Má první japonská neděle nebyla ani v nejmenším plná nicnedělání. Ráno jsem po ne zrovna příjemné noci (stále bojuji s časovým posunem) s pocitem týraného dítěte vypnula zvonící budík, rychle do sebe hodila snídani a vyrazila s thajskou spolužačkou Mai do centra Ósaky.
Krátce jsme se prošly a poté vyrazily na hrad.
| Prefekturální policie a hoši sportovci |
| Kdybyste mi to pořád někdo nevěřil, tak jo, fakt tady v tom Japonsku jsem! |
| Tady se konají hromadné ranní rozcvičky! |
Návštěvníků nebylo nijak zvlášť málo, zase ale ne až tak moc, abychom si prohlídku nedokázaly dobře užít. Po vstupu do areálu, kam už se může jen se vstupenkou, se dav lidí rozdělil na dva proudy. Ti, co chtěli jet nahoru výtahem a projít si vše odzvrchu dolů a ti, co šli odzdola nahoru pěšky. Přirozeně jsme zvolily cestu pěšky, a to jako jedny z naprostého mála. Fronta na výtah se táhla hodně daleko, a ani zdaleka v ní nestály jen maminky s kočárky, invalidé či stařečci. Neuvěřitelné, jak jsou ti lidé zdechlí. Pravda, ósacký hrad je vyšší, než se zdá, protože je poměrně robustní, a tak na svých sedm pater vůbec nevypadá. I tak ale - hrad je přeci muzeem, nikoli rozhlednou. Mezi každým krátkým (!) schodištěm si návštěvník oddychne během procházení expozice.
Během postupného stoupání vzhůru jsme si prohlédly krásné modely hradu, jak vypadal v době svého zakladatele Hidejošiho či v době Tokugawů, kteří hrad nejprve v roce 1615 ve válce s Hidejošiho synem Hidejorim srovnali se zemí, a když pak vyhráli, tak ho o pár let později postavili znovu. Expozice uvnitř se týkala převážně právě Tojotomi Hidejošiho (jednoho z nejdůležitějších mužů zaslouživších se o sjednocení Japonska) a obléhání Tokugawy (kteří pak proces dokončili a v Japonsku následně nastalo třistaleté období jejich šógunské vlády). Viděly jsme krásně malované paravány s válečnými motivy, ale i s "jižními barbary", tedy Evropany, kteří připluli do Japonska. Také zbroje, meče, vybavení pro koně či potřeby pro čajový obřad - Hidejoši se mimo jiné zasloužil právě i o rozvoj této japonské kratochvíle.
Uvnitř se nesmělo fotit, tudíž žel nemám žádnou dokumentaci.
Z nejvyššího patra jsme se pak mohly rozhlížet po městě - a tam už se i dalo fotografovat.
Po opuštění hradu jsme si uvědomily, že už je dávno čas oběda a že máme šílený hlad. Pod vedením spolužačky jsme metrem popojely na stanici Namba, ze které jsem byla naprosto zoufalá, neboť se zde střetává několik linek, má asi pětadvacet východů a neustále zde proudí davy lidí. Spolužačka nás však neomylně vyvedla ven a skončily jsme na Dótonbori, pestré ulici poblíž říčního kanálu plné nejrůznějších jídelních či zábavních podniků. Zapadly jsme do jakési prapodivné rámenárny, kde jsme si v automatu navolily, co chceme mít v rámenu za přísady a v dotazníku na papíře zakroužkovaly, jak ho chceme silný/mastný/ostrý/kolik zelené cibulky a tak podobně. Byla jsem z toho trochu vyjevená, bylo to ale každopádně velmi chutné. Nicméně těším se, až otestuji i nějakou "obyčejnější" a asi i trochu levnější rámenárnu.
(Pro neznalé pojmu rámen: je to velká polívka s nudlemi, masem a rozličnými dalšími dobrotami. Lehce podobné vietnamskému pho, ale podle mě lepší!)
| Prosím, vysvětlí mi někdo, proč je tenhle plakát tak hrozně slavný a všichni se u něj fotí? Nefotí si jej jen proto, že si jej všichni okolo fotí, jako jsem to třeba udělala já? |
Poté, co jsme se najedly, mě spolužačka vzala na Šinsaibaši, dlouhatánskou pasážo-ulici plnou nejrůznějších obchodů - H&M či Zarou, drogeriemi a kombini počínaje a obchůdky s kimony či s vycházkovými holemi konče. Také jsem tam natrefila na Book off, což byl jediný obchod, kde jsem spolužačce navrhla se zastavit. Moc jsem se tam ale nezdržovala, spolužačka nevypadala, že by o důkladné zkoumání poliček s knihami nějak extra stála. Každopádně na polici nad stolem mi nyní kromě českých časopisů a příručky sloves trůní i něco málo od Jošimoto Banany a nedávno v češtině přečtená murakamiovka Onna no inai otokotači (Muži, kteří nemají ženy).
Když jsme došly na konec Šinsaibaši, spolužačka se chtěla vrátit zpátky na Dótonbori, abychom ozkoušely takojaki v jednom místním vyhlášeném krámku. (Takojaki jsou kuličky z palačinkovitého těstíčka plněné kousky chobotnice podávané s omáčkou, majonézou a kacuobuši, strouhaným sušeným tuňákem.) Znovu se mi ale mezi obchody chodit nechtělo, tak jsem navrhla vzít to bočními ulicemi, kde nebyla ani noha - jen klid, zapadlé zavřené krámky (byla neděle) a levné automaty s pitím.
Vystály jsme frontu na takojaki a pozorovaly, jak u vedlejšího krámku s toutéž krmí, akorát o malinko dražší, zato ale s cedulí "Osaka Takoyaki Ranking No.1!" a hlučnou reklamou vyřvávající do už tak hlučné ulice z obrazovky nade dveřmi, není ani noha. Takojaki bylo každopádně výborné. Sedly jsme si na schůdky jakéhosi místního divadla, kde se z televizní obrazovky linula hrozně povědomá hudba. Po chvíli mi došlo, že to je vrcholná scéna opery Madama Butterfly od Pucciniho, slavné to žaponérie - dvakrát jsem ji viděla ve Státní opeře. V ten moment mi najednou zničehonic konečně naplno došlo, že jsem v Japonsku - a vytryskly mi slzy.
Poslední foto - že by Taijó no tó v noci?
OdpovědětVymazatOu jé!
VymazatFakt to ve tmě svítí! Bohužel foto moc nevyšlo, fotila jsem za jízdy ve vlaku.
Je to bizár. :-)
VymazatŠmankostečku, hlava jde z toho všeho kolem! Ale - jen, Anniko, piš, je to všechno zajímavé, povídání velmi čtivé, obrázky koukavé (zvlášť, když mají popisky). Těším se na další! E.T. 8)
OdpovědětVymazat"Šmankostečku" zní príma! Děkuji za rozšíření slovní zásoby (a za komentář)! :-)
VymazatPáni, ta Tvoje spolužačka je oproti Tobě taková skřítkoidní - myslím jako velikostně - maličká :)
OdpovědětVymazatTen hrad se mi moc líbí, i když mi ten pojem "hrad" těžko sedí k této architektuře, jak tomu říkají Japonci?
A co že je to to na konci článku? Ani z komentářů jsem úplně nepochopila...
Japonci tomu říkají hrad. On to fakt je hrad, řekla bych. Je to primárně pevnost, nikoli luxusní sídlo, aby šlechtic frajeřil.
VymazatNa konci článku je věž Taijó no tó v noci :-) Odkazuju na jednu drobnou zmínku v jednom z předchozích článků.