Jarní (ne)půvaby Ósaky

Jednoho prosluněného dne jsem se vydala do Ósaky. Neměla jsem k tomu vlastně žádný pořádný důvod - zkrátka jsem nebyla dostatečně akční na to, abych si dokázala zorganizovat nějaký lepší výlet, ale zase ne natolik líná, aby se mi chtělo polehávat na koleji. A tak se zrodil plán podívat se do ósacké svatyně Tenmangú na slivoně, do městské galerie a k chrámu Šitennódži. Zároveň to částečně také byla příprava na blízkou budoucnost. Již zanedlouho přiletí dlouho očekávaná návštěva, tedy můj nejmilejší - a jak bych před ním vypadala, kdybych se ve "svém městě" ani trošku nevyznala?

Najít Tenmangú nebylo těžké. O to větší překvapení mě čekalo, když jsem k ní dorazila. Čekala jsem, že když tato svatyně pořádá nejslavnější ósacké macuri, tedy Tendžin macuri, bude působit majestátně. Místo toho mě však čekal poměrně malý komplex budov přikrčený mezi vysokými paneláky. A ani slivoně nebyly tak atraktivní, jak jsem očekávala. Prvním dojmem tedy bylo trpké zklamání.

Po chvíli jsem si však tuto svatyni přeci jen oblíbila. Připadala mi tak, nevím jak to jinak vyjádřit, správně ósacká.

Obrovské loutky z divadla bunraku zdobící vchod do šótengai poblíž Tenmangú

Když nevíte, čím ozdobit šótengai, prostě tam pověste růžového nindžu.

Svatyni obklopovaly stánky s nejrůznějším zbožím. Upoutal mě obzvláště ten úplně vlevo nabízející levnou keramiku. Našla jsem tam jeden překrásný šálek, do nějž jsem se na první pohled zakoukala. Nyní z něj často s gustem popíjím čaj.

V Tenmangú se, jak jsem už vícekrát v minulosti zmínila, uctívá Tendžin, božstvo moudrosti a učenosti. Pro studenta je vždycky žádoucí být s ním zadobře. Během těchto prázdnin jsem navštívila dokonce čtyři různé Tenmangú! Toto byla první z nich. Na pomyslném rankingu stojí nicméně až na čtvrtém místě.

To už tady dlouho nebylo!

Popojela jsem metrem na stanici Tennódži a vynořila se hned vedle místní zoo. V její blízkosti se nalézá i galerie, do které jsem měla namířeno. Když jsem se pak usadila na lavičku, abych snědla onigiri, a ohlédla se za sebe, s překvapením jsem zjistila, že poprvé civím do tváře nejvyššímu japonskému mrakodrapu, tedy Abeno Harukas.

Vůbec mi ale nepřišel nijak zvlášť oslnivě velký. Až později, když jsem jej viděla z dálky trčet mezi budovami chrámu Šitennódži, jsem připustila, že asi vyloženě malý není.

Poznáváte tohoto ptáka?

Městská galerie

Na obzoru se rýsuje Šinsekai se svou dominantou, věží Cútenkaku

Vyhlídku z Abeno Harukas si nechávám na příště.

V galerii bylo vystaveno umění převážně moderní, konkrétně výstava děl umělců z asociace Nitten. Byl to zatím asi nejzajímavější galerijní zážitek v Japonsku. Styly umělců byly tak různorodé, že bych si troufla tvrdit, že snad úplně každý by si dokázal mezi všemi těmi obrazy, sochami, kaligrafiemi a řemeslnými výrobky vybrat něco, co by si okamžitě oblíbil.

Od Tennódži je to jen malý kousek pěšky k chrámu Šitennódži, kam jsem se poměrně hodně těšila. Šitennódži je jedním z nejstarších japonských chrámů založený v šestém století princem Šótoku, velkým šiřitelem buddhismu.

Perlami ósacké architektury jsou hodinové hotely. Člověk je vždycky pozná už z dálky a je jich tu hodně. A u nás v Ibaraki snad ještě víc.
Mimochodem, vidíte mě? :-)

V konbini jsem našla tyčinku, která se jmenuje Temná hmota.

Spletité křižovatky nejsou jen v Tokiu.

Vypadalo to nadějně.

Za ukusování Temné hmoty jsem dorazila až k chrámu. Jeho pozemky byly přímo přehlcené stánky s nejrůznějším zbožím. Když jsem natrefila na bandu strejců prodávajících čaj, dali mi na ochutnání praženou rýži a pěli v japonštině říznuté zemitým kansaiským nářečím ódy na krásu Věry Čáslavské. Koupila jsem si u nich senču, kterou nyní s láskou piji ve svém novém šálku z ósacké Tenmangú.

Jedno z modlitebních kol v chrámové bráně

Mou pozronost natolik pohltily trhy, že jsem se přestala soustředit na samotný chrám. Jaké pak bylo překvapení, když jsem zjistila, že se vlastně všechny hlavní budovy rekonstruují a pouze pagoda byla ponechána odkrytá!

Dovnitř pagody se dalo vejít a vystoupat až nahoru. Šlo to trochu špatně. Ještě nikdy jsem nešla po hranatých točitých schodech - vlastně to byl velmi nepohodlný hybrid mezi schody normálními a točitými.

Uvnitř byla obrovská spousta maličkých buddhů a když jsem se dostala až do posledního patra, uprostřed trčel sloup. Klečela u něj usilovně se modlící japonská tetička čpící alkoholem a když se domodlila, vysvětlila mi, že právě uvnitř tohoto sloupu se nachází vzácná relikvie, Buddhova kost. Zeptala se, jak se daří Věře Čáslavské a když jsem odmítla její pozvání jít někam na skleničku, srdečně mi potřásla rukou a kamsi se vypařila.

V půl páté se z ampliónů ozvala enkovitá hudba a za jejích tónů začali prodavači sklízet své stánky.

Další cestu do Ósaky prozatím ponechávám na konec března. Ósaka není jako Kjóto, nevzbuzuje ve mně pocity neklidného nadšení a potřebu se v ní často vyskytovat. Má však svůj půvab, který, když si jej člověk vychutnává příležitostně a v malém množství, dokáže silně zapůsobit.

Příště tedy, Ósako, snad již konečně s Janem!