Za kami a buddhy v Minó

V Japonsku je opravdu hodně chrámů či chrámečků, svatyň a svatyněk. Buddhistických chrámů prý bylo v roce 2013 zaregistrováno přes 77 tisíc (zdroj), šintoistických svatyň je po zemi rozeseto podle Wikipedie kolem 100 tisíc. Když jsem nahlížela na internetu do mapy, zjistila jsem, že v blízkém okolí se obojího skutečně nachází spousta, od asi nejvyhlášenějšího místního chrámu Kacuódži v horách nad Minó až po prťavé svatyňky podél silnic mezi obytnými domy.

I vyhlédla jsem si na mapě jednu svatyni kousek nad Aomatani v lese na kopci, a že jsem měla volný den, prádlo vyprané, nákupy pořešené a náladu akorát tak na nějaké maličké dobrodružství, popadla jsem baťůžek a vyrazila na malý pěší výlet. Vzít foťák bylo samozřejmostí. Tento článek nebude tentokrát tolik upovídaný, jako spíše obrázkový.

Když jsem bloudila mezi domečky, doputovala jsem k úzkému kanálu, kde zrovna měřili výšku hladiny - a co nevidím, mé první bambusové houští!

Ano, Japonsko je zatím pro mě tolik nové, že se raduju i z takových věcí, jako je bambus.

Podél silnice jsem natrefila na svatyňku Kusunoki džindža. (Kusunoki je kafrovník, hádala jsem, že to asi bude ten strom - ale ten prý kafrovník není!)

Malý Džizó u silničky vinoucí se lesem ke svatyni.

Higanbana neboli pavoučí lilie, jedovatá kytka, která kvete na podzim a lemuje snad všechna rýžová pole v Minó. Chrání je před škůdci.

Další pidisvatyňka, vůbec netuším, co je zač.

Bylo to poprvé, co jsem vstupovala do svatyňky, která má torii a schody, a tak mě při cestě nahoru skoro až mrazilo.

Nečekala jsem, že se přede mnou otevře tak široké prostranství.

Voda na očištění. Nějak tam ale žádná nebyla a nepřišla jsem na to, jak způsobit, aby tekla, pokud to vůbec bylo možné, tudíž jsem si do prostor svatyně dovolila oprskle vstoupit nečistá.

Malý obyvatel boční stěny

Ve stínu za svatyní ze štěrku vyrůstaly spousty hub.

Jeden ze strážných lvíčků.

Jelikož jsem byla líná vytahovat elektronický slovník a žrali mě komáři, až na koleji jsem zjistila, že svatyně se jmenuje Susanoo no mikoto džindža, hádám tedy, že je zasvěcená božstvu Susanoovi, významné to postavě japonské mytologie.

Po odchodu ze svatyně se mi nechtělo jít stejnou cestou po opuštěné silnici, a tak jakmile jsem natrefila na lesní cestičku, okamžitě jsem se po ní vydala. Obešla jsem dva buddhistické chrámy, které se nachází poblíž, ale nějak jsem nenašla odvahu do nich nakukovat, protože u jednoho jsem si nebyla jistá, jestli to fakt je chrám a ne něčí dům, a u druhého nějaký pán ořezával větve a já se hrozně styděla a bála se, že se mě bude ptát, co tam chci. Zas až tak moc dobrodružnou náladu jsem toho dne neměla. Však ještě stejně uvidím spoustu jiných chrámů!

Cestičku asi moc lidí nepoužívalo, neboť jsem si neustále klestila cestu pavučinami, jednu fakt velkou a s ohromným pavoukem jsem raději opatrně podlezla, neboť kvůli okolním houštinám nebylo kudy ji obejít (ale stejně jsem ji asi mírně pocuchala batohem, protože pavouk začal panikařit a mrskat sebou, což vypadalo značně nechutně).

Nakonec jsem se vynořila kdesi u rýžových polí a podél úzké strouhy došla až k silničce, která mě dovedla zpátky mezi domky v Aomatani.

Maličkatý Džizó u lesní cesty. Nemít červené šatičky, úplně bych ho přehlédla!

Higanbany u rýžového pole

Dovádění největších motýlů, které jsem zatím v přírodě viděla

Tam někde jsem se motala.

Karasu. Nějak je nemám ráda. Znepokojují mě.

Odměnila jsem se maččovou zmrzkou a při té příležitosti za supermarketem objevila další svatyňku, v níž se uctívá božstvo moudrosti Jagoromo omoikane no mikoto. Zde pro změnu v temizuji (umyvadélku) plavaly hromady mrtvého hmyzu a z naběračky vyběhl pavouk. Ačkoliv jsem tentokrát přišla na to, jak pustit vodu, z pochopitelných důvodů mě přešla jakákoli chuť se očišťovat a raději jsem tedy zariskovala, že nikdy nebudu moudrá.

Zpětně jsem zjistila, že údajně ještě někde poblíž mezi domy je ukrytá jedna z četných Tenmangú, svatyň zasvěcených Sugawara no Mičizanemu, heianskému učenci, který se stal obětí intrik a skončil ve vyhnanství, umřel tam, a poté se začaly dít hrozné věci, které údajně způsobil jeho naštvaný duch. Proto, aby ho uklidnili, postavili mu v Kjótu svatyni, a Mičizane se stal božstvem Tendžinem. Svatyň zasvěcených Tendžinovi je v Japonsku hromada.

Při své příští procházce zkusím tuto místní pidiTenmangú najít. Vůbec není vyznačená v mapě.

Během návratu jsem se chtěla zkusit vrátit na kolej novou cestou, špatně jsem si ale pamatovala, kudy už jsem už chodila, a tak jsem se omylem zase dostala k chrámu Hósendži, který jsem objevila večer při jedné z minulých procházek. Tentokrát jsem ale sebrala odvahu do hrsti a vlezla dovnitř - žádný strejda ořezávající větve nebyl v dohledu.

Nakoukla jsem i úplně dovnitř - a podobně jako u bambusu poprvé zažila mírně iracionální euforii z chůze po tatami.

Buddha Amida; chrám patří sektě Čisté země.

Zvonice

A tím mé toulání pro tento den úspěšně skončilo.