Povánoce v Tokiu

Kolem sedmé mě probudilo šramocení a tlumené ženské hlasy hovořící v čínštině. V pokoji vládla téměř úplná tma, jediným zdrojem světla byl čísi displej chytrého telefonu. Zaslechla jsem klapání podpatků. Rozhlédla jsem se po pokoji škvírkou pod závěsem u své palandy a první, co jsem tou uzoučkou mezírkou v onom bleděmodrém světle spatřila, byly nablýskané černé lodičky a kabelka od Louise Vuittona. Osoba vlastnící tyto doplňky v našem pokoji evidentně nenocovala, protože ve všech postelích stále pochrupkávaly všechny spáčky - až na postel pode mnou, ta byla prázdná. Žena v lodičkách a oblečená v tmavém kabátě, jako by právě přišla zvenčí, usedla na obrovský kufr uprostřed přeplněného pokoje, svítila telefonem a cosi naléhavě a vážně říkala ženě nocující v posteli pode mnou, která stála před ní, oděná tak spoře, že se už vlastně ani nedalo použít slovo oděná.

Nějak mi celá ta situace připadala strašně nepatřičná, až mírně komická. Luxusně oblečená, v kabátě zabalená hubená Číňanka sedící a mračící se na kufru, obtloustlá Číňanka ve vytahaných puntíkatých kalhotkách tvářící se nechápavě - a já, šmírující pod závěsem zabalená do deky a předstírající, že stále spím...

Takhle započalo mé druhé tokijské ráno.

Poté, co se obtloustlá Číňanka oblékla do pyžama a zalezla zpátky do postele a usnula s nezataženým závěsem, drobná Číňanka se ani nevím kdy a jak kamsi ztratila a já si potichu sbalila a opustila pokoj. Byl čas se nasnídat a vyrazit do města.

U recepce měli zadarmo přístupný automat na čaj, i kopla jsem do sebe tři šálky, rozloučila se s hostelem a vrátila se zpátky na nádraží Akihabara, tedy do centra místního otaku dění.

Všechny večer zářící poutače nyní byly vypnuté a v ulicích se pouze otráveně spěchalo. Asi třicet lidí postávalo před zavřeným obrovským obchodem s videohrami, čekali na otevření a evidentně jim byla zima. Okolí nádraží Akihabara po ránu vypadalo šedě a vyčerpaně, jako když se odlíčíte a padnete do postele po první prodloužené.

Svatyňka a trať před hostelem

Ulička vedoucí k hostelu

I toho rána jsme se s Marťou bezproblémově našly. Mohly jsme tedy zahájit další etapu, kteroužto byla Asakusa.

Na nádraží Ueno, kde jsme vystoupily, nás velmi upoutal tento obrázek.

Šly jsme pěšky od stanice Ueno. Po cestě jsme zhlédly nejeden zvláštně vypadající dům - a výrazně trčící Sky Tree.

Jak jsme se blížily k nejznámějšímu chrámu v Asakuse, tedy Sensódži, začali se v okolí čím dál častěji objevovat veselí, svalnatí rikšové.

Dorazily jsme k bráně Kaminarimon s ohromným lampionem, symbolu Asakusy. Za branou se pak až k chrámu táhla Nakamise dóri, ulička z budek, ve kterých se prodávaly suvenýry či jídlo. Valil se jí dav.

"Ahóóój!"

Hodnou chvíli trvalo, než nás masa donesla až k chrámu.

Kolem "tyčinkoviště" bylo neustále přeplněno lidmi, kteří se nechávali důkladně prokouřit jeho očistným dýmem.

Stánky v Nakamise ze zadní strany

Vrátily jsme se stejnou cestou ke stanici Ueno. Na druhé straně od tratě se nachází velký park. Když se hlavní hrdina učebnice Minna no Nihongo, Mirá-san, přestěhoval z Ósaky do Tokia, přestaly se jeho životní eskapády odehrávat v Ósakadžó kóen (tedy v parku kolem ósackého hradu). Novým rajónem Mirá-sana se stal právě Ueno kóen, tedy park Ueno, onen velký park vedle trati, kam jsme mířily. Mohu si tímto odškrtnout, že výpravu po stopách Mirá-sana mám odškrtnutou. Ještě tak někde najít obchod Edoja Sutoa...

Tato hlava se nachází na domě naproti tomu s šálky (foto výše). Akorát po cestě k Sensódži jsem si jí nevšimla, neboť byla přímo nade mnou. Docela slušně mě překvapila.

Další z palety japonských kostelů. Tento je poněkud depresivní.

V parku Ueno lze najít pár svatyní, chrám, několikero muzeí - a zoologickou zahradu, která pro mě byla hlavním lákadlem.
Říkala jsem si, že Mirá-san udělal dobře, že se přestěhoval. Park Ueno mi byl o trochu sympatičtější než park ósacký.

Vánoční strom

Ta travnatá pláň jest prý jezírko.

Než jsme prošly branou zoologické zahrady, ještě jsme zašly nahlédnout do svatyně Tóšógú. Svatyně, které nesou toto jméno, jsou zasvěceny tatíčku Iejasuovi, tedy poslednímu a nejprotřelejšímu velkému sjednotiteli Japonska.

To by v tom byl čert, abych v Tokiu nevyfotila alespoň jednu pagodu! A zrovna takovou pěknou. Pagoda v Sensódži totiž pravděpodobně pod vlivem davu mému objektivu unikla.

Památník obětem výbuchu jaderné pumy v Nagasaki. V kulatém okýnku hoří věčný oheň.

Juzu

Ueno Zoo se rozkládá hnedle vedle Tóšógú. Je poměrně maličká a že je těsně obklopená městem a parkem, nemá kam se rozrůstat. Řekla bych, že je nejen menší než zoo v Praze, ale i než zoo v Jihlavě. (S jinými zahradami nemám zkušenosti, případně mi nezůstaly vzpomínky.)

Hlavní atrakcí pro mě samozřejmě byla panda. Pandí výběh se nacházel hned u vchodu. Martina mi vyprávěla, že když zde posledně byla, pandy ležely a ani se nepohnuly. Tentokrát jsme měly štěstí, neboť pandy seděly a cpaly se bambusovým roštím.

Tahle fotka není moc dobrá, ale panda se na ní tváří správně ďábelsky. Jako by za tou větví číhala a myslela si, že ji nikdo nevidí.

Dozajista tušíte, že jsem si jakožto příznivkyně ptactva značně užila i voliéry. Obzvláště mi udělalo radost, že jsem konečně poprvé v životě měla možnost spatřit ledňáčka. (Další cíl = ledňák. A konečně někdy spatřit ledňáčka ve volné přírodě.)

Tento dravec vypadal velmi naštvaně.

Gorila polehávala zabalená v dece.

Tenhle pták jménem hadilov byl nevyfotitelný - pořád se pohyboval. Zároveň byl tak bizarní, že se mi strašně líbil.

Srdečné pozdravy do Říčan!

Největším sympaťákem se však nakonec neukázala být ani panda, ani ledňáček, ba ani hadilov.

Pásovec.

Byl asi chuděra frustrovaný, na druhou stranu však neuvěřitelně roztomilý.

A kdo na mě ještě udělal dojem, byla okapi. Vždycky jsem si tohoto živočicha přála vidět naživo od té doby, co jsem jako malá hrávala Zoo Tycoon. Okapi byla v této hře vždycky mé oblíbené zvíře.

Teď, když jsem ji na vlastní oči spatřila, jsem byla šokovaná, jak je velká. Myslela jsem, že co do velikosti bude podobná jelínkům šika, avšak tato potvůrka byla místo toho velká jako kůň!

Mnoho času jsme strávily také u makaků.

Jsem ráda, že jsem zoo v parku Ueno navštívila. Ač je poměrně malá, moc se mi líbila. Jen je škoda, že některá zvířata měla značně malé výběhy. S tím se ale asi holt nedá nic moc dělat.

Naše kroky (a kola vlaku) nás následně zanesly do Janaky, kde jsme se na chvilku ocitly v Tokiu bez mrakodrapů a širokých ulic s auty. Hlavní třída, tedy Janaka Ginza, překypovala ruchem chodců, avšak když jsme nakukovaly do bočních ulic a uliček, panovalo tam ticho a klid.

Vůbec bych si té kočky nevšimla - avšak Martině, velké milovnici koček, žádná ze zorného pole neunikne! :-)

Nenápadně jsme vlezly do této uličky...

... a z jednoho balkónu na nás vykouklo takovéto zátiší.

Bylo teprve odpoledne, do odjezdu autobusu bylo stále času dost, a program jsme kompletně vypotřebovaly. Přemýšlela jsem, kam se ještě vrtnout - a tu jsem si vzpomněla na Nakagin. Jak jsem jen mohla zapomenout a hned od začátku jej nezařadit do programu? Velice jsem se sama před sebou zastyděla.

Mou velkou ósackou láskou je Taijó no tó. Mou kjótskou láskou je Stříbrný pavilon (který jsem stále ještě na vlastní oči neviděla) a Jasaka no tó. Pokud jde o Tokio, jedině a jedině Nakagin!

Hrabala jsem se ve svém oldschoolovém atlasu, který se z tohoto hlediska ukázal být poměrně nepraktickým, neboť Nakagin k mému rozhořčení neznal. Naštěstí však Martina měla o něco chytřejší mapy v telefonu, a tak hravě našla nejlepší trasu. Prošly jsme se ještě jednou Janakou, opět naskočily na vlak - a zamířily na Ginzu.

Vynořily jsme se v džungli vysokánských budov. Po chvíli bloudění po rozličných nadchodech se před námi zjevil Nakagin v celé své ošumělé kráse.

Nakagin!

... a jeho šťastná obdivovatelka.

Co je Nakagin zač?

Vznikl v sedmdesátých letech. Je to vzácný exemplář japonského architektonického metabolismu. Jelikož se v architektuře vůbec neorientuji, nebudu se pokoušet vysvětlovat, co je metabolismus v architektuře zač, neboť ať jsem cokoli pročítala, nevím, zda mi to hlava správně pobrala. Pro případné zájemce zde přikládám odkaz na článek.

Nakagin se skládá ze 140 vyměnitelných kapslí určených pro bydlení či pro kanceláře, z nichž však v současné době je většina opuštěná a chátrá. Před deseti lety se zvažovala demolice, avšak zatím k ní nedošlo.

Když jsem procházela pod budovou a koukala do kulatých okýnek umouněných kapslí, ve spoustě z nich jsem zahlédla ohromný nepořádek, tedy známku sešlosti a neobývanosti. Připadalo mi to jako obrovská, obrovitánská škoda.

Zatímco Taijó no tó mě při prvním pohledu naplnila radostí, Jasaka no tó obdivem a fascinací, Nakagin mě naplnil neznámou, neuchopitelnou melancholií.

Vyrazily jsme navštívit toho dne poslední tokijskou pamětihodnost, neboť se stmívalo - a začala se na nás zvolna podepisovat únava. Jen o ulici vedle od Nakaginu se mezi mrakodrapy ukrývala zahrada Hama Rikjú.

Tuto zahradu vybudovali Tokugawové, avšak po pádu šógunátu se stala majetkem císařského rodu. Ve dvacátých letech ji však poškodilo velké zemětřesení v Kantó, za druhé světové války ji pak zdevastovalo bombardování. Císař ji následně v roce 1945 věnoval městu Tokiu.
Nyní je zahrada vybudována znovu a řekla bych, že v nedávné době v ní proběhly opravy, protože mi připadalo, že z dřevěných budov a mostu přímo čiší novota. Nepatří mezi nejkrásnější zahrady, které jsem viděla - a to jsem jich zatím ještě tolik neviděla - avšak za povánočního podvečera z ní dýchala uklidňující, krásná atmosféra.

Rozhodly jsme se zbytek večera strávit někde zalezlé, protože jsme sotva pletly nohama vyčerpáním - i vydaly jsme se najít nějaké Starbucks nebo McDonald's, kde by se dalo snadno nenápadně zašít na dlouhou dobu. Po cestě jsme opět minuly úplně černý Nakagin. Svítila pouze dvě okna, jedno žlutě, jedno modře - a opět na mě padlo to podivné, nevyslovitelné dojetí.

Nakonec jsme rozbily tábořiště v McDonald's na nádraží Tókjó eki. Podnikem se linuly vánoční písně, od slavné Last Christmas až po pochybné japonské hity. Byla jsem na ně již navyklá ze supermarketů, nicméně zde v Tokiu jsem je najednou začala nečekaně silně vnímat. Uvědomila jsem si, že ač mi přijdou na jednu stranu úděsné, jakýmsi pokřiveným způsobem jsem si je oblíbila.
Ani ne tak proto, že jsou vánoční. Staly se pro mě symbolem Tokia. Vánočního Tokia. Tokia takového, jaké se mi ukázalo, když jsem je navštívila.
Pro ukázku přikládám dva youtube odkazy: první na písničku Kurisumasu kjaroru no koro ni wa, druhý na Koibito ga Santa Kurósu.

Večer pokročil. Martina mě vyprovodila až k terminálu nedaleko tokijského hlavního nádraží. Jsem hrozně ráda, že jsme se mohly vidět a cítím hluboký vděk, že mě bezpečně provedla po všech místech, která jsem si naporoučela i nenaporoučela, že kvůli mně brzy vstávala a dlouho čekala, než vyfotím třicet snímků toho stejného místa, že mě seznámila s paní Danielou - a že jsme spolu zkrátka mohly strávit příjemné, nevánoční Vánoce.

Cesta autobusem znovu uběhla oproti očekávání poměrně rychle. Opět jsem spala v předklonu opřená o polštářek - tentokrát jsem jej ale naaranžovala tak, aby se mi na tváři žádné kabukáčské obtisky nevytvořily. Rozlámaná, utahaná, ale naplněná zážitky jsem spiklenecky kývla na Umeda Sky Building a zamrkala na hmyzácké ruské kolo u nádraží Umeda. Jsem zase doma!