Směsice roztodivných dobrodružství

Zážitky z učebny i z hlediště

První japonský semestr uběhl nesmírně rychle. Odchodila jsem si svých šestnáct předmětů od začátku až do konce a ani to tolik nebolelo. Většinu z nich jsem prožila s radostí často i díky příjemným a schopným učitelům, bylo však i několik vyučovacích hodin, na nichž jsem trpěla právě čistě kvůli kantorům. Při vyučování se zkostnatělým sexistickým starším pánem či s prototypem nesnesitelné ósacké tetičky, se mi skutečně občas otvírala kudla v kapse - a paradoxně zrovna na těchto hodinách se mi podařilo dosáhnout papírově skvělých studijních výsledků.

Byl to každopádně krásný a celkem plnohodnotně strávený semestr. Zjistila jsem, že mám svou školu a svůj program opravdu upřímně ze srdce ráda. Sice mě těší, že mi začaly vytoužené prázdniny, že skončily testy, reporty a prezentace a že zase mohu vyrážet na výlety - na druhou stranu ale bez školy budou dny přeci jen možná trochu prázdné. Jak se znám, prázdnotu ale velice rychle něčím vyplním.

Po pěti měsících cítím, že se ledacos změnilo. Ačkoli stále narážím na to, že nedokážu najít slova pro to, co bych chtěla říct, přeci jen se má slovní zásoba alespoň trochu rozšířila, a hlavně jsem se přestala bát komunikovat v japonštině. Díky neustálému psaní hiragany na hodinách kaligrafie se mi též podařilo o stupínek zlepšit svůj nepěkný rukopis. A že jsem si nabrala i nějakou tu gramatiku, podařilo se mi trochu lépe uložit do paměti některé fráze, které jsem se v Česku sice již naučila, ale vůbec mi hlavě nezůstaly. Ani zdaleka se ještě neblížím ke svému japonštinářskému ideálu, avšak to, na čem jsem si přála tady v Japonsku zapracovat, se skutečně začalo oproti předchozímu stavu mírně zlepšovat, a to je to, proč jsem sem jela.
Pro příští semestr si dávám kromě další práce na komunikaci následující předsevzetí: více číst japonsky. Plánuji je začít plnit již o prázdninách.

Kromě obyčejného docházení do tříd, sezení v úzkých lavicích a trápení se s domácími úkoly si však pro nás škola občas připravila sem tam nějaký ten zpestřovák. Často ve formě exkurze. Vypravili jsme se do Tanby na keramiku, do Nary na Hasederu a do Ise na svatyni, koncem ledna pak do Hikone na hrad. Také jsme měli možnost vidět představení věhlasného ženského uměleckého souboru Takarazuka Revue či večer tradičních japonských performativních umění. O těchto akcích však na tomto blogu již bylo napsáno dost (v případě Hikone se článek teprve chystá). Proběhly však ještě dvě nezanedbatelné události, které však na druhou stranu nebyly zase až tolik význačné, abych jim věnovala samostatný článek.

První z nich se odehrála ve druhé třetině ledna a byla skutečně nadmíru třeskutá. Workshop rakugo v angličtině. Rakugo je príma typ japonského performativního umění, při němž vypravěč obecenstvu vypráví humorné historky. Pan vypravěč, který nám přišel dát lekci "anglického rakugo" však neměl zrovna nejlepší smysl pro humor. Zatímco v původním japonském rakugo vypravěči leckdy vypráví skutečně vtipné příběhy, to, co vyprávěl mistr v angličtině, byly poněkud trapné dětinské vtípky, které navíc občas příliš nedávaly smysl - jak by řekla kamarádka Klára, džouky z mouky.

Celý workshop byl spíše jednou velkou zkouškou, co všechno jsem schopná vydržet, avšak velice oceňuji snahu našich vyučujících o hudební doprovod, který by svou rolí odpovídal evropské fanfáře. Můj třídní a šéf programu pan Iwai tloukl na bubínek, "duchařská" senseika Macumura, k níž chodím na japonské tradice, na jakousi činelku, a akční paní Komori, která mě učí učit japonštinu, hrála uvítací melodii na šamisen.

Snažící se senseiové a spolužáci zvědavě okukující na fotografii nepřítomného mistra

Nebyla to ukázka rakugo ale workshop, tudíž před zlatým paravánem prokolotalo mnoho spolužáků ze všech koutů světa.

Nedobrovolní dobrovolníci se střídali jeden za druhým, jako poslední pak šel pan Iwai.

Já sama jsem jako nedobrovolník vybrána nebyla - a asi toho ani nijak zvlášť nelituji. To, co se na pódiu odehrávalo, mělo s pravým rakugem společnou skutečně pouze jen formu, nikoli však obsah. Je to škoda, naši vyučující si jistě dali ohromnou práci s organizací.

～～～

Jen pár týdnů poté, uprostřed zkouškového víru jsem se se školou vypravila zdarma na divadlo kabuki. Tento divadelní žánr je velmi vizuálně výrazný, herci (samozřejmě pouze muži) jsou bohatě nalíčení a odění do krásných kostýmů a oproti nó bývá často akčnější, "světštější" a líbivější.
Trochu jsme měli smůlu z toho hlediska, že pro ten den zvolený program paradoxně nepatřil zrovna mezi tu nejsvižnější podívanou, obzvláště první scéna, která by se dala odvyprávět ve dvou větách, ale ve skutečnosti trvala přes hodinu. K jejímu konci se v řadě za mnou začalo ozývat jemné chrupkání. Mně samotné se spát nechtělo; ačkoli to vskutku bylo trochu zdlouhavé, přesto jsem se celkem nechala příběhem pohltit - a hlavně by mi spánek nedovolili halekající strejcové z posledních řad.
Seděli jsme v nejlevnějším sektoru, kde sedávají i pánové, kteří jsou placení za to, aby ve správný okamžik nahlas fandili. (Běžní diváci ale nikdy nahlas nefandí, je to neslušné.) Vyučující nás před nimi naštěstí v předstihu varoval, jinak bychom asi byli poměrně vyděšení. Když z ničeho nic do ticha za vámi začnou cizí chlapi křičet "Jamatojááá!" "Arimajááá!" "Jorozujááá!" a tak podobně, je to poměrně šokující.
Vlastně jsem se po velkou část koukání představení pokoušela rozluštit smysl těchto pokřiků a identifikovat, co vyjadřují, proč na toho či onoho herce se řve zrovna to či ono - a nutno přiznat, že se mi to nepodařilo a věrný pomocník internet také nepomohl.

Divadlo, do kterého jsme šli, se nachází na rušném Dótonbori. Na jeho schodech jsem v září jedla své první japonské takojaki a potají plakala dojetím, když jsem zevnitř budovy slyšela hudbu z Madama Butterfly...

Osoby a obsazení

Sál byl obrovský.

Chodníček vedoucí hledištěm se nazývá hanamiči. Herci po něm často za halekání placených strejců přicházejí či odcházejí ze scény.

I přes možná mírnou smůlu na program jsem každopádně velmi ráda, že jsem na kabuki šla a vyzkoušela si, jaké je naživo. Byla to rozhodně zajímavá podívaná.
Co se týče japonského divadla, mám nyní už jen dva cíle. Vidět loutkové divadlo bunraku a nějaké pořádné nó.

～～～

Nyní následuje toho dne pořízená fotodokumentace Ósaky.

Dótonbori v ranních hodinách bylo na své poměry celkem mrtvé.

Na Šinsaibaši také zatím ještě neproudily žádné velké davy.

Ani po pěti měsících nerozumím, proč je tenhle billboard společnosti Glico tak strašně slavný.

Jakýmsi zvráceným způsobem jsem to v okolí Dótonbori začala mít i celkem ráda.

Šótengai plná rámenáren.

Dótonbori je výstřední jen v jednom svém úseku, jinak je to vlastně celkem normální kanál.

Po představení jsem se hladová vypravila na průzkum okolí a vyhlédla si sympatickou, ne zas až tolik turisticky působící rámenárnu, kde jsem si dala snad ten nejkaloričtější oběd v životě. Byl to skutečně velmi vydatný rámen. Budu na něj s láskou vzpomínat.

～～～～～

Zážitky z ká sto trojky a jejího okolí

Je to neuvěřitelné, ale můj pobyt u nás na koleji pomalu spěje k polovině.

Za tu dobu jsem zde přirozeně zahnízdila. Naučila jsem se ze svého pokoje jen podle zvuku kroků rozpoznávat, jestli po chodbě právě kráčí sousedka z Číny, sousedka z Austrálie či sousedka z Dánska. Naučila jsem se podle míry ušpiněnosti dřezu odhadovat, kdo byl v kuchyni naposledy, a podle nastavení teploty vody ve sprše, kdo se posledně ráchal. Taktéž mohu tvrdit, že ze všech 39 sousedů 38 znám podle jména i obličeje. Pouze jeden jediný tajemný chlapec z Taiwanu mi dosud po celý ten čas záhadně unikal. Teprve nedávno jsem se dozvěděla o jeho existenci čistě tím způsobem, že mi o něm jiný spolužák náhodou řekl. Kdyby mi o něm neřekl a neukázal mi jej, nadále bych o jeho identitě neměla ani tušení.

Trávím spoustu času v kuchyni a čas od času někdo čekající na výtah nakoukne dovnitř, buď přilákán vůní právě připravované krmě, nebo čistě ze zvědavosti. Občas se i někdo zastaví se svým vlastním jídlem, které si pak peče v naší troubičce, jediné v budově. To vše jsou skvělé příležitosti se seznamovat, ochutnávat a nechat ochutnávat, usmívat se, sbližovat se.

Žijeme si zde blaze jako jedna veliká rodina, v klidu a harmonii. Nebo se to tak alespoň na první pohled zdá.

Kolem Vánoc na koleji řádil nenechavý zlodějíček. Dozvěděla jsem se to od sousedky z Dánska, která kvůli rozbité klimatizaci bydlí u svého manžela v pátém patře a její pokoj je už delší dobu neobývaný. Má tam ale mnoho svých věcí a tu a tam se pro něco zastaví. Zrovna jsem se chystala kvůli čemusi vyjít z pokoje ven, když jsem na chodbě zaslechla vzrušený hovor právě sousedek z Dánska a z Austrálie. Jakmile jsem otevřela dveře, byla jsem do debaty okamžitě zapojena.

Vyšlo najevo, že Dánka našla svůj pokoj rozhrabaný. A vzápětí vysypala spoustu dalších děsivých zkazek týkajících se jiných sousedek, kterým se buďto z pokojů ztratily peníze, nebo podle různých důkazů odhalily, že uvnitř byl někdo, kdo tam nemá co dělat. Taktéž se údajně poslední dobou kolem koleje začali pohybovat divní neznámí lidé.
Obětmi vloupání byly samé dívky z prvního patra či v případě Dánky i z našeho přízemí. Byla jsem skutečně velmi znepokojena, protože jsem před sebou měla cestu do Tokia a do Hirošimy. Pokoj si sice již od začátku pobytu dobře zamykám, kdykoliv jej opustím, ale pokud zloděj umí lézt i do místností, které jsou zamčené, jak tomu bylo u Arisy z Dánska...

Jednoho dne přišel správce pověsit nové varovné cedule týkající se hořících rendlíků a nepoctivého zapínání digestoře. Zrovna jsem v kuchyni pekla muffiny. Nabídla jsem mu na ochutnání a zatímco spokojeně žvýkal, dali jsme se jen tak neformálně do řeči. Když odcházel, řekl mi tiše: "Dobře si zamykej a pořádně dovírej vchodové dveře, tohle patro je ze všech nejohroženější."

Atmosféra, která začala panovat na koleji, nebyla nic moc. Na vchodových dveřích přibyla cedule "střeženo kamerou" a hlídači sem tam obcházející loudavým krokem kampus, začali obcházet výrazně častěji a pozorněji. Než jsem odjela do Hirošimy, všechny cennosti jsem důkladně poschovávala a dveře na nenápadných místech přelepila izolepou, abych případně na první pohled poznala, jestli se někdo dobýval dovnitř. Zdá se však, že zloděj byl úspěšně zastrašen a stáhl se. Žádný další případ se již nepřihodil, nebo o něm alespoň nevím. Ať už pachatel byl jen zlobivým děckem v naší čtyřicetičlenné rodině, padouchem z nějaké sousední koleje, či někým úplně cizím, jeho rejdy ustaly - nicméně i tak jsme všichni nadále opatrní. Celý tento incident vrhl velký stín na místní jinak příjemné žití.

～～～

Říkám příjemné žití - příjemné je v těchto dnech však jenom, pokud si je příjemným sami uděláte. V listopadu se ochladilo, skončilo pobíhání po chodbách v kraťáskách a tričku a přišla sezóna flísového pyžama. Na koleji je již několik měsíců zima jako v márnici.
Vlastní pokoje si můžeme vytápět klimatizací, která však není zdaleka tak efektivní jako pořádné topení. Ať si pokoj jakkoli vyhřívám, i tak jsem permanentně zabalená do deky a pokud klimatizaci na noc vypnu, ráno mi div že nejde pára od úst. Přivezla jsem si naštěstí s sebou z Česka tři krásné páry pletených ponožek od milého babičky a říkám si, že to je v tuto chvíli asi ta nejcennější věc, kterou na koleji mám.

Společné prostory však jsou jen o něco málo teplejší než venek. Proto se v poslední době ve společenské místnosti zdržuje jen málokdo a je po většinu času tichoučká a opuštěná. Pobyt v kuchyni také přestal být ozvláštňován občasným setkáním se švábem, což mi nijak nechybí - ani těm chlad panující aktuálně na koleji evidentně nesvědčí. Věřím však, že na jaře a v létě mi tuto přestávku více než bohatě vynahradí.

První sníh spatřený v Japonsku - pohled od vchodu koleje, asi 11 večer

Z prvního patra se po nocích často linou nepochopitelné divné zvuky. Jako by kdosi otvíral strašlivě těžké dveře - jaké v druhém patře nikde nejsou. Tudíž mohu s čistým srdcem tvrdit, že máme i svého kolejního ducha.
Možná jich máme i několik. Přivezla jsem si s sebou do Japonska zobcovou flétnu. Čas od času si na ni jen tak pro povyražení zahraji. Chvíli poté se však většinou ke mně ve vyšších patrech kdosi přidá. Není to ozvěna - ten člověk hraje jiné písničky než já. Když však přestanu hrát, po nějaké chvíli utichne i on, čímž nabourává mé úmysly vyběhnout z pokoje, utíkat z patra do patra a hledat místnost, která je zdrojem zvuku.
A když už jsme u těch tajuplností, mám v pokoji záhadný poklop. Je na dotyk mírně studený a částečně překrytý skříní, tudíž jej nemohu otevřít, i kdybych chtěla. Jednou jsem seděla u stolu, dopila petflašku a zahodila ji ke dveřím, abych ji pak později zanesla do koše na chodbě. Avšak mrskla jsem lahví příliš prudce; odrazila se od dveří a dopadla uzávěrem na poklop. Ozvalo se nepřiměřeně mocné zadunění. Zajímalo by mě, jak to tam dole pod ním vypadá. A zároveň mám silné podezření, že by se mi tam moc nelíbilo.

Začala jsem na koleji být jako doma. I tak to ale není úplně domov v pravém smyslu, tedy bezpečné, teplé, do nejtemnějších koutků známé místo. Na koleji je stále co objevovat - otázka je, zda je žádoucí to objevovat.

～～～

Nyní následuje série nezařaditelných snímků pořízených právě na koleji či v jejím blízkém okolí.

Ještě v roce 2016 mi přišel od rodiny balíček, do něhož jsem si mimo jiné naporoučela neslazené kakao. Sáček však cestu nevydržel, což jsem poznala ještě před otevřením podle jeho podezřelé voňavosti.
Vybalování a očišťování ostatních artiklů, zachraňování zbytků kakaa, úklid pokoje, úklid mě a úklid koupelny trval velmi, velmi dlouho.

Sušák na fusekle se opět projevil jako nejlepší pomocník v domácnosti, tentokrát pro sušení peprmintek a zázvorového čaje po kakaové apokalypse.

Má tabulka se neustále mění a aktualizuje. Toto je seznam domácích úkolů, testů a prezentací z jednoho celkem výživného prosincového týdne.

Pohled z okna je velmi uklidňující a zelený. A v současné době díky částečně opadanému listí i o něco méně tmavý než obvykle.

Bohyně Amaterasu Ómikami. Součást komiksoobrázku, kterým jsem ilustrovala jednu svou prezentaci.

S příchodem Vánoc přišla i keramika z Tanby upatlaná na hrnčířském workshopu.

Můj šáleček. Jelikož je na svou velikost nesmírně těžký, přenechám jej raději silným mužským dlaním.

Poté, co koncem roku posekali v kampusu velmi bujně rostoucí trávu, se za jednou sousední kolejí objevily hrobeč... chci říct, větráky.

Krkavčí hnízdo na sloupu u sportoviště

Vánoční prázdniny se rovněž nesly v duchu mnoha povinností.

Ať špinavé prádlo naházím do pračky jakoukoliv metodou, vždycky lze ven vyndat v jediném celku. Rozmotávání prádla se stalo mým novým koníčkem.

Japonské nápisy v angličtině mi budou v Česku chybět možná ještě více než konbini.

Nyní následuje série bizarně-gurmánská.
Takhle dopadlo mé první vaření kója dófu, speciálního tófu, které se prodává mrazem sušené a když se povaří, má příjemnou houbovitou texturu. Mně z něj nicméně vyšla kašička.

Pořídila jsem si pěnítko na mléko, tudíž si čas od času dělám radost capuccinem.

K narozeninám jsem od Tchien Čchi dostala pečené sacuma imo, tedy batáty, konkrétně jejich fascinující fialovou odrůdu. Do pečených batátů jsem se v poslední době nesmírně zamilovala a nyní si je sama velmi často peču k svačině. Jsou tak úžasně slaďoučké!

Vytvořila jsem si rituál nedělního bramborového guláše.

Jednoho dne jsme zabalené v pěti vrstvách uspořádaly ve společenské místnosti maličkou takojaki párty.

Dělání takojaki je velmi zábavné. Těsto nalijete na plech a do kulatých žlábků naházíte náplňové přísady...

... a pak pomocí špejle tvoříte kuličky.

Když jím takojaki, trudný zmrzlý kolejní život jako by se rozplynul a zůstává jen nebeské blaho... 

... dokud vaše vykutálené kamarádky nenapadne udělat kuličky s čokoládou, avšak na těsto použijí prášek na takojaki obsahující rybí vývar.
A dokud je ještě nenapadne jednu z nich napěchovat wasabi a losovat, kdo ji bude muset sníst, prostřednictvím kámen-nůžky-papír.
A dokud neprohrajete a nemusíte ji jíst vy.

Poprvé jsem zkoušela vyrábět mušipan - muffiny, které se nepečou, ale dusí v páře. Tvarově vyšly kubisticky.

Druhou várku jsem dělala úplně stejným způsobem, ale místo kakaa jsem použila maččový mléčný nápoj v prášku. I tentokrát to dopadlo vizuálně zvláštně, avšak úplně jinak než u kakaových bratříčků - mušipany vypadaly jako mechem obrostlé kameny a navíc skončily vícebarevné. Chuťově však vyšly nad očekávání skvěle.

Pokud někoho z vás při pohledu na bizarně-gurmánskou sadu fotografií přešla chuť jíst, hluboce se omlouvám.

～～～～～

Japonské znovusjednocení

Po vypuknutí "zkouškového období" bylo třeba víkendy, dříve využívané pro cestování, vyhradit pro práci do školy. Pár týdnů zpátky zrovna jeden takový víkend probíhal, bylo pošmourné nedělní dopoledne - a já si uvědomila, že jsem naprosto zapomněla, že Adámek má za pár hodin koncert se svým kjótským orchestrem, a že se má na něj dokonce dostavit vzácný host.
Opakoval se stejný scénář jako na Nový rok, akorát bez krabice s dortem. Práskla jsem bicyklem vedle supermarketu a utíkala tentokrát chytit jednokolejku. Čekala mě cesta do Jawaty na jih od Kjóta. Celkem mě mrzí, že jsem si takhle přitrouble pozdě vzpomněla - jinak bych se do Jawaty vypravila už ráno na průzkum místních zajímavých památek. Alespoň jsem ale v bezplatném infocentru u nádraží stihla zjistit, že odsud pochází má oblíbená značka jogurtů.
V ohromném jawatském kulturáku jsem chvíli jen tak postávala, když se z ničeho nic objevil usmívající se Adámek - a po jeho boku naše rozesmátá japonská kamarádka Hikari, která speciálně na tento koncert přijela z opačného konce Honšú. Měla jsem radost, jakou už dlouho ne!
Poslechly jsme si s Hikari podařený Adámkův koncert a cítila jsem ohromné štěstí, že po dlouhé době slyším naživo orchestr a že mohu být pohromadě s tolik drahými kamarády.

Bylo to tak kratičké a přesto tak milé setkání! Věřím však, že se nám během pobytu v Japonsku další sraz určitě ještě podaří uspořádat, ať už  u nás v Kansai, nebo u Hikari v Kantó...

Při pohledu na gong jsme s Hikari zavzpomínaly na náš společný rok ve sboru Univerzity Karlovy a Hovhanessův Magnificat.

Našimi úsměvy končí tento nesourodý chumel historek, příhod a obrázků sesbíraných v období od prosince do poloviny února. Doufám, že se objeví další a další - a že budou pokud možno veselé a pozitivní. :-)