Když jsem jednoho deštivého nedělního odpoledne seděla na návštěvě u své hostitelské rodinky, pila sake a přikusovala sušené batáty, plánovali jsme, co spolu ještě před Vánoci podnikneme. Zatímco jsem přemýšlela, kam by se dalo jet na výlet i se dvouletým kloučkem, pan Hiro a paní Juu si jako horký brambor přehazovali nejrůznější nápady a hned je zase smetali ze stolu, až se paní Juu najednou prudce rozsvítily oči a vykřikla:
"Kóbegjú! Pojedeme na kóbegjú! Jé, jak já bych si dala..."
Proslulé kóbské hovězí je celkem drahý špás a já jsem si nebyla úplně jistá, jestli se mi za něj chce utrácet a jestli mám právě teď tolik moc velkou chuť jet zrovna do Kóbe - ale paní Juu vypadala z té myšlenky tak nadšeně, že plán zkrátka nebylo možno odmítnout.
Paní Juu pak po zbytek dne nemluvila o ničem jiném, než o kóbegjú. Když jsme se o týden později potkaly na vánoční párty a ujišťovaly se o tom, kde a kdy se sejdeme v Kóbe, při letmé zmínce o kóbegjú se opět tak rozzářila, že by trumfla i Luminarie.
Paní Juu pak po zbytek dne nemluvila o ničem jiném, než o kóbegjú. Když jsme se o týden později potkaly na vánoční párty a ujišťovaly se o tom, kde a kdy se sejdeme v Kóbe, při letmé zmínce o kóbegjú se opět tak rozzářila, že by trumfla i Luminarie.
Možná je to fakt dobré maso. Ale možná je taky strašně přeceňované, dumala jsem, když jsem o týden později svištěla vlakem na kóbské nádraží Sannomija. Nu, nechám se překvapit.
Rodinku jsem našla - či spíš, rodinka si mě našla bez problémů. Subarua jako obvykle, když mě viděl, přepadl ohromný, strašně roztomilý stud. Pod vedením paní Juu, jejíž natěšenost na kóbegjú kulminovala, jsme se vypravili najít naši restauraci.
 |
| Kolem nádraží Sannomija je několik šótengai, obchodních pasáží. V Motomači šótengai se nacházel námi zvolený podnik. |
 |
| To je on! Dokonce se Spidermanem! |
Restaurace působila poměrně útulně, uvnitř panovalo přítmí. Usedli jsme k našemu zarezervovanému stolu a brzy poté před námi přistál předkrm.
Zpočátku jsem se růžovoučké barvy masa trochu bála, avšak poté, co jsem ochutnala, jsem usoudila, že je skutečně lahodné a se zeleninou a zálivkou se chuťově skvěle doplňovalo. Možná se jen občas trochu špatně žvýkalo.
Následující druhý předkrm byl rovněž úžasně chutný a stejně tak i lehký salát a krémová zeleninová polévka, která přišla poté. Doma jsem ráda vařívala krémové zeleninové polévky a když jsem jedla tuto, strašně se mi po nich zastesklo a pocítila jsem ohromný vděk, že si ji po dlouhé době zase mohu dopřát. (Mixér si pořídit neplánuji.)
Nakonec se na stůl elegantně snesl hlavní chod, steak s opékanou zeleninou a houbami.
Veškeré mé pochybnosti o kóbegjú se nenávratně rozplynuly. Byl to nejchutnější masitý oběd v Japonsku, co jsem doposud jedla - z bezmasých jídel stále vede šódžin rjóri z hory Kója. Vyladěné to měli do posledního detailu. I wasabi působilo jako domácí. Jediné, co bych vytkla, jsou waribaši, nejen z ekologického hlediska, ale i prostě proto, že mi připadá, že se s nimi jí špatně, protože jsou robustní a v puse celkem odporné - jako papírová špejle od lízátka.
Po jídle jsem byla velmi překvapená, když jsme dostali jako omijage od personálu poměrně těžké igelitky, rodinka jednu, já jednu. Když jsem se později podívala dovnitř, našla jsem dvě v bublinkové fólii zabalené lahve, v jedné byla sezamová omáčka, v druhé sójovkovo-citrusová omáčka ponzu. Namouduši pěkný dárek!
Zatím jsem ve svém domácím patlání ozkoušela pouze omáčku sezamovou a je skutečně výborná a hodí se snad úplně ke všemu. Těším se, až se dostanu i k ozkoušení ponzu.
Paní Juu byla s obědem taktéž velice spokojená a po zbytek dne na něj s láskou vzpomínala.
Už ani nevím, jak se to přihodilo, ale najednou jsme se ocitli v čínské čtvrti. Překypovala proudícími chodci. Kdyby paní Juu neměla na hlavě červenou rádiovku, bála bych se, že se v té tlačenici své rodině ztratím.
Naším následujícím cílem byl Kitano Idžinkan, někdejší rezidenční čtvrť cizinců. Rodina mě sem stůj co stůj chtěla vzít. I k tomuto plánu jsem zpočátku přistupovala mírně skepticky a že k němu nikdo z klanu Šišido nebyl nijak zvlášť silně emocionálně vázán, tentokrát jsem to i dala najevo, že bych radši viděla něco jiného. Zahradu Sórakuen. Přístav. Avšak nebyla jsem vyslyšena.
Když jsem si prohlížela na internetu fotografie, říkala jsem si: jsem přece Evropan - Idžinkan mi nepřinese nic nového. Ach jo. Ale tak co, bude to určitě zábava.
Těšila jsem se na procházku po Kóbe. Chtěla jsem si užít pořádné velkoměstské atmosféry - ale ani tohoto jsem se pro tuto chvíli nedočkala.
"Vezmem si taxíka!" zvolala z ničeho nic spontánně paní Juu, a že jeden stál přímo vedle nás, ani jsem nestihla udělat nádech a výdech a už jsem seděla uvnitř a přemýšlela, jakže jsem se tam vlastně ocitla.
Idžinkan nebyl ani úplně blízko, ani úplně daleko. Jelo se k němu trochu do kopce. Pochopila jsem, že se rodina nechtěla trmácet s kočárkem. To však ještě netušila, co ji teprve čeká...
Když nás taxík vyklopil ve svahu kopce v Kitanu, kde stály bývalé cizinecké vilky, byla jsem prakticky okamžitě trochu zděšená záplavou Santů.
Koupili jsme si vstupné do čtyř domků plus do galerie, která byla součástí jednoho z nich.
Doporučovaná trasa vedla po schodech. Měli jsme kočárek a rodinka nevěděla, co si počít. Subaru už umí celkem slušně chodit a schody nebyly vůbec dlouhé, avšak tato varianta rodinu ani nenapadla a já se trochu bála ji navrhnout. I přišla jsem s jiným, zdánlivě geniálním návrhem:
"Tak to vezměme v obráceném pořadí, začněme od konce trasy! Schody pak s kočárkem určitě půjdou snadněji sejít dolů než nahoru."
Rodina nadšeně souhlasila.
Po chvíli se před námi vynořil poměrně strmý svah. Těhotná paní Juu se nahoru vyškrábala s obtížemi, pan Hiro tlačil kočárek se Subaruem a lil se z něj pot. Trochu jsem se cítila hloupě, že jsem kopec vyšlapala, aniž bych se byť jen lehounce zadýchala, a že jsem vůbec vymyslela takovýto plán - to však nikdo nemohl vědět, co přesně nás čeká. Či spíš, pokud se nepletu, Šišidovi už zde v minulosti byli - ale asi na svah zapomněli, protože tehdy nebyli těhotní, neměli Subarua, a kopec jim proto přišel bezproblémový jako teď mně.
Nahoře jsme si všichni oddechli a vstoupili do pohádkového světa. Na chvilku jsem měla pocit, že jsem se stala maličkou obyvatelkou domečku pro panenky, která přechází z jedné pidivilky do druhé, aby tam navštěvovala své stejně maličké sousedky a kamarádky.
Nejprve jsme navštívili sídlo v čínském stylu. Všude možně se psalo, že se uvnitř všech domků nemá fotit, avšak všichni na to kašlali a jedna paní kontrolující vstupenky na mě dokonce mrkla se slovy: "Určitě si na vzpomínku nafoťte co nejvíce snímků!"
A tak jsem pochybný zákaz porušila také.
Ve všech domcích toho času probíhala hra "najdi Santu". Občas tu a tam visela cedulka hlásající, že v tomto pokoji se někde skrývá Santa Claus. Někdy jej šlo najít snadno, jindy byl schovaný zapeklitě, že jsem to musela vzdát a nechat si úkryt prozradit od pana Hira, kterému šlo hledání ze všech nejlíp.
Po čínském domečku jsme navštívili gaikokudžin kurabu, tedy jakýsi klub, společenský dům, který vypadal již evropsky. Zde zrovna probíhala výstava jakýchsi experimentálních šatů.
V třetím domku mě upoutala sbírka pravděpodobně afrických sošek a výhled (skrz dráty) na Kóbe a na moře.
Následoval vrchol prohlídky Idžinkanu - vila Uroko no ie. Uroko znamená rybí šupina. Když jsme si kupovali ještě dole před vystoupáním do kopce lístky, paní prodavačka mluvící ve velmi rychlé japonštině zmínila cosi, čemu jsem pořádně nerozuměla, ale pochopila jsem, že Uroko no ie je touhle dobou něčím ozdobený. Trochu mě to rozdurdilo, neboť zrovna na tento dům jsem se velmi těšila, a to na jeho přirozenou krásu, ne na nějaké Santy a soby a hohoho - očekávala jsem, že bude dozajista ozdoben vánočními motivy.
Když jsem vstoupila na pozemek Vilky Šupinky...
... skutečně mě trochu polil studený pot. Když jsem zaostřila více na pravou věž...
... vynořilo se mi v hlavě mnoho otazníků. A když jsem se soustředila na největší figuru...
... dosud vzniklé otazníky se rozmnožily geometrickou řadou.
Až později jsem zjistila, co Santa Trump a jeho pestrá eskorta vyvádějí. Hrají Pokemon Go.
Když jsem se pak podívala na opačnou stranu od Uroko no ie, tedy tam, kam se Trump a jeho kumpáni dívají, i tam mě čekal neobyčejný pohled na zdánlivě obyčejný živý plot.
Akorát neznám reálie a nevím, co to jsou za osoby. Pokud se najde někdo, kdo by mi to přiblížil, určitě budu velice ráda.
Jinak byla vila uvnitř příjemná. Opět jsem si vzpomněla na anime Fate/Stay Night a na hrdinku Tósaku Rin. Interiéry jejího domu byly navrženy právě podle vnitřku Uroko no ie. Vnější vzhled jejího sídla se zase inspiroval jiným domem v Kitanu, do něj jsem však nešla, pouze jej rychle zahlédla zvenčí.
Místní galerie mě příliš neupoutala, avšak v posledním patře jsem nalezla nádherný výhled na Kóbe, tentokrát wireless.
Rozloučila jsem se s Uroko no ie a naše procházka cizineckou oblastí pokračovala. Subaru usnul a pan Hiro opatrně sjížděl pozadu dolů s kočárkem tentokrát zase z jiného svahu. Paní Juu dostala chuť na obrovskou palačinku plněnou borůvkami a šlehačkou. Zatímco čekala ve frontě, rychle jsem se alespoň zvenčí podívala na místní Tenmangú a na vedle stojící Dům s větrnou korouhvičkou - to je ten, podle nějž bylo navrženo sídlo rodu Tósaků zvnějšku.
Paní Juu šťastně jedla palačinku, já šťastně okusovala další z exemplářů šíleně sladkých japonských jablek, Subaru šťastně spinkal, pan Hiro šťastně (?) tlačil kočárek. Začalo se pomaličku stmívat.
Na nádraží se Šišidovi rozloučili a vrátili se zpátky do Takacuki. Můj výlet však ještě ani zdaleka neskončil.
Tento víkend byl poslední, kdy bylo v Kóbe možné spatřit Luminarie, prosincovou světelnou atrakci připomínající - stejně jako zastavené hodiny výše - ničivé zemětřesení z roku 1995 a to, jak se z něj Kóbe statečně vzpamatovalo. Avšak na rozdíl od hodin se na Luminarie sjíždějí podívat davy diváků z nejrůznějších koutů Japonska, třeba i z exotického Minó.
Měla jsem trochu strach, jestli se cestou k Luminarie neztratím, avšak i kdybych neměla na nádraží ukořistěnou reklamní mapku, podle proudících davů bych cíl stejně bezpečně našla.
Lidí přišly mraky a nedalo se proto moc rychle postupovat. Průvod byl naštěstí dobře zorganizován a návštěvníci se chovali povětšinou slušně. Divného strejdu, kterému z nekonečného ploužení a postávání káplo na karbid, jsem zahlédla jen jediného a byl naštěstí dostatečně daleko.
Prošli jsme alejí nasvícených, ale stále ještě olistěných stromů, vytočili ještě jednu zatáčku - a konečně se objevilo Luminarie v celé své kráse.
Návštěvníci samozřejmě začali tasit své aparáty a chytré telefony a fotit, fotit, fotit! Organizátoři proto bez ustání nabádali, aby se nikdo při focení nezastavoval, aby se procesí nezdržovalo a nedošlo k nějaké nehodě. Výše pořízené fotografie jsou nicméně nezávadné, pořízené za chůze a opatřené certifikátem BIO - Bez Idiotského Okounění.
Atmosféra byla nesmírně hektická. Do ruchu nadšených turistů, zvuků foťáků a halekání organizátorů hrála z hlásných trub éterická hudba.
Koridor Luminarie je pěkný hlavně z dálky, když jsem vstoupila dovnitř, byla už to vlastně celkem nuda. Mrzly mi ruce, a tak jsem si u nejbližšího stánku koupila nádherně hřejivý nikuman, knedlíkověc plněnou masovou směsí. Svírající ve zkřehlých prstech onen teploučký nikuman, ze kterého se krásně voňavě kouřilo, jsem pak postupovala k další části Luminarie.
Poté nastal čas Luminarie opustit, najít Sannomiju, chytit červený vláček Hankjú a vrátit se do Minó. Jako vždy mi autobus na nádraží celkem těsně ujel, a tak jsem vyčerpaná přečkala následující dlouhé čekání v Mistrovi Donutovi.
Byl to dlouhý a náročný den. Ale i přesto, jak jsem k programu vymyšlenému hostitelskou rodinou zpočátku přistupovala s nedůvěrou, užila jsem si nakonec v Kóbe každou chvilku, každé soustíčko, každou žárovčičku.
Paní Juu byla s obědem taktéž velice spokojená a po zbytek dne na něj s láskou vzpomínala.
Už ani nevím, jak se to přihodilo, ale najednou jsme se ocitli v čínské čtvrti. Překypovala proudícími chodci. Kdyby paní Juu neměla na hlavě červenou rádiovku, bála bych se, že se v té tlačenici své rodině ztratím.
 |
| Toto je už třetí Spiderman, kterého jsem toho dne viděla. Netuší někdo, zda to něco speciálního značí - a nebo prostě v Kóbe jenom mají rádi Spidermana? |
Naším následujícím cílem byl Kitano Idžinkan, někdejší rezidenční čtvrť cizinců. Rodina mě sem stůj co stůj chtěla vzít. I k tomuto plánu jsem zpočátku přistupovala mírně skepticky a že k němu nikdo z klanu Šišido nebyl nijak zvlášť silně emocionálně vázán, tentokrát jsem to i dala najevo, že bych radši viděla něco jiného. Zahradu Sórakuen. Přístav. Avšak nebyla jsem vyslyšena.
Když jsem si prohlížela na internetu fotografie, říkala jsem si: jsem přece Evropan - Idžinkan mi nepřinese nic nového. Ach jo. Ale tak co, bude to určitě zábava.
Těšila jsem se na procházku po Kóbe. Chtěla jsem si užít pořádné velkoměstské atmosféry - ale ani tohoto jsem se pro tuto chvíli nedočkala.
"Vezmem si taxíka!" zvolala z ničeho nic spontánně paní Juu, a že jeden stál přímo vedle nás, ani jsem nestihla udělat nádech a výdech a už jsem seděla uvnitř a přemýšlela, jakže jsem se tam vlastně ocitla.
Idžinkan nebyl ani úplně blízko, ani úplně daleko. Jelo se k němu trochu do kopce. Pochopila jsem, že se rodina nechtěla trmácet s kočárkem. To však ještě netušila, co ji teprve čeká...
Když nás taxík vyklopil ve svahu kopce v Kitanu, kde stály bývalé cizinecké vilky, byla jsem prakticky okamžitě trochu zděšená záplavou Santů.
Koupili jsme si vstupné do čtyř domků plus do galerie, která byla součástí jednoho z nich.
 |
| Do tohoto domku jsme vstupné neměli a toho dne se tam konala svatba, tak stejně nebyl veřejnosti přístupný. |
Doporučovaná trasa vedla po schodech. Měli jsme kočárek a rodinka nevěděla, co si počít. Subaru už umí celkem slušně chodit a schody nebyly vůbec dlouhé, avšak tato varianta rodinu ani nenapadla a já se trochu bála ji navrhnout. I přišla jsem s jiným, zdánlivě geniálním návrhem:
"Tak to vezměme v obráceném pořadí, začněme od konce trasy! Schody pak s kočárkem určitě půjdou snadněji sejít dolů než nahoru."
Rodina nadšeně souhlasila.
Po chvíli se před námi vynořil poměrně strmý svah. Těhotná paní Juu se nahoru vyškrábala s obtížemi, pan Hiro tlačil kočárek se Subaruem a lil se z něj pot. Trochu jsem se cítila hloupě, že jsem kopec vyšlapala, aniž bych se byť jen lehounce zadýchala, a že jsem vůbec vymyslela takovýto plán - to však nikdo nemohl vědět, co přesně nás čeká. Či spíš, pokud se nepletu, Šišidovi už zde v minulosti byli - ale asi na svah zapomněli, protože tehdy nebyli těhotní, neměli Subarua, a kopec jim proto přišel bezproblémový jako teď mně.
Nahoře jsme si všichni oddechli a vstoupili do pohádkového světa. Na chvilku jsem měla pocit, že jsem se stala maličkou obyvatelkou domečku pro panenky, která přechází z jedné pidivilky do druhé, aby tam navštěvovala své stejně maličké sousedky a kamarádky.
Nejprve jsme navštívili sídlo v čínském stylu. Všude možně se psalo, že se uvnitř všech domků nemá fotit, avšak všichni na to kašlali a jedna paní kontrolující vstupenky na mě dokonce mrkla se slovy: "Určitě si na vzpomínku nafoťte co nejvíce snímků!"
A tak jsem pochybný zákaz porušila také.
 |
| Čínské sídlo oplývalo podivuhodným porcelánem. |
Ve všech domcích toho času probíhala hra "najdi Santu". Občas tu a tam visela cedulka hlásající, že v tomto pokoji se někde skrývá Santa Claus. Někdy jej šlo najít snadno, jindy byl schovaný zapeklitě, že jsem to musela vzdát a nechat si úkryt prozradit od pana Hira, kterému šlo hledání ze všech nejlíp.
Po čínském domečku jsme navštívili gaikokudžin kurabu, tedy jakýsi klub, společenský dům, který vypadal již evropsky. Zde zrovna probíhala výstava jakýchsi experimentálních šatů.
 |
| Nejsnadněji naleznutelný Santa. |
 |
| Trochu strašidelná soška |
V třetím domku mě upoutala sbírka pravděpodobně afrických sošek a výhled (skrz dráty) na Kóbe a na moře.
Následoval vrchol prohlídky Idžinkanu - vila Uroko no ie. Uroko znamená rybí šupina. Když jsme si kupovali ještě dole před vystoupáním do kopce lístky, paní prodavačka mluvící ve velmi rychlé japonštině zmínila cosi, čemu jsem pořádně nerozuměla, ale pochopila jsem, že Uroko no ie je touhle dobou něčím ozdobený. Trochu mě to rozdurdilo, neboť zrovna na tento dům jsem se velmi těšila, a to na jeho přirozenou krásu, ne na nějaké Santy a soby a hohoho - očekávala jsem, že bude dozajista ozdoben vánočními motivy.
Když jsem vstoupila na pozemek Vilky Šupinky...
... skutečně mě trochu polil studený pot. Když jsem zaostřila více na pravou věž...
... vynořilo se mi v hlavě mnoho otazníků. A když jsem se soustředila na největší figuru...
... dosud vzniklé otazníky se rozmnožily geometrickou řadou.
Až později jsem zjistila, co Santa Trump a jeho pestrá eskorta vyvádějí. Hrají Pokemon Go.
Když jsem se pak podívala na opačnou stranu od Uroko no ie, tedy tam, kam se Trump a jeho kumpáni dívají, i tam mě čekal neobyčejný pohled na zdánlivě obyčejný živý plot.
Akorát neznám reálie a nevím, co to jsou za osoby. Pokud se najde někdo, kdo by mi to přiblížil, určitě budu velice ráda.
 |
| Foto od pana Hira |
Jinak byla vila uvnitř příjemná. Opět jsem si vzpomněla na anime Fate/Stay Night a na hrdinku Tósaku Rin. Interiéry jejího domu byly navrženy právě podle vnitřku Uroko no ie. Vnější vzhled jejího sídla se zase inspiroval jiným domem v Kitanu, do něj jsem však nešla, pouze jej rychle zahlédla zvenčí.
Místní galerie mě příliš neupoutala, avšak v posledním patře jsem nalezla nádherný výhled na Kóbe, tentokrát wireless.
 |
| "Rinin" obývák |
 |
| Když už jsem se dala na focení jídla a jiné podobné hříchy, nastal čas hřešit ještě více! Ale mnou pořizovaných pravých selfie se nedočkáte! :-P |
 |
| V dálce Ósaka! |
 |
| Když se v Japonsku díváte z výšky na město, zpravidla dříve nebo později někde objevíte nějakou naprosto nepravděpodobnou budovu. |
Rozloučila jsem se s Uroko no ie a naše procházka cizineckou oblastí pokračovala. Subaru usnul a pan Hiro opatrně sjížděl pozadu dolů s kočárkem tentokrát zase z jiného svahu. Paní Juu dostala chuť na obrovskou palačinku plněnou borůvkami a šlehačkou. Zatímco čekala ve frontě, rychle jsem se alespoň zvenčí podívala na místní Tenmangú a na vedle stojící Dům s větrnou korouhvičkou - to je ten, podle nějž bylo navrženo sídlo rodu Tósaků zvnějšku.
Paní Juu šťastně jedla palačinku, já šťastně okusovala další z exemplářů šíleně sladkých japonských jablek, Subaru šťastně spinkal, pan Hiro šťastně (?) tlačil kočárek. Začalo se pomaličku stmívat.
 |
| Hodiny, které se zastavily v roce 1995 v okamžiku, kdy vypuklo velké místní zemětřesení. |
 |
| Jedna z mých dosud nejoblíbenějších japonských výstražných cedulí. Nevaruje děti před pedofily, jak by se nabízelo, ba ani ženy před násilníky. Tato cedule nabádá, aby se zde nečůralo. |
 |
| Vrátili jsme se k nádraží Sannomija. |
Na nádraží se Šišidovi rozloučili a vrátili se zpátky do Takacuki. Můj výlet však ještě ani zdaleka neskončil.
Tento víkend byl poslední, kdy bylo v Kóbe možné spatřit Luminarie, prosincovou světelnou atrakci připomínající - stejně jako zastavené hodiny výše - ničivé zemětřesení z roku 1995 a to, jak se z něj Kóbe statečně vzpamatovalo. Avšak na rozdíl od hodin se na Luminarie sjíždějí podívat davy diváků z nejrůznějších koutů Japonska, třeba i z exotického Minó.
 |
| Opět jakási šótengai |
Měla jsem trochu strach, jestli se cestou k Luminarie neztratím, avšak i kdybych neměla na nádraží ukořistěnou reklamní mapku, podle proudících davů bych cíl stejně bezpečně našla.
 |
| Motomači šótengai |
 |
| Kde se vzala tu se vzala, opět na mě vybafla čínská čtvrť. |
 |
| Světelné obrázky na horách |
Lidí přišly mraky a nedalo se proto moc rychle postupovat. Průvod byl naštěstí dobře zorganizován a návštěvníci se chovali povětšinou slušně. Divného strejdu, kterému z nekonečného ploužení a postávání káplo na karbid, jsem zahlédla jen jediného a byl naštěstí dostatečně daleko.
 |
| Kostel |
 |
| Svatyně Ikuta |
Prošli jsme alejí nasvícených, ale stále ještě olistěných stromů, vytočili ještě jednu zatáčku - a konečně se objevilo Luminarie v celé své kráse.
Návštěvníci samozřejmě začali tasit své aparáty a chytré telefony a fotit, fotit, fotit! Organizátoři proto bez ustání nabádali, aby se nikdo při focení nezastavoval, aby se procesí nezdržovalo a nedošlo k nějaké nehodě. Výše pořízené fotografie jsou nicméně nezávadné, pořízené za chůze a opatřené certifikátem BIO - Bez Idiotského Okounění.
Atmosféra byla nesmírně hektická. Do ruchu nadšených turistů, zvuků foťáků a halekání organizátorů hrála z hlásných trub éterická hudba.
Koridor Luminarie je pěkný hlavně z dálky, když jsem vstoupila dovnitř, byla už to vlastně celkem nuda. Mrzly mi ruce, a tak jsem si u nejbližšího stánku koupila nádherně hřejivý nikuman, knedlíkověc plněnou masovou směsí. Svírající ve zkřehlých prstech onen teploučký nikuman, ze kterého se krásně voňavě kouřilo, jsem pak postupovala k další části Luminarie.
Následující video je mírně delší - neustále jsem čekala, kdy přijde konec - a pořád nepřicházel. :-)
Poté nastal čas Luminarie opustit, najít Sannomiju, chytit červený vláček Hankjú a vrátit se do Minó. Jako vždy mi autobus na nádraží celkem těsně ujel, a tak jsem vyčerpaná přečkala následující dlouhé čekání v Mistrovi Donutovi.
 |
| Další nasvícená hora |
Byl to dlouhý a náročný den. Ale i přesto, jak jsem k programu vymyšlenému hostitelskou rodinou zpočátku přistupovala s nedůvěrou, užila jsem si nakonec v Kóbe každou chvilku, každé soustíčko, každou žárovčičku.
Žádné komentáře:
Okomentovat