Krásná, uplakaná Kamakura

Krajina za okny byla šedá a deštivá, Kawasaki ani Jokohama nepatří mezi má oblíbená místa v Japonsku, příliš mě nenadchla už tehdy, když jsem jimi projížděla nočním busem v prosinci.
Potom však vlak vjel do Kamakury a výhled začal být čím dál příjemnější a zelenější. Když jsme se blížili ke stanici Ófuna, začala jsem se rozhlížet všemi směry, zda neuvidím místní obrovitánskou Kannon, o níž jsem pouze věděla, že tam někde je, ale netušila jsem, kde přesně. Zahlédla jsem ji, když vlak vyjel z nádraží a pokračoval ke Kita-Kamakuře. Připadala mi přesně dle očekávání poměrně nepohledná, podobně jako velká Kannon kousek od kjótské Kijomizudery, ale velmi mě rozveselila, jak se tam tak s úsměvem tyčila mezi stromy, a příjemně mi tak zahájila jedenapůldenní putování po kamakurských pamětihodnostech...

Vlak byl plný, její objevení bylo více méně nečekané a nestihla jsem ji proto vyfotografovat. Tyto snímky pochází až ze zpáteční cesty, kdy jsem se na ni již dopředu přichystala.

Což lze poznat i podle modrého nebe, kterého jsem se předcházejícího dne nedočkala.

Na stanici Kita-Kamakura jsem vystoupila jako jedna z mála cestujících a ocitla se v prostředí příjemně venkovském a tichém. Hned kousek od tratě stojí několik atraktivních zenových chrámů, které jsem hodlala navštívit, a pak jsem plánovala pokračovat dále pěšky ke svatyni Curugaoka Hačimangú, která se nachází již v centru města.

První ze zenových chrámů, Engakudži, stál doslova jen pár kroků od nádraží. Při jeho průzkumu jsem byla téměř úplně osamělá (což beru rozhodně jako pozitivum). Nikomu se, jak se zdá, nechtělo v dešti do Kamakury...

Krásná brána sanmon

Měla jsem bohužel smůlu. Hlavní síň zrovna opravovali a byla zavřená.

Vystoupala jsem po příkrých schodech až k Bentendó, tedy síni zasvěcené Benten či Benzaiten, bohyně umění.
Toto božstvo je původem hinduistické, avšak dostalo se do buddhismu a v Japonsku se uctívá nejen v buddhistických chrámech, ale ještě k tomu i v šintoistických svatyních. (Právě do jedné známé kamakurské svatyně Benten jsem se zašla podívat druhého dne, o tom však až příště.)

Vedle Bentendó stojí zvonice s ohromným zvonem z roku 1301. Tou dobou byla Kamakura japonským hlavním městem - sídlili zde šóguni - a traduje se, že když byl zvon sléván, nějak se to dobře nedařilo, a tak člen tehdy mocného, regentského rodu Hódžó jménem Sadatoki jel na nedaleký ostrov Enošima do chrámu Benten a po sedm dní se zde modlil. Nato se mu v noci zdál sen, v němž mu bylo vnuknuto vlézt do jezírka v Engakudži a kopat na jeho dně. Hódžó tak učinil a vykopal podivuhodný pozlacený objekt ve tvaru dračí hlavy. Nechal jej použít při výrobě zvonu a ten byl díky němu zdárně dokončen.
Hódžó Sadatoki pak nechal vedle zvonice na počest Benten nově vystavět její chrám.

Asi kilometr od Engakudži stojí kamakurský zenový chrám číslo jedna, tedy Kenčódži. Po cestě k němu jsem se zastavila v maličké restauraci poblíž tratě a poobědvala nudle soba v zeleninové polévce kenčindžiru, což je bezmasé jídlo pocházející právě z chrámu Kenčódži. Chutnalo to výborně a byla jsem šťastná, že po dlouhé době opět jím něco zajímavého a zároveň bezmasého.

Kromě tradičních párátek a dochucovadel na každém stole stála také mašinka na horoskopy.

V Kenčódži jsem měla již o něco větší štěstí, do síní se sochami Džizóa a Kannon jsem se úspěšně dostala.

Další krásný mohutný sanmon

Sakury!

Bohatě zdobená brána v čínském stylu, karamon

Tato budova je poměrně nová, přistavili ji zde teprve před pár lety.

Zenová zahrada

Toho času suchá.

Avšak jezírko mělo i v nehezkém počasí nádhernou barvu. Usadila jsem se na lavičku na verandě pod stříškou a nerušeně odpočívala.

Tato síň je prý největší celodřevěnou stavbou ve východním Japonsku.

V časech své největší slávy býval Kenčódži rozlehlejší, avšak i v dnešní době působí majestátně.
Když jsem si doprohlížela budovy v srdci komplexu, vydala jsem se na samý jeho okraj prozkoumat, co značí tajemné slovíčko a odlehlý flíček v mapě "Hansóbó".

Cesta prudce stoupala. Moc se mi do těch schodů nechtělo, avšak zatla jsem zuby - a pak jsem toho rozhodně nelitovala.

Když jsem odlepila oči od nekonečných schodů a vykoukla zpod deštníku, s překvapením jsem zjistila, že se na mě výhružně dívají tengu hlídající svatyni na vrcholu, ono tajemné Hansóbó.

Byli hrozně príma.

Kromě tengu jsem nahoře narazila také na, ehm, překrásnou vyhlídku na Fudži.

Tengu jsou skvělí. Mám je čím dál raději.

Kenčódži krčící se pod kopcem

Od Hansóbó vedla dále do kopců několikakilometrová zajímavá hikingová trasa, avšak jelikož by mě odvedla daleko od Hačimangú, nechala jsem si ji na jindy - protože do Kamakury se dozajista ještě chci vrátit. Ať už během tohoto japonského pobytu, nebo třeba někdy v budoucnosti.

Déšť neustával, čvachtalo mi v botách, těžká kostkovaná sukně také byla silně nacucaná a měla jsem silné obavy o věci v batohu, který se pod deštník dobře nevešel a byl permanentně vystaven neustálým přívalům vody.

K Hačimangú už to bylo jen nedaleko, vlastně stačilo projít jedním krytým průsmykem.

Vstoupila jsem do areálu bočním vchodem.

Když vidíte takovouto řadu torii, můžete na jejím konci bezpečně očekávat Inariho svatyňku.

Kolem brány proběhla kněžka miko s deštníčkem.

Podobně jako Hačimangú v Jawatě, kterou jsme navštívili s Adamem, i tato Hačimangú paří mezi význačné.

V Kamakuře už sakurové období, jak se zdá, řádně vypuklo.

Když jsem kráčela po hlavní třídě, zahlédla jsem ke svému překvapení obchůdek s pralinkami, který dobře znám z pražského Hlavního nádraží. Tolikrát jsme se s milým u něj pozastavovali a nakukovali do výlohy...

Byl teprve podvečer, ale byla jsem tak promáčená, že jsem se rozhodla kamakurské průzkumy přerušit a raději se ubytovat. Nasedla jsem do couravého vláčku Enoden a popojela o pár stanic na západ, až jsem vyskočila v Hase, kde se nachází hlavní kamakurské lákadlo, tedy velký buddha, a také hostel, který mě v onu chvíli lákal přeci jenom o něco více.

V Hase panoval úžasný klid a příjemná atmosféra.

Motala jsem se úzkými uličkami, až jsem v jedné narazila na vchod do svého ubytovacího zařízení. Branka do zahrady byla tak nizoučká, že i když jsem se sklonila do hlubokého předklonu, kvůli krosně jsem stejně měla problémy jí bezpečně prolézt. Prošla jsem ne příliš udržovanou zahradou a ocitla se před vstupem do domu. Vypadalo to, že uvnitř nikdo není, nebo že jsem si spletla vchod, tak jsem se už už jala dům obcházet, pak ale na mě vykoukl pan domácí, pustil mě dovnitř, zapsal si mě a ukázal mi můj pokoj.

Byla to velká šestilůžková místnost v patře, avšak zatím byla prázdná. Pan domácí mi řekl, že tu noc zde budeme pouze dvě obyvatelky, tudíž si mohu vybrat takové místečko, jaké chci.

Rozbila jsem tábor ve výklenku na kraji pokoje a pan domácí odešel dolů do přízemí. Jakmile jsem osaměla, konečně jsem si splnila dávný sen - rozplácla jsem se na tatami, válela sudy a polehávala na něm, dokud mě to neomrzelo.

Chvíli poté dorazila má jediná spoluobyvatelka pokoje a celkově pro tu noc jediná spoluobyvatelka hostelu Angela z Chile. Zabydlela se na druhém konci místnosti a daly jsme se do řeči. Vyšlo najevo, že se vypravila o samotě na velkou mnohatýdenní cestu po Japonsku s odbočkou do Číny a do Korey. Kamakura byla jednou z jejích prvních zastávek, celé dobrodružství bylo teprve před ní, a touto dobou, co vyťukávám tyto řádky, stále ještě probíhá.
Vyrazily jsme se po setmění podívat na moře a trochu projít po městě, kde jsme pak i povečeřely. Mezitím jsem nechala na pokoji sušit veškerý obsah batohu - přesně dle očekávání promokl deštník nedeštník skrz naskrz.

Byl odliv, z moře dýchal chlad a hluboce hučelo.

Ocitly jsme se opět na hlavní ulici vedoucí k Hačimangú, avšak na jejím opačném konci.

Roztáhla jsem futon a doufala, že oproti mé první noci v tradičním japonském stylu, kterou jsem strávila v přímořském hotelu se školou, bude tato příjemnější.
Hrozně jsem se těšila na druhý den. Tušila jsem, že Kamakura se stane mým novým oblíbeným místem v Japonsku.
A tušila jsem to naprosto správně.