První dny nejen na koleji

Naposledy jsem vyprávěla o svém slavnostním příjezdu a o příhodách, které mě provázely během letu a po cestě z letiště do školy. Strhující líčení bylo završeno nervydrásajícím cliffhangerem, kdy jsem se odebrala k spánku ve svém pokojíku. Vážení a milí čtenáři, v tomto vyprávění se dozvíte, jak onen pokojíček vypadá, jak celkově vypadá má kolej a co veselého mě vůbec zatím potkalo v Minó.

Cestu od stanice jednokolejky ke kampusu jsem našla na mé poměry velice snadno - do fotokomiksu "How to get to Minoh campus", který mi škola poslala a který jsem si poctivě vytiskla, jsem musela nakouknout pouze třikrát a úplně špatným směrem se vydala pouze jednou. Věřím však, že vina je na mé straně, nikoliv, že by snad univerzita byla umístěna na špatném místě.

Kampus je zasazen do prostředí, z nějž mám zatím s každým dalším dnem silnější a silnější pocit, že je super. Areál univerzity se nachází ve svahu, na severu se táhnou krásné zelené hory - už dokonce se sem tam nějakým tím červeným stromem. Na východě stojí nevzhledné moderní vysoké paneláky, zatímco na jihozápadě pod kampusem lze povětšinou najít typické japonské nízké domky. Právě ony velké paneláky mě poněkud rozčilují, ale nějak si na ně již zvykám a pomalu dokonce začínám mít pocit, že mají svou určitou poetiku.

Dole na jihu je vidět v dálce se tyčící Ósaka, konkrétně lesík mrakodrapů a velikánské vyhlídkové ruské kolo, které jsem rovněž míjela během své první jízdy jednokolejkou. Připadalo mi fakt ohromné - ale prý mají v Ósace někde u moře ještě jedno větší. Ne že bych se necítila jako venkovský balík.

Cestu ke kampusu od jednokolejky kříží koryto, v němž nic neteče.

Jednokolejka (a v pozadí za stromy kampus)

Prostory kampusu jsou plné zeleně a života, hned po příchodu mě praštil přes uši cvrkot nejrůznější havěti, který mi během prvního večera připadal exoticky romantický, druhého večera mě z něj rozbolela hlava a třetího večera jsem si preventivně nasadila do uší sluchátka s hudbou. Čtvrtého dne, tedy dnes, jsem se pak se sousedkou vydala v triku a kratinkých šortkách obhlédnout studentskou skládku, kam naši senpaiové při opouštění svých někdejších pokojíků odložili věci, které už nepotřebovali, pobyla jsem zde pár minut a ve výsledku obdržela nejmíň patnáct štípanců od komárů. (Káťo, díky, žes mi tu zanechala fenistil!)

Baráky, v nichž zatím ještě úplně nevím, co je, a školní hřiště

Hřiště a hory nad kampusem

Má kolej zvaná Minoh International Student House (Minó kokusai gakusei šukuša) je vysoký hnědý dům o šesti patrech (zde se však bere jako sedmipatrový; přízemí odpovídá prvnímu patru). Zdálky na mě působil dost ukrutňáckým dojmem, když mě však pan správce uvedl dovnitř, ukázalo se, že je zevnitř poměrně ošumělý - a že předchozí obyvatelé asi po sobě neradi uklízeli. Můj pokojík je hned v přízemí, jsou to jedny ze dvojích dveří, které jsou nejblíž vchodu. Kdyby se někdo zvenčí rozhodl kolej vyrabovat, můj pokoj má 50% šanci, že bude na řadě jako první. Toto umístění má rovněž tu nevýhodu, že mám hned kousíček naproti společenskou místnost, zdroj potenciálního hluku. Ono je to ale ve finále stejně fuk. Mé sousedky totiž evidentně mají ve zvyku hlasitě a dlouho klábosit vestoje na chodbičce před pokoji.

Bydlí nás tu 39 gaidžinů a jedna Japonka, která má za úkol nám být oporou, když vznikne nějaký problém. Na patře je zpravidla šest pokojů po jednom obyvateli, naše přízemí je kvůli přítomnosti společenské místnosti výjimkou, žijeme zde čtyři holky. První čtyři patra jsou dívčí, horní tři obývají chlapci. Každé patro má společnou prádelničku, dvě sprchy (naše patro jen jednu) a kuchyňku, která mě zpočátku nesmírně rozčilovala, pak jsem přivykla. A poté, co jsme se sousedkami provedly generální úklid, už mi začala připadat relativně v pohodě.

To je ona. Indulona.

Pokojík s osudovým číslem 103 (stejné číslo, jaké má jedna učebna s nevalnou pověstí na fakultě v Celetné) mě uvítal sympatickými fialovými dveřmi, působivým zápachem linoucím se z šatní skříně (představte si vzduch v šatně fotbalového týmu) a příjemným překvapením v podobě ohromného množství úložných prostorů. Mám svou vlastní toaletu s umyvadlem, malý šatníček, velký šatník, knihovničku a stůl s policemi. Okno má mříž, moskytiéru a závěsy a hlavně! - výklenek, na kterém mohu vysedávat a koukat ven. Tedy, co do výhledu, ne že by bylo o co stát a na co se dívat. Hned pár metrů za oknem stojí vysoká a neprodyšná hradba zeleně. Navíc ústí na severovýchod, takže musím prakticky po celý den svítit. Nejsem schopná si přivyknout po sobě při odchodu zhasínat, protože je pro mě nepřirozené žít ve tmě a svítit ve dne, proto se mi zatím neustále stává, že se vrátím z pochůzky na pokoj a vzápětí běduji, že jsem tam nechala celou dobu zbytečně rožnuto.

Postel má pod sebou dva šuplíky, do jednoho jsem umístila nejtenčí deku (aniž bych se do něj dopředu pořádně podívala), do druhého jsem chtěla dát tlustou peřinu, když jsem ho ale pořádně otevřela, našla jsem nějaké mrtvé pavouky a můry, tudíž peřina skončila na skříni, šuplík byl neprodyšně uzavřen a uvidím, kdy seberu sílu ho vyčistit. Japonsko asi fakt není země vhodná pro lidi mající nepříjemné pocity z hmyzu, obzvlášť z mrtvého hmyzu. Při dnešním generálním úklidu jsem objevila tolik pro mě nového hmyzu, živého i mrtvého, že jsem občas skutečně zírala, jednou dokonce i mírně vykvíkla.

Kampus je plný už poměrně solidně velkých černozelených pavouků (Jene, kam se hrabou ti řežští!), akorát tak solidně velkých, že už mi začínají připadat na pohled nepříjemní; naštěstí se zatím drží dál od mé koleje.

Takhle to u mě vypadalo ráno druhý den po příjezdu.

... a takhle to zatím vypadá teď. Moc velký rozdíl to není.

Baf!

Káťa mi po sobě zanechala celou horu nejrůznějších věcí, za což jí ještě jednou velice děkuji, neboť mi to ušetřilo kvanta starostí. (Zároveň jsem, Káťo, téměř šokovaná, kolik jsi měla misek či ramínek!) Když jsem všechno přestěhovala do pokoje, nemohla jsem se tam zpočátku ani pohnout. Aspoň přibližné zabydlování mi zabralo zhruba půl dne, ve výsledku se ale ve své stotrojce cítím útulně.

Schody vedoucí na univerzitní "náměstíčko".

Procházek jsem si zatím mnoho neudělala a ty, co jsem si udělala, ani nebyly do moc dalekých končin. Do Ósaky jsem se zatím ještě nevydala. Zato jsem podnikla tři drobné objevitelské výpravy po okolí univerzity.
První výprava se udála hned ráno po příjezdu. Mou motivací byla samozřejmě zvědavost, ale ještě větší hlad. Ve společenské místnosti jsem našla zjednodušený plánek Minó namalovaný jakýmsi mým předchůdcem, i rozhodla jsem se orientovat podle něj, a to byla osudová chyba, protože jsem zjistila, že rozhodně není pro lidi, kteří v Minó ještě nikdy nebyli. Ne, že bych se ztratila, ale obchod jsem nenašla, tudíž jsem se po hodině sic hezkého, ale neúspěšného prozkoumávání ulic čtvrti Aomatani -higaši vydala potupně zpátky do kampusu a poté ke stanici jednokolejky Saito-niši, kde se nachází už známé kombini a supermarket, který, což mě překvapilo, otvírá až v půl desáté.
Druhá průzkumná výprava proběhla dne následujícího, tedy včera, v podvečerních hodinách a myslím, že ji mohu považovat za úspěšnější. A třetí, dnešní podvečerní výprava už konečně měla v sobě i něco pořádně objevitelského. Pěkné uličky nedaleko říčky, rýžová pole, a dokonce jsem náhodou našla i buddhistický chrám.

Opět kampus

Náhodně nalezený chrám Hósendži

Nyní se těším, až se konečně podívám do Ósaky, což by mělo nastat již zítra ve společnosti spolužačky z Thajska. Zároveň se ale nemohu dočkat další osamělé objevitelské procházky po Minó. Fakt se mi tu líbí.

～～～

Zde způsob, jak mě potěšit v mém českém osamění. Pokud se mi chystáte napsat a určitě víte, že jsem si od vás nevzala vaši adresu, nezapomeňte napsat na obálku zpáteční! Pokud víte, že jsem ji po vás chtěla, raději to udělejte i tak.

Minoh International Student House K103

Osaka University

8-1-1 Aomatani-higashi, Minoh-shi

Osaka 562-0022

JAPAN

Případně v originále :-)

〒562－0022

大阪府箕面市粟生間谷東8－1－1－K103号

JAPAN