Křik tisíce jeřábů

Po návratu z Tokia jsem si dopřála tři dny bezuzdného chytání lelků. Dvacátého devátého prosince však opět bylo třeba vzít veškerou energii do hrsti, zabalit to důležité i to nedůležité (například zobcovou flétnu a jiné podobné artefakty, které nesmí chybět ve správné kápézetce) a s úsměvem vykročit vstříc východu slunce nad Ósakou. Cesta mě čekala daleká a hlavně velmi dlouhá, avšak můj společník byl jako obvykle veselý a ještě k tomu vybavený úžasně dobrými sladkostmi z pekárny u nádraží poblíž jeho koleje. Program jsme měli nabitý, zatraceně lákavý a byli jsme připraveni jej upravovat podle situace a nálady.
Jeli jsme na třídenní výlet do prefektury Hirošima.
Tušila jsem, že mě čeká pompézní závěr roku.

Cesta od koleje na Saito-niši

Ósaka

Autobusová zastávka Saito-niši

Potkali jsme se s Adámkem v Ibaraki a zahájili šestihodinovou jízdu vlakem do města Hirošima. Pětkrát jsme přestupovali, z toho čtyřikrát na fucú, tedy na vlak, který stojí v úplně každé díře.

Při této příležitosti rovnou v rychlosti nastíním, jak to vlastně je s těmi japonskými vlaky. Ať už jde o vlaky JR (Japan Railways) nebo o vlaky nějaké společnosti typu Hankjú, se kterou asi jezdím nejčastěji, vždycky jsou rozděleny do několika typů podle toho, kde všude staví. Nejpomalejší je fucú neboli kakueki, ten zastavuje všude. Pak následuje široká škála rozličně rychlých či pomalých expresů, jejichž jízdné je stejně vysoké jako u fucú. A nakonec rychlé vlaky, u nichž je třeba si připlatit a mezi něž patří i ten nejrychlejší, slavný šinkansen.

Když nastoupíte do vlaku, vždycky nade dveřmi máte srozumitelné schéma, kde jaký typ vlaku staví či nestaví, a součástí hlášení před každou stanicí je pokaždé i sdělení, na jaké nástupiště je třeba jít, když potřebujete přestoupit na jiný vlak, případně informace o navazujících spojích, když jedete fucú a chcete přeskočit na rychlík nebo obráceně.

Jeli jsme tedy z těch šesti hodin asi čtyři a půl hodiny rozličnými fucú a ne vždy se dalo sednout, aby Adam mohl pracovat na úkolech do školy a já se zuby nehty prodírat knížkou v japonštině. Avšak najít rozptýlení je vždy snadné, obzvláště, když bedlivě čtete výstražné cedule, či když víte, že budete přestupovat v místě, které se jmenuje Aioi.

Kromě divných věcí nám však i zábavu poskytovala krajina okolo. Po cestě z Kóbe k Himedži jsme letmo zahlédli za oknem v dálce střechy známého hradu v Himedži. Když jsme se pak začali přibližovat k Hirošimě, ukázalo se nám Vnitřní moře a ostrůvky.

Velemost v Kóbe

Moře a ostrovy někde u Onomiči, tedy asi hodinu před příjezdem do Hirošimy.

Někdy před druhou hodinou odpolední jsme šťastně vystoupili v Hirošimě. Co nás tam čekalo?
Když se řekne Hirošima, člověku se vybaví tři důležité pojmy. Tím světově nejznámějším je "jaderná bomba". Měli jsme v úmyslu si projít místní památky odkazující na šestý srpen roku 1945, tedy Atomový dóm a Park míru.

Druhým, už o něco veselejším pojmem, je "okonomijaki", o němž jsem hovořila v předchozím vyprávění o Tokiu. Ochutnat okonomijaki byl plán na večer.
A tím třetím je "Mijadžima" či "Icukušima", ostrůvek kousek od města Hirošima se známou obrovskou oranžovou torii trčící z moře. Tam jsme se chystali následujícího dne.

K Parku míru by se celkem snadno dalo dostat i pěšky, avšak chtěli jsme otestovat místní tramvaje, tedy způsob dopravy, který zde na rozdíl od Prahy za tolik obvyklý není. Toho dne jsme oba viděli v Japonsku tramvaj poprvé.

Pachinčo

Chvíli na to, co jsme vystoupili, jsme se ocitli před Genbaku dómu, tedy před Atomovým dómem, toho času obsazeném dvěma volavkami.

Jelikož jsem stále ještě byla v rozdováděné náladě, v ten okamžik jsem si nedokázala uvědomit, že mám tu čest s pamětníkem tak hrozivé události, jakou byl výbuch atomové bomby. Jako první mě tedy napadla značně banální myšlenka.

Čekala jsem, že to bude trochu větší.

Budova, kterou dnes nazýváme Atomovým dómem, sloužila původně jako výstavní palác. Navrhl a postavil ji český architekt Jan Letzel v období vypuknutí první světové války. Atomová bomba vybuchla asi 160 metrů od ní, avšak budova explozi podivuhodně ustála. Zůstala do dnešních dnů uchována v takové podobě, do jaké ji výbuch uvedl.

V zádech mě při pohledu na ni zamrazilo až poté, co s mou nepatřičně veselou náladou zatočilo mírové muzeum.

Památník školákům, kteří ve válečném období byli posláni na nucené práce. Nejčastěji pomáhali při demolování budov, aby se tím vytvořily protipožární bariéry. V okamžiku výbuchu se mnoho dětí a dospívajících nacházelo právě na zbořeništích.

Řetězce tisíců origami jeřábů vyjadřující přání míru

Dětský památník, vůbec první hirošimská mírová památka, s jejíž existencí jsem se ještě v dětství setkala.

Na špičce stojí socha děvčátka jménem Sadako, k jejímuž příběhu se ještě později vrátím.

Plamen míru hořící od roku 1964, a který bude hořet, dokud ze světa nezmizí všechny nukleární zbraně

Rozevřené dlaně, v nichž hoří plamen míru

Holub v jezírku obklopujícím plamen míru

Vstoupili jsme do muzea. Bylo tak plné návštěvníků, že se expozicí nedalo volně procházet, spíše se jen tak prodírat.
Expozice obsahovala rozličné předměty. Věci, které se dochovaly poškozené, například potrhané oblečení, drobnosti, které měly oběti po kapsách, skříně s kousky skla, které se do nich zasekaly při puknutí oken, zpřehýbané traverzy, spečené střešní tašky. Viděli jsme i lidské zdeformované nehty či fotografie obětí se šerednými zraněními. Taktéž jsme si mohli vyzkoušet přístroj na měření radioaktivity, případně si prohlédnout kus schodiště, na kterém v osudný den seděl člověk, který v jediném okamžiku pod vlivem jaderné exploze dočista zmizel - jen jeho stín se vypálil do zdiva.
Bylo to velmi drásavé.
Na informačních cedulích se dalo ledacos zajímavého dočíst, avšak že v muzeu bylo tolik mnoho lidí, nezvládla jsem si přečíst úplně všechno, stejně jako jsem neviděla všechny exponáty.

Ke konci pak byl prostor věnován i holčičce Sadako, kterou jsem zmínila v souvislosti s dětským památníkem. Její příběh jsem poprvé slyšela v dětství ve skautu a tehdy na mě nesmírně silně zapůsobil.
V době výbuchu atomové bomby byly Sadako dva roky a zpočátku se zdálo, že explozi zdárně přežila. Od epicentra byla vzdálená přibližně dva kilometry, výbuch ji prohodil oknem a pak ji ještě k tomu s matkou zastihl černý déšť, avšak kupodivu žádné viditelné následky to na ní nezanechalo. Avšak jak rostla, vypukla u ní leukémie. Když byla hospitalizována, dozvěděla se o legendě vyprávějící, že když člověk poskládá tisíc origami jeřábů, splní se mu přání. Sadako se náruživě pustila do skládání. Podle toho, jak jsem příběh znala, však všech tisíc jeřábů poskládat nestihla. Poskládala jich přibližně šest set a pak zemřela.
Sadako se stala symbolem válečného utrpení nevinných dětí a dodnes do Hirošimy z rozličných koutů nejen Japonska, ale celého světa, putují tisíce jeřábů navlečených na nitě do dlouhých řetězů.

Jako holčička jsem si přála jet do Hirošimy a přivézt k památníku Sadako svých vlastních tisíc jeřábů.
Do Hirošimy se mi přijet povedlo, ale poskládat a přivézt jeřáby jsem nedokázala. Bylo mi to v momentu uvědomění nesmírně líto.

V muzeu jsem se však dozvěděla něco, co mě velmi překvapilo a způsobilo mi silné rozčarování. Sadako totiž svých tisíc jeřábů poskládat stihla. Ba dokonce jich zvládla poskládat mnohem víc, než jenom tisíc!
Přiznám se, že jsem se v onu chvíli zjištění cítila jako dítě, když zjistí, že Ježíšek není. Na druhou stranu jsem ráda, že jsem byla vyvedena z bludu. Osud Sadako mě ale i přesto nadále dojímá.

Model Hirošimy v okamžiku exploze

Tříkolka, kterou otec pohřbil spolu se svým malým synkem, který nepřežil výbuch.

Školní uniforma chlapce, kterého bomba zastihla, když pracoval na demolici budovy. Explozi sice přežil, avšak o pár dní později zemřel.

Někteří ze Sadačiných jeřábů. Papír byl špatně dostupný, a tak Sadako skládala jeřáby ze všeho, z čeho se alespoň trochu dobře dalo. 

Tito jeřábi byli opravdu titěrňoučcí.

Památník zemřelým obětem

Zvon v dětském památníku

Mírový zvon

Nakonec jsem z Parku míru odešla naplněná podobnými chmurnými myšlenkami, jako když jsem před lety navštívila Lidice.
Na druhou stranu jsem ale měla zvláštní pocit, že mě cosi, co bych asi správně měla cítit, minulo. Jestli to bylo způsobené tím, že jsem viděla tolik moc různých památníků najednou - a to jsme si park neprošli úplně celý - nebo to, že je pro mě představa celé té strašlivé události tak neskutečná, že ji nedokážu dobře vstřebat? Byla jsem zmatená a rozhodla se přečíst si Černý déšť od Ibuseho.

Z tohoto těžko popsatelného duševního stavu jsem se nicméně nechala vytrhnout hned poté, co jsme zapadli do hirošimských ulic, abychom se ještě trochu prošli - a pak nalezli nějaký správný podnik, kde ochutnáme pravé hirošimské okonomijaki.

Vstup do šótengai

Poslední atomová památka, kterou jsme toho dne viděli. Budova banky z počátku dvacátého století, která stála od epicentra o kousíček dál než Atomový dóm a zůstala téměř bez škrábnutí zachována.

U rušné křižovatky stála přikrčená svatyňka...

... s roztomilými strážnými lvíčky.

Na třídě Heiwa dóri, tedy na Mírové třídě, se pod stromy aleje ledacos nacházelo. Třeba perníková chaloupka.

A nebo harfa. A zlaté bambusové varhany, ty ale vyfocené nemám.

Sladké domečky ve spletité čtvrti plné obchodů a různých občerstvovacích zařízení

Vcelku sympatický vánoční strom

Dostali jsme se do sítě několika šótengai.

Našli jsme v ní třeba i svatyni.

Ocitli jsme se na poměrně složitém místě. Kolem nás se začaly objevovat "karaokárny" a bary - a pak také podniky opatřené vývěsním štítem s nápisem murjó annaidžo, tedy "bezplatné infocentrum". Moc jsme tomu zpočátku jakožto mladičcí aspirující japanisté nerozuměli, avšak po chvíli jsme pochopili, že jsme se ocitli ve čtvrti červených luceren.

Žlutá cedule hlásá, že se v tomto domě nachází Bišódžo gakuen, tedy v mém velmi nešťavnatém překladu "Akademie krásných dívek", zatímco fialový podnik nese jméno Oiran, což je označení pro luxusní kurtizánu z období Edo.

Zde vám nebudou dělat společnost ani školačky, ani oiran, ale office lady.

Jakýmsi záhadným způsobem se nám podařilo odtud vymotat zpátky na Mírovou třídu, avšak znova se nám podařilo se dovnitř zamotat, neboť jsme se pokoušeli najít podnik, který nás předtím zaujal - tedy ne podnik poskytující bezplatné informační služby, ale podnik s okonomijaki.

Na třídě Heiwa dóri skutečně lze nalézt všechno možné.

Třeba i takovéhle malé milé Luminarie.

A to už jsme zase zpátky v oné čtvrti. Tentokrát jsme se však dostali do o něco mrtvější části, kde se nicméně vyskytovaly různé restaurace.

Před jednou restaurací (?)  měli na ulici velké želvy. Nevím teda, jak moc se jim v tomhle prostředí daří - pokud touhle dobou ještě žijí.

Bloudili jsme jako pomatení, až jsme se k vysněnému cíli konečně dostali.
Okonomimura.
Několikapatrový dům a v každém patře několikero restaurací zaměřených na okonomijaki. Nebo spíš - restaurace je trochu silné slovo. Představte si sympatický těsný umolousaný prostor s podlouhlou účkovitou či elkovitou pecí, u níž na jedné straně sedí zákazníci a na druhé stojí kuchaři smažící okonomijaki.
Měli jsme radost. Trochu jsme se totiž vzhledem k sousedství báli, že jsme se jakožto mladičcí aspirující japanologové nechali napálit a že tato Okonomimura, tedy v mém nešťavnatém překladu "Vesnice taková, jakou máte rádi", skýtá v první řadě jiná potěšení nežli gurmánská.

Všude měli plno, nicméně nakonec jsme v jednom patře u jedné pece našli dvě volné stoličky, a tak jsme usedli a dali si okonomijaki v hirošimském stylu. Jak se liší hirošimské okonomijaki od ósackých? Hirošimští do svých dávají pohankové nudle.

Dali jsme si značně vodové sake a nadšeně pozorovali, jak obsluha nejprve smaží okonomijaki pro spolustolovníky, a potom i ty naše. Ach, to byla dobrota! Ať už byly okonomijaki v Tokiu či doma u hostitelské rodiny jakkoli úžasně lahodné, zde mi chutnalo snad dosud nejvíc. S obličeji zarudlými od žáru z pícky - a možná i od vodového sake - jsme si pochutnávali, a jak o tom tak píši, jen ta vzpomínka způsobila, že se mi začaly sbíhat sliny!

Okonomimura

Připozdívalo se a bylo načase se přesunout do ubytovacího zařízení. Vrátili jsme se tedy na nábřeží a směřovali k hostelobaru, který stojí poměrně nedaleko Parku míru i Atomového dómu.
Mladík, který tam byl toho dne jako něco mezi recepčním a barmanem, nás zavedl o pár ulic vedle do tiché oblasti, kde jsme tu noc měli přespat - hostel se nacházel jinde, než bar.
Prostory byly čisté a působily nově. Spali jsme ve smíšeném pokoji s deseti lůžky. Řekla bych, že když je někde napsáno, že jde o "smíšený" pokoj, je obsazen v drtivě většině případů pouze a jedině muži. Toho večera jsem každopádně byla na pokoji jedinou ženou.
Vytvořili jsme na podlaze diskusní kroužek s několika našimi spolubydlícími, mezi nimiž byl německý student skvěle ovládající japonštinu a jezdící tou dobou po Japonsku stopem, Kanaďan žijící v Koreji, který nám vyprávěl o svém výletě do Severní Koreje, či třeba i Japonec z Kjótské univerzity, který nám s Adámkem sdělil věc, která nás značně pobavila - tedy, že nás toho dne již jednou viděl - jak jsme na nádraží vystávali při přestupu v Okajamě frontu na toalety a pokřikovali při tom na sebe přes chodbu. (Či spíš, pokud se pamatuju, já jsem něco pokřikovala a Adam reagoval. Aneb Annika někam přijede a jako tradičně působí okolí meiwaku.)

Diskuzní kroužek se však časem rozpustil a pokoj se uložil k spánku. Spala jsem stejně jako v Tokiu na vrchním lůžku. Nešel mi dobře zatáhnout závěs - což mi nicméně až tolik nevadilo, horší byl příliš vysoký polštář. A chrápající spolunocležník ve vedlejší posteli v dolním patře. Moc dobře jsem se nevyspala...

... avšak zážitky, které přišly dne následujícího, přebily a smetly veškeré nevyspání!