Minó sněžné a ptačí

Japonská zima mi připadala kratší než zima česká. Až přibližně do druhé třetiny prosince na stromech zářilo krásné barevné listí, zatímco nyní, když únor pomalu končí, vykvétají jemné kvítky slivoní, první známka blížícího se jara.

To, co se dělo mezitím, celkem ušlo. Teplota se pohybovala nejníže těsně pod nulou, většinou však mírně nad. U nás v Minó sem tam spadl a dosud občas padá nějaký ten sníh, většinou ovšem rychle roztává. V lednu se však na pár dní závěje přeci jen udržely. Bohužel mě tou dobou zrovna trápil silně podrážděný žaludek, tudíž jsem neměla dost sil na pořádnější sněhovou procházku. Bylo by to krásné, zajít si ve sněhu k vodopádu a pak nahoru k chrámu Kacuódži... Takhle jsem se zmohla pouze na obhlídku Aomatani. I ta mi ale stačila ke štěstí.

Někdy v listopadu jsem si ve stojeníkovém obchodě koupila teploměr. Nevěděla jsem, jak jej co nejinteligentněji upevnit za oknem, tak jsem na mříže přilepila háček na utěrky a celou instalaci ještě důkladně obtočila lepící páskou. Fascinuje mě, že to navzdory místnímu drsnému vysokohorskému klimatu stále ještě skvěle drží.

Touto cestičkou...

...chodívám každý den pořád a neustále.

Po kampusu pobíhali jeho nejaponští i japonští obyvatelé a na nejrůznějších místech stavěli sněhuláky.

Že citrusy juzu dozrávají v zimě, vím. I tak mě ale pohled na jejich zasněžené plody překvapil. Když se řekne "citrusy", člověk si vybaví teplé prosluněné středomořské kraje...

Autobusová doprava zkolabovala. Nedivím se - vyjet v tomhle počasí ten náš kopec (a případně ještě horší krpál u nádraží v Minó) musí být o ústa.

Zabrousila jsem i do Hósendži, kde jsem poprvé potkala místního pana mnicha.

Chumelení ustalo a obloha se pročistila.

Vydala jsem se až kousek nad Minó ke svatyni Susanoo džindža, která patřila mezi mé první zářijové šintoistické objevy.

Stejně jako v září ani toho dne tu nebylo ani živáčka.

Svatyně stojí od školy poměrně daleko a když jsem se vracela, už mi docházely kvůli nemoci síly a sotva jsem se držela na nohou. Následující dva dny jsem pak opět strávila na lůžku, avšak brzy jsem se dala do kupy - a jsem ráda, že mi zasněžené Japonsko neuniklo. Byla to skutečně jedinečná příležitost - od té doby již u nás tolik nenasněžilo.

～～～

Jelikož později ve vypjatém finále semestru byla každá minuta drahá, nebylo už vůbec možné si nějaké pořádnější procházky dovolit, ba i do obchodu bylo pro ušetření času výhodnější jezdit na kole. Nedostatek dobrodružných výprav za hranice univerzity jsem si tedy alespoň vynahrazovala sledováním ptáků při svém každodenním pendlování na trase "kolej-škola-menza-škola-kolej". Pozorování ptactva se v tomto období celkově stalo mým důležitým zdrojem zábavy. Ještě že je ten náš kampus tak správně zarostlý, tudíž bohatě obývaný nejrůznějšími živočichy!

(Jsem si jistá, že v létě se k tomuto výroku již hlásit nebudu.)

Když pak zkoušky skončily, první prázdninové dny jsem využila převážně právě k opětovnému obcházení univerzitních pozemků s aparátem a dokumentování, co za opeřence lze u nás v kampusu a jeho blízkém okolí potkat.

Tohoto roztomilého malého ptáčka jsem poprvé zahlédla na Mijadžimě. Kamarádka Katka mi prozradila, že se jmenuje kruhoočko. Později pro mě bylo ohromným překvapením, když jsem zjistila, že kruhoočka bydlí i tady u nás.

Kruhoočko se japonsky řekne medžiro, tedy "běloočko". Stalo se mým velkým oblíbencem. Tak velkým, že se mi o něm v noci už několikrát zdálo.

Nejčastěji kruhoočka vídám v párech neúnavně poletovat a skotačit mezi růžovými květy kamélií. Pokaždé, když jdu kolem kamélie, zaposlouchám se, jestli neuslyším nějaké šelestění. Pokud ano, mohu si být téměř jistá, že to jsou právě ona.

Tato dvě jsem zahlédla v Aomatani na zahradě u číhosi domku.

Toho dne byl nádherný večer.

Když jsem se pomalu courala do kopce domů, zaslechla jsem, jak v jednom domě kdosi krásně cvičí na klarinet. Klarinet nikdy nepatřil mezi mé oblíbené nástroje. Tento člověk však hrál tak krásně - a bylo to celé tak nečekané - že jsem měla pocit, že bych před tím domem mohla stát navěky a jenom naslouchat tomu půvabnému zvuku.

Šla jsem však nakonec dál a když jsem se zastavila v parku, abych vyfotila rozkvetlé narcisy, udeřila pátá hodina večerní a z ampliónů se jako každý podvečer ozvala druhá věta z Dvořákovy Novosvětské. Byla to sladká tečka na konci už tak príma procházky.

Jaro se skutečně přibližuje mílovými kroky.

Klasickou sýkoru koňadru jsem v Japonsku dosud nepotkala, v kampusu však bydlí její blizoučce příbuzná méně výrazná sestřička, která jí je velmi podobná.

Sýkora koňadra se japonsky řekne šidžúkara. Doslova to znamená "čtyřicet vrabců". Podobným případem je i další má velká láska mezi ptáky, tedy brhlík. Ten se japonsky jmenuje godžúkara, tedy dokonce "padesát vrabců". Pokud však vím, žádný jiný pták už podobné jméno nemá.

Tohoto ptáka jsem nedokázala identifikovat. Pokaždé, když ho potkám, sedí příliš vysoko a špatně na něj vidím.

Jedno z páru švitořících kruhooček obletujících tentokrát ne kamélii, ale strom v parčíku kousek od kampusu

Na pana rehka mongolského, japonsky džóbitaki, jsem natrefila na rušné Onohaře, tedy asi půl hodiny cesty od školy.

Tohoto jsem pro změnu spatřila v Saitu. Zdá se, že rehkové rádi sedávají na dřevěných kůlech.

Paní rehková je oproti panu rehkovi nenápadná. Zatímco samečky u školy nikdy nepotkávám, na samičky zde narážím neustále.

Dříve, než jsem si dohledala, co je tento ptáček zač, jsem mu při svém pendlování mezi fakultou a menzou neformálně přezdívala "kulička", případně "blbounek".

Jednou zaslechnuté usilovné bušení do větví nad hlavou mě přimělo zvednout obličej a tak dlouho hledat zdroj zvuku, až jsem našla japonského strakapouda (pokud se nepletu, v češtině nazývaného ussurijským). V japonštině se jmenuje kogera.

Toho jsem však zahlédla pouze jednou jedinkrát.

Už v září brzy po nastěhování jsem zaznamenala, že na univerzitních pozemcích bydlí jistý opeřenec, který příšerně a bez ustání řve. Když opadalo listí a na ptáky začalo být lépe vidět, konečně se mi i podařilo odhalit, co je zač.

Pekelný postrach kampusu se jmenuje hijodori, česky bulbulčík. Je to pták poměrně velký a vříská nejen v Minó, ale i všude jinde, kamkoli se vypravíte. Nelze mu uniknout.

(Zde ukázka "zpěvu". A to vůbec ještě není to nejhorší, co dokáže.)

Většinou tohoto vykutáleného ptáka vidíte, jak někde vysoko sedí a pokud zrovna nedělá kravál, tváří se alespoň záludně.

Jednou jsem ale měla štěstí, že se milostivě snesl na trávník na univerzitním náměstíčku.

Působil skoro až elegantně.

Ne dlouho.

Jsem si jistá, že co do ptáků to zdaleka není vše, co mi náš kampus může nabídnout. Krom toho, že zde hnízdí ještě krkavci, tu také často potkávám nádherné hrdličky, které jsou trochu jinak, o maličko pestřeji zbarvené než ty české. Také mi párkrát k oknu přiletěl zvláštní druh sýkorky, který v Česku dozajista nežije. A stalo se i to, že se jednoho rána ze zeleně za kolejí ozvaly takové skřeky, že by je nedokázal vyloudit ani bulbulčík - nejspíš se odkudsi vynořil bažant.
À propos, krkavci umí napodobovat lidské hlasy. Když jsem o tom slyšela vyprávět přátele, nechtěla jsem tomu věřit. Pak jsem však v horách v Kuramě šla úplně sama lesem, najednou se nade mnou z větví ozval šílený smích a vzápětí tlukot křídel... Pokud to ovšem nebyl nějaký z legendárních kuramských tengu.

Japonští ptáci jsou príma, baví mě tu s nimi žít. A už se nemohu dočkat, až se po návratu domů pustím do podrobnějších průzkumů těch našich, ve kterých se zdaleka neorientuji tak, jak bych si přála.