Jiná o chrámech v Minó

Člověk by čekal, že po sedmi týdnech v Japonsku už mírně ochladne, avšak stále se tak ještě nestalo. Jakési vnitřní nutkání mě neustále pohání k tomu, abych co nejvíce chodila ven a vyplňovala bílá místa na vnitřní mapě. Snad je to podvědomá potřeba zkoumat nové teritorium. Když chci někde být doma, potřebuji v okolí znát každý strom, a když mám někde přežívat rok, chci tomu místu říkat doma.

Tento článek se bude týkat právě takovýchto toulek, konkrétně dvou. Na jednu jsem se vydala sama druhý den po výletě na džidai macuri s hlasivkami a nosem na maděru, ale příliš rozjívená, než abych dokázala v poklidu strávit den zachumlaná do deky. Druhá toulka proběhla ve společnosti Jany a naším cílem byl věhlasný chrám Kacuódži schovaný v horách nad městečkem.

～～～

Ven jsem původně vyrazila čistě účelově. Potřebovala jsem nakoupit a už se mi okoukal sortiment v supermarketu na Saito-niši, rozhodla jsem se tedy vyrazit do jiného dole v Minó. Když jsem se však dostala na hlavní ulici, přemohla mě chuť se trochu projít, a tak jsem neodbočila k supermarketu, ale šla dál a dál a dál. Chtěla jsem se podívat na chrám Zenpukudži.

Avšak nemohla jsem jej najít. Chvilku jsem se motala sem a tam, až jsem vlezla do jakéhosi místního JZD - a hleďme, správná cesta. Prošla jsem tedy objektem a stoupala výše a výše do kopce, až se konečně objevil hřbitov a za ním chrám.

Série "100 pohledů na kampus" stále ještě neskončila!

V chrámu jsem byla úplně sama.

Další ze sta pohledů na kampus

Jít zpátky do supermarketu po stejné cestě se mi nechtělo, tak jsem zabrousila do okolních ulic a uliček.

Park s tajemnou dírou...

... a hned vedle cedule, kterou určitě pochopí i japonštiny neznalí. Jen jsem polkla a raději šla pryč.

～～～

O dva týdny později jsme vyrazily pěšky do hor hledat Kacuódži. Cesta skrz Minó byla příjemná, avšak pak následovalo dlouhé stoupání po kraji poměrně rušné silnice s divokými serpentinami a hlubokou škarpou po straně. Šly jsme, trochu se vztekaly, a když se pak konečně objevila odbočka na Kacuódži, kde už toho tolik nejezdilo, dost jsme si oddechly.

Kacuódži je chrám se zajímavou historií vzniku. Už někdy v 8. století, když ještě císařové bydleli v Naře, se na tomto místě usadili dva poustevníci. Později zde na popud prince, který byl žákem těchto svatých mužů, vznikl chrám Mirokudži. V devátém století se pak nemocnému císaři Seiwovi znovu vrátilo zdraví právě prý díky modlitbám mnichů z tohoto kláštera. Vděčný císař dal klášteru nové jméno Kacuódži, psáno znaky pro "zvítězit + král + chrám". Že se však mnichům toto jméno zdálo příliš honosné, což by se nebesům nemuselo líbit, rozhodli se vyměnit znak "král" za znak "ocas", který se čte stejně.
Chrám se od té doby stal místem, kam se chodili význační mužové historie modlit za vítězství ve svém počínání, kupříkladu Minamotové či Ašikagové. Dodnes se sem lidé chodívají modlit, aby vítězili ve svých každodenních bitvách - aby pokořili těžkou zkoušku, vyhráli ve sportu, v soutěži či nad nemocí. Není proto divu, že je Kacuódži plný figurek daruma.
Daruma, či v sanskrtu Bódhidharma, byl mnich, který do Číny přinesl zen. Traduje se, že tak moc meditoval v sedě, až mu zakrněly nohy, a že si uřezal oční víčka, aby se mu nemohlo stát, že by při meditaci usnul. Proto figurka vypadá tak, jak vypadá.
Daruma se každopádně stal symbolem vytrvalé píle. Koupíte-li si figurku, má prázdné bílé oči. Přejte si přání a jedno oko mu vyčerněte. Když se vám pak přání splní, dokreslíte i oko druhé.

Nyní však odložme reálie stranou a podívejme se, jak to tam onoho dne vypadalo:

Darumové nás uvítali ještě dříve, než jsme vůbec vstoupily do chrámu.

Tito maličcí darumové nejsou ti klasičtí, kterým se domalovávají oči. Prodává se v nich zasunutá věštba omikudži, kterou si přečtete a necháte, zatímco darumu někam umístíte v chrámu. Ve výsledku je chrámový pozemek těmito maličkými darumy přímo zavalen!

Pestrá brána

Podzim se nám již probouzí do krásy!

A chrámu Kacuódži červené listy skutečně mimořádně sluší!

Rybníček byl plný pestrých kapříků, kteří byli neuvěřitelně žraví, podobně jako narští jelínci.

Tak dobře zapadám do okolí, že jsem si až zpětně uvědomila, že na té fotce vlastně jsem.

Mlha přede mnou, mlha za mnou.

Pokus o zachycení duhy.

Kterak mě Jana na fotce oblékla do pagody.

Kuk!

Když jsme dorazily k hlavní síni, už z dálky jsme cítily vonné tyčinky a slyšely odříkávání súter. Uvnitř zrovna probíhaly obřady.

Využila jsem příležitosti a zazvonila jsem si na zvon. A to pořádně. Třískla jsem do něj, div že všechno to červené listí neopadalo. 

Zpátky jsme to vzaly raději jinudy, a to kolem vodopádu směrem k nádraží. Ušly jsme toho dne přibližně kolem 13 až 14 kilometrů, což už je poměrně slušná procházka. V Kacuódži jsem každopádně určitě nebyla naposledy. Na jaře by také mohl být pěkný, v letáčku slibujou sakury. V létě se prý zase chrám modrá hortenziemi. Jelikož to není daleko, myslím, že si obě tyto krásy s radostí dopřeju.