Vánoce v Tokiu

O zimních prázdninách určitě, ale určitě musím aspoň na chvilku opustit Kansai!

To byl můj plán a mé motto pro letošní prosinec.
Kansai je po všech stránkách skvělý kout, nicméně je to pořád jen sedm prefektur. Japonsko jich má přitom ještě dalších čtyřicet! Když se koukáte na mapu na to hubené Honšú, prťavé Kjúšú a Hokkaidó, pidi-Šikoku a hromadu jakýchsi jiných drobečků, Japonsko vám možná připadá celkem nevelké a těsné. Je to však optický klam. Japonsko sice je těsné, ale rozhodně ne nevelké.

Jednoho dne mi ve facebookové poště přistála nabídka na vánoční sraz v Tokiu. Z naší univerzity totiž není na výjezdu pouze a jedině náš kansaiský trojlístek. Japanologové z Karlovky letos sice zakořenili třemi kořínky právě v Kansai, ale čtvrtý kořínek se táhne až daleko na východ do oblasti Kantó, které dominuje metropole Tokio.

Sejít se se spolužačkou Martinou studující na univerzitě specializované na zahraniční studia, tedy Tókjó gaikokugo daigaku (tento název nikdy nejsem schopná vyslovit bez zaškobrtání, tudíž používám raději zkratku Gaigodai či Gaidai) mě velmi lákalo. Zaprvé jsme se již zatraceně dlouho neviděly. A zadruhé - zkrátka Tokio! Být v Japonsku a nejet do hlavního města? To by tedy bylo ukrutné selhání!

Plánování tohoto výletu byla má první komplexní zkušenost s přípravami na cestu. Dosud za mě zařizování jízdenek, hotelů a tak podobně dělali jiní, toto byla tedy příležitost se z tohoto hlediska postavit na vlastní nohy.
Byla jsem k smrti nervózní, že něco neklape.

Částečně si za to mohu sama i čistě z toho důvodu, že jakožto odpůrkyně telefonů zde existuji pouze s počítačem, tím pádem, když u něj nesedím, či když nemám přístup k internetu, tak jsem nezkontaktovatelná. Přináší mi to ohromnou svobodu, na druhou stranu ale když už s někým domluvím sraz, opravdu musím na to místo dorazit přesně v čas domluvy - a stejně tak i druhá strana. Jinak hrozí průšvih.

A jelikož po mně neustále někdo chce telefonní číslo - například při rezervování jízdenky na autobus či hotelu - a pokud jej neudám, nemohu se prokousat internetovými formuláři, už několikrát jsem údaje uváděla falešné a modlila se, aby mi nikdo nevolal.

Telefon nicméně pořídit ani tak neplánuji. I přes onu strašlivou nepraktičnost, která stresuje nejen mě, ale i druhé, se bez něj cítím po většinu času skvěle.

Při domlouvání místa srazu s Martinou jsem tedy úzkostlivě prohrabala streetview na Google mapách, určila přesné místo a pro jistotu si do batůžku zabalila i počítač, abych se v případě průšvihu někde napíchla na wi-fi a dala o sobě vědět.

Plán byl jet tam i zpátky nočním autobusem. Dvacátého třetího po setmění jsem tedy s batůžkem na zádech důkladně zamkla pokoj, všechno povypínala a vyrazila... do Expo parku k Taijó no tó.

Protože Tokio je sice Tokio, ale kdybych si nechala ujít vánoční nasvícení Taijó no tó, litovala bych toho ještě na smrtelném loži.

K parku Banpaku kinen kóen proudili návštěvníci. Dovnitř se platí vstupné, což je jediná věc, která mě odrazuje od toho, abych chodila kolotat kolem Taijó no tó minimálně sedmkrát za týden. I stoupla jsem si k plotu, odkud také bylo dobře vidět a kde mě neobtěžovaly všudypřítomné hromady lidí. Hned však ke mně přišel strejda se světelným mečem, který měl v popisu práce u plotu nikoho nenechat stát, protože údajně bych překážela, přinášela ostatním lidem nepohodlí a je to zkrátka kiken a meiwaku.
(Tato slova se dají bez problémů přeložit jako nebezpečí a obtíže, nicméně ponechala jsem je v původní podobě, neboť se zde s nimi setkáváte tak často, že si je časem navyknete používat i v češtině. V Japonsku je veškeré okolí kiken a vaším hlavním společenským úkolem je nikomu nepůsobit meiwaku.)
Úplně jsem s ním tento názor nesdílela, nicméně nemělo cenu odporovat, a tak jsem se zaklínila mezi automaty na pití a iluminaci pozorovala odtamtud. Strejda po mně blejsknul pohledem, ale nechal mě být - mezi automaty jsem nikomu žádné kiken ani meiwaku nepřinášela. Pokud někdo neměl problém si u automatů koupit pití proto, že je mezi nimi namáčknutá cizinka poulící oči v uhranutí na nasvícenou Taijó no tó...

Taijó no tó à la šikmá věž v Pise.

Taijó no tó, na níž je vánoční stromeček, který vypadá jako Taijó no tó a na němž visí malé Taijó no tó.

Pohled od stanice jednokolejky, kam jsem se posléze přesunula a vychutnala si projekci ještě jednou.

Mou němou fascinaci vzápětí narušily Jana a Tchien Čchi, které se zrovna vracely z obchodního centra vedle parku a přiměřeně mě polekaly, když mi zničehonic zakryly oči.

Popřály jsme si veselé Vánoce, holky nasedly do vlaku směr kampus, já naskočila do mašiny mířící do Ibaraki a odtamtud k Umeda Sky Building, u jejíž paty se nachází terminál společnosti, která mě měla dopravit do Tokia.

Když jsme byly před časem s Tchien Čchi na Umeda Sky Building a jako blázni tam bloudily a hledaly správný výtah, podařilo se mi při té příležitosti náhodou najít onen terminál, takže jsem se nebála, že bych se ztratila.

V terminálu panoval organizovaný chaos. Řekla jsem si, že nebudu riskovat - ve stejný čas do Tokia vyrážely celkem čtyři autobusy - a rovnou jsem si to po vstupu hasila k infookýnku a zeptala se slečny, který bus že je ten můj. Slečna si přivolala postupně dvě další slečny a nakonec mě na poslední chvíli do jednoho z oné čtveřice poslaly. Byl to ten správný.

Bylo mi přiděleno sedadlo vedle přibližně stejně staré dívky, která celou cestu tvrdě spala - nebo to předstírala - a měla při tom na obličeji roušku a masku na oči, obojí z gázoviny. Nutilo mě to přemýšlet o knížce Tvář toho druhého od Abeho Kóbóa.

... A to i přesto, že hrdina má na rozdíl od mé spolucestující oči a ústa odkryté.

Autobus měl stavět v tokijském Ikebukuru, kde jsem plánovala vystoupit, a poté pokračoval do Disneylandu. Většinou mých spolucestujících byly mladé páry, které jely právě tam. Často měly sladěné oblečení. Cítila jsem se mezi nimi až mírně nepatřičně, že vedle sebe nemám svého chlapce, se kterým bych měla stejně roztomilou chlupatou mikinku a baťůžek s Mickey Mousem, po čemž jsem samozřejmě odjakživa v hloubi duše toužila, kdo by ne že jo, a místo toho vedle mě dříme Abeho profesor v ženském těle.

Cesta ubíhala poměrně svižně. Stavěli jsme často a na hodně dlouhou dobu. Byla jsem fascinována japonskými odpočívadly u dálnice. Dámské toalety poskytovaly bez nadsázky asi padesát kabinek. I kdyby se zde ve stejnou chvíli vylodily tři autobusy plné ženských pasažérek, fronta by uběhla velice rychle.

Spala jsem v předklonu s hlavou opřenou o nově pořízený podkůvkovitý nafukovací cestovní polštářek, který mi spočíval na kolenou. Když jsem se pak na sebe podívala do zrcadla, obtisk na mém obličeji - a koneckonců i účes a výraz - ze mě dočasně učinil správného kladného samuraje z divadla kabuki.

Po devíti hodinách jízdy jsem jako jedna z mála cestujících vyskočila v Ikebukuru a vydala se hledat Martinu.

Ikebukuro se píše znaky pro jezírko a sáček. Už odedávna mu proto přezdívám Rybník Pytlík.

Vůbec nicméně netuším, co se v Ikebukuru nachází. Vždycky jsem znala pouze jen ten název.

Netuším to pořádně ani teď, ačkoliv jsem v Ikebukuru již byla.

Bylo půl sedmé ráno a ulice zely prázdnotou. Po chodnících pouze skotačili holubi, tu a tam jsem míjela osamělého chodce, který zpravidla vypadal, že by nejraději ještě zalezl do postele. Chvíli jsem se motala za urputného hledění do mapy mezi zavřenými obchůdky, až jsem se dostala k nádraží Ikebukuro.

K mé velké radosti se po chvilce zjevila Martina. Hurá, nic nekikslo, jsem v Tokiu a hned dokonce v Rybníku Pytlíku, kde nic není, a našly jsme se s Marťou, sraz může naplno vypuknout!

Nejprve jsme se vypravily na Šindžuku. Když se řekne Šindžuku, každý si vybaví rušné křižovatky, vysoké domy, spěch a frmol. Spolužáci v minulosti studující na univerzitě Waseda, která se nachází právě na Šindžuku, se nicméně pokaždé snažili tyto naše představy rozprášit s tím, že Šindžuku není jenom to, co jsem popsala výše, ale je to vlastně celkem klidné místo, kde nechybí zeleň.
Z Šindžuku jsem toho každopádně neviděla tolik, abych s nimi mohla souhlasit nebo jim odporovat. Podle toho, co stojí v mapě, ale není žádný důvod k polemizování.
Chtěla jsem na Martinino doporučení vylézt na Tókjó točó, tedy do mrakodrapu, kde sice sídlí tokijská radnice, ale dá se tam zadarmo vyjet do vysokého patra a dívat se na Tokio, a pak již pokračovat ke svatyni Meidži džingú - a splnit si sen z puberty, tedy nakouknout do Haradžuku.
Úřady však ještě neotevřely, tudíž jsme se nahoru nemohly dostat. Ani na stanici Šindžuku skoro nikdo nebyl. Zažila jsem tedy poněkud zvláštní pocit, když jsem procházela širokými podzemními chodbami, kde se to dozajista obvykle hemží Tokijčany - nyní však tudy nešla téměř ani noha.

Obrovské znepokojivé hodiny v jedné výškové budově, do níž jsme omylem vlezly.

Tókjó točó

Ze stejného důvodu - tedy protože bylo sedm ráno - bylo značně mrtvo i ve čtvrti Haradžuku. Bylo mi jasné, že v takovouto denní dobu tam nemá moc cenu jezdit, nicméně neodpustila jsem si to.

Čtvrť Haradžuku je známým centrem japonské pouliční módy, o kterou jsem se přibližně před šesti lety zajímala. O tomto místě se traduje, jak překypuje obchůdky s různými výstředními oděvy a lidmi vyznávajícími alternativní módní styly.
Během naší návštěvy však bylo otevřené pouze konbini a chodci na Takešita dóri naprosto mainstreamově zívali a vypadali, že by ještě spali, stejně jako chodci spatření v Ikebukuru.

Vstup na Takešita dóri, hlavní obchodní třídu.

Brzká hodina se naopak ukázala být výhodná, když jsme se z Haradžuku přesunuly ke svatyni Meidži džingú, kde byl nízký počet návštěvníků vítaný.
Jak jméno napovídá, Meidži džingú je zasvěcena císaři Meidži a jeho manželce, císařovně Šóken, kteří stáli v čele japonského státu přibližně od druhé poloviny devatenáctého století do období těsně předtím, než vypukla první světová válka.
Teď mě napadlo, jak je to zvláštně nesourodé, že když se v českých hodinách dějepisu zmiňují reformy Meidži, pokaždé se (správně) uvádí císařovo posmrtné jméno, tedy Meidži. Z jakéhosi důvodu ale císař Šówa, vládnoucí v období druhé světové války, je na hodinách prezentován svým osobním jménem Hirohito. (Osobní jméno císaře Japonci mimochodem, ať už jde o zesnulého nebo současného císaře, nikdy nepoužívají).

Areál Meidži džingú mi trochu připomínal Ise. Široké kamínkové cesty ukryté v zeleni, hnědé dřevěné torii...

Kostel stojící nedaleko Meidži džingú

Užít si svatyni téměř o samotě bylo velmi příjemné.
Pozvolným tempem jsme se vydaly pěšky zpátky na Šindžuku a doufaly, že již zpřístupní Tókjó točó. Zpřístupnili! Vyjely jsme tedy výtahem do vyhlídkového patra - kde se před námi nejprve ze všeho otevřel malebný pohled na stánky se suvenýry a lacině vypadajícími hračkami - a pustily se do obhlížení Tokia.

Ne zrovna dobře viditelná červená eiffelovkoidní věž je Tókjó Tower. Tam jsem toho dne také šla.

Pozorovala jsem Tokio na blízko i na daleko, když tu se mi oči stočily ke vzdáleným horám - a ten pohled způsobil, že mi spadla čelist.
"Šmarijá, to musí být Fudži!" vykřikla jsem česky na Martinu.
A kolem stojící japonští dědečci se na mě s úsměvem podívali a přikývli, neboť sice nerozuměli, co konkrétně blekotám, ale správně rozpoznali v mé promluvě název nejznámější a nejvyšší japonské hory, a můj vykulený výraz mluvil za vše.

Byl Štědrý den.
Teď zpětně beru možnost vidět Fudži za letošní nejlepší (a jediný) vánoční dárek.

V dálce ční Tókjó Sky Tree. Vstupné je předrahé, a tak jsem se rozhodla si pohled na město z její pozorovatelny nechat ujít.

Další cíl byl tentokrát vytyčen Martinou, tedy popojet do Kičidžódži a sejít se s paní Danielou, která učí na Gaigodai Japonce češtinu. Paní Daniela v Kičidžódži provozuje malý útulný obchůdek s českými korálky.

"Bohemia - český obchůdek"

Když jsme však dorazily na místo, ještě nebylo otevřeno, a tak jsme nejprve zašly na oběd na okonomijaki do nedalekého podniku, kde Martina již předtím v minulosti jedla a kde se i mně líbilo.
Pokud jsem ještě v žádném předchozím článku nevysvětlila, co to je okonomijaki, provedu to stručně tady a teď. Okonomijaki je zvláštní slovíčko, doslova kostrbatě znamená "upečené to, co máte rádi". Je to vlastně velká, ne příliš placatá, spíš vysoká placka obsahující zelí, maso dle libosti, nakládaný zázvor, zelenou cibulku, zkrátka cokoli, co vám chutná. Nahoře se pak zpravidla potře speciální omáčkou a majonézou, posype tenoučkými plátky sušeného tuňáka, drcenými mořskými řasami a tak dále a tak dále...

V našem stole byla zabudována pícka, na níž nám kuchař okonomijaki přímo před očima připravil.

Okonomijaki zbožňuji. A že jsem se o pár dní později vypravila na výlet do kraje, který je svými okonomijaki proslulý, i vy ještě o tomto jídle znovu uslyšíte.

Po jídle jsme se ještě jednou zašly podívat do obchůdku paní Daniely, který byl tou dobou již otevřený. Paní Daniela se ukázala být nesmírně příjemnou a milou dámou. Strávily jsme všechny tři v rozhovoru mnoho času, až jsem téměř zapomněla na to, že jsem vlastně v Japonsku. Paní Daniela nám vyprávěla spoustu zajímavých věcí a v obchůdku se mezitím zastavovalo oproti mým očekáváním celkem mnoho Japonek, přehrabovaly se českými korálky, nakupovaly a zase odcházely. Najednou jsem měla pocit, že se nacházím na naprosto domácké bezpečné půdě, kde se mi nemůže vůbec nic stát, zatímco venku za dveřmi obchůdku se rozkládá velké a neznámé Tokio jako obrovitánská perlorodka, a já jsem malé zrníčko písku, které do ní proniklo, a které teď je ze všech stran obklopeno, stisknuto, obalováno, zpracováváno.

Rozloučily jsme se s paní Danielou a pokračovaly v prohlídce města. Následujícím zastavením byla Tókjó Tawá.

Mrzuté bylo, že horní terasu kvůli rekonstrukci uzavřeli. Podívaly jsme se tedy alespoň do té nižší - která ale i tak byla celkem slušně vysoko.

Kolem Tókjó Tower to bylo samý hřbitov.

Chrám Zódžódži. Zašly jsme do něj hnedle, co jsme sjely dolů.

V dálce se stále proti večernímu nebi tyčila hora Fudži, zahalená napůl v mracích...

Má teorie o nalézání bizarních budov, když se díváte odněkud svrchu, se potvrdila i tady.

Připozdívalo se a pokud jsme chtěly stihnout Zódžódži, bylo třeba trochu pospíšit.

Maskoti Tókjó Tawá

Pokud se nemýlím, právě z chrámu Zódžódži pochází onen šátek se Sútrou srdce, který mi byl přenechán spolužákem z gymplu, který toho času v Japonsku studoval na střední. Chtěla jsem se podívat do obchůdku se suvenýry, zda jej ještě prodávají, ale už jsem to nezvládla.

Velice červená brána

V Zódžódži zrovna probíhal jakýsi rituál a spatřily jsme tajemně vypadající schůdky vedoucí do podzemí chrámu. Váhaly jsme, zda se tam smí. Jelikož však nikde nebyla žádná cedule "zákaz vstupu", vlezly jsme tam. Protože v Japonsku je vždycky všechno řádně označené.
Neohroženě jsem se vydala napřed, Martina těsně v mém závěsu. Sestoupily jsme po schodech až dolů, zabočily za roh a tam...

Automat na petflašky s pitím.

Říkala jsem si, že jsem to vlastně tak trochu měla očekávat.

Bylo třeba jít. Venku se setmělo, avšak náš den ještě nekončil. V itineráři stál poslední bod. Akihabara. A u ní jsem tušila, že ji zastihneme ve vrcholné formě, na rozdíl od Haradžuku.

Když se řekne Akihabara, v mysli mi vytane několik pojmů.
Anime, manga, otaku, elektronika.
Byla jsem si jistá, že tato čtvrť bude v podvečer plná života. Byla. Spousty na první pohled divných chlapíků, ale i naprosto obyčejných mužů i žen, cizinců či třeba i příslušníků jakési hlasité křesťanské sekty s velkými cedulemi, proudilo po hlavní ulici, která blikala, hlučela, otupovala smysly. Toulaly jsme se, rozhlížely se, pily kakao a nakonec zapadly do jednoho obchodu s anime figurkami a jinými drobnostmi, kde jsme zjistily, že z anime, která známe, tam toho moc není - že stárneme a nestíháme sledovat, co je nového.

Neustále jsem slýchala od známých děvčat historky, jak vlezly, ať už v Akihabaře či v ósackém Nipponbaši, do nějakého na první pohled relativně nevinného obchodu s mangou či figurkami a jiným zbožím, vyjely výtahem do patra, dveře se otevřely... a všude kolem samá pornografie a zákazníci tvářící se jako načapaní na švestkách.
Nám se toho dne nic takového nepřihodilo. Přiznám se, že mi to možná bylo jakýmsi zvráceným způsobem líto - že jsem přišla o nikoliv asi zrovna příjemný, ale řekla bych, že celkem autentický zážitek.

Náhodný kolemjdoucí

O pár ulic vedle se nacházel můj hostel.
Nenechte se však zmást - takto to v jeho okolí ani zdaleka nevypadalo. Hordy návštěvníků proudily pouze několika hlavními třídami, v ostatních bylo ticho a klid, stejně tak v té mé. K hostelu se šlo úzkou uličkou s viaduktem s železnicí a přímo před jeho dveřmi se rozkládal drobný parčík. Válely se v něm na zemi flašky - ale nikoli od piva, avšak od vitamínových nápojů - a zahrnoval dětské hřišťátko a maličkou, miniaturní svatyňku.

Laskavá Martina mě doprovodila až k hostelu, kde jsem šťastně zjistila, že se mnou skutečně počítají. Odebrala jsem se tedy do druhého patra, kde mi byla přidělena postel na ženském osmilůžkovém pokoji.
Místnost byla pro osm postelí skutečně velmi těsná. Obýváno jich bylo pouze sedm, neboť vrchní patro jedné z paland bylo zacpáno ke zdi připevněnou klimatizací.

Dostala jsem horní lůžko, postel pode mnou byla obsazena neznámou Číňankou.
Vybalila jsem makizuši z konbini a krabičku s na koleji napečeným cukrovím. Má malá a v posteli podávaná, ale i tak svým způsobem slavnostní štědrovečerní večeře mohla začít!

... a můj první den strávený daleko od Kansai mohl být prohlášen za úspěšně zakončený.