První listopadovou sobotu jsem strávila svědomitou přípravou na budoucí kariéru té nejlepší ženy v domácnosti na plný úvazek. Luxovala jsem, utírala prach, poctivě pokořovala kopu domácích úkolů - a celý tento úspěšný den slavnostně završila večerní dvouhodinovou kulinářskou seancí. Kolejní chodbou se linul Dvořák, nerezová mísa se pomalu plnila nastrouhanými bramborami, až sladký soprán svaté Ludmily přerušilo prskání rozpáleného oleje a v kuchyňce se zhmotnila hromada bramboráků.
Hned poté mě vystřídala u sporáku Tchien Čchi, která pro změnu vyčarovala kopec čínské zelenino-houbovo-vajíčkové směsi.
Dozajista správně tušíte, že to není náhoda, že jsme se toho dne obě rozhodly vařit své národní pokrmy ve větším množství, než jsme samy byly schopny sníst.
Druhý den ráno jsme se za mírného deštíku vydaly obtěžkány krabicemi a krabičkami na vlak a odjely do Takacuki, kde se toho dne konala Kusukusu párty.
Stále nepřicházela. Rozbolelo mě břicho i hlava - ocitla jsem se opět v ohromném stresu. Co když jsem zase popletla nádraží? Co když to tentokrát bylo domluveno na JR a ne na Hankjú? Vždyť nádraží JR je místu konání výrazně blíž, tak by nebylo divu, kdyby byl sraz tam. Už už jsem málem začala panikařit, když jsem chvála bohu opožděnou trojici naštěstí zahlédla, značně si oddechla a vyrazila do nepřehledných uliček města Takacuki.
Párty se konala ve vysoké moderní budově přímo vedle nádraží JR. Vyjeli jsme výtahem do sedmého patra a už z dálky slyšeli ohromný hluk způsobený velkým množstvím přes sebe mluvících lidí. Trochu jsem byla šokovaná - čekala jsem, že akce bude mnohem komornější. Když jsem však vstoupila do místnosti, má očekávání byla definitivně rozprášena - v sále se pohybovalo a konverzovalo alespoň sedmdesát lidí.
No do háje. To jsem měla vědět a nadělat těch bramboráčků ještě víc! napadlo mě okamžitě. A že jsem do tašky přibalila i jednu krabici karlovarských lázeňských oplatek, vyčítala jsem si i to, že jsem nevzala krabice dvě. Pak jsem ale nad tím mávla rukou. Když je tu tolik lidí, bude tu tím pádem i spousta jiného jídla a stejně nebude fyzicky možné ochutnat úplně všechno.
Opatřila jsem bramboráčky cedulkou "Buranboráku - poteto pankéki", oplatky improvizovaným doslovným překladem "Onsen senbei", k obojímu připsala, že jde o česká jídla, a odevzdala pochutiny do péče organizátorů.
Nastalo všeobecné družení a jen málokdo si všiml, že v přední části sálu probíhá velmi podivuhodný program - jakési společné tanečky, které mě duševně vrátily do dětských let, když jsme ve školce cvičili na Holky z naší školky. I hudba byla značně dětsky vyznívající - usuzuji, že to skutečně byla pohybová cvičení určená pro děti předškolního věku. Nicméně zapojila jsem se, roztahovala paže, dělala z rukou křidýlka, tleskala do rytmu... a trochu rozpačitě sledovala, jak předcvičující babičky více než polovina sálu okázale ignoruje.
Poté přišel čas na tichou poštu. Byly vytvořeny tři týmy asi o patnácti lidech, ty se uskupily do dlouhých zástupů a - však to znáte. Japonská tichá pošta se od české neliší.
Avšak i tento bod programu probíhal značně podivně. Žlutý tým byl jediný, který dodržoval pravidla a jeho členové si skutečně jeden po druhém předávali sdělení. Avšak modrý i můj červený tým si pravidla značně ztřeštěným způsobem přizpůsobil - první článek řetězce si kolem sebe sezval asi polovinu týmu, a jim posílanou větu hromadně řekl, a asi padesátkrát ji zopakoval. Poté tato skupinka větu asi stopadesátkrát zopakovala druhé polovině týmu (nebo spíš, někdo to přeříkal a zbytek horlivě přikyvoval) a zástupce této skupiny pak větu nahlas hrdě přednesl. Smysl hry tak kompletně vyzněl do ztracena - ale hlavně, že bylo sdělení zachováno ve své původní dokonalé podobě!
Do toho všeho ještě nehrající zbytek účastníků párty nadále pokračoval v dělání rachotu, takže nic nebylo slyšet, a žlutý tým, ač jako jediný postupoval jeden po druhém, byl paradoxně pokaždé nejrychleji hotový a sdělení předával v úplně stejné kvalitě, jako ostatní dva týmy.
Začala jsem mít pocit, že se účastním něčeho skutečně bizarního. A zároveň nesmírně japonského.
Když skončila tichá pošta, konečně přišlo na řadu jídlo. Organizátoři rozmístili stoly a na ně pochutiny s cedulkami s názvy a geografickými původy. Zatímco probíhala tato škatulata, seznámila jsem se s Indonésankou Nunki, která se do Japonska čerstvě přivdala a v Kusukusu se stejně jako většina ostatních přítomných cizinců doučovala japonštinu.
Na stolech se zjevily hromady jídla. Japonská kuchyně samozřejmě byla nejčetnější a reprezentovalo ji povětšinou suši, karaage (kuřecí maso smažené v těstíčku), tenpura (různé věci obalované v těstíčku), ale třeba i maččové muffiny. S radostí jsem se nejprve ze všeho natáhla po jednom inarizuši - rýžové hrudce zabalené v kapsičce z tófu - neboť mám pro ně slabost a je to již tak dávno, co jsem je naposledy jedla, a už už jsem se natahovala po lahodně vypadajícím nigirizuši s červeňoučkým kusem syrového tuňáka - ale Nunki ke mně přiběhla a nadšeně mě odvlekla k zelenině přelité ostrou arašídovou omáčkou.
"Anna-san! Tohle je indonéská kuchyně! Ochutnejte!"
A tak jsem ochutnala a bylo to moc dobré. Nunki mě pak táhla od jednoho indonéského jídla k druhému a pokaždé s ohromným nadšením sledovala, jak ochutnávám. Lákavé suši mezitím zmizelo. Trochu mě to zamrzelo, fakt jsem na něj měla chuť - ale zato jsem aspoň ochutnala indonéská jídla, což se člověku tak často nepodaří. Škoda, že jsem zapomněla jejich názvy.
Po lázeňských oplatkách i bramborácích se jen zaprášilo. Poměrně mnoho osob za mnou přišlo s velmi lítostivým výrazem řkouce, že je hrozně mrzí, že to či ono či obojí nestihli ochutnat. Z lidí, kteří snědli oplatky, jsem nepotkala nikoho, takže netuším, jak komu chutnaly, avšak bramboráky velmi uspěly. Dvě babičky se mě ptaly na recept a při té příležitosti jsem si s nimi a několika dědečky dobře popovídala.
Do toho všeho jedna organizátorka vzala mikrofon a požádala nás, abychom jí během jídla věnovali trochu pozornosti. Následně pronesla oznámení týkající se březnové soutěže v přednesu pořádané Kusukusu. Myslím si, že ji poslouchalo tak deset lidí nanejvýš.
Při náhodném rozhovoru s panem Kinugawou a jiným dědečkem jsem byla tázána, zda se zúčastním oné přednesové soutěže.
"Nóóó... popravdě řečeno, já vystupování před lidma moc nemám ráda..." začala jsem a očekávala, že bude následovat přemlouvání, které skončí mou kapitulací a přihláškou do soutěže, avšak místo toho přišel dotaz:
"A co zpěv?"
"Jó, zpěvu se nebojím."
"Výborně, tak nám na soutěži zazpíváte nějakou japonskou písničku."
A hned mou účast vzali jako naprosto definitivní věc. Následně odešli a radostně sdělovali každému poblíž stojícímu organizátoru "Anna-san nám v březnu zazpívá!" Trochu mě z jejich nadšení polil studený pot, ale jsem motivovaná příslibem zapůjčení kimona. Alespoň neporuším tradici - v Praze jsem dlouhá léta zpívávala na soutěži v japonském přednesu Nihongo benron taikai - ale tam jsem měla za zády piáno a po boku dalších deset lidí!
Když se vše snědlo, následovaly další tanečky, tentokrát hadovitě-kruhový tanec "Takacuki ondo", do nějž se zapojila již přibližně polovina sálu, čtvrtina s pobavením tanečníky sledovala - a čtvrtina samozřejmě pokračovala v hlučení. Po doznění melodie pak byla párty oficiálně prohlášená za ukončenou a má hostitelská rodina, pan Kinugawa, několik dalších Japonců a zahraničních studentů, Tchien Čchi a já jsme se odebrali na kafe, kde pokračovalo seznamování, organizování vánoční párty - na kterou jsem pro změnu byla přemluvena ke hře na zobcovku - a dalších akcí. Po vypití příjemně zahřívacího šálku jsme pak rozpustili i toto setkání - a my s Tchien Čchi se vydaly nikoliv nazpátek do Minó - ale do kjótského Gionu.
Ač měl víkend strávený ve stylu studentky v domácnosti něco do sebe, měla jsem pocit, že pokud nezažiji něco fakt pořádného, budu toho nadosmrti litovat. Párty v Takacuki jsem tehdy za dostatečně pořádnou nepovažovala, ač jsem se se, jak vidno, nakonec zmýlila - a tak, když se mi po dosmažení posledního bramboráku Adámek po chatu svěřil s plánem zajít na Gion odori, rozhodla jsem se, že do toho půjdu taky, a to i přes poměrně drsnou cenu lístků. Když jsem potom o svých plánech informovala Tchien Čchi, ta se okamžitě zatoužila připojit, a tak jsme se do divadla vypravili všichni tři.
Gion odori je taneční vystoupení gionských gejš. Koná se každý podzim a představení běží dvakrát denně od prvního do desátého listopadu. Měly jsme s Tchien Čchi trochu strach, že budou vyprodané lístky, avšak šikovný Adámek všechno zařídil a lístky sehnal - a to do první řady, jiné již stejně volné nebyly. Přemýšleli jsme, zda první řada u takovéhoto představení je spíš výhoda nebo naopak neuvidíme nic.
Vystoupily jsme na nádraží Kawaramači, a že jsme měly trochu zpoždění, rychle jsme se proplétaly davy na ulici Šidžó až ke svatyni Jasaka, kde jsme našly Adama, a společně jsme zapadli do divadla, které stojí jen kousek od svatyně.
Trochu jsem si připadala jako doma, když jsem chodívala na opery a balety do Státní opery, snad i proto, že mi po pravici seděl občasný koncertní parťák. Sál byl o dost menší a stejně tak o dost méně zdobený. Usoudila jsem, že první řada by vůbec nemusela být špatné místo. A také, že nebyla.
Když se zhaslo, do sálu vstoupily dvě gejši v elegantních, ale zároveň velmi jásavých kimonech, bíle nalíčené s proužky nenabílené kůže na šíji a s bohatě zdobenými vlasy, či spíše, parukami. Obě navíc měly límce spodních rouch vzadu červené, jedna dokonce i vepředu, tudíž jsem usoudila, že to jsou učednice maiko. Obě švitořily sladkými hlásky napůl k sobě, napůl k hostům, procházely se mezi řadami, vzápětí se pak na druhé straně sálu objevily další dvě.
Po chvíli roztomilého štěbetání a vítání hostů maiko zmizely a nenápadný boční balkón, který byl dosud zakrytý závěsem, se odhalil a rozsvítil - stály na něm zpěvačky a hráčky na drnkací nástroj šamisen. Ze zákulisí se pak ozvaly zvuky flétny, bubínků a bubnů, opona se zvedla a na scénu postupně nastoupily v průvodu všechny toho večera vystupující gejši převlečené do svých kostýmů. Když pak odešly, přišlo na řadu první číslo, dvě gejši oděné do oranžově-zlatavých kostýmů a zářivě rudých paruk představující legendární stvoření zvaná "šódžó", která mimo jiné milují sake. Poté, co si tanečnice mohutně přihnuly z pohárků na sake velkých jako mísa na salát (samozřejmě, že jen jako), jejich tanec se stával rozdováděnější a rozdováděnější, až najednou skončil, scéna se změnila a z propadla se vynořila dlouhovláska s vysokou čapkou. Neměla sice bubínek, ale stejně jako na džidai macuri mi hned došlo, že jde opět o Šizuku Gozen, milenku Minamoto no Jošicuneho. Její tanec byl tklivý - ale zároveň trochu chladný. Gejša, která tančila Šizuku Gozen, mi nevím proč přišla nějaká zvláštně odtažitá.
Poté, co Šizuka na konci svého vystoupení zmizela v propadle, na scénu v klapavých dřevácích vkráčela gejša představující Benkeie, bojového mnicha v Jošicuneho službách. Její tanec mě zaujal - byl skutečně velmi mužný, akční a napínavý - a na rozdíl od předchozích vystupujících, které po celou dobu měly neměnný kamenný výraz, tato gejša s tím, jak její vystoupení gradovalo, více a více měnila mimiku v obličeji.
Po Benkeiovi se objevili heianští básníci - legendární milovník Ariwara no Narihira a Ono no Komači, proslulá kráska. Jejich tanec mi silně připomněl jednu část z renesanční komedie L'Amfiparnaso od Orazzia Vecchiho (kterou znám v pěveckém a hereckém podání souborů Victoria Ensemble a En Garde). V jedné z počátečních scén tohoto dílka sbor zpívá posmutnělý madrigal o lásce, zatímco milenci Lelio a Nisa pantomimicky předvádí svou zápletku a vztah. Jsou si v tanci trochu blízcí, ale spíše zvláštně křehce odtažití. Byla jsem upřímně překvapená, jak moc silně se tomuto výjevu podobala scéna s Narihirou a Komači. Ač tito dva prožívali trochu jiné emoce než Lelio a Nisa, úplně stejně kolem sebe "kroužili", až ona odešla a zanechala jej v osamění. A stejně jako v renesanční Itálii i zde byl příběh verbálně vyprávěn sborem v pozadí. Že naleznu na dvou koncích světa tak blizoučce podobné věci, jsem skutečně nečekala.
Pátý tanec byl nesmírně elegantní. Z Heianu jsme se přesunuli do období Edo, do zábavní čtvrti Jošiwara, kde věhlasná kurtizána provázená dvěma níže postavenými tančila v bílém letním rouchu. Elitní kurtizánu představovala od pohledu již mírně starší gejša - avšak o to více byla radost pohledět na její ladné a velice důstojné pohyby, podobně, jako když sledujete zkušenou sedmadvacetiletou krasobruslařku a čtrnáctileté zázračné dítě, které překypuje nezkrotnou energií a talentem, ale chybí mu právě ona určitá klidná vyspělá elegance, kterou jsem právě u "starších" krasobruslařek vždycky nesmírně obdivovala.
Následovalo opět emotivní drama - bláznivě zamilovaná mladá edská dívka zapálila svůj vlastní dům - což se přiznám, že bych z tance nepoznala nebýt programu a obrázku požární věže na pozadí scény - a nakonec sama začne zvonit na požární zvon.
Poté přišel ještě jeden tanec a jedno vystoupení maiko, a nakonec se na scéně objevily všechny gejši převlečené do černých kimon a zatančily velice působivý závěrečný tanec. V jednom okamžiku pak ze záňadří vytáhly každá jeden záhadný balíček a začaly je házet do diváctva. Toho dne jsem měla veliké štěstí, jeden mi přistál přímo do klína. Bylo to téměř osudové - viděla jsem jako ve zpomaleném filmu, jak se ke mně přibližuje, jen jsem ruce složila do pohárku a balíček přistál přímo do nich. Hádala jsem, že to bude tenugui, ručníko-šátko-suvenýrověc.
Abych jenom nevyprávěla bez dokumentace, zde připojuji pět let staré video z Youtube zachycující přibližně totéž, co jsme viděli i my, a to konkrétně tanec maiko a společný závěr (ten začíná od 3:30).
Párty se konala ve vysoké moderní budově přímo vedle nádraží JR. Vyjeli jsme výtahem do sedmého patra a už z dálky slyšeli ohromný hluk způsobený velkým množstvím přes sebe mluvících lidí. Trochu jsem byla šokovaná - čekala jsem, že akce bude mnohem komornější. Když jsem však vstoupila do místnosti, má očekávání byla definitivně rozprášena - v sále se pohybovalo a konverzovalo alespoň sedmdesát lidí.
No do háje. To jsem měla vědět a nadělat těch bramboráčků ještě víc! napadlo mě okamžitě. A že jsem do tašky přibalila i jednu krabici karlovarských lázeňských oplatek, vyčítala jsem si i to, že jsem nevzala krabice dvě. Pak jsem ale nad tím mávla rukou. Když je tu tolik lidí, bude tu tím pádem i spousta jiného jídla a stejně nebude fyzicky možné ochutnat úplně všechno.
Opatřila jsem bramboráčky cedulkou "Buranboráku - poteto pankéki", oplatky improvizovaným doslovným překladem "Onsen senbei", k obojímu připsala, že jde o česká jídla, a odevzdala pochutiny do péče organizátorů.
Nastalo všeobecné družení a jen málokdo si všiml, že v přední části sálu probíhá velmi podivuhodný program - jakési společné tanečky, které mě duševně vrátily do dětských let, když jsme ve školce cvičili na Holky z naší školky. I hudba byla značně dětsky vyznívající - usuzuji, že to skutečně byla pohybová cvičení určená pro děti předškolního věku. Nicméně zapojila jsem se, roztahovala paže, dělala z rukou křidýlka, tleskala do rytmu... a trochu rozpačitě sledovala, jak předcvičující babičky více než polovina sálu okázale ignoruje.
Poté přišel čas na tichou poštu. Byly vytvořeny tři týmy asi o patnácti lidech, ty se uskupily do dlouhých zástupů a - však to znáte. Japonská tichá pošta se od české neliší.
Avšak i tento bod programu probíhal značně podivně. Žlutý tým byl jediný, který dodržoval pravidla a jeho členové si skutečně jeden po druhém předávali sdělení. Avšak modrý i můj červený tým si pravidla značně ztřeštěným způsobem přizpůsobil - první článek řetězce si kolem sebe sezval asi polovinu týmu, a jim posílanou větu hromadně řekl, a asi padesátkrát ji zopakoval. Poté tato skupinka větu asi stopadesátkrát zopakovala druhé polovině týmu (nebo spíš, někdo to přeříkal a zbytek horlivě přikyvoval) a zástupce této skupiny pak větu nahlas hrdě přednesl. Smysl hry tak kompletně vyzněl do ztracena - ale hlavně, že bylo sdělení zachováno ve své původní dokonalé podobě!
Do toho všeho ještě nehrající zbytek účastníků párty nadále pokračoval v dělání rachotu, takže nic nebylo slyšet, a žlutý tým, ač jako jediný postupoval jeden po druhém, byl paradoxně pokaždé nejrychleji hotový a sdělení předával v úplně stejné kvalitě, jako ostatní dva týmy.
Začala jsem mít pocit, že se účastním něčeho skutečně bizarního. A zároveň nesmírně japonského.
Když skončila tichá pošta, konečně přišlo na řadu jídlo. Organizátoři rozmístili stoly a na ně pochutiny s cedulkami s názvy a geografickými původy. Zatímco probíhala tato škatulata, seznámila jsem se s Indonésankou Nunki, která se do Japonska čerstvě přivdala a v Kusukusu se stejně jako většina ostatních přítomných cizinců doučovala japonštinu.
Na stolech se zjevily hromady jídla. Japonská kuchyně samozřejmě byla nejčetnější a reprezentovalo ji povětšinou suši, karaage (kuřecí maso smažené v těstíčku), tenpura (různé věci obalované v těstíčku), ale třeba i maččové muffiny. S radostí jsem se nejprve ze všeho natáhla po jednom inarizuši - rýžové hrudce zabalené v kapsičce z tófu - neboť mám pro ně slabost a je to již tak dávno, co jsem je naposledy jedla, a už už jsem se natahovala po lahodně vypadajícím nigirizuši s červeňoučkým kusem syrového tuňáka - ale Nunki ke mně přiběhla a nadšeně mě odvlekla k zelenině přelité ostrou arašídovou omáčkou.
"Anna-san! Tohle je indonéská kuchyně! Ochutnejte!"
A tak jsem ochutnala a bylo to moc dobré. Nunki mě pak táhla od jednoho indonéského jídla k druhému a pokaždé s ohromným nadšením sledovala, jak ochutnávám. Lákavé suši mezitím zmizelo. Trochu mě to zamrzelo, fakt jsem na něj měla chuť - ale zato jsem aspoň ochutnala indonéská jídla, což se člověku tak často nepodaří. Škoda, že jsem zapomněla jejich názvy.
Po lázeňských oplatkách i bramborácích se jen zaprášilo. Poměrně mnoho osob za mnou přišlo s velmi lítostivým výrazem řkouce, že je hrozně mrzí, že to či ono či obojí nestihli ochutnat. Z lidí, kteří snědli oplatky, jsem nepotkala nikoho, takže netuším, jak komu chutnaly, avšak bramboráky velmi uspěly. Dvě babičky se mě ptaly na recept a při té příležitosti jsem si s nimi a několika dědečky dobře popovídala.
Do toho všeho jedna organizátorka vzala mikrofon a požádala nás, abychom jí během jídla věnovali trochu pozornosti. Následně pronesla oznámení týkající se březnové soutěže v přednesu pořádané Kusukusu. Myslím si, že ji poslouchalo tak deset lidí nanejvýš.
Při náhodném rozhovoru s panem Kinugawou a jiným dědečkem jsem byla tázána, zda se zúčastním oné přednesové soutěže.
"Nóóó... popravdě řečeno, já vystupování před lidma moc nemám ráda..." začala jsem a očekávala, že bude následovat přemlouvání, které skončí mou kapitulací a přihláškou do soutěže, avšak místo toho přišel dotaz:
"A co zpěv?"
"Jó, zpěvu se nebojím."
"Výborně, tak nám na soutěži zazpíváte nějakou japonskou písničku."
A hned mou účast vzali jako naprosto definitivní věc. Následně odešli a radostně sdělovali každému poblíž stojícímu organizátoru "Anna-san nám v březnu zazpívá!" Trochu mě z jejich nadšení polil studený pot, ale jsem motivovaná příslibem zapůjčení kimona. Alespoň neporuším tradici - v Praze jsem dlouhá léta zpívávala na soutěži v japonském přednesu Nihongo benron taikai - ale tam jsem měla za zády piáno a po boku dalších deset lidí!
Když se vše snědlo, následovaly další tanečky, tentokrát hadovitě-kruhový tanec "Takacuki ondo", do nějž se zapojila již přibližně polovina sálu, čtvrtina s pobavením tanečníky sledovala - a čtvrtina samozřejmě pokračovala v hlučení. Po doznění melodie pak byla párty oficiálně prohlášená za ukončenou a má hostitelská rodina, pan Kinugawa, několik dalších Japonců a zahraničních studentů, Tchien Čchi a já jsme se odebrali na kafe, kde pokračovalo seznamování, organizování vánoční párty - na kterou jsem pro změnu byla přemluvena ke hře na zobcovku - a dalších akcí. Po vypití příjemně zahřívacího šálku jsme pak rozpustili i toto setkání - a my s Tchien Čchi se vydaly nikoliv nazpátek do Minó - ale do kjótského Gionu.
Ač měl víkend strávený ve stylu studentky v domácnosti něco do sebe, měla jsem pocit, že pokud nezažiji něco fakt pořádného, budu toho nadosmrti litovat. Párty v Takacuki jsem tehdy za dostatečně pořádnou nepovažovala, ač jsem se se, jak vidno, nakonec zmýlila - a tak, když se mi po dosmažení posledního bramboráku Adámek po chatu svěřil s plánem zajít na Gion odori, rozhodla jsem se, že do toho půjdu taky, a to i přes poměrně drsnou cenu lístků. Když jsem potom o svých plánech informovala Tchien Čchi, ta se okamžitě zatoužila připojit, a tak jsme se do divadla vypravili všichni tři.
Gion odori je taneční vystoupení gionských gejš. Koná se každý podzim a představení běží dvakrát denně od prvního do desátého listopadu. Měly jsme s Tchien Čchi trochu strach, že budou vyprodané lístky, avšak šikovný Adámek všechno zařídil a lístky sehnal - a to do první řady, jiné již stejně volné nebyly. Přemýšleli jsme, zda první řada u takovéhoto představení je spíš výhoda nebo naopak neuvidíme nic.
Vystoupily jsme na nádraží Kawaramači, a že jsme měly trochu zpoždění, rychle jsme se proplétaly davy na ulici Šidžó až ke svatyni Jasaka, kde jsme našly Adama, a společně jsme zapadli do divadla, které stojí jen kousek od svatyně.
 |
| Foto od Tchien Čchi. Připadá mi, že s Adamem vypadáme jako dvojčata. :-) |
Trochu jsem si připadala jako doma, když jsem chodívala na opery a balety do Státní opery, snad i proto, že mi po pravici seděl občasný koncertní parťák. Sál byl o dost menší a stejně tak o dost méně zdobený. Usoudila jsem, že první řada by vůbec nemusela být špatné místo. A také, že nebyla.
Když se zhaslo, do sálu vstoupily dvě gejši v elegantních, ale zároveň velmi jásavých kimonech, bíle nalíčené s proužky nenabílené kůže na šíji a s bohatě zdobenými vlasy, či spíše, parukami. Obě navíc měly límce spodních rouch vzadu červené, jedna dokonce i vepředu, tudíž jsem usoudila, že to jsou učednice maiko. Obě švitořily sladkými hlásky napůl k sobě, napůl k hostům, procházely se mezi řadami, vzápětí se pak na druhé straně sálu objevily další dvě.
Po chvíli roztomilého štěbetání a vítání hostů maiko zmizely a nenápadný boční balkón, který byl dosud zakrytý závěsem, se odhalil a rozsvítil - stály na něm zpěvačky a hráčky na drnkací nástroj šamisen. Ze zákulisí se pak ozvaly zvuky flétny, bubínků a bubnů, opona se zvedla a na scénu postupně nastoupily v průvodu všechny toho večera vystupující gejši převlečené do svých kostýmů. Když pak odešly, přišlo na řadu první číslo, dvě gejši oděné do oranžově-zlatavých kostýmů a zářivě rudých paruk představující legendární stvoření zvaná "šódžó", která mimo jiné milují sake. Poté, co si tanečnice mohutně přihnuly z pohárků na sake velkých jako mísa na salát (samozřejmě, že jen jako), jejich tanec se stával rozdováděnější a rozdováděnější, až najednou skončil, scéna se změnila a z propadla se vynořila dlouhovláska s vysokou čapkou. Neměla sice bubínek, ale stejně jako na džidai macuri mi hned došlo, že jde opět o Šizuku Gozen, milenku Minamoto no Jošicuneho. Její tanec byl tklivý - ale zároveň trochu chladný. Gejša, která tančila Šizuku Gozen, mi nevím proč přišla nějaká zvláštně odtažitá.
Poté, co Šizuka na konci svého vystoupení zmizela v propadle, na scénu v klapavých dřevácích vkráčela gejša představující Benkeie, bojového mnicha v Jošicuneho službách. Její tanec mě zaujal - byl skutečně velmi mužný, akční a napínavý - a na rozdíl od předchozích vystupujících, které po celou dobu měly neměnný kamenný výraz, tato gejša s tím, jak její vystoupení gradovalo, více a více měnila mimiku v obličeji.
Po Benkeiovi se objevili heianští básníci - legendární milovník Ariwara no Narihira a Ono no Komači, proslulá kráska. Jejich tanec mi silně připomněl jednu část z renesanční komedie L'Amfiparnaso od Orazzia Vecchiho (kterou znám v pěveckém a hereckém podání souborů Victoria Ensemble a En Garde). V jedné z počátečních scén tohoto dílka sbor zpívá posmutnělý madrigal o lásce, zatímco milenci Lelio a Nisa pantomimicky předvádí svou zápletku a vztah. Jsou si v tanci trochu blízcí, ale spíše zvláštně křehce odtažití. Byla jsem upřímně překvapená, jak moc silně se tomuto výjevu podobala scéna s Narihirou a Komači. Ač tito dva prožívali trochu jiné emoce než Lelio a Nisa, úplně stejně kolem sebe "kroužili", až ona odešla a zanechala jej v osamění. A stejně jako v renesanční Itálii i zde byl příběh verbálně vyprávěn sborem v pozadí. Že naleznu na dvou koncích světa tak blizoučce podobné věci, jsem skutečně nečekala.
Pátý tanec byl nesmírně elegantní. Z Heianu jsme se přesunuli do období Edo, do zábavní čtvrti Jošiwara, kde věhlasná kurtizána provázená dvěma níže postavenými tančila v bílém letním rouchu. Elitní kurtizánu představovala od pohledu již mírně starší gejša - avšak o to více byla radost pohledět na její ladné a velice důstojné pohyby, podobně, jako když sledujete zkušenou sedmadvacetiletou krasobruslařku a čtrnáctileté zázračné dítě, které překypuje nezkrotnou energií a talentem, ale chybí mu právě ona určitá klidná vyspělá elegance, kterou jsem právě u "starších" krasobruslařek vždycky nesmírně obdivovala.
Následovalo opět emotivní drama - bláznivě zamilovaná mladá edská dívka zapálila svůj vlastní dům - což se přiznám, že bych z tance nepoznala nebýt programu a obrázku požární věže na pozadí scény - a nakonec sama začne zvonit na požární zvon.
Poté přišel ještě jeden tanec a jedno vystoupení maiko, a nakonec se na scéně objevily všechny gejši převlečené do černých kimon a zatančily velice působivý závěrečný tanec. V jednom okamžiku pak ze záňadří vytáhly každá jeden záhadný balíček a začaly je házet do diváctva. Toho dne jsem měla veliké štěstí, jeden mi přistál přímo do klína. Bylo to téměř osudové - viděla jsem jako ve zpomaleném filmu, jak se ke mně přibližuje, jen jsem ruce složila do pohárku a balíček přistál přímo do nich. Hádala jsem, že to bude tenugui, ručníko-šátko-suvenýrověc.
 |
| Uzlíček jsem rozbalila až doma. Nechtělo se mi do toho, byl tak pěkný. |
 |
| Objevil se vzorek a nápis "Gion odori" |
 |
| Nyní zdobí šatník. Škoda, že jej nemám jak vyžehlit. |
Abych jenom nevyprávěla bez dokumentace, zde připojuji pět let staré video z Youtube zachycující přibližně totéž, co jsme viděli i my, a to konkrétně tanec maiko a společný závěr (ten začíná od 3:30).
Naplněni zážitkem jsme se jen neradi vraceli do reality nesplněných školních povinností. Kráčeli jsme zpátky k nádraží, a nechali se zlákat na jednu špejli miso dango, rýžových kuliček přelitých sladko-slanou omáčkou z pasty miso. Byly nádherně nadýchané a skutečně výtečné - príma tečka za krásným kjótským večerem.
 |
| Tchien Čchi, Adam a miso dango |
Pak už nás jen klasicky čekalo kodrcání domů a v mém případě natěšenost na další víkend, který opět slibuje objevování neznámých míst, zábavu s milými známými - a učení na velký test ze znaků...
Nemělo by to být spíš "Buramboráku"? Skvělá zábava, škoda že nemáš i video s tanečky na párty. :-) Díky!
OdpovědětVymazatMoru ん "n" lze psát v latince i jako M - já však dávám přednost N :-) Akorát slovo "kombini" tak nějak ze zlozvyku píšu s M, což je ode mě asi poněkud neprofesionální, jako správný a příkladný student japanistiky bych měla mít transkripci jednotnou.
Vymazat