Akce "PRG-PVG-KIX"

Poslední dny v Česku patřily k jedněm z nejzvláštnějších v mém životě. Každý den jsem se s někým loučila, přitom jsem si však vlastně tehdy ani pořádně neuvědomovala, že odjíždím. Dolehlo to na mě až při loučení s milým a v momentě, kdy jsem na zemi v ložnici roztáhla karimatku a začala na ni snášet všechno, co jsem si myslela, že budu v Japonsku potřebovat, abych to později nahrnula do zavazadel. Trochu svíravý pocit zvláštní nezakotvenosti. Že se vzdaluji od starého domova a ještě vlastně nemám domov nový.

Tento pocit nicméně brzy zmizel ve prospěch pořádné nervozity. Škola mi oznámila, že na Ósaku jede přes Šanghaj tajfun přesně v té době, co tamtudy já mám letět. Tak jak jsem poslední týden každý den chodila na nejrůznější rozlučkové srazy, jsem stejně intenzivně na internetu sledovala trajektorii tajfunu. Nakonec však svištěl trochu víc jihovýchodně a rychleji než tvrdili, Šanghaj a Ósaku evidentně minul a můj bezpečný přesun neohrozil.

V úterý kolem poledne jsem s těžkým kufrem, lehkou krosnou, těžkým baťůžkem a notebookem naposledy zamávala mamince a sestře, které mě vyprovodily, kam až jim bylo dovoleno, a vzápětí mě čekal první let z Prahy na šanghajské letiště Pudink Pudong. Zavazadlový limit byl 2 kusy po 23 kilech, který mi původně připadal příjemně dostačující, nakonec se ale ukázal dokonce jako lehce nadbytečný. Kufr jsem zaplnila na 20 kg, více věcí už se do něj ani nevešlo, krosna vážila asi 7 kg a víc jsem do ní ani nedávala - už tak jsem měla vše nejnutnější v kufru a do krosny již jen přihazovala rozličné věci z rozmaru, například zimní boty, rozpadající se sandály či ještě dvě halenky k už tak velkému množství dalších. Do kufru se mi vešlo i něco málo případných dárků/suvenýrů z Česka, tudíž nyní mi v šuplíku stolu stojí a pokouší mě komínek krabic s lázeňskými oplatkami (plus nějaké další drobnosti, ty ale pro mě přirozeně nejsou tak svůdné). Malý batůžek do letadla nakonec možná vážil i více než krosna, neboť jsem do něj zabalila svou sbírku časopisů od roku 2011 do současna, abych měla při desetiapůlhodinovém letu co číst a pak to mohla bez výčitek vyhodit. Nicméně v letadle jsem přečetla právě jeden jediný, tudíž časopisy nyní zaujaly čestnou pozici na poličce nad stolem a pokud je budu číst stejně intenzivně jako od roku 2011 dosud, možná si je ještě z Japonska povezu téměř nedotčené zpátky.

Do Číny mě nesl ohromný airbus do posledního místa nadupaný pasažéry převážně čínské národnosti, tu a tam se mihl nějaký Korejec, Čechů nás mnoho nebylo. Bála jsem se, že budu mít v letadle hlad, to se však ani v nejmenším nepřihodilo, letušky v hezkých kostýmcích nás přímo vykrmovaly.
Nutno říct, že hned ze začátku se tu a tam se zjevila nějaká ta drobná bizarnost. Naprosto zmatená čínská babička, která vypadala, jako by viděla poprvé letadlo. Korejka na sedadle přede mnou, která si během letu neustále pouštěla dokola posledních pět minut z disneyovky Frozen. A co jsem taky úplně nepochopila, byly záchodky s detektory kouře a všudypřítomnými zákazy, které přitom měly ve dveřích zabudovaný a piktogramem označený popelník.

Let jsem strávila částečně poslechem hudby a hraním solitéru na obrazovce zabudované v sedačce přede mnou, lehkým podřimováním, sledováním filmu Tonari no Totoro - a snad pod vlivem oné Korejky jsem si úplně na konci letu pustila i tu pohádku Frozen, kterou jsem jinak ještě dosud celou neviděla; a to včetně naopak důvěrně známých posledních pěti minut.

Letiště Pudong

V Šanghaji se vytratili veškeří Češi buď úplně pryč nebo na jiný přestup, do Ósaky jsem odletěla jako jedna ze dvou bělošských žen (druhá slečna vypadala středomořsky a pak tam byl ještě jeden běloch - muž) a jako celkově jediný světlovlasý pasažér. V gateu na mě muži nepokrytě zírali a ani se nesnažili po přistižení uhnout pohledem jako čeští, jedna žena si mě "nenápadně" zvěčnila telefonem, jiná, která zrovna skypovala s jakýmsi mužem, mě ještě nenápadněji několikrát ukazovala svému spoluskypujícímu.

Airbus do Ósaky byl menší než šanghajský a let trval výrazně kratší dobu. Tentokrát jsem seděla u okýnka, snědla rýži se spoustou krevet, meloun a jakousi ankověc nevalné vodové chuti, poslouchala Slovanské tance (které jsem si ani nestihla poslechnout celé) a kochala se krásnou scenérií, když zmizelo všudypřítomné moře a objevily se první ostrovy. Pak se žel nebe zatáhlo.

Když jsme se blížili ke kansaiskému letišti, které je situované jako ostrůvek na moři, vypadalo to zpočátku znepokojivě, jako bychom měli přistát na vodu. Když se těsně před dopadem pod křídly objevila přistávací dráha, někteří cestující přede mnou si znatelně a hlasitě oddechli (a já trochu taky, ale jen v duchu).

Po vystání fronty na imigračním, kde mi zhotovili rezidenční kartičku, jsem bez potíží našla dvě asistentky s cedulí "CJLC" (Centre for Japanese Language and Culture, moje dejme-tomu-něco-jako-fakulta). Jedna z nich mě vyprovodila k autobusu, který mě následně odvezl na letiště Itami.

V Japonsku mě přivítalo teplé, ale šmourné počasí. Krajina po cestě na Itami mi byla dost nepříjemná, samé vysoké a ne zrovna vzhledné paneláky, nikde ani kousek zeleně, všechno úplně šedé včetně nebe. Na letišti jsem po boji s automatem na lístky, s nímž mi nakonec pomohla ochotná slečna, přesedla na jednokolejku, kterou jsem jela úplně poprvé. Jej, to bylo príma!

Přístupová cesta na kansaiské letiště

Z jednokolejky se mi také naskytl výhled na jeden z mých cílů na pomyslném japonském checklistu, a to Sluneční věž (Taijó no tó) v parku Banpaku kinen kóen, kde se v roce 1970 konalo Expo. Když se najednou vynořila, udělala jsem přesně to, co se u nás rádo přisuzuje japonským turistům, vyskočila, popadla foťák a blejskala, dokud sochověž byla v dobře fotitelném úhlu, pak už jsem jen stála a říkala si, jak úspěšný start má můj japonský pobyt.

Taijó no tó. Na nějaké noční fotce z internetu jí svítí vrchní oči. To chci vidět!

Na zastávce jednokolejky jsem pocítila žízeň, hlad a s tím související morální povinnost zastavit se v kombini (= něco zhruba jako večerka) a otestovat to, pro co japonskaznalí spolužáci tolik horovali - ledový čaj a tamní onigiri (= trojúhelníkové bochánky z rýže plněné nejrůznějšími dobrými věcmi zabalené v řase nori, vlastně je to více méně jinak tvarované suši).
Nyní po této zkušenosti musím uznat, že jejich nadšení asi chápu. Už teď po jednom a půl dni stráveném v Japonsku je mi jasné, že možnost koupit si lahev ledového čaje, který skutečně chutná jako čaj a není ničím ochucovaný, mi bude v Česku zatraceně hrozně moc chybět.

Dotáhla jsem zavazadla do kampusu, kde mě uvítala výstraha, ať si dám bacha na sršáně (zatím spatřen jeden), našla koleje, vyplnila štos papírů a vydala se ke svému pokojíčku. O něm, o kampusu a o zabydlování se rozepíšu někdy později.
Po chvíli odpočinku jsem pak venku náhodou narazila na obyvatelku stejné koleje a stejné jednotky, kterou obývala má ósacká předchůdkyně Káťa, a tak jsem ještě téhož večera přestěhovala z kuchyňky věci, které mi tam po sobě zanechala + některé, které si časem odveze Adámek do Kjóta. Zpočátku jsem se snažila počítat, nakolikrát jsem to nesla. Pak jsem to vzdala. Někde kolem deseti. Uf.
Během přesunů skončila rozbitá jedna věc a zrovna k vzteku ne moje; stěhování padl za oběť Adámkův krásně zabalený hrneček (či co to bylo původně). Tímto se ti, Adámku, ještě jednou hrozně moc omlouvám, opravdu mě to mrzí, a omlouvám se i bývalému majiteli, nevím, zda jde o Káťu či o Adama N.

S pokojem totálně zaplněným věcmi, deštíkem za oknem a zvědavostí, co přinese následující den, jsem se odebrala na kutě a usnula hned poté, co mi dopadla hlava na polštář...