Měď, železobeton a čistá voda

Kjóto není jenom místem, kde se dají dobře pozorovat vodní, onigirichtiví a jiní ptáci. Toho dne jsem také natrefila na nějaké ty pagody a nepagody.
Jak definovat nepagodu?
Nepagoda je budova, u níž si zprvu myslíte, že jde o pagodu, ale posléze zjistíte, že to pagoda není. A přesně takovou nepagodu jsem potkala jen chvíli poté, co jsem se vynořila z podzemí na Gion Šidžó a vydala se pěšky k chrámu Kijomizudera.

Rázovala jsem si to po ulici k místu, kde jsem před dvěma měsíci poprvé spatřila za nočního přítmí pagodu Jasaka no tó, která mě natolik okouzlila, že už jsem toho večera nebyla schopná si nic dalšího plnohodnotně užít. Tu však mezi domy zničehonic probleskla střecha neznámé vysoké budovy. Ale ale, další pagoda? No tak to musím určitě prozkoumat, řekla jsem si s radostí, sešla z plánované cesty a zapadla do uliček, kterými téměř nikdo nechodil.

Svatyně Jasaka

Nejprve ze všeho jsem viděla pouze toto.

Říkala jsem si, že tato pagoda bude obzvlášť opulentní.

Po chvíli křižování uličkami jsem se přiblížila až k prostoru, kde se budova vyskytovala. A zde jsem se dostala mírně do úzkých. Areál vypadal jako chrám, zároveň ale nevypadal jako chrám. Pagoda vypadala jako pagoda, ale evidentně to pagoda nebyla. Co to tedy bylo? Zvonice? Těžko. Věž? Proč - vždyť tu není žádný hrad a opevnění. Za každou cenu jsem to chtěla zjistit, ale komplex byl veřejnosti nepřístupný.

Pagody mají tři nebo pět pater. Nikoli však takovouhle základnu. A ta střecha je přeci jen také trochu podezřelá.

Vedle stál chrám. Vypadal velmi moderně.

Zoufale jsem obkroužila pozemek v naději, že třeba někde najdu vchod, který by byl otevřený, avšak marně.

Na pozemku se nevyskytovali žádní lidé, všechno bylo prázdné a tiché, navíc začalo trochu pršet. Naplněná palčivými otazníky jsem se vzdala a raději se vydala o dům dál.

Doma jsem se pak zpětně pustila do průzkumu map a internetu, abych zjistila, co má celé tohle znamenat. Zdroje v angličtině jsem nenašla žádné, i zabrousila jsem do vod japonských a dozvěděla se věci, které mě poměrně překvapily.
Budova zvaná oficiálně Gionkaku (Gionský pavilon), případně neoficiálně Dókakudži (Měděný pavilon) je součástí chrámu Daiun'in, který původně vznikl koncem 16. století na rozkaz tehdy vládnoucího císaře, a pokud jsem vše správně vyčetla, byl postaven na počest Odovi Nobunagovi a jeho synu Nobutadovi, aby na onom světě dosáhli probuzení. Jako mnoho japonských památek však během historie lehl popelem, a tak byl v druhé půli devatenáctého století znovu vybudován.
Gionkaku tehdy k němu ještě nepatřil, ba ani ještě vůbec nestál. Začal svou přítomností obšťastňovat Gion až ve dvacátých letech dvacátého století na podnět barona Ókury Kihačiróa, tehdejšího bohatého podnikatele, jakožto součást jeho místního sídla (které je ukryté za zdí a mezi stromy hned vedle chrámu a věžopavilonu).
Ókura si řekl: "V Kjótu máme Zlatý pavilon. Máme i Stříbrný pavilon. Už chybí jen Měděný pavilon. Nu tak ho postavím, kapitál na to přeci mám!" A tak vznikla tato podivuhodná stavba se střechou pokrytou mědí. Její tvar byl navrhnut podle slavnostních vozů hoko (takto vypadají), které jezdí ulicemi Kjóta, když se koná nejznámější místní macuri (a asi i celkově nejznámější kjótské), tedy Gion macuri.
Jinými slovy, měla jsem tu čest se sto let starým podnikatelským barokem.

Vskutku jsem nečekala, že z kjótských "kovových" pavilonů uvidím zrovna jako první pavilon měděný!

To jsem však tehdy ještě nevěděla, a tak jsem na Gionkaku, když se nikdo nedíval - on tam ale stejně skoro nikdo nebyl - vyplázla jazyk a že jsem kvůli němu sešla z plánované cesty, za pomoci intuice jsem se vypravila neznámými ulicemi hledat Kijomizuderu.

Směr jsem odhadla správně, avšak než jsem se k vytouženému chrámu dostala, čekalo mě ještě několik drobných odboček, zastavení - a také překvapení.

Mezi domy na mě vykoukla Jasaka no tó. Mou kvůli Gionkaku zmatenou dušičku velice potěšilo, že ve dne vypadá stejně tak majestátně, jako za tmy.

Lidí začalo přibývat. Obzvláště mladých, výrazně nalíčených dívek v pestrých laciných kimonech z půjčoven, které ve většině případů mluvily korejsky či čínsky, a jako stylový doplněk k outfitu v rukou třímaly bohatě zdobené chytré telefony či selfie tyče.

Zahlédla jsem zajímavou odbočku stoupající vzhůru. Usoudila jsem, že by se mi mohl naskytnout krásný výhled na Kjóto, a tak jsem opět uhnula z přímé trasy a vyběhla po schodech nahoru.

Mé tušení bylo naprosto správné, výhled mě nahoře čekal velice hezký. Obdivovala jsem svou milovanou Jasaka no tó, fascinovaně hleděla na kjótské nádraží - a vůbec se nepodívala, co se nachází za mnou, tedy na vrcholu kopce. Což byla asi chyba, protože jsem se poté, když jsem se otočila, opravdu celkem slušně lekla.

Přímo za mnou se totiž tyčila ohromná Rjózen Kannon. Jen tak si tam seděla na venku a obhlížela svým přimhouřeným pohledem celé Kjóto.

Železobetonová Rjózen Kannon je podobně jako Gionkaku relativně nová pamětihodnost. Socha byla vytvořena v padesátých letech na památku padlých vojáků ve druhé světové válce.

Nějak mi ta Kannon nebyla úplně sympatická, tudíž jsem se k ní ani nešla podívat blíž. (Navíc bylo třeba zaplatit vstupné, což nechápu.) Konečně jsem tedy po nekonečném trajdání po okolí zamířila již přímo ke Kijomizudeře.

Mezi všemi těmi kimony z půjčoven jsem potkala gejšu - učednici.

Možná to jde na fotografii špatně poznat, ale té sůvičce vlevo se kouří z uší.

Před chrámem Kijomizudera se to hemžilo návštěvníky (převážně zahraničními) i přes drobný deštík.

Hlavní brána

Kolik je na fotografii kimon? Kolik z toho je dámských a kolik pánských?

Kijomizudera je jedno z nejslavnějších kjótských míst. Leží krásně v kopci nad městem, z jedné strany ji obklopuje zeleň (na podzim spíš červeň), z druhé strany křivolaké, starobyle působící uličky plné děsivých obchůdků se suvenýry. Právě to, že její hlavní síň stojí ve svahu, jí přineslo turistický věhlas; je podpírána mohutným trámovím a sloupovím. Celkově to však je nesmírně pěkné místo a ani mírné mrholení mu neubralo na přitažlivosti.

V Kijomizudeře jsem narazila na hned dvě další pagody. Obě třístupňové, vypadaly jako sestřičky. Jedna stála hned u brány, druhá na protějším kopci.

Neměla jsem moc času - čekalo mě ještě muzeum a sraz s Adamem - a tak jsem areál neprozkoumala úplně kompletně.

Kojasu no tó na protějším kopci. Dá se u ní pomodlit za snadný porod.

Blížíme se k hlavní síni, v níž se uctívá Kannon.

Dole pod hlavní síní teče vodopád s legendární průzračnou vodou, která člověka nejen očišťuje, ale i plní přání, 

Kijomizu znamená čistá voda. Chrám získal své jméno právě díky tomuto vodopádu.

To, co vidíte, je lešení, nikoli ono známé trámoví. To se nachází nyní přímo pod námi.

Do této svatyně jsem se podívat nešla.

Hlavní síň v celé své majestátnosti.

Poté, co mě náhodná parta turistů požádala o snímek, jsem se naopak zeptala já jich, zda by nevyfotili mě.

Kojasu no tó

Kijomizuderu bych moc ráda navštívila ještě jednou a prošla si ji opravdu pořádně. Dosti mě mrzí, že jsem nestihla její nasvícení v období červených javorů. Na druhou stranu, pokud se skutečně bude v blízké době opravovat, jsem šťastná, že jsem ji stihla včas vidět, než bude dočista schovaná pod lešením.

Přesunula jsem se ke kjótskému národnímu muzeu, tentokrát již bez odboček. Jakožto studentka Ósacké univerzity jsem získala vstup zadarmo.

Podobně jako se touto dobou opravuje muzeum v Praze a přístupný je pouze sousední nevzhledný moderní barák, ani zde jsem se nemohla z důvodu rekonstrukce podívat dovnitř do historické budovy a bylo mi umožněno nahlédnout pouze do sousedního křídla.

Velice mě pobavila výzdoba na štítu. Dálný Východ ve starořímském stylu!

Uvnitř muzea jsem si ze všeho nejdříve prohlédla výstavu buddhistických soch, která byla velice pěkná, na druhou stranu jsem se z ní cítila trochu zvláštně. Dříve by mi to asi tak divné nepřišlo, teď však, když už několik měsíců neustále lozím po nejrůznějších chrámech, mi připadalo silně nepřirozené jen tak na stupínek postavit obrovskou zlatou buddhovskou sochu, aby tam prostě jen tak stála a lidi se na ni koukali. Když jsem k soše přistoupila, automaticky ve mně vytanul zvyk vyndat z peněženky pěťák, vhodit jej do kasičky, poklonit se a pomodlit. Tady však nebyla žádná kasička, žádná síň, žádná vůně tyčinek. Cítila jsem se trochu zmateně. A tak jsem se na buddhu jen tak podívala - nějak mi to ale celé přišlo nepatřičné.

Viděla jsem nejrůznější věci. Perletí vykládaný nábytek na export do Evropy. Stará vzorovaná roucha. Svitky, malby, paravány. Ve druhém patře probíhaly dvě tematické výstavy, jedna ku příležitosti roku kohouta, druhá obsahovala díla umělce Itóa Džakučúa z osmnáctého století - i ta však byla hodně "kohoutí". A právě mezi tušovými malbami Džakučúa jsem natrefila na dílo, do nějž jsem se na první pohled bláznivě zamilovala. Či spíš, na druhý. Při prvním pohledu jsem vyprskla smíchy.

Název zní: "Žába a fugu zápasící v sumó"

Ač si suvenýry kupuji jen zřídkakdy, nesmírně jsem zatoužila po čemkoli s motivem tohoto obrazu. V giftshopu však s ním neměli ani pohled, což mě citelně zabolelo.

Čas však utíkal a pomalu se začalo stmívat. Bylo třeba se přesunout zpátky na sever na nádraží Demačijanagi (vedle nějž se nachází delta Kamogawy, kde mé kjótské putování začalo) a tentokrát se sejít s Adámkem, kterému tou dobou končila výuka. S pocitem hluboké závisti jsem získala příležitost zjistit, že menza Kjótské univerzity je mnohem lepší než ta naše. A byla možnost si tam dát kebab jakožto možnost halal stravování pro muslimské studenty. S gustem jsem si koupila po dlouhatánské době něco ryze nejaponského...

Dlouho do večera jsme seděli v menze, jedli kebab a zmrzlinový pohár a vyprazdňovali automat na čaj - a i tak jsme vůbec nezvládli vyřešit to, proč jsme se primárně sešli. Tedy vytvořit plán pro společný novoroční výlet.

Nakonec jsme jej díky počítačové komunikaci vytvořili a dokonce i uskutečnili - o společném výletě s Adamem však až později. Nejprve ze všeho se totiž udála moje první velká cesta mimo Kansai. Nastal čas vytáhnout paty dále od domova - a to hned následujícího dne. Na tři noci a dva dny. Ve společnosti, kterou jsem zde na blogu ještě nezmínila...