Nedělní nákuk do Kjóta

Noc ze soboty na neděli byla krušná. Do okna bušil prudký déšť, pronásledovaly mě noční můry o tom, jak jdu s vysavačem na chřestící pavouky velké jako dlaň a do toho všeho jsem zaspala. Prohrabala jsem se chaotickými internetovými jízdními řády, nechala hrnek horkého čaje nedotčený na stole a upalovala téměř bez peněz (zapomněla jsem si v panice poslední desetitisícijenovku na pokoji), bez mapy a bez jakéhokoli způsobu, jak se spojit se světem, na autobus.
Takhle zběsile začal můj první výlet do Kjóta.

Přestup na vlak v Ibaraki proběhl bez problémů, přestup na jiný vlak v Takacuki rovněž. Pak už jsem jen svištěla rychlíkem směrem na kjótské nádraží a kochala se nádhernými horami. Cítila jsem skoro stejné vzrušení jako prvního dne po cestě z letiště na kolej. V cílové stanici jsem vyskočila, nechala odproudit davy lidí - mezitím nicméně připroudily zase nové. A v tomhle teď najít Adama.

Zda sraz uspořádat, jsme neustále váhali kvůli hrozbě škaredého počasí, nakonec jsme se však poměrně na poslední chvíli rozhodli jej uskutečnit a jaksi se mi již nepodařilo včas kontaktovat jediného pravého Kjóťana z nás, tedy Matěje, což považuji za své velké osobní selhání. Naštěstí však je stále ještě před námi téměř celý rok a dalších příležitostí dozajista bude dost - a já se již velice těším na tu zatím ještě blíže neurčenou příští.

Uplynulo čtvrt hodiny a Adámek stále nenalezen. Všude hromady a hromady Japonců, neustálý pohyb, ruch, znělky a hlášení, a já začínala mít vážný strach, že tohle dopadne zatraceně blbě. Už už jsem chtěla jít hledat policejní budku, kterou jsem předtím navrhla jako nejnouzovější místo srazu, kdybychom se ani po dvaceti minutách nemohli najít, když tu jsem na protějším nástupišti pohřešovaného parťáka spatřila, zařvala "Adámkůůůůů!" a vysloužila si několik pohoršených pohledů od poblíž stojících Japonců. Oba jsme si zatraceně oddechli, že jsme se našli, prolezli turnikety a zahájili průzkum blízkého okolí kjótského nádraží. Nejprve ze všeho jsem si však se vší pompou konečně koupila IC kartu - je konec neustálého trapného vystávání front u automatů na jízdenky a hledání drobáků při každé jízdě autobusem!

Kjótské nádraží je skutečně zvláštní budova.

Toho dne se na nádraží konal jakýsi hudební festival. Zazněla mimo jiné i znělka z Totora!

Hala nádraží je ohromná, evidentně jedna z nejvyšších kjótských budov; vyjeli jsme po eskalátorech až nahoru na malou vyhlídku - a já spatřila pár obrovských chrámů, mnohokrát větších než ty v Minó - Niši Hongandži a Higaši Hongandži, tedy Západní a Východní Hongandži. Znovu jsem si slastně vzdychla nad krásou okolních hor - safraporte, tak tohle je teda Kjóto! Zatím jsem jej viděla jen z výšky a jen ze dvou světových stran - ale už v tu chvíli jsem byla nadšená.

Střechy chrámu Higaši Hongandži utápějící se v kjótských domech

V okolí nádraží se pohybovaly spousty "zápaďáků" a nám to bylo z jakéhosi důvodu strašně nepříjemné. Příliš mezi všemi těmi Japonci vyčnívali - a když jsme si uvědomili, že my taky takhle vyčníváme, bylo nám z toho ještě nepříjemněji.

Ušli jsme jen malý kousíček a už jsme dorazili k našemu prvnímu výletnímu cíli, tedy chrámu Higaši Hongandži. Když jsme našli bránu a vstoupili dovnitř, nezmohli jsme se na víc, než na vyvalení očí. Ten chrám byl tak ohromně velký! Už jen samotná vstupní brána byla větší než i vám již dobře známý Hósendži v Minó.

Tohle je teprve jenom ta brána.

To už je Síň předků.

Vstoupili jsme i dovnitř, a to jak do Síně předků, tak do Amidovy. Uvnitř se samozřejmě nesmělo fotit, tak jsme si krásu interiérů vychutnali jen potichu a bez dokumentování (nicméně bavící se občasnými pro posvátnou půdu nevhodnými žertíky).

Koridor mezi síněmi

I dumali jsme, kam se vrtnem dále, až Adam navrhl zahradu Šóseien, která se nachází jen malý kousek od Higaši Hongandži. Moje první fakt JAPONSKÁ japonská zahrada! Zde jsem také poprvé natrefila na placený vstup, což mi v tu chvíli lehce udělalo vrásky na čele, nicméně ač jsem přijela neúmyslně chudá jak kostelní myš a ještě ke všemu polovinu peněz investovala do "tramvajenky", nakonec to dopadlo dobře a ani jednou nebylo nutné poníženě žádat Adámka, ať mi půjčí. Vystačila jsem si úplně akorát.

V zahradě byl klid a krásná atmosféra. Vydali jsme se podle mapy doporučenou stezkou, několikrát u toho zabloudili, nechali se opět sežrat komáry, kteří sosali i přes oblečení a opět nám spadla brada úžasem, neboť jsme viděli ženicha s nevěstou v tradičním oděvu!

Nevěsta (a ne dobře viditelný ženich) na mostě

Včelín

Třeskutý snímek z Adámkova foťáku.

Opět svatebčané - a ženich znovu není moc vidět. Nicméně přiznejme si, ženiši nikdy nejsou tak zajímaví jako nevěsty.

Zátiší se zahradou, "Kjóto tawá" a šťastnou rodinkou v kimonech

Mám ráda velké vodní ptactvo.

Z nevinné fotky na krytém mostě vyšel horor.

Pestrá paleta bot svatebčanů před síní

V zahradě nám značně vyhládlo, a tak jsme se rozhodli vyhledat nějaké místo, kde bychom se mohli najíst.

Je tam napsáno "Hongandži"

Mírně americké zákoutí

Tohle si chci sjet na kánoi!

Adámek a na ulici jen tak položený zvon

Vraní svatyňka

Toulali jsme se uličkami, fotili každé zákoutí, skuhrali hlady a stále nebyli schopní potkat nějaký otevřený podnik. Zato jsme však našli zajímavě vypadající svatyni Tojokuni. I nadopovali jsme se sušenkami, které jsem den předtím úspěšně upekla v kolejním troubičkogrilu a rozhodli se jídlo ještě o kousek odložit.

Já snad nikdy nebudu mít štěstí na velkou oranžovou torii!

Moje první větší svatyně!

Spatřili jsme tradičně oděné lidi.

Říkala jsem si, jestli to nejsou nějací kněží či tak podobně, brzy se však všechno osvětlilo. Byli to hudebníci. Už už jsme se obraceli k odchodu, když tu spustily varhánky šó, vzápětí se ozval táhlý zvuk flétnohoboje hičiriki a příčná flétnička. Byli jsme ohromeni. Gagaku naživo! Vzápětí se objevili toho dne již druzí svatebčané. Ještěže jsme se rozhodli jít nejdříve sem a pak až jíst!
Jene, až se někdy třeba možná dejme tomu kupříkladu čistě hypoteticky budeme brát, nechci na svatbě žádný barokní ansámbl, ale pořádné gagaku! (mrk mrk)

Konečně oranžová torii. A hned jich byla celá řada!

Velikánský zvon patřící k vedlejšímu chrámu

Již notně hladoví jsme nakonec mezi samými zavřenými podniky po chvíli bloumání našli kombini a zásobili se onigiri. Mezitím jsme minuli další dva obrchrámy, v našem neutěšeném stavu nás však dokonce až mírně rozčilovaly. Všude samé chrámy a nikde žádné jídlo! Nicméně po šťastném zkonzumování onigiri jsme se do nich rádi vrátili.

Minuli jsme i kjótské národní muzeum, které vypadá jakkoliv, jen ne japonsky.

Mjóhóin

Spousty mechu!

Čišakuin

Na těch fešáckých dřevěných schodech jsem přesně v momentě, kdy kdosi udeřil do závěsného gongu, uklouzla a sjela je po zadku. Dopadlo to bez úrazu, jen jsem vzbudila spoustu nežádoucí pozornosti okolí - a Adámkův záchvat smíchu.

Opět foto odcizené od Adama. Tentokrát nejsme zrcadloví, ale samospuštění!

Jelikož se již připozdívalo, chvatně jsme se poté vydali k chrámu, který zaujímá jednu z čestných pozic na mém pomyslném japonském checklistu, a to Sandžúsangendó, dlouhatánská budova s tisícem a jednou sochou bódhisattvy Kannon. Je to kuriozita a vyhlášené turistické místo, tudíž jsme samozřejmě museli zaplatit a na rozdíl od ostatních památek, které jsme toho dne shlédli, jsme byli unášeni davem turistů. Nechali jsme se omámit těžkou vůní vonných tyčinek - a byli opět úplně paf z toho, co vidíme. Dlouhatánský sál zaplněný nekonečným lesem pozlacených dřevěných soch přibližně v lidské velikosti vyrobených povětšinou ve 13. století, je jich tam však 124 ještě i ze století dvanáctého. Na první pohled vypadaly totožně, při pohledu druhém však bylo vidět, že žádná Kannon není úplně stejná. Některá měla obličej plnější, jiná mírně ostřejší, některá měla rysy spíše mužské, jiná byla ženštější, většina měla oči zavřené, čas od času se však objevila nějaká ta mžourající... Před řadami Kannon pak stály další nádherné sochy jiných důležitých bytostí buddhismu a hinduismu a uprostřed trůnila velká, majestátní tisíciruká Kannon. Tajil se mi dech.

Fotografovat se uvnitř samozřejmě nesmělo, zkuste si však zadat do vyhledávače "sanjusangendo" a pokochejte se alespoň obrázky z internetu!

U stodvacet metrů dlouhého Sandžúsangendó se v historii konaly lukostřelecké soutěže. To musela být paráda! Pokud vím, nějaký střelecký turnaj se tam koná i v současnosti.

Ještěže jsme si předtím pospíšili. Sotva jsme vylezli z chrámu ven, stihli jsme jej jen narychlo obejít a pak nás zřízenec již směroval k východu. Chrámový zvon se rozezněl, chrám neprodyšně uzavřel a když jsme jej rychlým krokem míjeli, slyšeli jsme zevnitř hlasy mnichů vykonávajících obřady...

Schody jsou v polovině délky.

Sluníčko začalo zapadat, a tak jsme se pomalu vydali zpátky na nádraží. Jenom jsme se trošičku prošli kousek na sever a na východ od něj - a měli jsme celodenní zábavu. Prochodit Kjóto vůbec nebude časově jednoduchý úkol.

Budova nádraží zvenku

Na nástupišti jsme se rozloučili a oba nás čekala cesta do našich domovských městeček. S pocitem kruťáckosti jsem si užívala cestu domů s novou kartičkou a když mě autobus konečně vyhodil na Saito-niši, měla jsem pocit, že se na kolej snad nedohrabu. Drobná procházka kolem nádraží - a jak dovedla člověka krásně a příjemně unavit!