Jak Annika k Ósace přišla

Už bylo načase. Opatřit blog takovýmto podtitulem a pořád jenom vykládat o Kjótu je poněkud ostudné.

A jak jsem k ní tedy přišla?

Nečekaně a intenzivně. Byla bych si myslela, že pokud by se některé ze slečen Fajkusových přihodila takováto věc, tak nikoliv mně, ale spíše sestře milující staré mapy, glóby a podobně. Na hodině japonského divadla nám sensei rozdal kopie mapy Ósaky z období Edo a pro kontrast také mapu současného ósackého centra. Poté nám vyprávěl, jak vypadaly a kde se nacházely před několika sty lety Umeda a Nanba (tedy ósacký "sever" a "jih"), pomyslně nás vedl jednou nevýraznou dlouhou ulicí se slovy, že dnes tudy vede linka metra Midósudži, a rovnou nám vysvětlil, proč se takto jmenuje, případně nás prstem po papíře zavedl až k nenápadnému vodnímu kanálu, který křížil ještě nenápadnější mostek, a znalci Ósaky již dozajista správně tuší, že ten prťavý kanál se jmenuje Dótonbori a ten pidimůstek Šinsaibaši (po rozkliknutí odkazů se objeví fotografie, jak to tam vypadá dnes).

Úplně jsem předtím vytěsnila, že Ósaka také bývávala starobylé město plné handrkujících se obchodníků s vyholeným temenem, že zde před mnoha lety pobýval Čikamacu Monzaemon a psal své divadelní hry, a že za tatíčka Iejasua a jeho pokolení zde ještě mrakodrapy nestály. Nakopnutá tímto převratným objevem jsem se nechala strhnout romantickým sněním o staré Ósace a dostala ohromnou chuť se vypravit na průzkum její současné podoby, kochat se její rušností a velikostí a zároveň myslet na to, že v dávných dobách vypadala úplně, úplně jinak...
Zkrátka a dobře mě přepadla až poněkud nechutná žaponéristická nálada.

Tyto choutky se mi každopádně splnily hnedle druhého dne, kdy mě ráno čekala cesta do Takacuki na vzdělávací akci sdružení Kusukusu a večer návštěva divadla v centru Ósaky. Mezi oba body v itineráři bylo ohromné množství volného času, ale vrátit se zpět na kolej by už nemělo smysl, a tak jsem se rozhodla zasvětit tento čas drobným průzkumům. Na programu jsem měla dvě místa. Mrakodrap Umeda Sky Building a svatyňku Cuju Tendžin zvanou také jako Ohacu Tendžin.
Do Takacuki jsme jely společně s Tchien Čchi, tudíž jsem se rozhodla ji do svých spádů uvrtat také. Nadšeně souhlasila, a tak jsme se do města vydaly ve dvou.

Nejdříve ze všeho jsme však v Takacuki absolvovaly lekci psaní haiku. Sensei mluvil velice rychle a komplikovaně, tudíž jsem si z dvouhodinové přednášky toho možná neodnesla tolik, kolik by bylo žádoucí, na druhou stranu jsem ale ráda, že jsme skutečně měli možnost si poslechnout výklad člověka, který se v tom vyzná, a ne jenom sedět a nějak splácávat slovní spojení, hlavně aby to bylo 5/7/5 a aby se gaidžini pobavili a cítili se strašně moc japonsky.
Po teoretickém úvodu přišla na řadu praxe. Toho dne jsem nebyla zrovna nejbásničtěji naladěná, nicméně nakonec ze mě přeci jen jedno haiku vypadlo. Jeho znění si však zatím nechám pro sebe. Bude spolu s pracemi ostatních vystaveno na březnovém kuskusáckém Nihongo no omacuri, a tak o něm pohovořím až po této akci.

Když jsme naše haiku přepsali na slavnostně vypadající zdobený papír, nastal rozchod a tetičky, strejdové a ostatní zahraniční studenti se rozprchli po celém Takacuki. My dvě s Tchien Čchi jsme nastoupily do vlaku a za necelou půlhodinku jsme již opět vyskakovaly na stanici Umeda.

Nedaleké ruské kolo se tyčilo nad městem jako ohromný šváb.

Dlouho, předlouho jsme se motaly v podzemí a hledaly, kudy se dostat k Umeda Sky Building. Naštěstí se nám to díky GPS v Tchien Čchiině telefonu a všudypřítomným mapkám okolí nakonec jakýmsi zázračným způsobem podařilo. Usoudila jsem, že Umeda je spolu s Nanbou nejkomplikovanější místo na světě.
Po následujících zkušenostech, kterých jsem nabyla na výletě o týden později, jsem nicméně názor změnila. Umeda je nepřehledná, ale leckteré stanice v Tokiu jsou ještě šílenější.

Náš cíl

U paty Sky Biru se rozkládaly tou dobou právě probíhající "německé" vánoční trhy. Prošly jsme je spíše letmo a raději se pustily do hledání výtahu na vyhlídku.

Tam, jak je to kolečko, tak do prostoru kolem něj jsme se chtěly dostat.

Umeda Sky Biru se však ukázala jako pomalu ještě komplikovanější místo než samotná Umeda. Na první pokus nás výtah odvezl do podzemí. Na druhý k tomu tunýlku, jenž spojuje obě věže mrakodrapu a který lze vidět na předchozích snímcích.

Má teorie hlásající, že když se díváte z výšky na japonské město, tak dříve či později natrefíte na nějaký bizár, se opět potvrdila.

Zjistily jsme, že se údajně nacházíme ve špatné věži. Zmatené šipky nás zavedly do druhé, tam jsme však opět zjistily, že jsme špatně. Až na několikátý pokus jsme konečně našly správný výtah a nechaly se vyvézt na vyhlídku Kúčú teien.

Umeda Sky Building nepatří mezi ósacké, natož pak celojaponské nejvyšší budovy. Měří 173 metrů, což není až tolik mnoho. Například její jihoósacký mladší bráška Abeno Harukas je mnohem větší, třistametrový obr - dokonce nejvyšší mrakodrap v Japonsku. Že však Sky Biru vypadala tak sympaticky a byla lépe dopravně dostupná, rozhodla jsem se dát přednost jí.
Mrakodrap má 40 pater. Prosklený výtah vás doveze do předposledního, úplně nahoru se pak dostanete po eskalátorech vedoucích venkovním trubkotunelem (to jsou ty dvě přepážky křížící ten kruhový otvor).
Ke vstupence jsme obdržely i papírovou hvězdičku a že prý na ni máme napsat své přání a pověsit ji v mrakodrapu na ozdobu.

V parku za trhy se nám příroda pokoušela rozmluvit vánoční veselení a lákala nás raději se ještě na chviličku zasnít při pozorování barevného listí. Kójó stále dosud úplně definitivně neskončilo!

Z jedné strany Sky Biru se nám vyskytl malebný výhled na minipolíčka a záhony. Něco, co by člověk vedle mrakodrapu v městském centru asi až tak úplně neočekával.

Trubkotunel s eskalátorem

"Ať mi na rok 2017 v Japonsku zbude spousta úžasných vzpomínek!" 

Tchien Čchi věší svou hvězdičku.

Letmo jsem si přečetla pár náhodných přání a cílů napsaných na hvězdičky. Na jedné bylo napsáno:
"EAT MORE CHEESE!"

A pak už jsme se konečně vyšly podívat i úplně nahoru.

Bizarní budova ve svém přirozeném habitatu.

Kolik Tchien Čchi se nachází na obrázku?

Vláčky Hankjú. Nahoře rychlý rychlík přijíždějící z Kjóta, uprostřed celkem rychlý rychlík přijíždějící z Takarazuky, dole courák z Kóbe.

Odsud už to ruské kolo nevypadalo jako šváb.

Červené cedule všude, kam se podíváš!

Nyní následuje série pořízená mou spoluvýletnicí. Původně to měly být normální až roztomilé fotky - ale já holt vždycky všechno zkazím, tak se to mírně zvrtlo.

Tímto končí kontaminovaná část článku, vraťme se zpátky k pohledům do krajiny.

Ufo ufo ufoni

Ve velké dálce Mordor Kóbe

Po sestupu dolů nás opět čekalo drobné bloudění, než jsme mezi vysokými domy našly svatyňku Cuju Tendžin, neboli také Ohacu Tendžin.
Ohacu je hlavní postava hry Sonezaki šindžú pro loutkové divadlo džóruri/bunraku od velkého autora doby Edo, Čikamacua Monzaemona. Sonezaki šindžú znamená "Společná smrt milenců v Sonezaki" - v názvu tedy máme ten největší možný spoiler, který může být. :-)
I přesto, že divák hned od začátku ví, jak milenci ze Sonezaki skončí - a nebo spíš právě proto? - příběh je i tak dramatický a tklivý. Hrdinka Ohacu je kurtizána, hlavní hrdina Tokubei chudý pomocník v obchodě. Ústředním motivem je tím pádem samozřejmě láska, které okolní svět nepřeje, a s ní i rozličným způsobem související nedostatek peněz a neschopnost splácet dluhy, tíživé závazky a falešná přátelství. Hru jsem viděla pouze na videu - na stejné hodině, na které jsem si prohlížela starou mapu Ósaky - nicméně určitě bych se na ni někdy ráda podívala i naživo. A nebo klidně i na jiné bunraku.
Než se však někdy dostanu k bunraku, pokud vůbec, určitě to potrvá. A tak jsem alespoň chtěla nahlédnout do svatyňky, kde Tokubei s Ohacu spáchali svou dvojitou sebevraždu. Za jejich časů to byla odlehlá svatyňka úplně na kraji Ósaky. Sonezaki byl vystrkov na kraji města. Dnes zde máme les paneláků.

Sensei nám vyprávěl, že milenecké sebevraždy obecně byly Čikamacuovým oblíbeným tématem a poté, co vytvořil tuto hru, tento fenomén nabyl mezi tehdejšími mladými lidmi na mimořádné popularitě. Šógunátu se to přirozeně moc nelíbilo, vydal tudíž opatření, že v názvu divadelní hry se nesmí objevovat slovíčko šindžú, tedy milenecká sebevražda.

Návrat zpátky na zem do současnosti.

Najdi Ohacu a Tokubeie!

I v této uličce jsou Ohacu a Tokubei.

Malý exkurs do starého Říma.

Najdi Ohacu a Tokubeie!

Kdopak se to skrývá za stromem?

No ano, kdo také jiný!

Svatyně nalezena.

Uvnitř to skutečně žilo hlavně příběhem Čikamacuovy hry.

V následujícím videu mi prosím odpusťte moje neustálé "hmmm" a jiné kvákání v "té divné řeči".

Zde mi Ohacu s Tokubeiem připomínají spíš Mickeyho a Minnie.

Keramický tanuki. V Kansai na ně narážíte na každém kroku. Nápad pochází z prefektury Šiga z proslulé hrnčířské oblasti Šigaraki.

Když jsme si dostatečně užily našich milých tragických hrdinů, nastal čas se přesunout na Nanbu k Jamamoto nógakudó, kde se na nás chystal vskutku podivuhodný a pestrý program. Cílová skupina byli cizinci, kteří moc neovládají japonštinu a lidé, kteří nikdy neviděli japonské divadlo. Čekaly nás toho večera čtyři ukázky rozličných žánrů, z toho některé anglicky, některé s titulky.

Jeviště pro nó a kjógen. Nebylo růžové, to jen tak divně zkresluje světlo.

Nejprve se nám představili toho dne vystupující umělci a trochu pohovořili o svých oborech.
Na scénu prolezla bočním minivchodem skutečně pestrá čtveřice: velice živá a výrazná těhotná dáma, rozesmátý bodrý chlapík v neonově zbarveném kimonu, dále pak od pohledu jasný kjógenář (řekla bych, že vzhledově ideální typ na přidrzlého sluhu Tarókadžu) a starší pán ve formálním kimonu. Jediná žena mezi přítomnými muži se nás chystala potěšit baladou rókjoku, výstřední chlapík nebyl nikdo jiný než mistr rakugo, kjógenář měl toho večera vystupovat nikoli jako Tarókadža, ale jako horský asketa, a starý důstojný pán byl samotná hlava divadla Jamamoto nógakudó a měl představení uzavřít svým dračím tancem z hry nó Iwafune.

Rókjoku bylo prvním bodem programu. Vypravěčka usedla k nízkému stolku a začala vyprávět v angličtině tragický příběh o lásce, zatímco jiná paní ji doprovázela na šamisen. To, že tento bod programu proběhl anglicky, byla obrovská škoda. I v angličtině bylo líčení dramatu i zpěv strhující - avšak původní japonština by tam zkrátka pasovala tak stokrát lépe.

Rakugo bylo taktéž anglicky. Tento žánr se v principu lehce podobá předchozímu rókjoku - akorát vypravěč vypráví třeskuté legrační historky. Mistr byl velice vtipný a jelikož součástí jeho výstupu nebyl zpěv, čistě jen řeč a různé podivuhodné kousky s papírem a rákosovými roletami (které se nicméně ve "správném" rakugo nevyskytují), angličtina mi tentokrát ani tolik nevadila.

Po ukázce rakugo byli na pódium pozváni dobrovolníci, aby si vyzkoušeli některé věci, které mistr toho dne předváděl. To byl jediný okamžik, kdy bylo možno fotit. Brazilský spolužák právě na vlastní kůži testuje, jaké to je hrát dvě postavy najednou.
Na té fotce to není vidět, ale to kimono bylo opravdu zvýrazňovačově zelené.

Modlila jsem se, aby kjógen zůstal v originále. Zůstal. Pouze promítali na stěnu anglické titulky
Kjógen je divadelní žánr, který je mi velice dobře znám ještě z domova díky české skupině Malé divadlo kjógenu, která se tímto stylem zabývá - a to velmi zdařile. Jde o přibližně čtvrthodinová komediální představení, která rozptylovala diváky v přestávkách mezi hrami nó, kterých se během jednoho divadelního večera v minulosti vždycky hrálo vícero. Velmi často figuruje v hlavní roli vykutálený sluha Tarókadža, který není zrovna hrrr do práce, na druhou stranu je ale značně vynalézavý a dokáže si ze svého pána vtipně vystřelit.

Představení, které jsem toho dne měla vidět, tedy Kaki jamabuši neboli Horský asketa zlodějem tomelů, jsem důvěrně dobře znala právě díky českým kjógenářům, tudíž jsem byla zvědavá na Japonce.
V tomto příběhu nevidíme Tarókadžu, ale horského mnicha, v minulosti váženého člověka pro své rozličné zázračné schopnosti, kterých nabyl díky tvrdé sebekázni a tréninku. Horští asketové v kjógenu však zdaleka nebývají tak mocné a obdivuhodné bytosti, jakými bývají například v nó. Spíše jsou to pěkní budižkničemu, kterým se jejich tajemné techniky v praxi moc nedaří. Tento horský asketa například dostal hlad, a tak začal krást z cizího stromu kaki. Měl však smůlu, že jej načapal majitel sadu. A že měl samuraj smysl pro humor, rozhodl se milého jamabušiho předtím, než by jej potrestal za krádež, trochu potrápit...

Tento kjógen jsem viděla už asi popáté, tudíž jsem si s japonskými herci v duchu automaticky říkala český text. Měla jsem radost, že všechno bylo takové, jaké jsem to znala. A co se mírně lišilo, ve finále stejně působilo velmi podobně, například dikce a způsob řeči, který nelze úplně stejně přenést z japonštiny na češtinu.

Večer uzavřela scéna z divadla nó. Zadní část jeviště zaplnili hráči na bubínky a flétnu, na boku se usadil sbor. Ona zvolená scéna byla velice dynamická. Do rychlého rytmu z ničeho nic na scénu vstoupil šite, tedy hlavní herec, oděný jako dračí božstvo, a začal tančit a deklamovat, že přináší požehnání v podobě bohatě naložené lodě plné pokladů. Otevřela jsem pusu - a už jsem ji zapomněla zavřít. Pohyby byly soustředěné, plné napětí ale zároveň plynulé a elegantní, maska byla jako živá, na každém světle a v každém úhlu jiná. Dosud jsem si říkala, že kouzlo masek na nó je možná trochu přeceňované, ale není.

Velice mě mrzí, že jsem toho dne už neviděla víc než jen tuto jedinou scénu. Byl to úplně jiný zážitek, než když se člověk dívá na video na hodině. Určitě se během tohoto pobytu musím na nó zajít podívat ještě jednou a tentokrát na nějaké "pořádné" představení, ideálně s démony či s bojovníky, protože taneční oslavné hry přeci jenom nebývají až tolik zábavné jako ty, ve kterých se zjeví nějaký přízrak či drsný válečník - nebo obojí v jednom.

Ač bylo divadlo tematicky roztříštěné, byla to príma tečka za úspěšným dnem. Ještě více takových a mé přání napsané na hvězdičku a zanechané pod střechou mrakodrapu se bohatě naplní!

Vánoční Juzuru-kun na nádraží v Minó. Tímto vám všem zpětně přeji veselé Vánoce :-)