Japannika: Procházka z přetlaku

Cítím, že podzim je konečně tady. Stromy se sice ještě moc nečervenají a venku je přes den stále ještě značně teplo, večery však již trávím ve svetru, dlouhých baňatých kalhotách a pletených ponožkách, neboť mé okno s výklenkem netěsní teplo. A hlavně - v džungli za oním oknem je už po většinu času ticho. Cikády umlkly a ozývají se jen tu a tam, nesměle a jakoby z dálky. V prvních dnech mého japonského přežívání mě štvaly, časem jsem si však na ně zvykla. Teď, když je neslyším, se cítím nějak divně.

Připadá mi, že tato změna přišla ze dne na den. Pomalu asi nastane čas naučit se používat klimatizaci, která zároveň slouží jako topení. A přestat si kupovat ledové čaje, ale víc si vařit teplé.

Proč ale píšu tenhle článek: abych vám vyprávěla, jak jsem se v pondělí na den sportu vypravila na průzkum místa, kolem nějž už jsem jednou opatrně brousila za večerní temnoty a které obdivuji při každé cestě jednokolejkou. Park Banpaku kinen kóen v nedaleké Suitě.

Dopoledne jsem strávila psaním minulého článku o Kjótu a nějakým tím drobným učením. Toho dne bylo v plánu vypravit se s několika holkama na macuri do jedné svatyně poblíž kampusu Tojonaka, nejspíš však na mě zapomněly, anebo tam vůbec nešly. Že jsem však nevěděla, jak se ta svatyně jmenuje ani kde přesně leží a na mapě jsem poblíž kampusu nemohla žádnou svatyni najít, byla jsem nucena se na macuri vykašlat a vymyslet si náhradní řešení.

I rozhodla jsem se po zbytek dne z trucu učit.

Po deseti minutách jsem zahodila učení a rozhodla se raději napsat svůj první dopis.

Po dalších deseti minutách, kdy na papíře nepřibylo jediné slovo, mi začal být pokojíček těsný a začala jsem vymýšlet, kam se jít provětrat a vyventilovat ve spáncích tepající frustraci. Usedla jsem k počítači - a hleďme, velká aktualizace, chcíp, načítá se, nevypínejte počítač. Po krušných dvaceti minutách naběhla asi tak tři procenta a já nemohla na internet na mapy a jízdní řády. Nechala jsem tedy počítač počítačem, popadla batoh a vyrazila na jednokolejku na jediné místo, které není v Minó a na něž dokážu bezpečně trefit.

Ohromný obchoďák Lalaport Expo City. Od parku jej dělí mnohaproudová silnice a dráha jednokolejky.

Banpaku kinen kóen je místo, kde se v sedmdesátém roce konalo Expo. Byl státní svátek, a tak se všude kolem motaly hromady lidí. Těšilo mě ale, že větší dav proudil z parku ven než dovnitř. Koupila jsem si vstupenku do japonské zahrady, která je součástí parku, a proklouzla turniketem přímo před svého největšího ósackého miláčka, Sluneční věž neboli Taijó no tó.

Nyní následuje série "Taijó no tó tisíckrát jinak".

Takhle vypadá, když vlezete hlavním vchodem do parku.

Obličej vyjadřující přítomnost

Byla bych pózovala i trochu akčněji a rozverněji, když už jsem u svého největšího ósackého miláčka, ale něco jiného je, když vás fotí kamarád a když vás fotí náhodně oslovený Japonec. Určitě se tam však ještě vypravím někdy jindy - a to se vyřádím!

Ještě jsem zapomněla zmínit, že věž je dílem umělce a sochaře, který se jmenuje Okamoto Taró.

Obličej vyjadřující budoucnost

Obličej vyjadřující minulost

Čistě pro porovnání - kus věže a dole lidé

Ačkoliv to v Minó nemáme tak pěkné jako v Kjótu a do centra Ósaky je daleko, pořád si mohu mnout ruce, že tuhle roztomilou příšerku máme skoro za rohem. Z některých učeben ji dokonce lze v dálce trošku vidět - je částečně ukrytá za stromy a ještě k tomu zády.

Banpaku kinen kóen však není jen Taijó no tó. Poté, co jsem se dostatečně nabažila a dokolotala kolem věže, vydala jsem se rychle hledat japonskou zahradu. Hrozilo totiž, že ji poměrně brzo zavřou, a tak jsem se vykašlala na zbytek parku a intuitivně vyrazila tam, kde jsem očekávala zahradu, aby mi nepropadlo vstupné.

Národní muzeum etnologie. Možná někdy příště.

Růžové záhony

Směr jsem odhadla správně, za chvíli jsem stanula před zahradou. Samozřejmě - byla to zahrada vytvořená pro Expo, pojmenovaná prostě jako "Nihon teien", tedy "Japonská zahrada", a tak byla taková mírně nedůvěryhodná. Žádná pěkná brána, zato turniket. Všechno předimenzované - žádné pěšinky s nášlapnými kameny a cestičky, zato široké vyasfaltované bulváry, obrovitánské, příliš hranaté a příliš málo dřevěné čajové... domy, ve kterých se samozřejmě žádná intimní posezení v kimonech s šálkem mačči a japonskými sladkostmi nekonají, ale najdete tam záchody a občerstvení. Urputná snaha nacpat na jedno místo opravdu všechny aspekty krásy japonské přírody a všechny možné zahradní styly. A nekončící řady laviček.

Ale nebylo to vůbec špatné. Líbilo se mi tam. Až se podzim pořádně rozparádí, bude to teprve príma - všimla jsem si, že to tam bylo samý javor,

A hlavně - nikde ani noha. Všichni Japonci se najednou vypařili, potkala jsem jen naprosté minimum spolunávštěvníků. Zbyli jen všudypřítomní krákající karasu.