Jak jsem se toulala tentokrát zase ve dvou

Ač je to nečekané a možná až lehce hanebné, během tohoto víkendu jsem téměř vůbec nemluvila japonsky. Ani anglicky. Převážně česky. Protože jak sobotu, tak neděli jsem trávila téměř výlučně v české společnosti. Ne, nejsem tady v Kansai ani zdaleka ze své země sama samotinká.

Sobotu jsem zahájila za těch deset dní již důvěrně známou cestou na Saito-niši, tentokrát jsem však nenaskočila do jednokolejky a nesvištěla objevovat Ósaku, jen jsem si sedla na lavičku a chvilku čekala, než se vynořil téměř liduprázdný autobus a z něj vyskočil Adámek, spolužák z Prahy a nyní student na Kjótské univerzitě, jenž se k nám do Minó vypravil vyzvednout své věci a kterému bych, kdyby byl fotbalistou, fandila ze všech nejvíc.

Mírně paradoxní je, že Adam studuje na univerzitě, která se jmenuje "Kjótská", já na univerzitě, která se jmenuje "Ósacká" a oba přitom ani v jednom z těchto měst nežijeme, já dokonce ani nestuduju. Zatímco já zabírám svých 11 metrů čtverečních v Minó, Adámek okupuje podle fotek pohledný a prosvětlený (!) pokojík v Udži.

Nejprve ze všeho jsme se vydali na kolej uvařit si nenáročný oběd a jen tak klábosit o svých bouřlivých dojmech z Japonska (oba dva jsme tu letos poprvé, překypující emocemi a novými každodenními, ale zatím nádherně neotřelými zážitky). Adámek mi promítl své fotografie, které během svého pobytu dosud pořídil, a je fakt, že jsem po této podívané již notně natěšená na návštěvu jak Kjóta, tak Udži, které je podobně velké jako Minó, ale nejspíš bez panelákových džunglí a s mnohem zajímavějšími kulturními památkami. Asi se tímto směrem budu vypravovat často, neboť ze Saito-niši evidentně jezdí do Kjóta notně praktický spoj, který je drahý přibližně stejně jako do centra Ósaky. A ať už jsem jakkoli velký vlastenec ohledně Ósaky (moc zatím nejsem, ehm), Kjóto je zkrátka Kjóto.

Toto byl asi jediný kousek extrémně rozpadavého tófu, který se mi povedlo nabrat v celku.
Autor: Adam

Dostalo se nám od Káti doporučení na jeden podnik v sousední Onohaře. Důkladně jsem nastudovala, kudy se tam nejlépe dostat, šlo to celkem hezky na kole (ale ani jedno naše kolo dosud nebylo registrované), šlo to snad i busem, ale že chodíme rychle a chtěli jsme něco málo vidět z Minó, vyrazili jsme po svých. Cestou jsme minuli pro mě už rovněž dobře známý Hósendži, i tak jsme se tam ale zastavili a pokochali se.

Důkaz, že si ty pavouky fakt nevymýšlím.
Autor: Adam

Ještě jeden snímek z Hósendži
Autor: opět Adam

Vzdalujeme se od Aomatani k Onohaře. Na domu vlevo je řekla bych neúmyslný smajlík.
Autor: tentokrát zas já!

Sto pohledů na kampus

To už jsme v Onohaře. Fotku, kterou zrovna fotím, vám nicméně neukážu. Je úplně křivá, ale ne zas tak dostatečně, aby to bylo podle Jana umělecké.
Autor: teď zas Adam

Dorazili jsme bez problémů ke kavárně a po chvíli nerozhodnosti okusili slaďoučké mačča latté a místní dezerty. Adámek dal na doporučení naší zkušené senpai a vyzkoušel komínek lívanečků s mangem a zmrzlinou, zatímco já se rozhodla pro jakousi kávovou dobrotu, která byla nadýchaná (japonština má pro to krásné zvukomalebné slovíčko fuwafuwa), ohromně velká - a prostě výborná. A nutno říct, že ať už mi mango jakkoli nechutná, po ochutnání Adámkova zákusku jsem usoudila, že i ten jeho chutnal výtečně.

Ještěže Onohara není až tolik blízko kampusu - jinak bych zde dozajista projedla JASSO.

Abychom ale celý den jenom nepojídali, ještě jsme se po cestě zpátky zastavili v jednom chrámu, a to v ničirenovském Hondžódži, hned vedle Hósendži, akorát se tam vstupuje z jiné, zapadlejší ulice. Tam jsem stejně jako Adam ještě nebyla a až na místě jsem zjistila, že jsou oba chrámové okrsky propojené brankou z hřbitova.

Hondžódži byl taky pěkný.

Ale bohužel toho dne zavřený - stejně jako Hósendži a asi i všechny ostatní chrámy.

Záběry z dokumentace.
Myslím, že je jasné, kdo je autor.

Zrcadlové foto pod kakiovníkem

Princ Gendži říkal své první milence Prázdný zámotek cikády. Já teda nevím, ale kdyby mi milenec dal takovéto jméno, asi bych od něj utekla.
Hm, však ona to vlastně udělala.
Proto ji taky takhle pojmenoval.
Ach, nějak jsem se zacyklila.

Granátová jabka v ulici vedoucí k univerzitě.

A další zrcadlovka zrcadlovkou.

Nastal večer a pomalu přišel čas se rozloučit. Adámek, obtěžkán skládacím kolem, 39 ramínky a nejrozličnějším nádobím, naskočil do autobusu, a tímto krásný den v jeho veselé společnosti skončil a já se opět na chvilku ponořila do českého osamění. Ale jen na chvilku.

～～～

Druhého dne odpoledne jsme se totiž sešly s Janou, Češkou z Univerzity Palackého a mou dalobyseříctspolužačkou. Jana je totiž na jiném studijním programu, než je ten můj, a před pár dny jsme na sebe natrefily při jedné orientaci. Do té doby jsem věděla z papírů na nástěnce, že tady někde je ještě jedna holka ze stejné země, ale vůbec jsme se nepotkávaly - asi primárně z toho důvodu, že Jana do Japonska přiletěla o něco později než já.

Toho dne jsme se vypravily k zeleným kopcům směrem na severovýchod od kolejí, kde jsme ještě ani jedna z nás nebyla. Bylo příjemné na chvíli uniknout panelákům v okolí školy a projít se aspoň náznakem přírody i za cenu poštípání komáry. Po cestě jsme se krátce zastavily u svatyňky Iwazaka Inari, kde jsem si tentokrát již očistila ruce, minuly jsme malý chrám, v jehož trámoví se nacházelo opuštěné sršní nebo čí hnízdo, a dorazily jsme mezi rýžovými poli až k Saho, což je podle všeho odlehlá, značně venkovská část sousedního města Ibaraki. I zde jsme nakoukly do svatyně a že jsme zde konečně poprvé našly i přístupné tahátko s rolničkou, kromě úklon a dvojího zatleskání jsme mohly i bohy přivolat zvoněním.

Saho

Sklizená rýže

Děkuji Janě za foto!
Nicméně šedých torii už bylo dost. Chtělo by to už i nějakou tu oranžovou. Na to ale bude třeba minimálně sjet dolů do Ósaky. Nebo do Kjóta.

Nejpříjemnější okamžik celého dne

Blížíme se zpátky k Saito-Jamabuki.

Najdi kolej!

Po cestě zpátky mezi rýžovišti nás anglicky oslovil autem okolojedoucí strejda a zval nás na čaj, nicméně s úsměvem jsme odmítly a nadále pokračovaly v procházce, až jsme se ocitly zase u paneláků, rozloučily se - a v mém případě nastal po dalším podařeném dni návrat do reality ve formě nákupu, vaření a čtení tlustého katalogu předmětů. Zítra začíná škola - o tom však ale zase někdy příště...