Domov bohů a město duchů

Ač mi bylo konečně dopřáno válet se bez omezení po tatami a metat na něm imaginární andělíčky (což bylo od vůbec prvního kontaktu špičky nohy s jeho dokonalým povrchem mým horoucím přáním), noc v hotelu u pláže byla oproti očekávání krušná. Na futonu se sice leželo úžasně pohodlně, avšak polštář byl tak nepříjemný, že jsem jej raději odstrčila a spala úplně bez něj. Kdyby se bylo z dálky čas od času ozvalo zarámusení vlaku, cítila bych se jako ve svém starém druhém domově. Avšak místo občasného železničního hlomozu za oknem bez ustání, pomalu a důstojně tepaly vlny Rozhodně Ne Tichého oceánu. Rozrušenost z Hasedery, z perlového ostrova, z večeře, z onsenu a z očekávání zítřka rovněž udělala své, srdíčko mi pod látkou jukaty tlouklo jako zčajovanému kolibříkovi. Nemohla jsem zamhouřit oka.

Pravděpodobně jsem nakonec usnula, avšak spala jsem tak nekvalitně, že jsem měla pocit, že jsem celou noc probděla.

Někdy po šesté ráno pak mé trápení ukončil budík jedné ze spolunocležnic a celý pokoj se uvedl do pohybu. Rozhrnula jsem závěs - a strnula úžasem. Všechny jsme se nahrnuly k oknu a obdivovaly vycházející sluníčko nad hladinou.

"Rychle na pláž, ať to stihneme!" zavelela indická spolužačka, naházely jsme tedy na sebe oblečení, popadly fotoaparáty či telefony a upalovaly ven.

Indická spolužačka Aastha bez váhání vlezla do vody.

Bez rozkošatělých póz by se to neobešlo!

Druhá fáze

Třetí fáze

Po snídani podobně objemné, jako byla večeře den předtím, jsem se na pláž vypravila ještě jednou. Nyní následuje poněkud narcistická série fotografií. Ale uznejte, že mi to toho dne celkem slušelo. :-)

S Wulan z Indonésie (autorka snímku: Iči)

Náš hotel

Celí šťastní z oceánu jsme pak popojeli několik minut autobusem do místa, kde nás naopak měl čekat zážitek velice slavnostní. Ise džingú, královna japonských svatyň.

Svatyně Ise byla založena podle kroniky Nihon šoki ve dvacátém šestém roce vlády císaře Suinina, tedy čtvrtého roku před Kristem. Je domovem Amaterasu Ómikami, kterážto je bohyní slunce a celkově nejvýznamnějším japonským božstvem. Právě u ní se nachází kořeny císařského rodu - japonští císařové byli v minulosti bráni jako její potomci a sami vlastně tím pádem byli zbožštěni.

Po prohrané druhé světové válce však o své "božství" přišli. To však nic nemění na tom, že Amaterasu je jejich prapředkyně a udžigami, rodové božstvo.

Slečna průvodkyně nás poučila, že před přechodem mostu Udžibaši a následným vstupem do areálu svatyně se musíme uklonit před torii, očistit se u temizuji, pak ještě jednou ve vodách říčky Isuzu, a až staneme před svatyní, hlavně nesmíme dovnitř házet peníze, jinak bohyni rozhněváme, protože peníze jsou věc nečistá. Rovněž nám do hlavy vštípila, jak se správě pomodlit - tedy dvakrát se poklonit, dvakrát zatleskat a nakonec se ještě jednou poklonit, a že Amaterasu pouze máme vzdávat vděk a hold, nikoli ji snad žádat o splnění našich přání. Stejně tak je velmi neslušné chodit středem cestiček, bran či mostů, a nabádala nás též, ať se držíme co nejvíce po straně. Středem chodí bohové - a kdyby takto činil smrtelník, koledoval by si o průšvih.

Jelikož bylo ráno a všední den, v areálu svatyně bylo téměř prázdno. Nebo spíš, lidí přišlo hodně, avšak za běžných okolností jich tam prý bývá přímo narváno. Mnoho návštěvníků přišlo v oblecích, v kimonech či v kostýmcích, atmosféra byla velice formální.

Cestičky byly široké, okolo ticho a zeleň. Obzvláště majestátní byly staré, vysoké stromy. Měla jsem pocit, že se nacházím ve skutečně tajemném prostoru.

Očišťování u říčky Isuzu

Po krátké pouti areálem jsme konečně dorazili ke schodišti, které vedlo k hlavní svatyni. Schovala jsem fotoaparát a jala se vstoupit do svatých prostor - a okamžitě jsem dostala škytavku.

Za nepotlačitelného škytání jsem bohyni poděkovala za to, že se mi v Japonsku dobře daří, a přemýšlela jsem, co jsem jí tak strašného provedla, že mi při vstupu do jejího domova provedla takovýhle nechutný žertík. Jen co jsem totiž prostor opustila a vydala se zkoumat vedlejší svatyňky zasvěcené, pokud se nepletu, jiným božstvům, škytavka zmizela.

Všechny budovy vypadaly velmi nově. Svatyně Ise se totiž každých dvacet let zbourá a postaví znovu. Poslední přestavba proběhla relativně nedávno, tedy v roce 2013.

Po prohlídce svatyně jsme se pak s Aasthou potulovaly po okolních obchodních uličkách a neměly do čeho píchnout. Na rozdíl od Hasedery jsme totiž zde dostali až příliš mnoho volného času. V obchůdcích sice byly spousty suvenýrů, avšak že já měla nedávno velký výdaj na foťák a Aastha na novou kartu od vchodu koleje, když předchozí ztratila, nechtěly jsme zbytečně utrácet za nesmysly. A tak jsme drobátko rozladěně brousily kolem sem a tam, a těšily se do autobusu.

Slečna průvodkyně nám vřele doporučovala vyzkoušet místní sladkost akafuku, rýžové kuličky moči v župánku z fazolové pasty. V jednom příjemně vyhlížejícím obchůdku jsme se tedy rozhodly je ochutnat. Byly vynikající - a jejich chuť se dokonale doplňovala s čajem!

Ise bylo velmi zvláštní. Když jsem o zážitcích vyprávěla v chatu Adámkovi, vystihl to velice přesně slovy, že Ise si vždy představoval jako "pěkné místo, kde ale ovšem není nic moc k vidění".
Jsem každopádně ráda, že jsem mohla nejvýznamnější šintoistickou svatyni navštívit, a to ještě k tomu v době, kdy nepraskala ve švech pod tlakem obrovské spousty návštěvníků.

～～～

Poté, co nekonečný rozchod v Ise konečně skončil, nechali jsme se převézt do našeho posledního výletního cíle, kterým bylo Sekidžuku, jedna z někdejších třiapadesáti poštovních a občerstvovacích stanic na staré cestě Tókaidó vedoucí z někdejšího Eda (současného Tokia) do Kjóta. Bylo nám sděleno, že zde panuje určitá zvláštní "retro" atmosféra díky zachovalým nízkým starým domkům. Byla jsem poměrně zvědavá, co nás tam bude čekat. Trochu jsem se obávala, že to bude podobné bohem zapomenuté místo jako Sasajama v Tanbě.

Vlastně jsem vůbec nebyla daleko od pravdy. V Sekidžuku nebyla téměř ani noha, prakticky jedinými chodci jsme byli my a občas nějaký ten náhodný místní obyvatel. Jeden spolužák pak při prezentaci dojmů z exkurze vyprávěl, že tam jej a jeho dva kamarády kdesi obtěžoval nějaký divný dědula, avšak já sama jsem s místními do kontaktu nepřišla a potkala jich jen tolik, že by se dali spočítat na prstech obou rukou.
Jiný spolužák Sekidžuku označil trefně za město duchů.
Bylo nám však později v autobuse řečeno, že o víkendu Sekidžuku běžně překypuje návštěvníky; takhle prázdno tam bylo čistě proto, že byl všední den, stejně jako v Ise.

Jelikož sluníčko zalezlo a dokonce sem tam i něco maličko ukáplo, liduprázdná hlavní ulice Sekidžuku působila pochmurně. Zvídaví, hemžící se spolužáci vypadali jako parta hrdinů z počítačové hry, kteří právě hledají kouzelný artefakt či plní nějaký quest v opuštěné vesnici.

Jeden ze vzácných exemplářů místních obyvatel.

Tímto opět posílám srdečné pozdravy na Dóšišu. :-)

U parkoviště jsem natrefila na cosi, co by, pokud jsem to správně pochopila, měl být automat na vajíčka.

... a právě automat na vajíčka se stal poslední atrakcí této exkurze. Následovala už jen nekonečná cesta domů, prezentování zážitků na semináři a vzpomínání a sdílení fotek na sociálních sítích, jehož je tento příspěvek posledním mohykánem, samurajem, či jednorožcem, vyberte si, co je vašemu srdci nejblíž.

Příště nás škola vezme na konci ledna do prefektury Šiga, čímž si budu moci definitivně odškrtnout, že jsem viděla alespoň nějakou pamětihodnost ve všech kansaiských prefekturách. Cíl vypadá velmi lákavě, těšte se se mnou! :-)