Poslední školní exkurze podzimního semestru byla směřována do prefektury Šiga na hrad Hikone. Nesmírně jsem se těšila - mezi všemi těmi víkendy strávenými u učení zářila jako jasné světélko. Předcházely jí však nejprve dlouhé procedury spojené s pracovními listy a prezentacemi, tentokrát ještě o stupeň úmornější než bylo obvyklé. Dosud jsme pokaždé dostali oboustranný pracovní list - jedna strana se vyplnila ještě před výletem, druhá po něm, a pak jsme veškeré své dojmy a nová poznání prezentovali před zívající třídou. Tentokrát však vyučující zvolili jiný systém a rozdělili si nás do několikačlenných týmů. Každý tým dostal určité téma a jednotliví členové pak v jeho rámci svůj osobní úkol, který bylo třeba ještě před výletem vypracovat a samozřejmě výsledky předat spolužákům.
Na náš česko-slovensko-vietnamský tým zbyla zahrada Genkjúen nacházející se dole pod hradem. Mým úkolem bylo vyhledat původ názvu této zahrady, zatímco kolegové pátrali po tom, co se v zahradě nachází a čím se vyznačuje. Nějak jsme to zdárně přetrpěli - a pak už zbývalo jenom naskočit do autobusu a podívat se, jak to na Hikone vypadá doopravdy.
V Ósace panovalo slunečné a relativně teplé počasí, když však náš autobus přejel hranici mezi Kjótem a Šigou, najednou se všude válely zbytky sněhu a okna se začala zapařovat. Užívala jsem si pohledy na překrásné zasněžené hory, poslouchala - jak také jinak - Slovanské tance a těšila se na Hikone.
Po hodince a půl cesty jsme dorazili do stejnojmenného města, uprostřed nějž se tyčil kopeček a na něm šel již z dálky rozpoznat náš cíl.
Po hodince a půl cesty jsme dorazili do stejnojmenného města, uprostřed nějž se tyčil kopeček a na něm šel již z dálky rozpoznat náš cíl.
Přesunuli jsme se od parkoviště k hradu, kde nám vyučující rozdali vstupenky platící pro hrad, pro Genkjúen a pro místní muzeum. Vzápětí byl vyhlášen rozchod a volná zábava.
Natrefila jsem na slovenského spolužáka Denise, v jehož společnosti jsem pak strávila celý zbytek výletu. Vydali jsme se nahoru k hlavní pevnosti - a shledali, že je ve skutečnosti poměrně maličká. Zdálky působila přitom celkem mocně. Pánům samurajům, respektive hradním stavitelům se povedl chytrý optický klam.
 |
| Vietnamský spolužák Sam se ve svém školním úkolu zabýval barvou hradu. Když je hrad bílý, vypadá prý větší, zatímco tmavé hrady působí menší. |
 |
| Kdyby byl hrad Hikone černý, byl by už vyloženě roztomilý. |
Zpod pevnůstky byl krásný výhled do krajiny. Když jsme pak vystoupali do jejího nejvyššího patra, ještě se zlepšil.
 |
| Velká vodní plocha je Biwa, největší japonské jezero. Když se řekne "prefektura Šiga", většině Japonců jako první v hlavě naskočí právě jezero Biwa. |
 |
| Dominanta krajiny, hora Ibuki (1377 metrů) |
 |
| Při pohledu na toto místo jsme usoudili, že se bezpochyby jedná o "naši" zahradu Genkjúen. |
 |
| Uvnitř hradu byly příjemně prázdné interiéry nasáklé vůní dřeva, nesmírně prudké schody a ledově studená podlaha. |
Prošli jsme si i opevnění a sešli dolů ke Genkjúenu.
Při prvním pohledu na objekt našeho zkoumání jsem pocítila drobné zklamání. Uvnitř zrovna probíhaly jakési zkrášlovací práce, které nicméně zahradu tím pádem dočasně zohyzdily bezpečnostními plastovými kuželíky a jinými nepěknostmi.
Říkala jsem si pak také, že za chabý první dojem možná trochu může i roční období - zahrada byla málo zelená.
Zahradu jsme několikrát skrz naskrz prokřižovali a mé prvotní zklamání se nakonec změnilo v příjemné překvapení - dovnitř jsme totiž k naší smůle vstoupili zrovna na jejím asi nejméně záživném konci, jinak byla ve skutečnosti pěkná.
Z mého předcházejícího zkoumání vyplynulo, že název zahrady odkazuje na palác čínského tchangského císaře Süan-cunga, za jehož vlády (počátek 8. století) Čína zpočátku prosperovala, moc dlouho jí to ale nevydrželo a císařova vláda nakonec skončila povstáním. Jak však onen palác vypadal, se mi dohledat nepodařilo a kdoví, zda se to vůbec ví.
Co konkrétně se v zahradě nachází, měl za úkol vyhledat Denis, a zjistil, že zahrada je navržena tak, aby připomínala osm slavných pohledů na Ómi (což je právě dnešní prefektura Šiga). Že jsem si však nezjistila, co jsou ony slavné pohledy zač, z tohoto hlediska jsem ze zahrady úplně nejmoudřejší nebyla. Nicméně, když jsem pak zkoušela pátrat zpětně, usoudila jsem, že bych z toho stejně nebyla moudrá, i kdybych si to dopředu nastudovala. Zahradní umění je pro mě zkrátka něco, co mi přijde krásné a hodné obdivování, ale jinak co do významů a narážek poměrně špatně pochopitelné.
Vietnamská spolužačka Chau se zabývala tím, čím se tato zahrada jakožto zástupce zahrad samurajských liší od zahrad u chrámů. Mezi tyto rozdíly patří například to, že v takovém typu zahrady, jakým je Genkjúen, se vyskytuje odpočívadlo, například čajový domek. Ten se nacházel i v této zahradě, a dalo se v něm dokonce dát čaj. Odpočinku u šálku mačči jsme však nevyužili.
Nebylo třeba využívat pohostinství čajového domku, neboť můj společník měl s sebou čaj vlastní, o nějž se se mnou podělil. Vrátili jsme se zpátky na hradby, kde tou dobou už téměř nebyla ani noha. Denis rozložil na lavičce termosku, konvičku a šálky a připravil pu-erh. Seděli jsme a popíjeli - a promeškali návštěvu asi i celkem zajímavého hradního muzea.
Kdybych ji nestihla kvůli tomu, že bych se někde zbůhdarma poflakovala, asi bych toho litovala. Takhle ovšem k lítosti není důvod - protože nerušené vychutnávání čaje v sadu pod hradem s výhledem na hory bylo, řekla bych, nejpříjemnější chvilkou během celého výletu.
Když skončil čas volného rozchodu a bylo třeba se poskládat zpět do autobusu, měla jsem pocit, že celá ta exkurze byl nějaká příliš rychlá a krátká - a že jsem si z ní toho asi neodnesla tolik, kolik by bylo žádoucí. Uvelebila jsem se na sedačce, pustila si do sluchátek pro změnu Lužanskou mši a pozorovala krajinu - avšak když autobus opouštěl Hikone a najížděl na dálnici, zahlédla jsem za okýnkem v úbočí zeleného kopce na kraji městečka cosi, co mě přimělo připlácnout obličej k oknu s nechápavým výrazem.
Ve svahu stál ještě jeden hrad Hikone. A vedle něj kjótský Zlatý pavilon.
Fotoaparát bych vylovit z batohu nestihla, tak jsem alespoň kroužila očima po okolí, hledala orientační body a v duchu si ukládala do hlavy, kde přesně se právě teď nacházíme. Už už jsem se viděla doma u počítače, jak brouzdám mapami a pátrám, co to má znamenat a co mi to to poťapané Japonsko zase předhodilo za bláznivou věc.
Vyhledávání mělo dvě fáze. Zpočátku jsem si myslela, že jde o jakýsi hodně ulítlý chrám. Pak jsem však zapátrala ještě jednou a zjistila, že to je trošku jinak. Obě budovy jsou součástí podivuhodného nedokončeného zábavního parku jménem Sawajama júen. Tento park začal vznikat v roce 1976 a vytvořil jej celý jeden jediný muž jako poctu Išidovi Micunarimu, který stál v čele opozice proti tatíčkovi Iejasuovi v bitvě u poměrně nedaleké Sekigahary. Išida tuto bitvu prohrál, zemřel, a jeho hrad Sawajama, předchůdce právě hradu Hikone, byl nepřáteli srovnán se zemí.
Pan Izumi, autor parku, vystavěl právě repliku hradu Sawajama (ne tedy hradu Hikone, jak jsem se původně domnívala), vedle něj pak Zlatý pavilon (u nějž stále úplně přesně nevím, jak to s ním je), a několik dalších budov. Po celém areálu se také nachází ohromné spousty povedených i nepovedených soch.
Donedávna byl nedokončený park veřejnosti volně přístupný, v současnosti je však uzavřen pro nebezpečí, že vám tam něco spadne na hlavu. Taktéž o něm kolují paranormální historky, ty se mi však z jakéhosi důvodu nepodařilo dohledat. Park Sawajama júen každopádně patří mezi vyhlášená duchařská místa v prefektuře Šiga.
Plně uspokojená zjištěním, že i Hikone má svůj bizár, jsem svou značně improvizovanou povýletní prezentací a také tímto článkem udělala definitivní tečku za školními exkurzemi podzimního semestru. Už teď jsem ale nesmírně zvědavá, co za zážitky přinese semestr jarní!
 |
| Třešňový sad na hradbách byl tou dobou samozřejmě pustý, na jaře ale určitě musí být nádherný. |
Při prvním pohledu na objekt našeho zkoumání jsem pocítila drobné zklamání. Uvnitř zrovna probíhaly jakési zkrášlovací práce, které nicméně zahradu tím pádem dočasně zohyzdily bezpečnostními plastovými kuželíky a jinými nepěknostmi.
Říkala jsem si pak také, že za chabý první dojem možná trochu může i roční období - zahrada byla málo zelená.
 |
| Zespodu hrad opět vypadal velký. |
Zahradu jsme několikrát skrz naskrz prokřižovali a mé prvotní zklamání se nakonec změnilo v příjemné překvapení - dovnitř jsme totiž k naší smůle vstoupili zrovna na jejím asi nejméně záživném konci, jinak byla ve skutečnosti pěkná.
Z mého předcházejícího zkoumání vyplynulo, že název zahrady odkazuje na palác čínského tchangského císaře Süan-cunga, za jehož vlády (počátek 8. století) Čína zpočátku prosperovala, moc dlouho jí to ale nevydrželo a císařova vláda nakonec skončila povstáním. Jak však onen palác vypadal, se mi dohledat nepodařilo a kdoví, zda se to vůbec ví.
Co konkrétně se v zahradě nachází, měl za úkol vyhledat Denis, a zjistil, že zahrada je navržena tak, aby připomínala osm slavných pohledů na Ómi (což je právě dnešní prefektura Šiga). Že jsem si však nezjistila, co jsou ony slavné pohledy zač, z tohoto hlediska jsem ze zahrady úplně nejmoudřejší nebyla. Nicméně, když jsem pak zkoušela pátrat zpětně, usoudila jsem, že bych z toho stejně nebyla moudrá, i kdybych si to dopředu nastudovala. Zahradní umění je pro mě zkrátka něco, co mi přijde krásné a hodné obdivování, ale jinak co do významů a narážek poměrně špatně pochopitelné.
Vietnamská spolužačka Chau se zabývala tím, čím se tato zahrada jakožto zástupce zahrad samurajských liší od zahrad u chrámů. Mezi tyto rozdíly patří například to, že v takovém typu zahrady, jakým je Genkjúen, se vyskytuje odpočívadlo, například čajový domek. Ten se nacházel i v této zahradě, a dalo se v něm dokonce dát čaj. Odpočinku u šálku mačči jsme však nevyužili.
Nebylo třeba využívat pohostinství čajového domku, neboť můj společník měl s sebou čaj vlastní, o nějž se se mnou podělil. Vrátili jsme se zpátky na hradby, kde tou dobou už téměř nebyla ani noha. Denis rozložil na lavičce termosku, konvičku a šálky a připravil pu-erh. Seděli jsme a popíjeli - a promeškali návštěvu asi i celkem zajímavého hradního muzea.
Kdybych ji nestihla kvůli tomu, že bych se někde zbůhdarma poflakovala, asi bych toho litovala. Takhle ovšem k lítosti není důvod - protože nerušené vychutnávání čaje v sadu pod hradem s výhledem na hory bylo, řekla bych, nejpříjemnější chvilkou během celého výletu.
～～～
Když skončil čas volného rozchodu a bylo třeba se poskládat zpět do autobusu, měla jsem pocit, že celá ta exkurze byl nějaká příliš rychlá a krátká - a že jsem si z ní toho asi neodnesla tolik, kolik by bylo žádoucí. Uvelebila jsem se na sedačce, pustila si do sluchátek pro změnu Lužanskou mši a pozorovala krajinu - avšak když autobus opouštěl Hikone a najížděl na dálnici, zahlédla jsem za okýnkem v úbočí zeleného kopce na kraji městečka cosi, co mě přimělo připlácnout obličej k oknu s nechápavým výrazem.
Ve svahu stál ještě jeden hrad Hikone. A vedle něj kjótský Zlatý pavilon.
Fotoaparát bych vylovit z batohu nestihla, tak jsem alespoň kroužila očima po okolí, hledala orientační body a v duchu si ukládala do hlavy, kde přesně se právě teď nacházíme. Už už jsem se viděla doma u počítače, jak brouzdám mapami a pátrám, co to má znamenat a co mi to to poťapané Japonsko zase předhodilo za bláznivou věc.
Vyhledávání mělo dvě fáze. Zpočátku jsem si myslela, že jde o jakýsi hodně ulítlý chrám. Pak jsem však zapátrala ještě jednou a zjistila, že to je trošku jinak. Obě budovy jsou součástí podivuhodného nedokončeného zábavního parku jménem Sawajama júen. Tento park začal vznikat v roce 1976 a vytvořil jej celý jeden jediný muž jako poctu Išidovi Micunarimu, který stál v čele opozice proti tatíčkovi Iejasuovi v bitvě u poměrně nedaleké Sekigahary. Išida tuto bitvu prohrál, zemřel, a jeho hrad Sawajama, předchůdce právě hradu Hikone, byl nepřáteli srovnán se zemí.
Pan Izumi, autor parku, vystavěl právě repliku hradu Sawajama (ne tedy hradu Hikone, jak jsem se původně domnívala), vedle něj pak Zlatý pavilon (u nějž stále úplně přesně nevím, jak to s ním je), a několik dalších budov. Po celém areálu se také nachází ohromné spousty povedených i nepovedených soch.
Donedávna byl nedokončený park veřejnosti volně přístupný, v současnosti je však uzavřen pro nebezpečí, že vám tam něco spadne na hlavu. Taktéž o něm kolují paranormální historky, ty se mi však z jakéhosi důvodu nepodařilo dohledat. Park Sawajama júen každopádně patří mezi vyhlášená duchařská místa v prefektuře Šiga.
～～～
Plně uspokojená zjištěním, že i Hikone má svůj bizár, jsem svou značně improvizovanou povýletní prezentací a také tímto článkem udělala definitivní tečku za školními exkurzemi podzimního semestru. Už teď jsem ale nesmírně zvědavá, co za zážitky přinese semestr jarní!
Žádné komentáře:
Okomentovat