Prvňáček v akci

Do Japonska jsem jela:

- sbírat nové zážitky a cenné zkušenosti (Například už vím, že v zájmu zachování hezkých vzpomínek na kolej nikdy příště nesmím prošťouchávat zvonem ani to nejucpanější umyvadlo, které přede mnou používaly hory jiných lidí, jež přirozeně nenapadlo to vyzkoušet.)

- obdivovat kulturní památky (A že jimi Minó překypuje!)

- proto, abych vypadala zajímavě, měla o čem blogovat a aby mi ostatní mohli závidět - nebo mě litovat

Jo, a taky jsem se sem jela učit.

Zjištění, že skončilo období flákání a opravdu je třeba vstát z postele a mazat do školy, bylo v Praze vždycky bolestivé, ať už jsem byla středoškolák či vysokoškolák. V Japonsku tomu nebylo jinak, a to i přesto, že první hodina začíná v 8:50 a cesta z koleje na fakultu trvá tak tři minuty, což je zatím asi ten největší luxus, který mi byl kdy dopřán.

Nicméně když už jsem se z koleje vyhrabala (či spíš hystericky vystřelila, protože jsem samozřejmě nestíhala), vrátil se mi po roce intenzivní pocit, který zažívám vždycky jen v první den školy - hrozná zvědavost, co mě tam čeká.

Maple Program (tak se jmenuje můj studijní program) je zařízen tak, že student jednou týdně povinně dochází na speciální seminář, jehož účel mi zatím nedošel (neboť jsme jej celý strávili sledováním, jak do sebe z legrace šijou dva naši učitelé, a vzájemným seznamováním), a zbytek předmětů je více méně volitelný. Po rozřazovacím testu jsme byli rozděleni do tří skupin, B1, B2 a C1 - v B1 jsou lidé s japonštinou nejslabší a musí povinně chodit na doháněcí gramatické hodiny, B2 jsou ti zdravě průměrní - tam jsem skončila já - a v C1 jsou ti největší borci, na jejichž hodiny sem tam chodí i Japonci.

Předměty máme rozdělené právě podle těchto skupin, a pak také podle toho, jestli jsou jazykové anebo kulturní. Jazykové se dělí na čtení, psaní, poslech, konverzaci, gramatiku+slovíčka a znaky. Kulturních máme pestrou paletu.

Výběr máme velký obzvláště my z bé-dvojky, kteří si můžeme zapisovat jak svoje předměty, tak i předměty pro C1 nebo B1, ostatní mohou jen sebe + B2. Když jsem se probírala katalogem a tvořila si v Excelu tabulku, na co jít, téměř neustále se mi stávalo, že se mi dva zajímavé předměty vzájemně kryly. Mimochodem, každý den máme maximálně pět hodin (v pátek jen čtyři), takže v extrémním případě člověk ve škole sedí od devíti ráno do šesti večer (je tam vložená i hodinová přestávka na oběd).

Hodiny samozřejmě probíhají v japonštině, ale je jich tam i pár anglických.

Tento týden a příští týden se vyučuje zatím jen tak na zkoušku, protože finální zápis má nejzazší termín 18. října a my máme za úkol toho vyzkoušet co nejvíc a zapsat si to, co nám přijde pro nás nejlepší, tudíž leckdo z nás, mě nevyjímaje, příští týden otestuje jiné předměty, které ho zaujaly, ale nemohl na ně jít.

Zatěžovat vás tím, jaký jsem si vybrala náslech či gramatiku, asi nemá smysl, snad tedy jen zmíním, co mě upoutalo z předmětů týkajících se kultury. Mám toho také prozatím zapsáno příliš mnoho, tudíž něco málo budu určitě vypouštět, jinak se (nejen) na konci semestru zblázním.

V první řadě jsem hrozně moc chtěla studovat moderní literaturu, a tak jsem tento týden šla hned na tři předměty, které se jí týkaly. První mě nicméně mírně zklamal, tudíž raději zkusím zajímavě působící hodinu znaků, která se koná ve stejný čas. Druhý už byl lepší a třetí, ženská literatura, byl pro C1 a skutečně až příliš obtížný, tudíž jej rovněž pravděpodobně vypustím. Ale ještě uvidím, třeba se hecnu.

Hodně mě také zaujaly předměty týkající se učitelství, aneb jak učit japonštinu druhé. Jeden z nich jsem vyzkoušela a myslím, že při něm setrvám. Z kulturních přednášek pak dále plánuji zůstat zapsaná na japonském divadle, které slibuje mnoho videoukázek a výlet do Kjóta na nějaké to představení. Juch!

Příští týden bych ráda vyzkoušela úvod do japonského folklóru a čtení Kokinwakašú, významné sbírky veršů vzniklé v 9./10. století (tento předmět je v angličtině).

Přihlášení do nějaké zájmové skupiny zatím neplánuji, ačkoliv pěvecký sbor je stále s otazníkem. Možná ale až v druhém semestru.

～～～

Dnes, tedy v sobotu již škola nebyla - zato však se konala velká událost, a to zahájení Host Family Programu. Byla jsem jedna z těch šťastných, jimž byla přidělena hostitelská rodina, se kterou se mám od teď družit a s jejich pomocí objevovat japonský každodenní život a prožít něco nového.
Byla jsem šíleně nervózní. Vyfasovala jsem papír s informacemi, že má rodina je mladá a tříčlenná - maminka s tatínkem a čerstvě dvouletým chlapečkem, a v rohu stálo v katakaně něco, co jsem nechápala - nápis "kusukusu".
Posadili mě a jednu spolužačku do těsné třídičky, kde jsme čekaly, až naše rodiny přijdou. Ostatní byli v mnohem větších třídách v mnohem větších skupinách, ale my jsme byly samy a hrozně nervózní. A pak se po čtvrthodině společného okopávání lavice a opakování "Ááá, kinčóšiteru!" (česky bych řekla "Ááá, já se bojím!") zjevila paní učitelka a přivedla veselého dědečka, starší paní a mladý pár s kočárkem, v němž sedělo z přemíry neznámých lidí vyjevené dítě. Mladý pár, paní Juu a pan Hiroaki, byl samozřejmě mou rodinou, starší paní patřila ke spolužačce a dědeček byl reprezentantem sdružení Kusukusu, k němuž obě rodiny patří (záhada objasněna). Obě naše "host family" bydlí v nedalekém městě Takacuki a angažují se právě v tomto místním sdružení, které si klade za cíl pomáhat cizincům v Japonsku a pořádat nejrůznější akce. Vlastně mi tím pádem bude zajištěn program na spoustu víkendových dní - za týden Kusukusu pořádá očakai, tedy posezení u čajového obřadu, jindy párty s mezinárodní kuchyní ("Anna-čan, doufáme, že nám uvaříte nějaké české jídlo!" "Nó... hm... možná by to..." "Výborně, moc se těšíme!!!"), či workshop haiku.

Rodina byla příjemná, hned jsme si přislíbili, že podnikneme spoustu věcí, a paní Juu, učitelka japonštiny, mi doporučila četbu v japonském jazyce (knihu, která se odehrává v Praze). Pan Hiroaki vyučuje na univerzitě fyziku (ne na Ósacké, ale je to můj senpai, studoval tady) a má zajímavý koníček - tropické rybičky. Malý Subaru je roztomilý veselý klouček. A rodina je vlastně více méně čtyřčlenná - paní Juu totiž čeká druhé děťátko, které by se mělo narodit ale až poté, co skončí Host Family Program.

Už se těším a jsem šíleně zvědavá, co spolu prožijeme!

～～～

Nyní následuje změť náhodných fotografií převážně jedlého typu.

Vařím si každý večer a většinou to jsou pokusy o japonskou kuchyni- jednou po škole jsem však dostala chuť na svou oblíbenou cibulačku. Mimochodem, v Japonsku mají ohromně velké cibule!

... a včera mě přepadla chuť smažit bramboráky - a byla jich spousta. A že děvčata ze čtvrtého zrovna toho dne pořádala malou hostinu, aspoň jsem měla čím přispět.
Fotila taiwanská spolužačka Han Yun.

Hostina. Ani jsme to všechno nesnědly. Ale bramboráky zmizely všechny.

Co se skrývá uvnitř?

Zkrotila jsem troubičkogril. Vyšly parádně! Jsou mandlové s vlašáky a karamelem. Škoda, že je nemůžete ochutnat! :-P

Náhodně spatřený obyvatel džungle za oknem. Nezdá se to, ale ten pták je větší, než vypadá.

V pondělí je v Japonsku státní svátek, den sportu, tudíž mám prodloužený víkend. Měla bych se podívat na nějaké to učení - prosedět kompletně celý víkend nad znaky však nehodlám. Uvidím, co všechno se přihodí...