Předvánoce v Kjótu

Za plotem stále opadává listí. Když je jasno, nemusím již po ránu rožínat. Kopce nad Minó shazují pestrobarevné kabátky a z jejich porostu občas stoupá pára. Na stromech v pidizahrádkách u domků v Aomatani dozrávají citrusy juzu a kamélie před sousední kolejí září sytě růžovými květy. Pavoučí sítě jsou potrhané a prázdné, jen s tu a tam zachyceným spadaným listím. Jejich obyvatelé pomalu opouštějí své pozice kolem univerzitních budov a stahují se do ústraní - a já se jim nedivím, teplota je čím dál nižší, vítr silnější a sychravější. Podzim se přehoupává do zimy - avšak rozhodně se nedá říct, že by v Minó panovala ladovsky vánoční atmosféra - a to i přesto, že dnes jsme měli první sněhovou přeháňku.

Oproti změnám v přírodě okolo, které se dějí průběžně a neustále, naopak v prostorách ryze lidských přišel zlom prudce a okamžitě. Jakmile jsem v prosinci poprvé vkročila do obchodu, uvědomila jsem si, že vyměnili hudební repertoár. Když nakupuji, jako doprovod mi v současné době nejčastěji zní rozličné verze Deck the Hall with Boughs of Holly či Let it Snow, jedna kýčovitější než druhá, případně originální japonské vánoční písně, které tahají za uši ještě více. Avšak kdyby nebylo jich, vůbec bych neměla dojem, že se Vánoce blíží. Ósaka je relativně teplá, tudíž pokud by zde pořádně nasněžilo, bylo by to překvapení.

Nejsilněji jsem však pocítila vánoční atmosféru nikoli s vozíčkem mezi regály, ale když jsem pekla cukroví. Proč jsem se v Japonsku okradla o mnoho hodin takovouto zbytečností? Protože stromeček sice oželím, bramborový salát a kapra nejím a Rybovy mše se mileráda zřeknu, ale Vánoce bez zázvorek, bez perníčků a bez vanilkových rohlíčků podle mě nejsou žádné Vánoce.
A také proto, že Kusukusu uspořádalo vánoční párty. Poskytnout japonským tetičkám a strýčkům tuto tokubecuna ibunka taiken, "speciální příležitost okusit cizí kulturu na vlastní kůži", se mi zdálo v tomto případě celkem na místě.

A tak jsem se za obětavé a nadšené pomoci dvou spolužaček čínské a indonéské národnosti, které mě už před časem požádaly, zda by se ode mě nemohly učit péct, pustila do zázvorek a do perníčků. (Vanilkové rohlíčky přijdou na řadu teprve v budoucnu.)

Nejprve jsme s Wulan napekly zázvorky, u čehož jsme se hodně nadřely s těstem, ale také si užily mnoho legrace, o týden později jsme pak s Tchien Čchi upatlaly perníčky, a nakonec jsme všechny tři, bílé až za ušima (či za hidžábem) společně zdobily bílkovou polevou. Udělalo mi obrovskou radost, že obě mé pomocnice pečení i zdobení bavilo, a ve třech se to skutečně lépe táhlo i přes to, že jsme se nemohly pohodlně vejít do pidikuchyňky.
Naše patro má na koleji jako naprosto jediné troubu, ostatní patra disponují pouze mikrovlnkou. Říkám si, že ať už bydlení v přízemí přináší jakékoli nepohodlí, tohle je ohromná kompenzace všech nedostatků. Nicméně, v poslední době shledávám na přízemním způsobu života již více plusů než mínusů, a přistihla jsem se, že už na něj vlastně ani nedám dopustit.

To jsem se ovšem vzdálila od tématu. Vraťme se zpátky k cukroví!

Zázvorky provoněly chodbu...

... a perníčky ještě víc!

Tohle není záchodová póza. Tohle je tvrďácká senseiská póza!

Zbývalo už jen zabalit drobné dárečky, nacvičit na flétnu pár světových i pár českých koled - a vypravit se na vánoční kuskuspárty!

Toho dne nebylo zrovna moc hezky. S Tchien Čchi a Pop jsme si opět zopakovaly říkanku Ibaraki-Takacuki-Kjóto, akorát v Takacuki jsme na nádraží na chvilku počkaly, až dorazí hostitelské rodiny, tetičky a strýčkové a ostatní zahraniční studenti. Společně jsme se pak vymotali ze složitého bludiště kjótského hlavního nádraží a vydali se ke Kamogawě, kde měla byt Tchien Čchiina hostitelská maminka, paní Takeuči, hlavní organizátorka párty.

Byt byl luxusně umístěný, v luxusním paneláku a s luxusním vybavením, a ještě k tomu s výhledem na Kijomizuderu (což jsem bohužel zjistila až po setmění, kdy na ni nebylo vidět). Odložili jsme dárky a jedlé příspěvky na vánoční tabuli a rozdělili se. Tetičky a maminky s dětmi zůstaly v bytě, aby pomohly s přípravami, zatímco strejdové vzali naši partu cizinců na návštěvu nedalekého místa, které už jsem znala ze své první cesty do Kjóta, ale kam bych mohla klidně každý týden a stejně by se mi to neomrzelo. Sandžúsangendó, chrám s tisícem a jednou sochou bódhisattvy Kannon.

Japonsko zbouralo mé dosavadní představy o ročních obdobích.

První v Japonsku zmerčená lolita!

Tchien Čchi to toho dne velmi slušelo.

No neříkejte, že vaše tradiční představy o ročních obdobích také nejsou nabourané!

Vrátili jsme se zpátky do bytu, kde se mezitím zhmotnila obrovská hora nejrůznějšího jídla. Makizuši, žebírka, těstoviny s rajčatovou omáčkou, kuřecí stehýnka, nudle, onigiri, chlebíčky... Dostali jsme tácky a jakmile pan Kinugawa pronesl krátkou řeč a přiťukli jsme si kelímky s rozličnými alko i nealko nápoji, dali jsme se do jídla a do povídání.

Foto od Tchien Čchi

Ve wašicu, pokojíku v japonském stylu, se nakupila hromádka dárečků.

Jediná mírně mrzutá věc byla, že celý večer probíhal dvojjazyčně. Vlastně všichni ostatní cizinci kromě Tchien Čchi, Pop a mě, japonsky uměli jen velice, velice maličko, a tak se převážně bavili mezi sebou anglicky, zatímco Japonci, kteří s angličtinou bojují, si spolu povídali japonsky - tím pádem ona vzájemná kulturní výměna, o kterou Kusukusu usiluje, nemohla úplně hladce proběhnout. My tři jsme se bavily převážně s Japonci, já občas fungovala jako tlumočník mezi oběma tábory.

Po jídle přišly na řadu hry. Nejprve ze všeho se pořádala popelkovská soutěž - kdo hůlkami během jedné minuty přebere nejvíce rýže, kávových zrn a sezamových semínek. Káva byla za bod, rýže za dva, sezamová semínka za pět. V prvním kole nás drtivě porazila Tchien Čchi, která jakožto Číňanka má manipulaci s hůlkami v malíku. V dalších kolech však student fyziky Simon objevil fígl, jak snadno sbírat i mrňavá sezamová semínka, takže dosáhl skutečně dechberoucích výsledků.

Foto od paní Juu

Soutěživého ducha měli i ti nejmenší z nás.

Šťastná vítězka Perin, která Simona trumfla jeho vlastním trikem.

Poté se rozdaly dárečky a stůl se zaplnil dezerty a šálky s voňavou kávou. Mezi tím vším trůnila i krabice s našimi perníčky a zázvorkami, které byly ještě úspěšnější, než jsem si vůbec představovala, že by mohly být. Měla jsem velikou radost.

Večer jsme pak zakončili zjednodušenou verzí karetní hry karuta, ve které jsem v obou partiích měla smůlu a drtivě prohrála, avšak byla to legrace. Paní Juu nám potom překládala z klasické japonštiny heianské básně, které jsou na kartách napsány - a já je vzápětí tlumočila do angličtiny.

Foto od paní Juu

Sei Šónagon

Paní Juu a paní Takeuči společně rozebírají báseň.

Sklidili jsme karty a pomalu se chystali k odchodu. Laskavá hostitelská maminka Pop nás tři bezpečně dovedla na kjótské nádraží takovými cestičkami, abychom si mohly vychutnat nasvícení Kjóto Tower, nejvyšší budovy Kjóta.

Tam jak je ta "diskotéka", tak tam stojí chrám Kijomizudera, který byl tou dobou speciálně nasvícen, aby vynikl půvab barevných podzimních stromů v jeho okolí. (Tentokrát již ne růžově, ale obyčejně.)

Kjótské hlavní nádraží

Věž v odraze okna

Hostitelská maminka Pop nás potom na nádraží vzala na veliké schodiště (kde jsme onehdy v říjnu pozorovali s Adamem bigbandovou přehlídku), abychom se podívaly na světelné efekty, které tam tou dobou bylo možné vidět. Jak jsme však stoupaly na eskalátoru výše a výše k vánočnímu stromku, který stál na místě, kde jsme v říjnu viděli hudebníky, uvědomila jsem si, že se koukám na podezřele povědomé dekorativní domečky. Když jsem očima zabloudila více doleva a vzhůru, uvědomila jsem si, že se nad nimi tyčí kopec s Pražským hradem.
"Hééééé?!?!?! Co tady zatraceně dělá naše hlavní město?!" uniklo mi.
Pak jsem si uvědomila, že Praha a Kjóto jsou sesterská města, tak to určitě bude výzdoba na počest tohoto vztahu.

Tchien Čchi a Pop prožívaly mé překvapení, pobavení a dojetí se mnou, a tak jsme si nasvícených schodů ani moc nevšímaly a koukaly se na papírový Týnský chrám, a já, stále ještě překvapená, jsem vyprávěla, že hned kousek od téhle budovy stojí má domácí univerzita, a blábolila jsem páté přes deváté, až nás hostitelská maminka málem násilím odtáhla pryč, abychom stihly autobus v Ibaraki.

V českém prostředí bych podobnou výzdobu považovala za strašlivý kýč. Na druhé straně světa však na mě nečekaně zapůsobila. Dosud se mi tolik nestýskalo po Praze, jako tehdy, když jsem uprostřed mumraje kjótského nádraží koukala na její náhodně poskládanou papírovou atrapu.

Ta tmavá silueta v popředí, to jsem kdyžtak já.

Na ceduli dole se píše "30. výročí partnerství Kjóta a Prahy". To mě definitivně ujistilo, že tato výzdoba není náhodná.

Autobus jsme stihly tak akorát, kdybychom o minutu déle prodlévaly u papírové Prahy, už bychom měly problém.

Přivezla jsem si domů jako výslužku spoustu sladkostí a pár onigiri a kousků suši, které zbyly, a již se nemohu dočkat příští akce Kusukusu, která by měla vypuknout právě zítra.

P.S. Možná si pamatujete, že jsem ze začátku článku zmiňovala, že jsem na koleji v předstihu trénovala na flétnu koledy. Na párty se na to každopádně úplně zapomnělo, tudíž žádné vystoupení se nekonalo. Ale však on Kuskus o mém hudebním (ne)umu ještě na jaře uslyší!