Nákupní neděle a upatlané úterý

Dnešní vyprávění se bude týkat dvou spolu naprosto nesouvisejících zážitků. Vlastně jediné, co je spojuje, je to, že jsem je oba prožila já.
Důvod, proč je nacpávám do jediného článku, je však, věřím, pochopitelný. Nechce se mi chrlit vícero krátkých článků, když mohu napsat jeden pořádný. A proto slyšte příběh, kterak jsem poprvé vyrazila ven s hostitelskou rodinou, a kterak jsem se o dva dny později ocitla v horách v provincii Hjógo s hrnčířským kruhem před sebou...

～～～

Přesněji řečeno, ven jsem si vyšla jen s fragmentem hostitelské rodiny. Maličkého Subarua trápil kašel, a tak s ním pan Hiro zůstal doma a na sraz přišla pouze paní Juu společně se spřátelenou rodinkou Šimakawových, která svým složením i věkem téměř dokonale kopíruje "mou" rodinu - jedinými dvěma rozdíly je to, že potomek není kluk, ale holčička, a paní Šimakawa není těhotná.
Jelikož malý Subaru zůstal s nachlazením doma, bylo mi trochu trapně, že já jsem se svou nedoléčenou nemocí přišla a riskovala rozšíření bacilů na ostatní. I rozhodla jsem se uchýlit k nouzovému opatření a rýmu ututlat. Zamaskovat mírně nakřáplý hlas bylo poněkud obtížné, nicméně gratuluji si k hrdinnému výkonu, neboť jsem po celý den vydržela existovat jako správně vychovaný Japonec - nesmrkala jsem, jenom velmi diskrétně popotahovala. Jakmile však za mnou zapadla dvířka kadibudky, naopak jsem se co do smrkání divoce vyřádila.

Asi se divíte, kde se vzala jaká kadibudka. Vždyť jsem v Japonsku, zemi hi-tech záchodů! Nemyslete si, tato kadibudka byla oproti českým toitoikám technologicky velice nadčasová. Abych se však konečně dostala k jádru problému výskytu kadibudky: vypravila jsem se s rodinou do Expo parku na venkovní festival.

Nalevo paní Šimakawa s malou Sacuki, napravo paní Juu

V Banpaku kinen kóenu se neustále, ale neustále něco děje. Kromě akce zvané Lohas festa, na kterou jsme šli, tam také zrovna probíhala nějaká výstava podivného umění (to jsou ta očíčka, nos a pusa za námi na fotce).

Svou milovanou Taijó no tó jsem tentokrát jen velice letmo pozdravila spikleneckým mrknutím, Lohas festa se totiž konal na louce kousek dále. Přiznám se, že mi až doteď nebylo jasné, co to ten Lohas je. Z konceptu festivalu jsem pouze odhadovala, že to bude něco ekologicky laděného. Zpětně jsem se dozvěděla, že to je zkratka "Lifestyles of Health and Sustainability", takže žádný Lohas, ale LOHAS.

Představte si něco mezi pražským Akimacuri a Dyzajn marketem. Stánky s jídlem, u kterých jsou dlouhé fronty, či s originálními ručně dělanými výrobky rozličného typu - od oblečení a šperků přes hračky až po bytové doplňky a drobný nábytek, plus k tomu uprostřed pódium, na kterém se střídali nejrůznější hudebníci. Když jsme vstoupili do areálu a šli najít místo pro rozbití tábořiště, zrovna vystupoval šikovný harmonikář, který mě jakožto harmonikářovu slečnu přirozeně velice dojal. Po většinu času však bylo slyšet obratného flétnistu hrajícího divoké irsky znějící melodie.

Za dlouhými řadami stánků se pak rozprostírala "obytná zóna", tedy pole dek a stanů s veselícími se rodinami s dětmi. Ano, na festivalu se skutečně vyskytovaly převážně rodiny. Mnoho stánků bylo orientované na dětskou módu, doplňky či hračky.

Ještě jsem však neprozradila onen ekologický aspekt akce. Návštěvník si totiž z domova přinese na jídlo vlastní nádobí, hrnek a hůlky, které si pak může pod přístřeškem s korýtky opláchnout, takže nevznikne tuna odpadu tvořená plastovými kelímky, papírovými tácky, waribaši a tak dále.

Šimakawovi postavili růžový stan a vybavení nádobím jsme se všichni vypravili obhlídnout stánky s jídlem. Dala jsem si svou první omuraisu, podivuhodný to zápaďácko-japonský hybrid sestávající z vaječné omelety plněné rýží. Zpravidla se podává s kečupem, já ji však měla netradičně se špenátovou omáčkou. Zatímco jsme si povídaly s paní Šimakawou a paní Juu většinou o věcech mladomaminkovských, kterým jsem jakožto nemladomaminka moc nerozuměla a cítila se poněkud nepatřičně, pan Šimakawa odešel sehnat dezert. Přinesl pro všechny okinawské koblihy a ještě k tomu speciálně pro mě koupil stoprocentní jablečný džus.

Zdvořile jsem poděkovala a tvářila se nadšeně. Skutečně mě ze srdce potěšilo a dojalo, že jsem byla obdarována, ale jak známo, džusy nepiju, což samozřejmě pan Šimakawa netušil, tak jsem byla v mírných rozpacích. Nicméně bylo morální povinností džus otevřít a pít - a tak jsem si pořádně přihnula - a div se mi nezatočila hlava, jak byl dobrý! Kéž by všechny džusy byly tak chutné jako tento, to bych nepila nic jiného. Vyzunkla jsem půl lahvičky a zbytek si schovala na potom, abych si jej mohla vychutnávat co nejdéle.
Krom tohoto krásného tekutého zážitku jsem pak později zažila ještě jeden, a to když jsem nedokázala ukočírovat zvědavost a otestovala kávovo-medovou sodovku. Tato kombinace vyznívá přímo brutálně - ale bylo to náramně osvěžující a chuťově skutečně mimořádně zajímavé pití!

Pomalu jsme se procházeli mezi stánky a zkoumali zboží. Trochu mě mrzelo, že v obchůdcích se šperky byly převážně samé náušnice - jako bezdírková si jich moc neužiju. Ocitla jsem se pod nenápadným tlakem - na paní Juu i paní Šimakawě bylo vidět, že je mírně znepokojuje, že si stále nic a nic nekupuji. U jednoho stánku jsme ochutnaly lahodný taiwanský černý čaj, že však byl nesmírně drahý na to, jak ho bylo málo, ani zde jsem nepořídila. Je těžké s lehkým srdcem nakupovat, když nic do své kolejní domácnosti urgentně nepotřebuji, všude jsou samé náušnice, nebo by na to padl nepřiměřeně velký zlomek JASSa.

Usmyslela jsem si nicméně, že si zde někde obstarám penál. Nosím tužky jen tak volně pohozené v tašce či batohu a je to vlastně značně nepraktické. Žádný se mi však nelíbil, tak jsem to vzdala.

Skutečně jsem měla obavy, že se bude paní Juu cítit špatně, že mě vzala na trhy, na kterých si nic nepořídím, nakonec jsem však zpozorovala stánek s velmi pěknými (a zároveň velmi levnými) dřevěnými lžícemi. Srdce mi zaplesalo, neboť dřevěné lžíce miluji a nějaká by se do mé skromné kuchyňky hodila - a jemný, ale vtíravý pres, který jsem pociťovala, by takto konečně mohl zmizet. I vybrala jsem si nádhernou lžíci, tmavou a lehoučkou jako pírko - a jako dárek jsem k ní dostala zdarma kovovou lžičku prapodivného designu a ještě k tomu o nečekaně vysoké hmotnosti. Byla snad olověná!

Pořídila jsem si přeci jenom nakonec i penál. A dobře jsem udělala, paní Juu i Šimakawovi vypadali po zjištění, že jsem dosud v Japonsku existovala bez penálu, nesmírně ustaraně. Trochu jsem se z toho cítila jako chudý student či chudá příbuzná, ač mi normálně bezpenálové žití nijak zvlášť nevadilo a připadalo normální. Rozhodla jsem se, že odteď už takovéhle věci raději nebudu nikomu mimo ostatní zahraniční studenty říkat, nemám zájem dostávat sebe i ostatní do rozpačitých situací.

Paradoxně jsem to, že jde o něco z domoviny, rozpoznala nejprve podle mašinky s hvězdou a až pak jsem postřehla nápisy v češtině. Milí čtenáři, našla jsem u jednoho stánku magnetky vyrobené z československých krabiček od sirek!

Co jsem si odnesla

Byl to ale ovšem krásný den a i přes drobné okem nepostřehnutelné obtíže psychologického typu jsem si jej výborně užila. Zda se ještě někdy setkám s Šimakawovými, těžko říci, nicméně s paní Juu a snad i se zbytkem její rodiny se opět uvidím tento víkend - na párty sdružení Kusukusu. A tentokrát jsem plně odhodlána dorazit na správné nádraží. Spolužačky Tchien Čchi a Pop, které na párty pojedou se mnou, obě přislíbily, že na mě dohlédnou. :-)

～～～

O dva dny později jsem v tutéž denní dobu usedla na sedačku v jednom ze dvou pronajatých autobusů a společně s ostatními studenty programu Maple a několika vyučujícími vyrazila za hranice Ósaky do sousední provincie Hjógo. Vzrušení, které jsem cítila, bylo téměř až infantilní. Skutečně jsem se během cesty na chvíli vrátila do své staré prvňáčkovské kůže a zažívala hnutí mysli nerozlučně spojená s prvním školním výletem do Koněpruských jeskyní. Přitiskla jsem obličej ke sklu a celým povrchem těla absorbovala dojmy z krajiny ubíhající za oknem.

Mé spolusedící dívčině se to však moc nezamlouvalo, neboť na ni dopadalo sluníčko a nemohla kvůli tomu dobře spát, což jsem si ve své extázi neuvědomovala. Když mě pak s vyčítavým úsměvem na líci požádala, abych okno aspoň trochu zatáhla, přání jsem jí splnila - jakmile jsme však zabočili a sluníčko svítilo na jinou stranu autobusu, okamžitě jsem závěsy jedním škubem rozhrnula a pokračovala v radostném pozorování dění venku. Závěsy každopádně účel splnily, spolužačka téměř okamžitě vytuhla, hlava jí padla na mé rameno, do nějž se po zbytek cesty bez dovolení zachumlala - a já se cítila trapně - opřela se o mě ne zrovna pohodlným způsobem a navíc mě to mírně trýznilo po duševní stránce; padal na mě splín, že hlava, která se o mě opírá, není hlava milého, jak tomu v minulosti v autobusech bývávalo - ale vzbudit ji bylo nemyslitelné, tak jsem zatla zuby, vzápětí je však opět povolila, abych mohla sníst melonpan, a okouzleně se pohledem toulala po nádherných horách, které z ničeho nic vyrostly kolem silnice a které se utápěly v mnoha tónech zeleně až po žlutou či červenou tak tklivě, že se z toho div srdce nerozskočilo.

Našim cílem byla oblast zvaná Tanba, která patří mezi šestero nejtradičnějších japonských hrnčířských oblastí. Keramika se zde pálila již v období Heian. Jak jsme se tak vezli, autobus z ničeho nic zaparkoval, vyskákali jsme ven a napochodovali do veliké síně se spoustou stolků a židlí. Na každém stolku byly vyrovnány malé hrnčířské kruhy a špalíčky hlíny čekající, až je popadneme a začneme tvořit.

Nejprve ze všeho nám zkušený hrnčíř předvedl své umění. Během několika vteřin proměnil neforemný kus hlíny v dokonalý čajový šálek, během minuty pak k němu přidal ještě dva další jinak tvarované, lahvičku a hluboký talíř. Zmohli jsme se jenom na hromadné "óóóóóó!"
Následovala instruktáž, jak pracovat s hlínou a s kruhem a jak uhňácat nádobu tak, aby v peci nepraskla. Vzápětí jsme se chopili hlíny a pustili se do soustředěného hnětení, plácání, patlání a uhlazování, až se před námi hroudy hlíny pomalu začaly proměňovat v nejrůznější artefakty.
Rozhodla jsem se svou beztak na keramiku chabou fantazii držet na uzdě a pustila se do naprosto obyčejného baňatého šálku. Vyšel mírně šišatě, ale tím, jak vypadá na fotografii, se nenechte zmást. Ještě jsem jej upravovala a dolaďovala, ale již bez dokumentace.
Když jsem přejížděla očima po ostatních stolech, zpozorovala jsem, že někteří jedinci projevili skutečný talent - přemýšlela jsem, jestli to jsou zázračné děti, nebo zda s keramikou mají již nějaké hlubší zkušenosti. Jiní zase ukázali kreativitu a nasazovali hrnečkům kočičí uši a ocásky, či své nádoby mačkali do podivuhodných tvarů, například do srdíček či do čehosi, co by nebýt nesprávného materiálu vypadalo jako starobylý vyřezávaný žejdlík.

Pálení a glazování necháváme na profesionály. Do nádob jsme vložili papírky se jmény, která bychom si přáli mít vyrytá na dně, abychom pak své hotové výrobky poznali, a s požadovanou barvou glazury. Na výběr byly tři možnosti - černá, přirozená průhledná a bílá lehce do modrošeda. Zvolila jsem bílou, neboť přirozená se mi zdála nudná a černá mě rozčiluje, neboť kvůli ní není dobře vidět barva nápoje. Hotový výpalek dostaneme někdy v prosinci. Doufám, že jsem všechno udělala správně a šálek mi v peci nepukne.

Po dokončení našich dílek jsme pak měli chvilku času na prohlídku prodejní galerie. Jelikož mám pro keramiku slabost, obzvláště pro čajovou, neodolala jsem a jeden krásný šálek jsem si odvezla jako suvenýr. Že je velmi dobře protinárazově zabalený, nechám si jej však až na Česko.

Opět jsme byli nahnáni do autobusu a já si oddechla, že si vedle mě sedla jiná spolusedící, a vyrazili jsme ještě kousek hlouběji do hor do městečka Sasajama. Projížděli jsme venkovskou krajinou a pozorovala jsem četné kakiovníky bohatě obsypané plody, až se větve div nedotýkaly země. Z hor stoupala pára, mírně se rozpršelo a nad okolím se vyklenula duha.

Brzy jsme dorazili do Sasajamy, velice ospalého podhorského městečka. Pokud jsem dosud tvrdila, že Minó je ospalé, nyní zastávám nový postoj, že Minó je ještě celkem akční. Je to trochu škaredé to takhle říkat, ale v Sasajamě skutečně chcíp pes.
Dostali jsme čtvrthodinový rozchod a toulali se po hlavní ulici s obchodnickými domky. Mrzelo mě, že nám nebylo dáno více času, jinak bych vyrazila na místní hrad. Takhle jsem se pouze prošla mezi zavřenými obchůdky, nakoukla do několika taktéž zavřených chrámů, a pak se vydala do místního muzea keramiky, abych zde nastudovala, jak vypadají staré tanbské nádoby a jak se vyvíjely, neboť o tom budu muset vytvořit krátkou prezentaci a napsat report.

Podivné sídlo č. 1

Podivné sídlo č. 2

Tímto posílám srdečné pozdravy na Dóšišu ;-)

Heianské nádoby.

Mnoho tanbských výrobků je úmyslně promáčklých. Přemýšleli jsme se slovenským spolužákem, zda to je čistě design, nebo jestli to je pro snadnější a pevnější úchop.

Všechno to bylo velice, velice rychlé, nikde jsme příliš dlouho nepobyli, a už jsme zase naskákali do autobusu a fičeli zpátky do Minó. Hory se zahalily do podvečera a já poslouchala hudbu mé oblíbené skupiny Hjógen a najednou jsem měla pocit, jako bych dosáhla čehosi nadzemského, neuchopitelného...

Ke konci listopadu vyrážíme opět na exkurzi, tentokrát však i s noclehem a pořádnou wašoku k večeři. Čeká nás prefektura Nara a prefektura Mie. Co v nich? Nechte se překvapit :-)