Podzim na Větrné hůrce

Celý týden jsem žila jen myšlenkami na sobotu. A taky trochu myšlenkami na blížící se test ze dvou set padesáti prašivých znaků, ty mě ale na rozdíl od snění o výletě nikterak nepovznášely. Kvůli testům ze znaků se nejspíše stanu závislákem na kávě, neboť po požití velkého množství tohoto moku se učím přímo zběsile.

Stanu se závislákem na kávě v zemi čaje!

V sobotu ráno jsem každopádně vykročila velmi skotačivým krokem z koleje a za slunečného počasí si to štrádovala na autobus do rytmu Slovanských tanců, na nichž jsem se závislákem stala již od jara. Z jakéhosi důvodu už půl roku toto Dvořákovo dílo za nic na světě nemohu přestat poslouchat. Pokud jej neslyším alespoň jednou týdně, jsem nešťastná, neúplná, neklidná. A právě Slovanské tance se také staly určitým symbolem mých cest do Kjóta - poslouchám je téměř vždy, když jedu autobusem do Ibaraki, pak vlakem do Takacuki, a pak konečně na kjótské hlavní nádraží...

Cílem sobotní výpravy byla Arašijama na západě Kjóta. Účastníci byli potvrzeni tři. Afrovlasý Adam, Muž-žába Matěj a Jakovždycky Já. Kansaidžinové z Karlovky se opět po měsíci sjednotili!

Co vše jsme chtěli vidět v Arašijamě, jsme si nijak dopředu napevno nedomluvili. Věděla jsem, že Adam už tam jednou byl a u Matěje jsem si nebyla jistá, ale spíš jsem tušila, že to tam také zná, tudíž jsem se naplno spolehla na ně, že mě dovedou někam, kde je to pěkné. Sama jsem toužila hlavně po možnosti obdivovat nekonečná množství barevných odstínů javorového listí, po návštěvě slavného bambusového háje, po přechodu mostu Togecukjó - a po spatření místního velmi znepokojivého a tím pádem atraktivního maskota Cukihašiwatari (což je přesmyčka a jiné čtení znaků Togecukjó; musím nicméně říct, že jsem na něj moc štěstí neměla). Zbytkem jsem se chtěla nechat překvapit.

Dojela jsem asi o čtvrt hodiny pozdě, neboť jsem se stala obětí v Japonsku ne až tak obvyklého jevu - vlak měl zpoždění, a tak mi ujel na přestupu v Takacuki rychlík a nezbylo mi než se kodrcat courákem. Do Arašijamy toho dne jelo mnoho cestujících - ale ve finále jich bylo méně, než jsme všichni tři očekávali.

Po tentokrát jen velmi kraťoučké chvilce klasické zmatenosti a paniky se mi povedlo spolužáky šťastně najít a mohli jsme se vydat navštívit chrám Tenrjúdži, náš první cíl. Sluníčko začalo pražit. Kabát skončil v batohu, svetr s vykasanými rukávy - a stejně mi ještě bylo dost teplo. A to jsme v polovině listopadu. Nemyslete si však, že takhle je tu v Japonsku pořád - toho dne bylo skutečně výjimečně krásně, jinak chodím zachumlaná.

Tenrjúdži je zenový chrám., což jsem poznala okamžitě podle architektury (možná si pamatujete na jeden starý článek o Kjótu, kde jsem se o tom zmiňovala). Rozhodli jsme si koupit vstupenku jak do hlavní síně, tak i do zahrady. Stromy jen hrály barvami. Atmosféra byla i přes mnoho návštěvníků úchvatná.

Poznáváte Darumu?

Na tomto krytém můstku se chodilo po tatami, které v kontaktu s lidskou nohou vydávalo pestrou škálu zvuků. (Aneb Annika jako vždycky dělala ostudu.)

Zatím jsem si v Japonsku pořídila málo hororových fotek z krytých mostů...

Veliká tibetská mísa

Po procházce zahradou, při níž jsme obdivné vzdechy prostřídávali občasným hartusením na účet selfie tyčí a podobných nesmyslů, jsme vyšli zadní brankou a vpluli přímo do slavného bambusového háje.

Za hájem jsme našli vilu Ókóči Sansó. Patřila filmovému herci Ókóčimu žijícímu přibližně v první polovině dvacátého století, po němž nese jméno, a je obklopená překrásnou zahradou. A že je v dnešní době přístupná veřejnosti, nenechali jsme si ji ujít. Vstupné bylo poněkud vyšší - avšak stálo za to. Pro mě bylo toto místo zlatým hřebem výletu.

V ceně byl i šálek čaje a drobná sladkůstka. Usadili jsme se před čajovým domkem na stinné místo. Byla to moje první mačča v Japonsku a chutnala tak dobře, že se mi z ní div netočila hlava.

Uvnitř oplatkového kvádříku byl maččový krém.

V zahradě bylo několikero pěkných vyhlídek.

Spousta mechu. Nicméně když se mi tento obraz naskytl, má první reakce byla: "Mačča!!!"

Jak z tušové malby!

V dálce hora Hieizan

V zahradě jsme nebyli zdaleka sami, i tak ale jsme příliš mnoho lidí nepotkávali.

Tato cedulka nás velmi upoutala a poháněni zvědavostí jsme se okamžitě vydali vyhledat místo, ke kterému odkazuje.

Šlo se k němu temnou pěšinkou...

Doesn't it sit down calmly?

Nečekalo nás však žádné násilí ani nemravnosti. Jen tichý, tichoučký domek.

Verze bez lidí ode mě...

... a verze s lidmi od Adámka.

Skutečně zde byl takový klid, že šlo nerušeně poslouchat zpěv ptáků a na chvilku se úplně uvolnit...

Přešli jsme slavný arašijamský most a snědli pozdní oběd. Podobně jako jsem si toho dne dala velmi opožděně v Japonsku poprvé mačču, stejně tak jsem poprvé jedla v restauraci!
Po jídle už se pomalu stmívalo, a tak jsme se vydali ke svatyni Dendengú, kde se uctívá božtstvo ochraňující elektřinu, rádiové vlny a tak podobně.
Ne, fakt jsem si to nevymyslela.
Na takovémto místě jsem si každopádně nemohla odpustit modlitbu za svůj nebohý počítač, kterému Japonsko dává zabrat ještě víc, než mě.

Nacpanost byla o něco lepší než na Karlově mostě díky absenci k ošmatlání lákajících soch.

"Dendengú. Božstvo chránící elektřinu a rádiové vlny."

Vedle se pak nacházel chrám a jiná svatyně, do jejíž prostor jsme také nakoukli.

Vstup na vyhlídku

Strážná kravička

Střecha brány

Když jsme se pak vraceli zpátky bambusovým hájem, byla už téměř úplná tma.

V háji jsme se zastavili v místní svatyňce. Z jejích hlubin se jemně ozývalo gagaku.

Nyní se však zase musím snést na zem a kultivovat se v umění znaků. Až však ten test napíšu a až týden skončí a přijde další víkend, to se zase budou dít věci!