Do Tokia za šakuhačisty

Když mi v poště přistála zpráva od přítelkyně Olgy, že se chystá přiletět na tři dny do Tokia a zda bychom nechtěli přijet z Kansai a sejít se, byla jsem velmi, velmi překvapená. Kdo by to byl čekal, že v Japonsku dříve než milého potkám jeho sympatickou sousedku?

Prostřednictvím naší lásky k Japonsku a k flétně šakuhači se Olga zná nejen se mnou, ale i s Adamem či s Hikari, kteří na sraz byli pozváni rovněž. Že však Adamovi v době Olžiny návštěvy Japonska dorazila vzácná návštěva, odjela jsem do Kantó sama. A abych jenom nepřijela na setkání a nejela hned zase zpátky, či abych se nepotulovala jenom po Tokiu, rozhodla jsem se následující dva dny strávit v nedaleké Kamakuře.

O tom, jak vesele se cestuje nočním busem, jsem toho navyprávěla již dost v prosincovém tokijském reportu. Ani tentokrát to nebylo zrovna nejpohodlnější, ale spalo se mi nad očekávání slušně.

Uplynulo devět hodin a opět jsem po několika měsících stála na Šindžuku, dezorientovaná a zívající. Můj minulý výlet sice nezačínal v Šindžuku, ale v Rybníku Pytlíku, avšak na Šindžuku jsem se přesunula hned vzápětí.
Připadalo mi to nesmírně zvláštní, že jsem zase v Tokiu, ale nikde neslyším vánoční písničky, které jsem si s ním tak těsně spojila.

Cedulka v metru varující nás před zavírajícími se dveřmi. Nemohla jsem z ní odtrhnout oči.

S Olgou jsme se sešly hned dopoledne na Roppongi Hills před mrakodrapem Mori Tower "u pavouka".

Tulící se tulipány

Toto je onen pavouk.

Socha se jmenuje se "Maman", tedy maminka, a vytvořil ji jakýsi francouzský autor. Uvnitř zadečku lze vidět vajíčka.

Tókjó tawá!

Již zdálky jsem mezi černovlasými Japonci spatřila jasně červenou barvu Olžiných vlasů. Bylo to tak neuvěřitelné a přitom tak přirozené se jen tak posadit na lavičku vedle pavouka a povídat si a povídat a povídat, a pak zajít na společný oběd. Měla jsem ohromnou radost, že Olžin let byl v pořádku a že si dobře užila šakuhačistickou akci, na kterou sem přijela - a že se s ní můžu po půl roce vidět, byť jen na pár hodin.

Po obědě jsme se dočasně rozdělily. Měly jsme v plánu se k večeru sejít znovu, a tentokrát i ve společnosti Hikari a několika dalších Olžiných přátel, které jsem neznala.

Měla jsem na zádech těžkou a otravnou krosnu, tudíž jsem usoudila, že bych ji ještě před večerním setkáním měla odložit v hostelu. Na check-in však ještě bylo brzy, a tak jsem i s ní nejprve ze všeho popojela pár stanic metrem na Kasumigaseki.

Vždycky jsem chtěla vidět Kasumigaseki. Ono to vlastně vůbec není zajímavé ani hezké místo. Dalo by se říct, že jedna široká ulice a pár bočních, kde sídlí většina japonských ministerstev a jiných důležitých státních institucí.

Ministerstvo spravedlnosti, vedle něj potom nejvyšší soud

Vystoupila jsem z metra, rychle se rozhlédla, řekla si "hm, tak tohle je Kasumigaseki, super, mám splněno" a šla dál. Kvůli ministerstvům jsem totiž přeci jenom na tuto stanici nejela. Na konci dlouhé ulice Sakurada, kterou ministerstva obklopují, se totiž rozkládá ten nejvýraznější zelený flek v mapě Tokia. Císařský palác.

Počítadlo znázorňující, kolik předcházejícího dne zemřelo lidí kvůli dopravní nehodě. Chvála bohu pátého března svítila nula. (Akorát nerozumím, zda se tím myslí lidé celkově, Japonci nebo jenom Tokijčané.)

Císařský palác, obehnán hradbou stromů a vodním příkopem, působil tajemně a nepřístupně. Však také dovnitř veřejnost jen tak nesmí, respektive na většinu jeho území. Pouze na Nový rok, tedy 2. ledna, a na císařovy narozeniny, tedy 23. prosince, se může i obyčejný člověk dostat do uzavřených částí areálu. Pak je též možné si vytvořit rezervaci a podívat se dovnitř v rámci komentované prohlídky. Do budov se však nevstupuje.

Co je veřejnosti dobře dostupné, jsou východní zahrady, tedy místo, kde za šógunátu stával edský hrad, sídlo Tokugawů.

"Hradní stráž" ve stylových budkách

Prostory před palácem byly tak rozlehlé a štěrk se tak bořil pod nohama, že jsem měla pocit, že se ke vchodu do zahrad ani trochu nepřibližuji. 

Moc vysoká očekávání jsem od císařských zahrad neměla - odhadovala jsem, že uvnitř to bude velké a tak trochu prázdné, podobně jako v prostorách před branou, a já jsem spíš příznivcem menších, členitých, intimnějších zahrad. Nakonec však pro mě byly až neočekávaně příjemným překvapením.

Nejprve jsem si prošla zahradu Ninomaru rozkládající se tam, kde dříve bývalo vnější opevnění edského hradu.

I tady kvetly slivoně, avšak jen skromně.

Přešla jsem z vnějšího opevnění do vnitřního, tedy do zahrady Honmaru.

Vnitřní opevnění pokrývaly povětšinou rozlehlé trávníky, v této roční době uschlé na troud.

I tak jsem ale neodolala, našla si hezké místečko a plácla sebou do žluté pichlavé trávy, dala si krosnu pod hlavu, snědla jednu z lázeňských oplatek, které mi Olga darovala, a šťastně polehávala. Nevím, jak se mi to podařilo, ale v ten okamžik jsem dokázala zahodit veškeré starosti. Vytvořila jsem kolem sebe bublinu imunní vůči malicherným strastem i vůči plynutí času, byla jsem jen já, zahrada a lázeňská oplatka.

Zavřela jsem oči, odpočívala a neuvědomila si, že toho času nemám až tolik, kolik jsem si myslela, že mám.

Ač se mi vstávat vůbec nechtělo, oklepala jsem po chvíli - kdo ví, jak dlouhá doopravdy byla - ze sebe ulámaná uschlá stébla a dokončila průzkum opevnění.

Zde stávala hlavní pevnost. Úplně ji vidím, jak se na těch základech tyčí!

A zde, hned vedle, stojí koncertní síň.

Jediná rozkvetlá sakura značně přitahovala pozornost.

I mou pozornost přitáhla.

Pan Hiro mi jednou vysvětlil, že sakuru a slivoň od sebe rozpoznám tak, že slivoňový kvítek vyrůstá rovnou z větvičky, zatímco sakurový je na šťopce.

Brzy se parky konečně pořádně zazelenají.

Vnitřek opevnění

Jedna ze strážných věží jagura

Varování před krtinci

U východu ze zahrady jsem si uvědomila, že vůbec nic nestíhám. Tak rychle, jak to jen bylo možné, jsem se přesunula zpátky na Kasumigaseki - bylo to však stejně nekonečné jako při první cestě.

Měla jsem s Olgou opět sraz u pavouka a spolu jsme pak chtěly jet na Ginzu a najít tam Hikari a ostatní. Dojela jsem nakonec jen o deset minut pozdě. Znovu jsem si okamžitě všimla červené hřívy mezi spoustou černých - a také jsem postřehla, že na mě její majitelka nečeká sama.

Olga mě seznámila se svým japonským společníkem, který mi byl trochu povědomý. Vzápětí jsem zjistila, že mám tu čest s Obamou Akihitem, hlavním hostem International Shakuhachi Festival Prague z roku 2016, jehož jsem slyšela hrát na jediném koncertě (v Kině 64 U Hradeb), který jsem loni stihla vidět.

Na Ginze jsme okamžitě našli Hikari v doprovodu manželů Kanamoriových, které jsem oba rovněž v minulosti letmo zahlédla na šakuhači festivalech, avšak nikdy jsme spolu dosud nemluvili. Nastalo radostné vítání a seznamování, a poté nás všechny Hikari zavedla do suši restaurace, kde jsme si dali královskou večeři.

Dovoluji si použít foto pořízené paní servírkou a poskytnuté Nelli a Akihirem Kanamori.

Ochutnali jsme spousty druhů nigirizuši, tedy malých válečků z rýže, na nichž je položen kousek syrové ryby. Co suši, to skvost! Dosud jsem nejedla tak dobré.
Ochutnala jsem rozličné druhy ryb a mořských plodů. Mohu si také odškrtnout, že jsem poprvé jedla mořského ježka či opravdové krabí maso, nikoli jenom krabí tyčinky. Ježek byl žlutý a nesmírně měkký, vlastně se mi naprosto rozplynul v ústech. Asi mi ta konzistence byla spíš nepříjemná než příjemná - ale bylo to dobré. Stejně tak krab, ten chutnal výtečně. Nedelikátnější však byly různé typy masa tuňáka.
Podával se i úhoř unagi a pokud jde o nápoje, otestovala jsem slaďoučké umešu, švestkový likér, který jsem poprvé pila na výletě v Hirošimě a už tehdy mi chutnal..

Opět foto od Nelli

Byl to nezapomenutelný večer plný veselého klábosení a dobrého jídla. Bylo to jako sen, čas utekl neuvěřitelně rychle...

... což jsem si uvědomila až v nesmírně pomalém metru, zatímco jsem se kodrcala k hostelu, který pomalu zavíral a já se stále necheckla.

Dorazila jsem na stanici Akabanebaši hned vedle Tókjó tawá a chrámu Zódžódži a ke vší smůle nemohla hostel najít. Zoufale jsem pobíhala po ulici, hledala a měla silné obavy, že zůstanu beze střechy nad hlavou, neboť na stránkách se výslovně psalo, že otevřeno je do devíti a kdo přijde pozdě, ten má zkrátka pech. A že jsme v Japonsku, celkem jsem jim to i věřila, stejně tak jsem ale tak trochu důvěřovala, ne-li spoléhala v to, že budou hodní a nenechají mě ve štychu.

Nakonec jsem v jedné boční uličce po chvíli bláznivého poletování své ubytování našla. Uvnitř se svítilo, čekali na mě. Vyčerpaná z běhu s krosnou jsem jim poděkovala a omluvila se. Oba přítomní zaměstnanci na recepci však byli naštěstí přátelsky naladěni a ještě si i se mnou dokonce před svým odchodem příjemně popovídali.

Obsadila jsem poslední volnou postel v ženském čtyřlůžkovém pokoji (opět vrchní patro na palandě) a měla chuť se řádně zpolíčkovat za nezodpovědnost, ale dobře to dopadlo, tudíž jsem se ušetřila a jen si v duchu zahrozila vztyčeným ukazovákem, aby už se to nikdy neopakovalo.

Spala jsem po krušné noci v autobuse a večerním běhání po Akabanebaši jako dudek a ráno posnídala v kavárně, která je součástí podniku. Abych svým zmatkům nasadila třešničku, zapomněla jsem pak ve společné koupelně svůj naštěstí celkem ošklivý a nepraktický ručníček.

Opustila jsem hostel a zamířila do Zódžódži. Tento chrám jsem již viděla, když jsem v prosinci přijela na sraz s Martinou, avšak jednu věc jsem onehdy nestihla. Zkontrolovat, zda stále ještě prodávají šátky se Sútrou srdce.

Minula jsem učitelky ze školky tlačící hrkající pojízdné dětské postýlky, z nichž v každé seděla naskládána obrovská spousta dětí v barevných čepičkách. Stejný obraz, jaký jsem viděla v jakési knize o Japonsku, kterou jsem dávno četla.
Hned nato jsem zahlédla bezdomovce. Takového bezdomovce, jak je známe z Česka. Byla jsem překvapená, že někoho takového vidím - a vzápětí ještě o dost překvapenější z toho, že jsem tak překvapená.
Není to tak, že by v Japonsku bezdomovectví nebylo, to ani omylem. Že je ale tento smutný fenomén v Japonsku velmi nenápadný, běžně si ho člověk nepovšimne.

(Edit 13.3.: Nenechte se zmást a nevěřte mi úplně všechno. :-) Chyba v datech odstraněna.)

Obešla jsem Zódžódži a nakukovala do jeho jednotlivých budov.

Fotitelný buddha

Byly tam! Šátky se Sútrou srdce!

Cestička kolem tokugawského hřbitova

Počasí se oproti předcházejícímu dni výrazně zhoršilo a bylo třeba vytáhnout deštník, který jsem během dne pak už neschovávala.

Fešáckou červenou bránu toho času opravovali. Jsem ráda, že jsem ji v prosinci stihla ještě odkrytou.

Zaplula jsem do podzemí metra a tím pro mě tokijská část výletu více méně skončila. S napjatým očekáváním jsem totiž svištěla přes Jokohamu do sousední prefektury Kanagawa, kde na mě již čekala Kamakura, má další destinace...