Déšť, ohně a lucerničky

Brzy po Novém roce jsem slavila narozeniny. Celá akce probíhala v klidu a tichosti - až do večera, kdy se ozvalo nenápadné zaťukání na dveře, a když jsem otevřela v očekávání některé ze sousedek, která si chce půjčit nějaký kousek z mé pestré sbírky nádobí, vybaflo na mě s oslavnou písní na rtech a domácími takojaki asi dvanáct rozzářených taiwanských a hongkongských obličejů. Byla jsem nesmírně překvapená a ještě více dojatá.

Druhého dne pak oslavování pokračovalo. Toužila jsem po pořádné procházce, ale nemohla jsem se rozhodnout mezi šesti místy, která bych ráda viděla. Můj podobně nerozhodný kolega z Udži, jemuž jsem se se svou obtíží svěřila po chatu, se však tentokrát projevil velmi rozhodně. Bez prodlení mi doporučil, ať se vypravím do Kuramy, která mezi onou "top 6" rovněž byla zařazena. A já se rozhodla jeho tip vyzkoušet.

Kurama je vesnice, či spíše velmi venkovská část Kjóta schovaná v horách na severu města. Mým úmyslem bylo podívat se na místní chrám Kuramadera a svatyni Juki džindža nacházející se ve stejném areálu a poté pokračovat pěšky lesem až do sousedního Kibune.

Byl to moc hezký plán, ale trochu mi žel nevyšlo počasí. Nejprve jenom mírně krápalo, ale když jsem vyskočila na nádražíčku v Kuramě, už poměrně slušně lilo. To se však nakonec vůbec neukázalo být nepříjemným, ba naopak - krajina se zahalila do melancholických dešťových závojů, které jí dodaly zajímavý půvab. Kvalitě fotografií však déšť zrovna neprospěl.

Traduje se, že v Kuramě žijí tenguové. Právě od nich se prý naučil šermu Benkei, bojový mnich ve službách Minamoto no Jošicuneho.

Brána do chrámu Kuramadera

Vstup do svatyně Juki džindža

Socha Inoči, tedy "Život". Přijde mi taková nějaká... toaletní.

K chrámu bylo nutno vystoupat. Do tříčtvrtiny cesty byla dokonce možnost svezení lanovkou.

Když jsem vstoupila do chrámu, jakýmsi způsobem jsem se dostala do podzemí, kde se nacházelo cosi, co mi připomínalo vodníkovu světničku. Neodolala jsem a aparát vytáhla, ač se to možná nesmělo. Byla jsem tam dole sama a nikdo mě neviděl.

Pokud se mezi vámi čtenáři nachází v buddhismu sběhlá bytost, která by mi vysvětlila, co to je a jestli jsem udělala hodně nevhodnou věc, že jsem tam fotila, určitě jí budu vděčná!

Zvonička

Upoutaly mě přesné, nezaokrouhlené ukazatele.

Netrvalo příliš dlouho a došla jsem do Kibune. Navštívila jsem místní svatyni a pak již směřovala k nádraží.

Perla mezi japonskými cedulemi

Železniční stanice v Kibune

Od té doby jsem žádný "pořádnější" výlet již nepodnikla, neboť školní povinnosti se rapidně rozmnožily a víkendové dny se staly drahocenným prostorem pro psaní reportů, dohánění povinnosti a když už, tak jedině pasivní odpočinek. Nemohu se však dočkat, až se v polovině února bouřka přežene a bude možné opět bez výčitek vyrazit ven. Zatím je ale třeba zabrat - a těšit se alespoň na úterní školní exkurzi do prefektury Šiga, která mi celou tu zkouškovou temnotu jasně a nádherně prosvětluje...