(Džá,) Panika začíná!

Ósaka.

Přibližně od března mě toto slovo slyšel vyslovit snad každý, kdo mi zkřížil cestu, a ti, co mi ji křížili často, dokonce mohli mít pocit, že jsem jím posedlá. Obzvláště v poslední době, kdy se konečně přede mnou představa ročního pobytu v Japonsku začala rýsovat čím dál zřetelněji, neboť přijímací formuláře jsou povětšinou vyplněné, vízum vlípnuté do pasu a nový kufr straší v šatní skříni.

V únoru jsem umírala hrůzou z představy, že se mi během bakalářského programu na japonských studiích nepovede do "země zaslíbené" ani jedinkrát vyjet, neboť čas pádil a v mailu stále ani jedna zpráva lákající japanology na tu či onu univerzitu - nakonec se však odkudsi zjevila téměř osamocená a velmi urgentní nabídka Ósaky. A tím se roztočila mašinérie přihlašování.

Letos k nám do ročníku přišly pouze a jedině tři nabídky. Nechápu, co se v Japonsku - či možná spíše u nás na rektorátu - přihodilo. No, vlastně, pokud se to skutečně přihodilo na rektorátu, asi si to představit dovedu.

Jako snad každý, kdo se ucházel o pobyt v Japonsku, jsem zažila pár drobných zázraků i infarktových stavů a prošla si nejrůznějšími vypečenostmi (ačkoliv jsem přišla o tu největší atrakci ve formě komunikace s jednou nejmenovanou paní právě z rektorátu). Čekalo mě až příliš spěšné zařizování stipendia z fondu mobility, výraz ohromného překvapení ve tváři hodné paní ze zahraničního oddělení, že se ještě vůbec podařilo mě na výjezd nominovat, když už je dávno po termínu, obligátní vyplňování formulářů, psaní motivačních povídánek a shánění doporučení, podpisů a razítek nejrůznějších osobností naší fakulty.

Když skončila tato fáze, přišla podpásovka ve formě velkého FAILED v kolonce "scholarship" v profilu v univerzitním přihlašovacím systému. Poté přišlo v mailu vysvětlení: letos nikdo z ósackých zahraničních studentů nedostane stipendium JASSO. Oklepala jsem se po přiměřeném šoku a začala ještě narychlo chodit po nejrůznějších podivných brigádách. Věděla jsem, že mi to peníze, které by mi přineslo JASSO, zdaleka nenahradí, ale pocit, že jsem zdvojnásobila své dosud našetřené jmění, byl poměrně povznášející. Dokud mi na mysl nepřišla ta trudná představa, že v Japonsku to stejně zmizí jedna dvě.

Občas mé zařizování provázela z mé strany možná až příliš velká hysterie a strach z toho, že něco KIXne, nakonec ale všechno nějak dopadlo a z Ósaky dokonce přišla zpráva, že to přeslavné JASSO nakonec snad i dostaneme. No, a pokud jsem správně porozuměla japangličtině v posledním mailu, který mi v souvislosti s JASSem přišel, vypadá to, že je to doma. Nicméně v kolonce "scholarship" i přes to pořád ještě straší FAILED a trošičku mě ten pohled znervózňuje.

Povedené byly i rozřazovací testy, které prokázaly, že gramatiky umím méně, než by bylo ideální, ale kandži překvapivě ušly. Velmi výživná byla slohová cvičení, obzvláště druhé a třetí. Ve druhém jsem sepisovala shrnutí článku, kterému jsem téměř nerozuměla, zatímco ve třetím jsem na ten samý článek vyjadřovala svůj názor a postřehy. Páni japonští vyučující, zdalipak už jste někdy četli opravdové dada?

Nyní do odletu zbývají dva týdny a krom toho, že po třech zdechnutích už počtvrté vyplňuji tentýž on-line formulář týkající se dopravy z letiště do kampusu, přemýšlím, s kým a čím vším je potřeba se rozloučit, z koho vymámit adresu k dopisování a posílání pohledů, a hlavně jak přežít odloučení od milého a přátel a samozřejmě vytržení z rodinného prostředí. Docela se toho bojím - ale nad všemi strachy a ouzkostmi výrazně převažuje ohromná zvědavost. Roční pobyt v zemi, která pro mě dosud byla spíš jen něčím teoretickým a nehmotným, se konečně blíží!