Dámská jízda po klášterech

Půl páté ráno, v prvním patře koleje panuje tma a ticho; možná, že i švábi už spí. Zšeřelou chodbu osvětluje pouze matné zelené světélko značící nouzový východ.

Tu však mystickou atmosféru přeruší pronikavý řev budíku v pokoji číslo 103, a chvíli poté rozespalá a rozčepýřená obyvatelka vychází ven. Uvaří si v kuchyni svůj nezbytný ranní kotel čaje, klepe se zimou a háže do sebe rychlou snídani. Zalézá opět do pokoje a o nějakou dobu později znovu vylézá, učesaná, zachumlaná do teplého kabátu a s batůžkem na zádech.

Ve stejný okamžik z výtahu vystupuje podobně vybavená maďarská sousedka Merci a chvíli na to se zjevuje i Taiwanka Chan Jün a její kamarádka stejné národnosti, která přijela na návštěvu - obě v pletených čepicích. Jsme všechny? Tak vyrážíme! zavelí šeptem Chan Jün jakožto dočasná velitelka expedice a čtveřice okamžitě v tichosti opouští kolej a mizí ve tmě.

V domě opět nastává klid a mír brzkého rána a zbývajících 37 obyvatel nadále nerušeně spí...

Hned začátek naší cesty se vzápětí vyvinul dobrodružněji, než jsme předpokládaly. Brána kampusu byla zamčená. Chan Jün a ostatní evidentně vůbec netušily, že se na noc zamyká, zatímco já jsem myslela, že touto dobou už bude otevřená. Pod vedením velitelky jsme se jaly panikařit, zmateně pobíhat kolem plotu a hledat nejvhodnější místo, kudy přelézt, avšak nakonec jsme usoudily, že nejlepší to stejně bude vzít přes bránu. Jedna po druhé jsme v rychlosti přelezly způsobem, za který by se nemusel stydět ani zkušený nindža (když jsem skrz tu bránu chodívala za dne, vypadala nějak menší...) a pádily na stanici jednokolejky, abychom zde zahájily dlouhou cestu vlakem do prefektury Wakajama.

Vše začalo v říjnu na první hodině náslechu, na níž jsme s Chan Jün sledovaly televizní pořad, ve kterém ukazovali zajímavé turistické cíle, v tomto dílu konkrétně posvátné místo v horách ve Wakajamě - Kójasan, tedy horu Kója. (Avšak nenechte se zmást - ve skutečnosti není žádná konkrétní hora, která by se takto jmenovala, názvem se myslí ona oblast celkově.)
"Ááá, já se chci podívat na Kóju!"
"Já taky!" říkaly jsme si.
A že Chan Jün vyfasovala akční hostitelskou maminku a že si na mě a na Merci vzpomněla, přání se splnilo jak jí, tak i mně.

Na hoře Kója v devátém století mnich Kúkai založil buddhistickou sektu Šingon a po čase zde vyrostl velký komplex klášterů. Stojí zde přirozeně hlavní chrám této školy, tedy chrám Kongóbudži, a také i Kúkaiovo mauzoleum Okunoin. Tedy, vlastně, podle legendy Kúkai neumřel, jen upadl do věčné meditace, tudíž místo slova mauzoleum bych měla raději říci... bydliště?
Kolem Okunoinu se rozkládá pod vysokými stromy v tichu a přítmí ukrytý hřbitov, kde údajně leží pochovány nejrůznější známé osobnosti japonské historie. I to byl náš cíl. Řekla bych, že pro Chan Jün, která je maniakem do historie, to možná byl i hlavní cíl.

Cesta trvala dlouho. Jely jsme nejdříve jednokolejkou, poté metrem, poté rychlíkem a nakonec turistickým vláčkem s vyhlídkou. Kromě nás tří a taiwanské kamarádky se výletu účastnila i hlavní organizátorka, tedy Chan Jünina hostitelská maminka, a její kamarádka, obě to velmi milé ubrebentěné kansaiské tetičky, kteréžto vzápětí poté, co nás našly na ósacké Nanbě, od Chan Jün společně přebraly roli náčelníka.

Zatím bez posledních dvou zmíněných (foto od Ch. J.)

Studium propagačních materiálů (foto od Ch. J.)

Turistický vlak...

... měl sedadla orientovaná tak, aby se pasažéři mohli kochat průhledy do horské krajiny.

Mašinka se kodrcala mezi horami stále výše a výše, a my radostně zíraly do strmých údolí a obdivovaly prudké stráně pokryté zelení, žlutí a červení. "Bude zima, teple se oblečte!" řekla nám Chan Jün dva dny před výletem a všechny jsme ji poslechly a oblékly zimní výstroj - avšak bylo nakonec slunečno a po celý den jsem chodila se svým novým teplým kabátem rozhaleným a s čepicí ukrytou v batohu.

Z vlaku jsme pak přestoupily na lanovku ne nepodobnou pražské petřínské, z ní pak ještě na autobus a pak jsme konečně stanuly přímo před Kongóbudži. Příliš dlouho jsme se v něm však nezdržely, neboť náčelnice usoudily, že nejlepší bude nejprve zajít si ozkoušet meditativní kratochvíli, kterou jsme rovněž vysledovaly z televize na hodině náslechu - tedy opisování súter.

Téměř kompletní sestava před Kongóbudži (od Ch. J.)

Zde jsme prováděly šakjó, tedy opisování súter.

V tiché místnosti připomínající školní učebnu jsme se statečně uvelebily do tradičního japonského sedu seiza, obdržely papír se vzorem, fudepen (hybrid mezi perem a štětcem) a daly se do díla.

Sedět na patách v seize není vůbec jednoduché a až do konce (tedy zhruba hodinu) to nevydržel nikdo z nás. (Od Ch. J.)

Moje příšerně nadrásaná sútra. Třikrát jsem si měnila fudepen a stejně všechny byly napůl vyschlé. A některé znaky v předloze vypadaly ne jako písmo, ale spíš jako známý "rozsypaný čaj". Po mém opisu pak získaly vizáž rozsypaného katto wakame.

Opisovaly jsme Sútru srdce (Hannja šingjó), která mi shodou okolností není úplně neznámá. Před časem jsem od spolužáka z gymnázia obdržela pár japonských suvenýrů a mezi nimi byl i šátek, na němž byla napsána právě tato sútra. Šátek jsem si pověsila přímo k hlavě vedle postele a pokaždé, když se mi ráno nechtělo vstávat, jsem si během lenošení v peřinách s oblibou tuto sútru prohlížela, a že ke znakům bylo připsáno čtení v hiraganě, v duchu jsem si ji i přeříkávala. Tehdy bych se ani nenadála, že ji někdy budu opisovat.
Když jsme dopsaly, sútru jsme si buď mohly nechat nebo ji dát mnichům, aby se za nás pomodlili. Obě japonské paní zanechaly své sútry mnichům, zatímco my - turistky jsme si je raději odnesly domů.

Byl již čas oběda a tak jsme návštěvu Kongóbudži opět odsunuly a vydaly se do Hendžósóinu ochutnat šódžin rjóri, tedy buddhistickou stravu. Součástí buddhismu je myšlenka neubližovat živým tvorům - tudíž je přirozené je ani nejíst. Správná buddhistická krmě je tedy vegetariánská a já jsem na ni byla velmi, velmi zvědavá.

Hendžósóin

Když jsme se uvelebily ke stolku, čekalo nás již předpřipravené sezamové tófu, nakládaná zelenina, sójové (?) lusky a jakási sladká směs s kaki - a přirozeně i šálek čaje.

Brzy se však objevila i rýže, pohankové nudle s houbami, polévka miso plná bylinek, dušená zelenina, "želé" konnjaku, kójadófu (slavný to místní produkt) a řasy konbu, a jako předposlední chod přinesli zeleninu smaženou v těstíčku (tenpura). Nakonec jsme ještě jako dezert dostaly nakrájené jablíčko, které na fotce není, jistě si je však dovedete barvitě představit.

Po pravdě řečeno, za celé ty dva a kus měsíce v Japonsku jsem nikdy nejedla něco tak ukrutně dobrého a myslím si, že jen tak něco tento delikátní oběd nepřekoná. Všechna jídla se chuťově zajímavě doplňovala a množství bylo přesně tak akorát. Obrovský dojem na mě hlavně udělaly velice chutné nudle s houbami a lahodné sezamové tófu, a příjemně mě překvapil i zdánlivě obyčejný závěrečný chod. Nikdy v životě jsem nejedla tak slaďoučké jablko.

Po jídle jsme chtěly jít navštívit Kongóbudži, avšak tentokrát jsem za to, že jsme tam nešly, mohla já, neboť jsem mezi stromy zahlédla zajímavou budovu a vyjádřila přání ji jít obhlédnout.

Pidisvatyňka

Brána do komplexu Dandžó garan

Za stromy vykukuje pagoda Konpon daitó, jež je onou budovou, která upoutala mou pozornost.

Tamonten, jeden ze čtyř nebeských králů

Ve dvanáctém století pagoda shořela po ráně bleskem a hlava mocného rodu Tairů, Taira no Kijomori se rozhodl ji postavit znovu. Když tak učinil, zjevil se mu Kúkai a pochválil jej za to, jak se činí. Na onom místě zjevení pak byla zasazena tato sakura.

Brána i pagoda byly poměrně čerstvě zrekonstruovány.

Kója-kun, místní maskot

Zvonice

Najednou se odkudsi vyřinuli mniši a jednohlasně se modlili a kolotali při tom po celém areálu. Bylo to přirozeně velmi atraktivní pro návštěvníky, tudíž valná část turistů utíkala jako hejno hus za nimi. (Chodili neskutečně rychle.) Prostory se tak dočasně mírně vylidnily.

Náčelnice vyprávěly, že na Kóje rostou vzácné borovice se třemi jehlicemi místo dvou. Zatímco jsme si prohlížely uvnitř bohatě zdobenou pagodu, vydaly se hledat jejich jehličí, které má člověku přinést moudrost a další krásné věci, které jsem již zapomněla. Na následující fotografii je jedna z těchto borovic.
Když jsem se však později vrátila do kampusu, zjistila jsem, že jedna takováto borovice mi straší hned pár metrů od koleje a každý den šlapu po koberečku z jejího opadaného trojhrotého jehličí. Doufám, že její moc je stejně silná jako moc té kójské a že mně i spolužákům zajistí hladký průběh zkouškového období.

Obě kansaiské tetičky každopádně magického jehličí nasbíraly plnou hrst a podělily se i s námi.

Po této odbočce již konečně nastal čas prohlédnout si baštu Šingonu, Kongóbudži.
Chrám byl velký a jedním z jeho nejpřitažlivějších interiérových prvků byly překrásné posuvné dveře, bohatě - a nebo naopak jemně a střídmě - zdobené pestrobarevnými květy či tušovými výjevy z Kúkaiova života na bílém pozadí (a které se všechny nesměly fotit, tudíž mi to zkrátka musíte věřit). Budovy byly obklopeny tichými suchými zahradami a uvnitř jsme měli možnost vidět nejen prostory "reprezentativní", ale i interiéry stylizované do starobylých mnišských kuchyní a prádelen. Ve velkém sále jsme pak byly pohoštěny zeleným čajem a oplatkou.

Ohromný strom

Šťastné a okouzlené jsme pokračovaly v putování směrem k Okunoinu a hřbitovu. Po cestě jsme ochutnaly výborné rýžové kuličky moči plněné fazolovou pastou a zabalené ve velkých listech a zdálo se, že zbytek dne už nic nemůže pokazit... dokud mi nešťastnou náhodou na dláždění z kapsy nevypadl fotoaparát. Párkrát si poskočil, vysunul objektiv... a už jej nikdy nezasunul.
Byl to hrozný pech a nálada se mi převrátila o sto osmdesát stupňů. Hlavou se mi honily černé myšlenky, že z rozbitého aparátu již nevydoluji toho dne pořízené fotky (s čímž problém, jak lze poznat, nakonec nebyl, neboť paměťová karta se nepoškodila), že budu nucena utratit krvavou sumu za nový a celkově jsem se cítila nepříjemně ze ztráty předmětu, který sice neuměl dobře zvěčňovat zelenou a červenou, ale provázel mě na výletech už tolik, tolik let.
Toto jsou poslední fotografie, které jsem s ním pořídila.

Oktagonální pagoda

Po zbytek cesty k hřbitovu a k Okunoinu jsem bezvýsledně křísila fotoaparát. Když jsme dorazily na místo, zastrčila jsem ho však zpátky do kapsy a pokusila se od svých chmur odpoutat a raději si užívat mechem zarostlé prastaré hroby zadumaně snící v podvečerním tichu, a na něž přes den ani paprsek pořádně nezasvítí, neboť jsou ukryté pod vysokými, starými stromy.
To víte, že se mi hnedle ulevilo!

Foto od Ch. J.

Některé hroby vypadaly, že už tam stojí pěknou řádku století. Ty, které údajně pod sebou skrývají ostatky známých historických osobností, měly po svém boku cedulku s číslem pro návštěvníky s audioprůvodcem, tudíž bylo snadné je v té obrovské záplavě odhalit. Nalezli jsme hrob Date Masamuneho, slavného daimjóa z období sjednocování Japonska, Išidy Micunariho, kterýžto prohrál ve velké bitvě u Sekigahary proti tatíčkovi Iejasuovi a vzal si život, proslulého a v článcích mnohokrát zmiňovaného Hidejošiho (jehož syn to také zrovna neměl s tatíčkem Iejasuem lehké, když mu byl od něj podpálen hrad), či Ody Nobunagy, první vlaštovky onoho japonského sjednocování (také už byl na blogu zmíněn).
Jak jsem již na začátku zběžně zmínila, Chan Jün je zapálená do japonské historie, a tak poletovala mezi hroby s až žertovně a mírně nevhodně působícím nadšením.

Některé hroby nesly jméno a logo nějaké velké japonské firmy, ať už vyrábějící elektroniku nebo třeba auta. Přišlo nám to zvláštní. Když jsem pak druhý den navštívila svou hostitelskou rodinu, ptala jsem se pana Hira a paní Juu, co to má znamenat - zda snad pod náhrobním kamenem spočívají zakladatelé? Ti však rezolutně zavrtěli hlavou a vysvětlili mi, že do těchto hrobů se pohřbívají tragicky zemřelí zaměstnanci těchto podniků například při zemětřeseních nebo rozličných haváriích, pokud jejich těla nelze identifikovat.

Pouť mezi hroby se zdála nekonečná, bylo jich tolik! Až se najednou v dálce objevila v přítmí skrytá tajemná budova, kterou nemohlo být nic jiného než Okunoin, sídlo na věky meditujícího Kúkaie. Před přechodem krátkého mostku, který k němu vedl, jsme se musely poklonit a ideální by bylo, kdybychom jej přeťapkaly miniaturními krůčky, každá řada dláždění zvlášť - to jsme však drze neudělaly. Naproti nám kráčející babičky se však nesmírně snažily a cupitaly, jak jsem to ještě v životě neviděla.

Před Okunoinem jsme se nejprve ze všeho podívaly do kouzelné studny. Kdo do ní nahlédne a nespatří svůj odraz, v blízké době zemře. Obzvlášť kansaiské tetičky se nad ni nakláněly s obavami, avšak zdá se, že všechny tady ještě nějaký ten pátek pobudeme.
Zajímavěji se vyvinulo zvedání Mirokuova kamene. Kdo tento kámen zvedne jednou rukou a nemá u toho pocit, že by byl těžký, je čistá neposkvrněná duše. Kámen byl velký asi jako odrůstající kotě. Kansaiské tetičky, Chan Jün, její kamarádka i já jsme se o to pokusily a kámen sice zdvihly, ale trpěly jsme přímo nesmírně. Pak si však jako úplně poslední ke kameni stoupla křehká a tichá Merci, a co se nestalo, kámen zvedla a prý jí přišel v pohodě!
Je dobré vědět, že se kamarádíte s člověkem, který vám neprovede nic špatného.

Novější část hřbitova. Zde bylo hodně oněch "firemních hrobů". (Opět od Ch. J.)

Byla již téměř úplná tma a Okunoin osvětlovaly dlouhé řady malých lampiónků. Uvnitř rovněž panovalo červenavé přítmí, několik mnichů klečelo a nahlas se modlilo. Objevily jsme pár poštovních schránek na dopisy pro Kúkaie s cedulí - "Máte trápení? Svěřte se Kúkaiovi a bude vám líp!" Na psaní dopisů Kúkaiovi však již nešlo dostatečně vidět a vydaly jsme tedy se raději na autobus, který jsme nakonec stihly jen o fous.

Nastala čtyřhodinová cesta zpátky do Minó. Zatímco tetičky vytrvale datlovaly na chytrých telefonech a Merci rovněž nevypadala unaveně (to bude tou čistotou duše), my tři ostatní jsme vytuhly a probouzely se jenom při přestupech z busu na lanovku, z lanovky na couravý vláček, z couravého vláčku na rychlík a z rychlíku na metro. Po výstupu z metra se pak Taiwanky odpojily a šly kamsi shánět večeři, zatímco já a Merci jsme chytly autobus, povídaly si a těšily se, až zapadneme do svých pokojíčků. Přeci jen už bylo devět večer, chladno a my toho dne vstávaly tak brzy ráno...

～～～

A jak to dopadlo s rozbitým fotoaparátem? Po skypové konzultaci s tátou jsme oba došli k závěru, že je po něm, i nebylo zbytí, než investovat do nového.
Druhý den jsem částečně strávila u hostitelské rodiny, s paní Juu jsme smažily k obědu placky okonomijaki a všichni pak spolu ochutnávali karlovarské oplatky, sušené batáty a pili sake, které mi pan Hiro přivezl jako suvenýr z Hirošimy. Hned poté, co jsem se rozloučila a zamávala na nádraží na rozloučenou panu Hirovi, který mě vyprovodil, jsem se jala obrážet obchody s elektronikou, neboť času nebylo nazbyt, následující den jsem měla vyučování od rána až do večera a v úterý ráno mě již čekala školní exkurze, na které jsem určitě chtěla fotit.
Vybrat foťák takový, aby byl na tužkové baterky, nebyla to hračka pro děti a aby mě nestál jednoměsíční příděl JASSa, nebyla vůbec legrace. Nakonec jsem však objevila jeden, do nějž jsem se okamžitě zamilovala. Splňoval všechny mé podmínky a jak se na exkurzi ukázalo, je o třídu lepší než ten chuděra starý. Těšte se tedy v příštím článku na lepší obrázky. Majitelka je v oboru focení sice stále stejný neumětel, avšak alespoň už nemusí vylepšovat nevyvedené barvičky v editoru, bojovat s nechtěným bleskem, a dokáže udělat noční snímek, který není kompletně rozmazaný.
Všechno zlé bývá v leckterých případech k něčemu dobré.