Lexikon kjótských opeřenců

Volných dní zapříčiněných odpadlou výukou je třeba naplno a efektivně využívat. Takhle se mi podařilo ve čtvrtek dvaadvacátého prosince plácnout hned několik much jednou ranou.

Navštívit kjótské národní muzeum, chrám Kijomizudera a svatyni Šimogamo.

Pořádně se po dlouhé době projít. I když ne tak pořádně, jak jsem měla v plánu.

Předat Matějovi zděděnou poličku, kterou nemám jak využít a kterou jsem mu slíbila již někdy koncem září.
Sejít se s Adamem.

Otestovat menzu Kjótské univerzity.

Pořídit obrovské množství fotek ptáků - a taky pagod.

Teď zpětně se sama sebe tážu, jak se mi to mohlo podařit.

Předat Matějovi poličku byl první velký úkol dne, který bylo třeba uskutečnit hned ráno - neboť v Minó sice nastal čas předvánočního poflakování, ale na Dóšiše se stále ještě sedělo ve třídách a makalo.
Sraz jsme si dali na místě nejpříhodnějším, tedy uprostřed delty řeky Kamo, která je jak poblíž vlaku, tak poblíž Matějovy koleje, a ještě k tomu je to odtamtud jen kousek do svatyně Šimogamo.
Matěj na mě již čekal, i předala jsem mu poličku a dostala na ochutnání výborné onigiri z místní onigirárny. Jedla jsem je po Matějově varování raději obezřetně. V poslední době slýchám častěji a častěji děsivé zkazky o agresivních a žravých kjótských dravých ptácích, kteří se rádi zničehonic snesou k nic netušícímu člověku a seberou mu onigiri či melonpan - anebo v případě samotného Matěje i třeba takovou igelitku s flaškou s pitím.

Slíbila jsem v titulku sice lexikon, avšak tolik si zase v ptácích nevěřím, stejně tak ve svých vyhledávacích schopnostech. Tudíž přijímám jakékoli opravy nepřesností.

Pokud se však nemýlím, tento opeřenec je volavka stříbřitá.

Volavka popelavá

Tu a tam kolem prokroužil dravec či karasu, avšak žádný mi onigiri neukradl a neodnesl dokonce ani vanilkové rohlíčky.

Času nebylo nazbyt, a tak jsme po krátkém vysedávání zamířili ke svatyni Šimogamo, kde se pak Matěj odpojil a odebral se do školy.

Stejně jako Ósaka ani Kjóto mě moc nepřesvědčilo o tom, že se Vánoce blíží. Toho dne navíc bylo velmi teplo.

Šimogamo džindža byla jedním z mých mnoha turistických cílů. Chtěla jsem ji vidět primárně z toho důvodu, že se zde odehrává knížka Učóten kazoku, kterou jsem ještě nečetla, pouze jsem jen viděla její anime adaptaci, která se mi moc líbila. V příběhu právě v této svatyni bydlí hlavní hrdinové, bláznivá několikačlenná rodinka tanuki, kteří se umí proměňovat v lidi či různé jiné věci.

Uvnitř zrovna probíhaly přípravy na blížící se macuri a navíc bylo teprve kolem desáté ráno, a tak jsem měla svatyni téměř jenom pro sebe.

"Co na mě čučíš, člověče?"

Potřebovala bych nějaký chytrý prográmek na identifikování ptáků.

U tohoto si totiž vůbec nevím rady, co je zač.

Update: Mezi čtenáři se našla bytost zasvěcená a prozradila mi, že se jedná o konipasa japonského. Díky Káťo!
Tím pádem jsem nejspíš měla tu čest s ptákem, který figuroval v mýtu o stvoření světa v Kodžiki!

Minisvatyňky zasvěcené zvířatům zvěrokruhu.

I toto je určitým způsobem součást lexikonu. Příští rok je rokem kohouta.

Ona vlastně i tato svatyně je nepřímo součástí lexikonu. Ono "gamo" ve slově Šimogamo je totiž znak pro kachnu. Stejným znakem se píše i název řeky Kamogawy. 

Sošky u svatyňky, kde se dá pomodlit za nalezení vhodného partnera. Tak nějak mi připadá, že panáček ze svazku s touto ženuškou moc nadšen není - zatímco ona se naopak tváří značně ďábelsky spokojeně.

Po návštěvě Šimogamo džindža jsem měla v úmyslu jít podél Kamogawy, dívat se na ptáky a dostat se až ke Kijomizudeře. Kijomizuderu jsem do plánů zařadila až na poslední chvíli po přečtení Adamova varovného sdělení, že by se nejspíš měla po Novém roce začít opravovat, a tak jsem ji chtěla ještě rychle stihnout vidět bez lešení.

Volavku popelavou již podruhé nemusím představovat.
Ale stejně jsem to udělala.

Krkavec (jehož jsem si navykla pojmenovávat japonsky, tedy karasu)

Vrabčák. Velká spousta jich žije i v Minó, stejně jako krkavců.

Na lovu

Na protějším břehu hrál pán na pozoun. Na mém zase jiný na japonskou příčnou flétnu.

Na lovu byl i tento tajtrlík.

Ruku do ohně bych za to opět nedala, ale domnívám se, že to je vodouš, spolužákům možná známý z hodiny klasické japonštiny, když ho potkal hlavní hrdina Ise monogatari. Nicméně při svém zkoumání jsem mimo jiné zjistila, že se náš vyučující zmýlil. Narihira pravděpodobně nepotkal vodouše, ale ústřičníka. :-)

Zničehonic nade mnou zakroužil dravec a snesl se na říční ostrůvek jen kousek ode mě.

Prý to má být luňák.

Racci mi pokaždé připomínají druhý ročník, kdy jsem do školy překládala povídku Rizóto no umi od Jošimoto Banany.

To bych také potřebovala umět.

Tyto kačeny se jmenují hvízdáci.

Kachna podobající se těm obyčejným českým, avšak s flekatým zobákem, podle nějž se jmenuje skvrnozobá.

Jelikož jsem se neustále zastavovala a dokumentovala ptáky, tempo mé procházky bylo přímo vražedně pomalé. Měla jsem pocit, že už jdu celou věčnost, a přitom jsem dorazila teprve k další vlakové stanici od té, od níž jsem vyšla. Tímto způsobem bych se ke Kijomizudeře dostala až někdy pozdě odpoledne, a tak jsem se raději rozhodla na zbytek procházky vykašlat a naskočila na vlak a pár stanic si popojela.

A že jsem se dnes rozhodla být vstřícná a nezabijácká svými dlouhými povídánkami, zde vyprávění prozatím ukončuji. Jaká byla Kijomizudera, muzeum či Adamova menza se dočtete v příštím článku! :-)