Japannika: Pýcha správného Minódžina

Kójó, tedy období červených javorů vyvrcholilo a nyní je již na ústupu. Listí se snáší na zem, šustí pod podrážkami a v mém pokoji začíná být jasněji a jasněji. Mezi stále obnaženějšími větvemi zřetelněji a zřetelněji prosvítá Saito. Až to všechno opadá, možná si i budu moci dovolit nesvítit po celý den!

Byla bych prohloupila, kdybych podzim strávila jenom pobíháním po Kjótu, když mi hned kousek od kampusu leží vyhlášené místo pro pozorování barevného listí.

U vodopádu v Minó už jsem se sice podívat jednou byla, avšak to není argument pro to, proč bych se tam nemohla vypravit ještě jednou. Využila jsem tedy, že v úterý odpadla odpolední výuka a šla zkontrolovat, jestli to tam je na podzim fakt tak hezké, jak se traduje...

Kráčela jsem stejnou cestou, jako při minulé "expedici Tengu". Jiná od nádraží ani nevede. Jenom několikrát jsem provedla pár malých odboček a zacházek, při kterých jsem si mohla užívat klidu a ticha a na chvilku se odstřihnout od mas lidí proudících k vodopádu či zpátky. Toho dne bylo úterý, tak jsem čekala, že moc souputníků mít nebudu - avšak krutě jsem se zmýlila. Navíc to trochu vypadalo jako školní výlet, neboť mnoho studentů z programu Maple se rozhodlo využít volného odpoledne totožným způsobem.
Nyní však bylo dosti zdlouhavých povídání, přichází ta zajímavější část článku.

Místní specialita: momidži tempura. Nakládané mladé javorové listy osmažené ve sladkém křupavém těstíčku.

Kanál s obrázkem javorových listů zapadaný javorovými listy mě tak nějak zvláštně dojal...

Tři moudré opice

Buddhovy šlépěje

Uvnitř svatyně se spící kočkou visely řetězce senbazuru - tisíc origami jeřábů.

Opršelé omikudži

Zde jsem prošla tunelem a ocitla se nikoli ve sněhové zemi, ale na cestičce, kde nebyl žádný další člověk kromě mě.

Vedla kamsi do neznáma...

Pak jsem však našla rozcestí, které mě ujistilo v temné předtuše, že cesta vede někam daleko pryč od Minó a k vodopádu bych už se nedostala, a tak jsem se raději obrátila na podpatku a šla zpět.

Za tunelem opět panovalo lidské hemžení.

Zanedlouho jsem pak dorazila do cíle.

Avšak smutné bylo, že zrovna ten javor, který přetíná pohled na vodopád, červený nebyl.

I tak tam však bylo nádherně.

Kudlanky ještě nespí.

Půvabná císařská jiřina - jak jsem vyposlechla z vyprávění nadšeného dědečka, který korzoval kolem, všem kolemjdoucím ji ukazoval a tvrdil, že příroda se zbláznila, protože tahle kytka má prý kvést na jaře. Avšak to se trochu zmýlil, tato květina má naprosto správně vykvétat na podzim.

Listí válící se na zemi bylo zbarvené do nádherných odstínů. Avšak že můj fotoaparát rád zkresluje, tato fotka jejich krásu úplně nevystihuje.

Ani tato fotka. Představte si něco mezi tím :-)

Vydala jsem se i do tenguovské svatyně. Na tomto plácku se před měsícem tísnila hromada lidí, mezi nimi pobíhali tenguové a na verandě stál buben a tančil se šišimai. Dnes mi dělalo společnost jen pár dalších výletníků a barevné listí.