Náramně nádherná Nara

Jsou věci, které mi zatím v Japonsku stabilně a neustále dělají radost. Uvedu tři reprezentativní body.

Zaprvé například točení se na kolečkové židli. Kdyby se lidé více spontánně točili na kolečkových židlích, dozajista by na světě ubylo depresí.

Zadruhé fazolová pasta anko. Kam se hrabe čokoláda!

A konečně zatřetí: to, že se kolem mě vyskytuje spousta lidí s dobrými nápady. Názorným příkladem je spolučeška Jana, která nám s Tchien Čchi navrhla, abychom se v sobotu spolu vypravily do Nary. Nedokážu si představit člověka, který by takovouto nabídku dokázal odmítnout!

Když se řekne Nara, snad okamžitě každého napadne jeden proslulý fenomén. Jelínci šika. Na druhém místě si pak leckdo vybaví chrám Tódaidži, největší celodřevěnou stavbu na světě. Obě tyto narské pamětihodnosti byly našimi cíli pro tento den.

Nara byla v osmém století přibližně po osmdesát let hlavním městem Japonska - tedy místem, kde sídlil císařský rod. Za tu dobu zde vyrostlo sedmero významných chrámů, jejichž moc byla stále silnější a silnější, až se císař Kanmu (o kterém padla zmínka v minulém článku týkajícím se džidai macuri) raději rozhodl odstěhovat od nich pryč, a tak vzniklo Kjóto. Mezi toto sedmero patří i chrám Tódaidži a Kófukudži, o nichž v tomto vyprávění ještě uslyšíte.

Cesta do Nary trvala od kampusu přesně dvě a půl hodiny. Také, že byla i složitá. Čtyřikrát jsme přestupovaly a kupodivu se to obešlo bez zoufalství, bolehlavu či omylů. Když jsme pak vyskočily na narském nádraží společnosti Kintecu, rovnou jsme mohly prakticky hned po výstupu z vlaku vplout přímo do velikého parku, kde se nacházely všechny naše výletní cíle - a samozřejmě téměř okamžitě se zjevili první jelínci.

Ti jelínci, to je ovšem strašlivá verbež! Někteří jsou roztomilí, někteří mírně olezlí, jedno však mají všichni společné - ničeho se nebojí a jsou žraví jak hejno kobylek. Na lidi a městský život jsou dobře zvyklí, před ničím neutíkají, lezou bez skrupulí do silnice mezi auta na přechodu i mimo přechod. Lidskou společnost vyhledávají a třídí příslušníky tohoto živočišného druhu do dvou kategorií - ti, co mají jídlo a ti, co jídlo nemají. Jakmile zjistí, že jste zástupci druhé skupiny, okamžitě o vás přestanou jevit zájem a jdou pátrat po zástupcích skupiny jídlem oplývající, neboť je pro ně přirozeně přitažlivější. Když vyčenichají, že vlastníte speciální oplatky pro jelínky, které lze velmi snadno sehnat za 150 jeníků v četných stáncích rozsetých po celé památkové zóně Nara, začnou se po nich sápat hlava nehlava, občas se o vás i opřou předními kopýtky jako pes, majíce v očích zoufale chtivý divoký výraz. Když se na vás nahrnou třeba čtyři takoví a začnou vám vyděračsky okusovat halenku, případně na ni dělat otisky svých kopýtek, už je to trochu problém a raději se vyplatí jim oplatky dát. Vskutku to nejsou tak mírumilovná stvoření, jak by se mohlo zdát. Jeden mě zezadu nabral na růžky, ani jsem nemrkla, jen vykvíkla.

Nyní následuje Janou pořízená série "Anna versus jelínci".

Jana pořídila jedno balení oplatek a pár mi jich věnovala.

A což teprve, když tito spanilí tvorové začnou vydávat zvuky! Vybavte si zhruba něco jako postupné sevřené upouštění nafouknutého balónku a máte dokonalou představu.

Alenka Jana v říši jelínků

Opět děkuji Janě za zvěčnění.

Po náhodném trajdání po parku s jelínky v patách jsme se postupně dostaly až k chrámu Kófukudži, kde mi bylo dopřáno mimo jiné se pokochat pohlednou pětistupňovou pagodou. Od mého nočního "náhodného setkání" v Kjótu jsem jim přímo propadla.

Jedna ze síní je zrovna rekonstruována. Prý bude hotová v 30. roce éry Heisei - tedy za necelé dva roky.

Po letmém průzkumu Kófukudži jsme se celé natěšené vydaly hledat Tódaidži, kvůli jelínkům jsme však sešly z plánované cesty, a tak jsme raději nejprve zamířily ke svatyni Kasuga taiša.

Na cestě se nejprve občas objevovala sem tam nějaká ta kamenná lucerna...

... pak jich však začalo čím dál více přibývat!

Další foto od Jany

Moje oblíbená Janina fotka.

Když jsme došly až ke svatyni, luceren již bylo více než jelínků, a to je co říct!

Kasuga taiša je svatyně rodu Fudžiwara, nejmocnějšího šlechtického klanu období Heian. Fudžiwarové po dlouhou dobu obsazovali postavení regentů, kteří tahali za všechny nitky, provdávali své dcery za císaře a byli tak faktickými vládci Japonska.

Nebyla by to Nara, kdyby u oplachovadla rukou neprýštila voda z jelení tlamy!

"Dvorní fotografka" nás opět pěkně zvěčnila.

Poté jsme začaly naše kročeje konečně nasměrovávat k Tódaidži. Samozřejmě jsme ale po cestě ještě mnohokrát provedly drobné zastávky či malé odbočky. Narský park zajímavostmi přímo překypuje!

Například, ač ještě není 15. listopad, se toho dne v jedné svatyni poblíž Kasugy slavil svátek Šiči-go-san. Svátek sedmiletých holčiček, pětiletých chlapců a tříletých dětí všeobecně. Toho dne jsou děti nastrojeny do krásných pestrých kimon a navštěvují svatyně, aby zde dostaly požehnání pro dobrý růst a dospívání.

(Jeden pětiletý chlapeček v roztomilé hakamě - pánské kimonovité suknici - dostával přímo panické záchvaty z jelínků, neustále vřískal a věšel se s nelíčenou hrůzou na maminku. Chuděra malý. A i chuděra maminka.)

Míjely jsme i horu Wakakusajama. Každoročně se jednoho lednového dne tahle hora celá rituálně zapálí. Nevěřite? Podívejte se na obrázky!
Nicméně provádět takovéhle rituály kousek od největší dřevěné stavby na světě? Já nevím, ale mám takový pocit, že Japonci si celkem zahrávají.

Došly jsme až do areálu Tódaidži. Nejprve ze všeho jsme však vystoupaly po schodech do vedlejší síně Nigacudó.

Střecha Tódaidži na nás již mrkala vzadu za stromy.

Na oné terase jsem z jakéhosi důvodu, jak už to tak u mě bývá, upadla do hlubokého vnitřního dojetí.

A pak to přišlo. Mezi stromy se vyloupnula hlavní síň chrámu Tódaidži. Zaplatily jsme vstupné a vstoupily do areálu, ohromené a očarované. Tódaidži byl tak robustní! A přitom tak neskutečně elegantní!

Měla jsem ohromnou radost, násobenou i radostí ostatních. Všem třem se nám splnil sen!

V největší dřevěné stavbě na světě přirozeně nemůžete očekávat prťavého buddhu. Ba naopak, v Tódaidži se skrývá největší buddha v Japonsku! Když jsem vstoupila dovnitř, přeběhl mi mráz po zádech. Buddha Dainiči byl opravdu, ale opravdu velký. A po jeho boku sedící bódhisattvové Kokúzó a Kannon za ním nijak příliš výrazně nezaostávali, stejně tak dva ze čtyř nebeských králů Kómokuten a Tamonten.

I tenhle motýlek byl tak velký, že kdyby na mě sedl, tak se neudržím na nohou!

Kokúzó

Kómokuten

Tamonten

Buddha a Kannon

V posvátné úctě jsme obešly sochy kolem dokola a rozhodly se zakoupit si zde omikudži, papírek s věštbou. Zatřásla jsem válcovitou krabicí s očíslovanými hůlkami a nechala jednu náhodně propadnout malým otvůrkem ve dně. Od za pultem sedícího pána mluvícího tak šíleně kansaisky, že jsem mu vůbec nerozuměla, jsem pak dostala papírek s věštbou odpovídající vylosovanému číslu.

Hádejte, co si asi tak Annika vylosovala?
Samozřejmě, že kletbu! Sice tu nejmírnější, ale horší stupně kletby než tento se v Tódaidži nevydávaly, takže jsem měla skutečně "šťastnou" ruku.

"Tak, jako když pták ztratí svá křídla, ani tobě se nebude moc dobře dařit. Tvé zdravotní problémy nevyústí v nic vážného. Je pravděpodobné, že za ně může prokletí od jiné ženy. Ani prodej, ani nákup ti nepřinese zisk. Není dobré cestovat. Osoba, na kterou čekáš, nepřijde. (Jene!!!) Ztracené věci nenajdeš. S ničím se příliš dlouho nerozmýšlej."

Takže mě proklela žena. Mně to bylo celou dobu divné. Tato rýma, která mě trápila jak posledně v Kjótu, tak i zde v Naře, se totiž ani zdaleka nepodobala té, kterou jsem mívala v Česku, už jen proto, že jsem po celou dobu krvácela z nosu a naprosto paradoxně se mi výrazně zlepšil můj jinak celkem slabý čich. Zlepšil se tak moc, že mi občas z okolních vůní a pachů bylo na omdlení.
Nicméně byl mi seslán zázračný protijed. To je však vyprávění, které se narské odyssey netýká. Zpátky k věci.

Jana i Tchien Čchi si samozřejmě vytáhly požehnání. I polkla jsem žluč a raději šla hltat očima svou velmi oblíbenou sochou, která se nachází kousek vedle vstupu do chrámu. Co do velikosti, je to oproti buddhovi, bódhisattvům i nebeským králům úplná Popelka, avšak charisma má neodolatelné - zamilovala jsem si ji hned na první pohled na hodině japonského umění ještě v Praze, avšak zapomněla jsem, že se nachází zrovna tady, a tak jsem byla nesmírně příjemně překvapená.
Toto je Binzuru, jeden z žáků buddhy Gautamy.

Jak lze vidět, socha je poněkud opotřebovaná. Traduje se totiž, že kdo se Binzurua dotkne, vyléčí se z nemoci, a to konkrétně z nemoci právě v tom místě na těle, kde se sochy dotkne.
Nyní však na Binzurua moc dobře sahat nelze, neboť je kolem něj ohrádka a sedí na podstavci, takže lze dobře dosáhnout pouze na nohy. Já si však nesáhla ani ne tak proto, že mi mé nožky slouží skvěle, ale spíše čistě z principu, že sama moc dobře znám, jak mě vytáčí turisté v Praze oťapkávající sochy na Karlově mostě.

Poté, co jsme se dostatečně vynadívaly na sochy i na překrásnou budovu chrámu, jsme se pomalu vydaly ven z parku.

Zamířily jsme však nejprve ještě do lákavě působící zahrady Isuien - avšak převysoké vstupné nás odradilo, a tak jsme to raději zkusily hned vedle v zahradě Jošikien. Dvě stě padesát jenů se nám zdálo být velice příjemnou cenou. K našemu překvapení nás však pán v budce dovnitř pustil bez placení. "Gaidžinové to mají zdarma," řekl. Skutečně použil výraz gaidžin. Hned několikrát. Toto slovo má poněkud negativní konotace. Ač sama o sobě zásadně z legrace hovořím jako o gaidžinovi, když to slyším od druhého, lehce se mi otevírá kudla v kapse. Ale jelikož jsme získaly vstup zadarmo, opět jsem polkla žluč a s úsměvem na rtech a vyvalenýma očima úžasem se jala pobíhat po nádherné, do podzimních tónů se zbarvující zahradě, kde prakticky nebyla ani noha - a to jak lidská, tak jelení.

To byla sladká tečka za naším výletem. Opustily jsme narskou památkovou zónu a nechaly se vlakem unášet zpátky k Ósace, k Minó, ke kampusu...

Džinrikiša, vozítko u nás známé pod zkomoleným názvem rikša.

Nara není nijak obzvlášť velká, avšak ještě jsem zde zdaleka neviděla vše zajímavé. Ráda bych kupříkladu navštívila půvabný chrám Jakušidži - a jakýmsi zvráceným způsobem mě láká i pálení hory Wakakusajama. Doufám, že se mi poštěstí se sem ještě někdy vypravit!