Mezi liškami brána červená

Mé cesty do Kjóta poslední dobou provázela smůla na počasí. Když mě retrovláček narské linky JR v ranních hodinách spolu s dalšími asi dvěma miliony lidí vyklopil před svatyní Fušimi Inari, nebe se zatáhlo a během půl hodiny se spustil déšť, který trval po většinu dne.

Ano, konečně jsem se odhodlala obhlédnout jedno z nejturističtějších kjótských míst, tedy Fušimi Inari. Tato svatyně je proslulá hlavně svým nespočetným množstvím bran torii. Pokud jste někde někdy zahlédli fotografie dlouhatánských oranžových koridorů vytvořených z těchto bran, dosti možná jste viděli právě snímky z Fušimi Inari. Pokud nikoli, uvidíte je teď v tomto článku.

Den byl dlouhý a proto nebylo v plánu pouze a jenom navštívit tuto svatyni, ale rovnou i nahlédnout do nedalekého chrámu Tófukudži. A to hlavní, co mě čekalo večer a na co jsem se těšila možná ze všeho nejvíce, by se dalo shrnout do pouhých tří dvouslabičných slov. Adam. Kebab. Koncert.

Na nádraží Inari se z přeplněného vlaku skutečně vyřinula většina pasažérů a všichni se okamžitě bleskovým tempem začali hrnout ke svatyni. Chvilku jsem jen rezignovaně postávala a pak se kolegiálně hrnula s nimi.

Ono to vypadá, jako by tam zas až tolik návštěvníků nebylo - vězte však, že jsem si pro zachycování snímků vybírala vzácné okamžiky relativní a zdánlivé bezlidnatosti.

Fušimi Inari je zasvěcena liščímu božstvu Inari, tedy božstvu rýže, obchodu a hojnosti. Je to vůbec nejvýznamnější japonská liščí svatyně. Táhne se přes stejnojmennou horu, na jejíž vrchol se dá několika stezkami vystoupat. Po cestě neustále procházíte dlouhými řadami bran torii a míjíte menší svatyňky a staré hřbitovy, zatímco vás ze všech koutů probodávají pohledem liščí sošky chránící toto místo před zlými silami.

V některých zákoutích však skutečně nebyla ani noha.

Zdolala jsem několik krátkých schodišťátek...

... a dostala se k prvnímu z koridorů.

Měla jsem trochu pocit, jako bych vstupovala do pyramidy.

Torii obklopující v hadovitých řadách stezky, jsou popsány daty a jmény rozličných firem či osob. Od svatyně lze zakoupit a nechat do některé z řad umístit novou bránu a tím obětovat božstvu Inari, aby bylo firmě nakloněno a zajistilo jí prosperitu. Různě po svatyni jsem několikrát zahlédla obrovské cedule s cenami bran (což mi přišlo skoro až roztomilé).
Pokud byste chtěli obětovat torii, stálo by vás to v přepočtu zhruba mezi pětatřiceti a dvěma sty sedmdesáti tisíci českých korun - záleží, jak velkou a z čeho vyrobenou torii chcete.

Na této ceduli jsem se dozvěděla, že sýkorka jamagara dělá zvuky "cúcú pí cúcú pí níní". Kruhoočko dělá "čí čí kjurururu". A japonská sestřička české koňadry "cucupin cucupin džuku džuku".

Zatoulala jsem se až ke Kóbó no taki, tedy ke Kúkaiovu vodopádu. Nebyl však zde chrám, ale opět spousty torii, lišek a malá svatyňka.

Vodopád byl zastavěn přístěnkem a bránami, nebyl vůbec vidět, pouze jsem slyšela, jak zurčí. U vchodu k němu vedle sebe ležely cedulky "vstupujte bez bot" a "zákaz vstupu".

Vstup k vodopádu

U Kúkaiova vodopádu a v bambusovém háji, kterým k němu vede cestička, jsem si na chvilku krásně odpočinula od všudypřítomných turistů. Potkala jsem pouze jedinou americkou rodinku, která se evidentně ztratila, ale podle toho, o čem se mezi sebou bavila, si to ještě zatím neuvědomila.

Rozdurdily mě v bambusu vyryté nápisy povětšinou zápaďáckého původu.

Návštěvníků začalo postupně trochu ubývat, mnoha lidem se nechtělo stoupat do kopce.

Stále jich ale ještě bylo poměrně hodně.

Torii napjatě čekající na to, až je někdo obětuje.

Přibližně v půli cesty na vrchol hory se nachází vyhlídka s malebným výhledem na město. Či spíše, věřím tomu, že se tam nachází. Vzhledem k počasí, které toho dne vládlo nad Kjótem, jsem si krásných výhledů příliš neužila.
Zato však byl jasně slyšet hukot a tepání dálnic spojujících Kjóto, Ósaku, Kóbe a Nagoju.

Dva chlapíci právě stěhují střechu pravděpodobně nové torii. A nebo naopak zlikvidovali starou.

Pokud byste si mysleli, že na posvátné hoře nebude čajo-limo, to byste se krutě mýlili.

Jestliže se finančně necítíte na obětování velké torii, můžete pro blaho svoje či své firmy pořídit třeba takovouhle maličkou jako pro liščátko.

Na vyhlídce došlo na lámání chleba. Na vrchol hory už pokračovalo opravdu jen málo turistů, a to to ani nebyl nijak náročný výšlap.

Toto místo mě nesmírně okouzlilo.

Některé lišky vypadaly nachlazeně a smutně.

Některé zase poťouchle.

Jiné ještě poťouchleji.

A vůbec nejlepší byly ty, které vypadaly jako liščí zombíci.

Velice mě upoutala tato socha.

Liščí votivní destičky ema

Některé lišky měly čepičky...

... jiné třeba i desatero navrstvených zástěrek...

A byly i takové, co měly zástěrky i na nohou.

Vrchol se pomalu blížil.

Lišky a brány se mají rády.

Liška-adžuma

Na vrcholu jsem přikrčená pod střechou obchůdku s mini-torii slupla část zásoby pečených sladkých brambor, které už sice dávno vychladly, ale i tak mě spolu s pohankovým čajem z termosky příjemně zahřály. Běžně v prostorách svatyní nejím, usoudila jsem však, že když se zde může prodávat lákavě působící točená zmrzlina s příchutí sójové moučky kinako, nemusely by liškám vadit ani sladké fialové brambory.

Vrátila jsem se okružní cestou k vyhlídce. Počasí se stále nezlepšovalo.

První slivoně spatřené v Kjótu

Ne všechny torii byly rumělkově červené.

Pestré zákoutí

Sešla jsem zpátky dolů k hlavní svatyni.

Dala jsem sbohem bránám a liškám a vydala se na vlak. K Tófukudži je to sice jen jedna stanice, ale únava z čtyřhodinového courání po Fušimi Inari se pomalu začala projevovat.

Jasně červená barva bran se mi po určitý čas vpálila do zorniček. Když jsem druhý den krájela mrkev, spontánně jsem si představovala, jak do čočkové polévky sypu nadrobno nasekanou torii.

Podle mapy to vypadalo, že cesta od nádraží k Tófukudži je snadná jako facka. Pro jistotu jsem si ale ještě překontrolovala trasu na pouličním plánku před stanicí a následně se sebejistě vydala úplně jinam.
Bylo mi to trochu divné, že stále nemohu dorazit ke svému cíli, když se zdál být tak blizoučko, pak jsem však zahlédla na konci jedné uličky hradbu bujného stromoví a v očekávání, že jsem konečně na místě, jsem se do ní bez váhání vnořila.
Ocitla jsem se na obrovských chrámových pozemcích, avšak poměrně brzy jsem pochopila, že to není Tófukudži. Řekla jsem si ale, že tento chrám by taky mohl být zajímavý, a tak jsem vplula hlouběji do útrob jeho areálu, který byl liduprázdný.

Prostory tonuly v tichu, pouze tu a tam zakrákal karasu.

Nejprve jsem se ocitla před chrámem Imakumano Kannondži.

Když se pomodlíte k této Kannon, nebudete senilní. Ti lidičkové u jejích nohou nejsou děti, jak by se nabízelo, ale malinký stařeček a stařenka.

Cestička připomínající křesťanskou křížovou cestu vedla na návrší k pagodě.

Netrvalo dlouho a dorazila jsem k hlavnímu chrámu, tedy k Sennjúdži. Bývá hojně spojován s císařským rodem - je zde odedávna pohřbeno několik jeho členů.

Přestalo pršet a snesla se jemná mlha. Síň s buddhy působila impozantně.

Uvnitř seděli zlacení buddhové Amida, Šaka a Miroku. Připadalo mi, že se v obrovském prostoru tmavé, málo zdobené síně ztráceli, neboť byli poměrně drobní.

Uvnitř této budovy je prý vzácná relikvie, Buddhův zub. Tam se však nedalo jít.

Císařské mauzoleum

Sýkorka jamagara koupající se v chrámovém okapu

V tichém Sennjúdži panovala klidná, skoro až tajemná atmosféra a byla jsem moc ráda, že mě se sem mé zmatené kroky zanesly. Času však bylo stále ještě hodně, a tak jsem se vydala najít i svůj původní cíl, tedy Tófukudži.

Nastudovala jsem znovu cestu podle pouličního plánku, pak jsem se však nechala zmást jakýmisi chaotickými šipkami a opět byla mírně v koncích.

Jamagara je celkem srandovní ptáček. Občas se objevuje i v kampusu a když si odmyslíte typicky sýkorčí hlavičku, vypadá jako brhlík.

Nakonec jsem Tófukudži přeci jen zdárně našla. Je to poměrně velký zenový chrám a oblíbené místo pro pozorování červeného javorového listí. Teď však již bylo dávno po sezóně a v komplexu se pohybovalo jen minimum návštěvníků.
Chtěla jsem se podívat do jeho zajímavě působící zahrady, avšak bohužel jsem přišla těsně po zavírací době a mohla si projít pouze venek. Škoda.

Opadané javory

I v Tófukudži pomalu vykvétaly slivoně.

Ohromná brána sanmon

Mé oblíbené místní zákoutí - postapokalyptické jezírko u sanmonu

Padala jsem od všeho toho bloudění únavou a neprošla areál úplně celý. Raději jsem vyrazila na Demačijanagi na pozemky Kjótské univerzity a těšila se ne ony dvojslabičné radosti.
Když se objevil Adam, byla jsem velice šťastná, neboť kvůli vypjatému konci semestru jsme již dlouho nic společně nepodnikali. Dali jsme si večeři v menze, na kterou jsem se velmi těšila, neboť, jak jsem psala již ve starším článku, v této menze je možnost dát si kebab. Ne že bych byla nějak zvlášť ohromným milovníkem tohoto jídla - v Japonsku však mezi chutnou, ale všudypřítomnou rýží u mě získal postavení netradiční sváteční krmě. Těšila jsem se na něj tak jako už dlouho na žádné jídlo.
Adámkovi se podařilo sehnat zdarma lístky na koncert Kjótského symfonického orchestru a laskavě mi nabídl, zda bych nechtěla jít s ním. Takováto nabídka byla naprosto neodmítnutelná - a to i přesto, že dva ze tří bodů programu se mi zpočátku nejevily zrovna jako nejzajímavější.
Sál, kde orchestr vystupoval, se vyskytoval na dopravně nevýhodném místě jak pro mě, tak pro Adama, na což jsme po cestě řádně hudrovali, avšak když jsme vstoupili dovnitř, byli jsme příjemně překvapení, neboť budova byla architektonicky velmi zajímavá; působila moderně, čistě a elegantně, zároveň ale ne stroze a nudně.

Uvnitř sálu bylo zakázáno fotit. Toto je vstupní hala a chodba vedoucí do předsálí.

Jak jsem zmínila, repertoár nepatřil mezi něco, co bych vyhledávala, konkrétně jeden koncert pro cello a smyčcový orchestr od Carla Philippa Emanuela Bacha a Haydnova "medvědí" symfonie. Posledním bodem programu pak byla slavná Beethovenova Osudová, kterou mám od dětství dobře naposlouchanou a mám ji ráda. Usedla jsem do pohodlného křesla v očekávání zážitku, který mě velmi potěší, ale zase asi tolik nevytrhne.
Byla šokovaná z toho, co vzápětí přišlo.
Pan dirigent Suzuki Hidemi, který si zároveň i zahrál violoncellové sólo v Bachově koncertu, byl vynikající a dokázal způsobit, že skladby, které bych jinak považovala za nezajímavé, mě dokázaly pohltit. Když pak orchestr spustil Beethovena, byla jsem přímo paf. Byla to asi nejhezčí verze páté symfonie, kterou jsem doposud slyšela.

Naplněná radostí z příjemného setkání, z dobré večeře a z úžasného koncertu - a samozřejmě z liščí procházky a chrámového bloudění - jsem se vrátila až pozdě večer domů na kolej. Byl to velmi dobrý počáteční článek řetízku prázdninových výletů a jiných aktivit, které hned na to začaly čekaně i nečekaně vytryskávat - a stále v tryskání nepřestávají.