně - či spíše mě ničím moc nezaujala.

Uhodnete, který model je můj nejoblíbenější? A který můj nejméně oblíbený?
Které kimono se líbí či nelíbí vám?

Poté jsme získali volný čas, a tak jsme se s týmovými parťáky vydali do svatyně, v níž se uctívá proslulý heianský onmjódži Abe no Seimei. Kdo je onmjódži? Doslova "mistr jinu a jangu". Takový něco-jako-čaroděj. Exorcista vymítající zlé duchy. Traduje se, že Abe no Seimei byl napůl člověk a napůl strašidlo - jeho maminka byla údajně kouzelná liška.

Že se blížíme do onmjódžiovské svatyně šlo rozpoznat již na dálku z pěticípé hvězdy na lampionu (= pět elementů)...

... nebo z takto dekorovaného poklopu.

Zadkobroskev před svatyní

Toto je Abe no Seimei.

Poté nás kroky zavedly do Kadode Hačimangú, což je místo, kde se lidé modlívají, když je čeká daleká cesta. Tradice pochází z dob bojů mezi Tairy a Minamoty, když se zde modlil Minamoto no Jošicune před svou cestou pryč z hlavního města.

Bylo to velice klidné, nenápadné místo.

Nejprve jsem si myslela, že je opravdový.

To nejatraktivnější nás čekalo vzápětí - tedy tkalcovský workshop.
Vstoupili jsme do velké místnosti, kde se na nás smály stavy, člunky a různobarevné nitky. Na každém stavu byla jiná kombinace barev. Já zvolila bílo-černo-zlatou nit, kterou mi pak mnoho spolužáků závidělo.

Usadili jsme se, zuli si boty a poslechli si, jak se stav správně ovládá.

A pak už zbývalo jen se pustit do díla!

Bylo to dle očekávání velmi zábavné, ale i mírně frustrující. Lektorky neustále chodily kolem a vypadaly, že jsou vystresované a ve spěchu - že by byly nejraději, kdybychom co nejrychleji vypadli.
V Nišidžinu jsme se toho dne vskutku nesetkali zrovna s nejpřívětivějším přístupem.

Každý jsme si utkal svůj kousek hadříku, který je přesně tak velký, že moc nevíme, co si s ním počít. Pravděpodobně by ale mohl dobře posloužit jako prostírání pod vázu, mísu s ovocem či jinou dominantu stolu.

Po dotkání jsme byli urgentně vypoklonkováni z dílny ven a získali přibližně hodinu volného času. Přesně tak akorát, abychom nic pořádného nestihli, ale zároveň to bylo příliš dlouho na plané vysedávání. Vyrazili jsme se Slovákem Denisem rychlým krokem na mírně absurdní procházku - domotali jsme malými uličkami k univerzitě Dóšiša, prošli se kvapně kampusem, otočili se na podpatku a mířili okamžitě zase zpátky...

Týden nato jsme odprezentovali naše pracovní listy. Naše poslední pracovní listy...

～～～

Nyní následuje tematická vložka číslo dvě, tedy jak překonat špatné pocity z toho, že je cuju, pomocí poživatin.

Zaprvé, dejte si kimči. Dejte si ho, kolik zmůžete. A k tomu rybí paštiku ve tvaru Hello Kitty.

Pokud to nepomáhá, pak zadruhé: dejte si těstoviny ve tvaru Hello Kity a uvařte si k nim tu nejchutnější, ale zároveň i nejsmradlavější omáčku z plísňového sýra. Pokud vám neudělá radost samotné jídlo, určitě vás potěší vaše čínská kamarádka, která přijde do kuchyně, zavětří a láskyplně prohlásí, že to tu voní jako, když se peče dort.

Pokud ani to nepomáhá, usmažte si placku okonomijaki a nasypte na ni hromadu strouhaného sušeného tuňáčího masa. Na sálající placce krásně vlnivě tancuje.
Dávejte si ale pozor, aby při přesunu talíře z kuchyně do pokoje nějaký ten tuňák neodletěl na koberec a vy po dojezení při pohledu na podlahu nezpanikařili, že do vašeho nedobytného plesnivého království pronikl strašník (kterého jsme už v kuchyni také jednou měli, zde odkaz).

A na závěr; ať už otrávenou náladu z počasí překonáte nebo ne: upečte hromadu smajlíkových sušenek!

～～～

Semestr se pomalu blížil ke konci a jednoho hezkého dne, prvního července, vyrostly u nás v kampusu stánky a ryčná hudba a randál všeho druhu se linul až k nám na kolej, kde jsme se marně pokoušeli učit na JLPT. Dlouho očekávaná letní slavnost Nacu macuri vypukla!
Já osobně se na ni zas až tolik netěšila - ale rozhodla jsem se na chvíli vytáhnout paty ze svého temného studentského doupěte a obhlédnout situaci.

Přišlo i mnoho lidí ze sousedství.

Spolužačka Ling-jü v čínském oděvu

Vrcholem dne byla třeskutá přehlídka "krojů" z celého světa.

Nepřipadá vám na těch dánských kostýmech něco trochu netradičního?

Ano, vidíte správně!

Kostýmy si tito skandinavisté-prváci šili sami.

Hungaristé

Studenti svahilštiny v oblečení, které je prý skutečně opravdové svahilské

Vietnamisté

Germanisté

Hispanistky nelenily a na pódiu předvedly flamenco v krásných rozvlněných sukních...

... pak jim však na pódium vtrhl rozdivočelý tur.

Toreador však byl naštěstí po ruce a všechny neohroženě zachránil.

"Kráska a zvíře" a asistentův neodolatelný znuděný výraz

Francouzštináři zpívali písničky pravděpodobně z nového výše zmíněného filmu.

Nevím, zda to za ten úžeh stálo. Asi ale spíš ano. Všechna vystoupení byla velmi milá, veselá a plná nadšení do života, které se během období dešťů jen těžko hledá.

～～～

A co sbor? A co škola?
Sbor skončil před dvěma týdny spolu s obdobím dešťů. Škola předevčírem. O nich však zase příště. Přišel totiž čas si znovu užívat postrádaného cestování, dokud je stále ještě možnost. Palanda v noclehárně je na jednu noc zarezervována, turistický plán zhruba vymyšlen. Kampak to bude tentokrát?...