Rozloučení s rokem 2016 - a s Mijadžimou

Hostel na Mijadžimě byl podobně příjemný jako hirošimský, možná ještě o stupeň příjemnější. Spalo se mi skvěle - a když mě kolem sedmé ráno spoluvýletník potichoučku probudil, byla jsem zatraceně ráda, že jsem se mohla pořádně vyspat a ne se ještě před rozbřeskem trmácet po nekončícím schodišti na Misen.

Posnídali jsme, popadli batohy a vyrazili.

Kam?

Na Misen!

Jistým povahovým nedostatkem našeho jinak perfektního týmu je neschopnost se pružně rozhodovat, kterážto se projevovala už v minulosti, když jsme po vyučování postávali uprostřed Celetné a dlouze, předlouze vymýšleli, kampak že se to dneska vydáme na oběd.

Naplánovat na výletě v jakém pořadí kam půjdeme, zda tam vůbec půjdeme a v kolik odkud odjedeme se ukázalo být obtížně řešitelným úkolem. Zda jít či nejít na Misen podruhé byla asi nejzásadnější a nejhůře rozlousknutelná otázka celého výletu; brzdou v jednoznačném rozhodnutí střihnout si výstup nahoru znovu jsem byla hlavně já, kterou den předtím při scházení dolů mírně pobolíval sval na stehně. Dopadlo to nicméně ve finále tak, že jsme přeci jenom rozhodli pro - a že vyzkoušíme třetí, nejdelší, ale nejmírnější cestu.
Proč jsme šli dvakrát na to stejné místo i přesto, že jsme se mohli sebrat a jet se podívat třeba na most a na hrad do Iwakuni či na chrámy do Onomiči?
Protože Misen je tak príma, že jsme na něj zkrátka chtěli ještě jednou!

Ráno bylo osvěžující...

... a takovým zvláštním způsobem "letní".

Bukolická idylka po mijadžimsku

Konipas a odraz torii

Zátiší s pány v hakamách, jelínky a volavkou. (A střechy svatyně vypadají trochu jako pod sněhem!)

Než jsme se však pustili do výšlapu, ještě jsme zaskočili do chrámu Daišóin, který jsme předchozího dne pouze minuli.

Daišóin, založený před 1200 lety Kúkaiem nás uvítal mocnou branou. (Pro připomenutí, kdo byl Kúkai, připojuji zde odkaz na článek, kde jsem o této osobnosti hovořila víc.)

Jen co jsme jí prošli a odbočili do strany, byli jsme však poněkud překvapeni lesíkem malých očepičkovaných, barevně sladěných arhatů. To byl nicméně pouze "předkrm".

Vystoupali jsme po schodech, v nichž byly zabudovány mlýnky se sútrami. Je to velmi vychytaný způsob, jak se modlit - prostě jen kráčíte a rukama protáčíte mlýnky.

Mlýnky jsou schované v onom zábradlí.

Nahoře nám na pozdrav zamával... Anpanman!

Anpanman je superhrdina z dětského kresleného seriálu. Má místo hlavy anpan, tedy bochánek plněný sladkou fazolovou pastou. Že je vtělením Kúkaie jsme však dosud netušili.

Začali jsme mít pocit, že máme co do činění se skutečně originálním chrámem.

Další, tentokrát lépe viditelné modlitební mlýnky a tengu.

Malí Džizóové kamarádící se se zvířaty čínského zvěrokruhu. Kouzelný mi přijde obzvláště ten s koněm.

Obří růženec na kladkostroji - další usnadňovač a zlepšovák buddhistické duchovní praxe. O existenci mlýnků jsem v minulosti již slyšela, avšak růženec jsem viděla poprvé.

Velmi špatný snímek, nicméně to, co mělo být vidět, vidět je, tedy buddha v mikině Nike se zvláštní věcí na krku a v doprovodu medvídka Pú.

Nyní následuje malá soutěž krásy. Který Džizó se vám líbí nejvíce?

Pokud si vzpomínáte na zvláštní obrýlené Džizó z chrámu těsně pod vrcholem Misenu, určitě nyní správně tušíte, že onen chrám je součástí komplexu Daišóin.

Daišóin byl asi dosud ten nejveselejší chrám, který jsem v Japonsku viděla.

Vydali jsme se vyzkoušet třetí z misenských stezek. Nejdelší asi skutečně byla. Nedá se však říct, že by byla výrazně mírnější než ostatní. Mnoho lidí jsme po cestě nemíjeli. Řekla bych, že obecně většina návštěvníků raději volí jízdu lanovkou. Na vrcholu jsme například později potkali i dámy v botách na skutečně nehoralských podpatcích.

Udělali jsme malou odbočku na vrchol hory Komagabajaši, kde jsme na chvíli spočinuli. Misen se tyčil přímo před námi, bylo to k němu už jenom kousíček. Za dopoledního, respektive poledního slunce měly jak kopce, tak moře a ostrovy zase o trochu jinou atmosféru než za večera.

Misen

Brána, u které jsme se předcházejícího dne zapovídali s klukem z Austrálie

Ostrov "Trufle" se ve skutečnosti jmenuje Kogurokamišima, a na mapě z ptačího pohledu vůbec jako trufle nevypadá.

V modré dálavě se rýsuje Honšú

Z Komagabajaši na Misen to už skutečně nebylo daleko. Na vrcholu se oproti naší předchozí večerní návštěvě vyskytovalo plno lidí. A že byla otevřená i místní rozhlednička, bylo nám umožněno i vylézt nahoru a pozorovat okolí z ještě větší výšky, než jsme mohli předtím.

Vzdalujeme se od Komagabajaši.

Vrchol Komagabajaši

Z Komagabajaši se mi Misen nezdál o mnoho vyšší - z Misenu se však Komagabajaši zdála výrazně menší.

Opět Komagabajaši

Torii, Sendžókaku a přístavišťátko

Stejně jako předchozího dne jsme i tentokrát scházeli dolů značně rychlým tempem - tentokrát nešlo o hostel, ale o trajekt. Cesta domů trvala mnoho hodin a že již bylo po poledni, byl nejvyšší čas ostrov opustit, abychom se stihli rozumně vrátit do Kansai a v mém případě chytit poslední rozumný spoj do Minó (což se mimochodem nepodařilo), v případě Adámka si ještě stačit užít nějakého toho kjótského novoročního chrámového juchání (což se podařilo). Nejdříve však bylo třeba vykonat dvě důležité věci.

První byla návštěva záhadné pagodosíně pod vrcholem Misenu, kterou Adam předchozího dne podniknout stihl, já však nikoli. Adam mi vyprávěl, že uvnitř hoří oheň, který údajně zapálil Kúkai, a takhle tam je udržován dodnes. Později na mě náhodou vypadla informace, že právě o něj byl zapálen i mírový plamen v hirošimském Parku míru.

Kúkaiův oheň jsem stůj co stůj chtěla vidět, a tak jsme vstoupili dovnitř. Panovala tam tma, teplo a dusno. Nad ohništěm visel ohromný kotel, v němž cosi velmi podezřelého pekelnicky dýmalo a dalo se to nabrat do kelímku a pít.
Samozřejmě, že jsme příliš dlouho neváhali - Adámek nám oběma nalil, vyšli jsme ven a na sluníčku si prohlédli, co se to vlastně chystáme pozřít.
V kotli nad Kúkaiovým ohništěm se vaří kouzelná voda. Kdo se jí napije, vyléčí se z jakékoli nemoci. Byla mírně kalná, jako by v ní vyvářela troška uhlí a hlíny, a voněla zvláštně uzeně. Nicméně bez bázně (nebo jsme se tak alespoň snažili tvářit) jsme kelímky vyprázdnili - a pokračovali v sestupu.
Už teď však mohu s jistotou tvrdit, že to nefunguje. Na druhou stranu ale také mohu říct, že jsem tento Kúkaiův tekutý zázrak přežila bez žaludečních obtíží. Pokud se však kouzlo nevyplácalo právě na ně!

Druhou důležitou věc potřeboval provést pouze Adámek. Zatímco mou japonskou sběratelskou vášní jsou vstupenky či obyčejná razítka, která lze při troše pátrání najít u mnoha japonských památek, Adámek vlastní krásný elegantní notes, do nějž si nechává za něco málo penízků vpisovat na památku v chrámech či svatyních kaligrafické nápisy (název chrámu či svatyně, datum...) a vtiskávat speciální razítka. Předchozího dne byla ve svatyni Icukušima u okýnka na gošuiny, tedy na tyto nápisy a razítka, ohromná fronta, tudíž plán získat gošuin z tohoto místa jsme odsunuli na později.

Zatímco Adámek rychle vplul do svatyně a jal se čekat, než dojde řada na jeho notýsek, já jsem svatyni obešla, sedla si před východ a kratičkou chvilku čekala. Po chvíli se objevil - a v jeho tváři se odrážela směsice hlubokého pobouření a hořkého zármutku, neboť měl smůlu a jeho notes byl svěřen do rukou člověku, který se neukázal být v kaligrafii zrovna nejšikovnějším a nejkreativnějším. Mezi dynamickými kaligrafiemi z jiných chrámů a svatyní tato vypadala skutečně jako od školáčka.
Mijadžima se jako již po tolikáté během našeho pobytu projevila jako místo generující podivuhodné zážitky.

Sbírání gošuinů se mi každopádně velice líbí a ač sama se do zavedení vlastního sběratelského notesu pustit nechystám, baví mě si prohlížet notesy jiných sběratelů (setkala jsem se zatím bohužel pouze se třemi včetně Adama), zkoumat jednotlivé kaligrafie - a ty rozmáchlejší se pokoušet rozluštit.

Nastoupit do trajektu se nám nechtělo. Vidina školních a jiných každodenních povinností, kterých jsme oba dva měli i přes prázdniny mnoho, nás vůbec nelákala. Jak by to bylo pěkné se moci nadále poflakovat po břehu lemovaném kamennými lucernami, projít si další horské stezky a podívat se i do vzdáleného Okunoinu a do svatyní na opačné straně ostrova - ba i po večerech odhánět jelínky od popelnic by bylo pěkné - ale vrátit se zkrátka bylo třeba. Usadili jsme se na lavičce na levoboku, koukali se na vzdalující se Mijadžimu - a byli hrozně moc rádi, že jsme tento výlet uskutečnili.

Myslím si, že vypravit se sem podruhé během tohoto studijního pobytu se mi již asi nepodaří a nijak zvlášť o to asi ani neusiluji - pokud jde o místa mimo Kansai, přeci jenom budu spíše raději objevovat nová a Mijadžimu si nechám jako jeden z cílů pro své případné pozdější cesty do Japonska.
Jsem si jistá, že během zbývajících sedmi měsíců poznám další nádherná místa, ze kterých budu podobně unešená - a možná třeba i více. Mijadžima je nicméně mezi japonskými krajinami moji první opravdu ohromnou láskou - a na první lásku se nezapomíná!