Na Nový rok o kohoutí krok

Poté, co mě vlak dovezl třicátého prvního prosince na nádraží v Ibaraki, ujel mi poslední autobus a bylo nutné zvolit náhradní způsob dopravy. Nádraží v Ibaraki zelo prázdnotou, v autobusu mířícím k expoparku jsem seděla pouze já. Kolem mohutného obchodního centra, u Taijó no tó, ba ani v jednokolejce rovněž nebyla téměř ani noha. Starý rok končil, nový začínal a všichni Japonci se z ulic ztratili buďto domů, nebo do chrámů a svatyň, či na nejrůznější silvestrovské párty. I sousedé se vypařili, na koleji svítilo pouze jedno jediné světlo - okno taiwanského spolužáka, který se stejně jako já toho dne vrátil domů utahaný z výletu.
Veškeré silvestrovské dovádění, vyzvánění v chrámech a tak podobně jsem tedy bez výčitek zaspala. Měla jsem ambiciózní plán si ráno přivstat a alespoň vyjít někam pozorovat východ slunce, avšak nakonec jsem to vzhledem k únavě po výletě do Hirošimy vzdala a rozhodla se raději dohánět spánkový deficit.

Dohnala jsem jej až příliš dobře.

Kdo šel na Nový rok v půl desáté ráno kolem kampusu, měl možnost vidět unikátní podívanou. Po chodníku se na příliš malém kole nekontrolovaně řítila světlovlasá Evropanka s divokým výrazem v očích a v předním košíku jí poskakoval našišato pohozený dort.

Hádám, že tato situace si žádá vysvětlení.

Pokud se nemýlím, s jednou zásadní věcí jsem se na blogu ještě nepochlubila. Mám kolo. Mám ho dokonce už od samého začátku, co zde přebývám - je odkazem Kátiny francouzské kamarádky. Zpočátku jsem na něm zas až tolik moc nejezdila, chůze mě baví. V poslední době se však pro mě stalo velmi vítaným ulehčovačem života, neboť po čtyřech měsících se krajina již trochu okoukala a procházky do supermarketu ztratily na kouzelnosti a spíše začaly krást drahocenný čas. Stejně tak se kolo velice hodí pro náhlé noční nájezdy na nově zřízené konbini stojící hned kousek od kampusu.

Je na mě trochu nízké, za nic na světě mu nedokážu zvednout sedlo (pokud to vůbec ještě jde), a občas špičkami nohou brnkám při šlapání o zem. Na to, jak je malé, je ještě k tomu nelidsky těžké a kopec s ním nevyšlapu, neboť to je model bez přehazovačky - zato ale s frajerským košíkem. Dynamo se mi podařilo pomocí hrubého násilí zprovoznit teprve nedávno, do té doby jsem byla nočním postrachem saitských chodníků. Nicméně nedám na ně dopustit a vskutku jsem ráda, že mi je zde slečna Mélanie nechala.

Kolo se projevilo jako velmi užitečná věc i při mém mocném novoročním zaspání. Toho dne bylo v plánu navštívit s Tchien Čchi mou hostitelskou rodinu a strávit s ní Nový rok po japonsku. Že však Tchien Čchi na Silvestra zatvrdla dlouho do noci kdesi v kjótských davech při vyzvánění na chrámové zvony, stalo se, že se už na kolej nevrátila, přenocovala v Kjótu a dala mi za úkol přivézt pro Šišidovy dort, který pro ně předtím koupila jako malou pozornost. Autobus jel v devět třicet, na zastávku to trvá pěšky asi osm minut, z koleje jsem se vyhrabala v devět dvacet šest.

A dál už to znáte.

Autobus jsem stihla, jak cestu přežil cheesecake v krabici, netuším. Toho dne se na naší návštěvě nepodával. Přemýšlím, zda to něco nenaznačuje.
Dojela jsem do Takacuki, kam po chvíli z kjótského směru dorazila i Tchien Čchi. Pan Hiro nám přišel naproti a zavedl nás domů, kde již po obýváku skotačil malý Subaru a paní Juu v kuchyni vařila ozóni.
Než ozóni byla hotová, dělali jsme s panem Hirem kakizome, tedy psali jsme první kaligrafii v novém roce. Je to podobné, jako novoroční předsevzetí - píše se, čeho si přejeme v tomto roce dosáhnout, či jaký bychom si přáli rok mít.

Dozajista poznáte, které dílo vytvořil Subaru. :-)

Po dopsání jsme usedli ke stolu, kde stály vyrovnané tři krabice plné oseči rjóri a misky s ozóni.

Ozóni je polévka, která se vařívá na Nový rok. V různých koutech Japonska se připravuje jinak, zdá se, že každá rodina má svůj recept. Nicméně ať už ji vaří tokijská či ósacká tetička, vždycky v ní plave rýžový bochánek moči. V Kantó do ozóni dávají hranaté moči a polévka je průhledná, v Kansai kulaté a polévka je doběla - a kdesi, teď nevím přesně kde, snad někde na Šikoku ozóni servírují dokonce s moči plněným sladkou pastou anko.
V polévce paní Juu plavalo mnoho zeleniny, kulaté moči a ústřice. Ačkoliv je paní Juu původem z Ósaky, polévka byla průhledná. Recepty se, jak se zdá, skutečně domácnost od domácnosti liší.

Ozóni

Oseči rjóri, tedy tradiční novoroční kuchyně, nebyla domácí, ale objednaná z restaurace. Byly jsme s Tchien Čchi dojaté, že speciálně kvůli nám Šišidovi objednali každou krabici v jiném stylu, jednu japonskou, jednu čínskou a jednu "evropskou". Všechny však byly naaranžované tak, jak to může udělat jedině Japonec.

Zleva: Evropa, Japonsko, Čína

Japonská novoroční jídla v sobě často nesou rozličnou symboliku, ať už jde o slovní hříčku v názvu, či o podobu onoho jídla. Například v levé části prostřední krabice lze vidět krevety. Mají dokulata ohnutý hřbet jako stařečci, tedy symbolizují přání dožít se vysokého věku. Hůře jsou vidět velké máslově žluté kazunoko, jikry sledě, nacházející se ve vrchním trojúhelníku prostřední krabice. Zde jde tentokrát o hříčku se jménem - kazu znamená "množství", ko "dítě". Dozajista již správně tušíte, co toto jídlo symbolizuje. Ani jedno jsem nezvládla ochutnat - ale alespoň jsem stihla sníst jeden pozlacený sójový bob vyjadřující zdraví.
V restauraci ke krabicím přibalili "plánek", kde bylo vysvětleno, co je jaké jídlo zač - protože občas to bylo trochu těžké poznat - a také co symbolizuje. Nevěděla jsem, co ochutnat dřív. Byla jsem však příjemně překvapená chuťově - jídlo bylo výtečné. Na hodině japonských tradic nás vyučující strašila, jak je oseči rjóri divná, a kdykoli se nás jiní senseiové po Novém roce ptali, zda jsme ji ochutnali, tvářili se u toho trochu vyděšeně. A pokud náhodou někdo z nás řekl, že to bylo výborné, v jejich tvářích se zračil nelíčený údiv.

Po jídle jsme si zahráli karutu. Tato karetní hra se často hrává na Nový rok. Pan Hiro předčítal japonské básně ze sbírky Hjakunin iššu a paní Juu, Tchien Čchi a já jsme v hromadě kartiček hledaly tu správnou, na které se ona báseň píše - respektive, její poslední dva verše. Tuto hru jsem již párkrát hrála v Česku ve zjednodušené variantě a není mým zvykem v ní prohrávat. Paní Juu se ukázala být tvrdým protivníkem, nicméně nakonec jsem přeci jen návaznost neporušila a mohla si připsat další vítězství.

Nebyl by to Nový rok, kdybychom nepodnikli hacumóde, tedy první návštěvu svatyně.
Vypozorovala jsem, že od silvestrovského večera do třetího ledna skutečně zejí japonské ulice prázdnotou, všechny obchody jsou zavřené kromě konbini - zato ve svatyních, obzvláště těch velkých a vyhlášených, to žije možná až moc.
Po krátkém rozmýšlení paní Juu poslala svého manžela, aby nás vzal do ósacké svatyně Sumijoši taiša. (Dovolila bych si malou poznámku, která sem vůbec nepatří, tedy že kdykoliv píšu v latince cokoli, co začíná na "tai", omylem napíšu "taijó no tó".)

Na Nanbě jsme narazili na velmi znepokojivý vlak společnosti Nankai tvarovaný jako maska maskota...

... kterého vidíte zde. Tímto vlakem jsme však nejeli, pokud se nepletu, je to speciální linka jezdící na letiště Kansai.

Svatyně Sumijoši patří mezi nejvyhledávanější místa pro hacumóde. Vlak byl narvaný, nádražím se řinuly široké proudy lidí. Od svatyně se táhl hustý dav až do okolních ulic. Mezi tou masou se jedna za druhou prodíraly tramvaje - a já byla nesmírně překvapená, že v Ósace něco takového máme.

Popocházeli jsme s davem přibližně dvě hodiny. Za tu dobu bych odtud stihla odjet do Kjóta a vrátit se zase zpátky. Japonci se ovšem opět ukázali jako mistři organizace masových akcí, vše šlapalo jako hodinky a lidé se chovali slušně.

K novoročním zvyklostem patří také zakoupení ozdobného symbolického šípu ve svatyni. (I pan Hiro jej kupoval pro svou manželku.) Šíp z loňského roku se pak do svatyně opět vrací. Toto je skládka loňských šípů ve svatyni Sumijoši.

Ani nebyla šance si jinak dozajista krásnou svatyni dobře prohlédnout.

Když jsme konečně přišli na řadu, vhodili jsme do ohraničeného prostoru před svatyní penízek, pozdravili božstva a vytratili se, abychom nepřekáželi ostatním. To, na co jsme čekali dvě hodiny, trvalo ve výsledku asi dvacet vteřin.

Na Nový rok si rovněž mnoho Japonců kupuje věštby omikudži. Všimla jsem si, že ve všech chrámech a svatyních, které jsem v tomto období navštívila, omikudži klidně i dvakrát zdražili, a podezřele mnoho známých si při této příležitosti vytáhlo daikiči, tedy ten nejpozitivnější možný výsledek. Čímpak to jenom bude?
U omikudži byla fronta, kterou jsme odhadovali tak na hodinu, tudíž jsme si je nechali ujít, koupili šíp pro paní Juu a ze svatyně odešli. Pan Hiro se s námi na Umedě rozloučil a my s Tchien Čchi se vydaly zpátky do Minó. První leden skončil - avšak novoroční slavení nikoliv.

～～～

Čtvrtého ledna jsme s Tchien Čchi znovu jely do Takacuki, tentokrát však za Tchien Čchiinou hostitelskou tetičkou, paní Takeuči, která v prosinci pořádala vánoční párty Kusukusu. Paní Takeuči je v kontaktu s Šišidovými a když zjistila, že Šišidovi pozvali Tchien Čchi k sobě na Nový rok, na oplátku pozvala mě na novoroční kjótskou "dámskou jízdu".

Toho dne jsem podruhé v životě jela kjótským autobusem a bylo to úplně stejně frustrující jako poprvé. Až v Kjótu jsem zjistila, kolik lidí se ve skutečnosti dokáže vejít dovnitř jediného autobusu. Mnohem více, než jsem si dokázala představit. Když náš "úplně nacpaný" autobus zastavil na zastávce a venku na něj čekal dlouhý zástup lidí, řekla jsem si ááá, máte smůlu, chuděrkové, avšak ani jsem se nenadála a celý ten zástup zmizel, a to v útrobách našeho autobusu.
Probít se pak ven byl úkol opravdu náročný - v autobusu máte pouze dvoje dveře, jedny pro nástup a jedny pro výstup u řidiče - ale zdá se, že nic není nemožné. Cestující z hlubin autobusu prostě nahlas zahlásí "vystupuji, s dovolením!", okolo stojící lidé se ještě více smrsknou (ač se to zdá nemožné), řidič v klidu počká, až se pasažér prodere ke dveřím a zaplatí - a jede se dál!

Vyskočily jsme u mohutné oranžové torii. Měly jsme v plánu navštívit svatyni Heian džingú. Pamatujete si na listopadové vyprávění o kjótském džidai macuri, dlouhatánském kostýmovém průvodu? Právě sem onen průvod míří a právě tato svatyně ono macuri pořádá.

Areál Heian džingú je opravdu hodně rozlehlý.

Heian džingú patří mezi oblíbená kjótská místa pro hacumóde.

Řekla bych, že hlavním důvodem, proč nás paní Takeuči vzala právě sem, nebylo v první řadě ani tak to, že nám chtěla ukázat tuto ohromnou svatyni, jako spíše to, že od kohosi dostala poukázku na dvě amazake, které se v tomto období v Heian džingú vařilo, a jelikož amazake nemá ráda, chtěla nám kupónek věnovat, abychom tuto specialitu mohly ochutnat - a tím se poukázka úspěšně vyčerpala, aniž by kdokoliv přišel k újmě.
Amazake je hustý sladký teplý nápoj ze zkvašené rýže, který se hojně pije právě v období Nového roku. Ačkoliv název obsahuje slovíčko "sake", je to pití nealkoholické. Do amazake, které připravovali v Heian džingú, byla přidána i troška zázvoru, takže chuť byla sladce štiplavá a skutečně nás velmi zahřála.
Paní Takeuči se na nás s obavami dívala a ptala se, zda nám to chutná. Tchien Čchi se vyjádřila diplomaticky vágně a tvářila se statečně, mně toto amazake skutečně chutnalo, ale kdyby v něm nebyl zázvor, asi bych si je už podruhé nedala.

Amazake

Poobědvaly jsme v restauraci specializující se na pohankové nudle soba a paní Takeuči nás vedla k dalšímu cíli naší kjótské procházky - k zenovému chrámu Nanzendži.

Kjótská zoo a kjótské hory

Na Nanzendži jsem si brousila zuby v období červených javorů, avšak jak jinak, plán jsem zrealizovat nezvládla. Pokud se nemýlím, Nanzendži patří mezi známá místa pro pozorování podzimního listí, tudíž kdybych tam šla v čase kójó, dozajista bych musela čelit davům. Takhle jsme měly chrám skoro až samy pro sebe.

Mezi stromy jsem zahlédla to, co mě na Nanzendži nejvíce lákalo, tedy akvadukt z období Meidži.

Uvnitř jsme zhlédly nádherné posuvné dveře malované umělci z rodu Kanó, pro jehož styl je typické zlaté pozadí, na němž jsou vymalovány větve, voda, květy, ptáci... Také jsme si prohlédly tiché, pečlivě upravované zahrady. Jedna z nich symbolizovala šest nižších buddhistických světů, od pekla až po nebesa, avšak nějak jsme je nedokázaly rozpoznat.
(Dotaz pro orientující se: existuje mimochodem pro tyto buddhistické světy v češtině nějaká terminologie?)

Chrám je zasazen krásně do úpatí hor.

Po prohlídce interiérů a zahrad jsem požádala paní Takeuči a Tchien Čchi, které už už mířily k bráně, abychom se mohly ještě na chvilku vrátit k akvaduktu.

Akvadukt byl postaven, aby Kjótu zajistil přísun vody z jezera Biwa.

Okouzlil mě, byl nádherný.

Ale že mé souputnice zas až tolik nefascinoval, dlouho jsem se u něj nezdržovala.

Zastavily jsme se ještě u ohromné chrámové brány. Dalo se vylézt nahoru do patra.

Vidíte obrovskou torii patřící k Heian džingú?

Nanzendži je poměrně velký chrámový komplex. Celý jsme jej ale neprošly. Je mi to trochu líto. Asi se sem ještě někdy vrátím - a udělám si posezení pod akvaduktem.

Foto od Tchien Čchi

Když jsme opustily prostory Nanzendži, mírně se rozpršelo. Paní Takeuči navrhla zajít na kafe, že zná skvělé místo. Vedla nás ulicemi, až jsme se ocitly u památného stařičkého kafrovníku. Minuly jsme chrám Čion'in, který je oblíbeným místem pro silvestrovské noční návštěvy. Přála jsem si nahlédnout dovnitř, ale že tam Tchien Čchi právě na Silvestra byla, řekla jsem si, že se tam podívám při jiné příležitosti.

Naposledy jsem zamávala Heian džingú

Kafrovník

Mocná brána chrámu Čion'in

Zanedlouho jsme se ocitly v parku Marujama. V dálce jsem mezi stromy zahlédla drze čnící špici "Měděného pavilonu" Gionkaku. Ke svatyni Jasaka, která se mi vloudí do cesty skoro při každé návštěvě Kjóta, to bylo, co by kamenem dohodil.
Paní Takeuči nás zavedla do honosné meidžiovské vily Čórakukan, která byla počátkem dvacátého století postavena jako letní sídlo jednoho tabákového magnáta. Nyní slouží jako luxusní kavárna a hotel. Když jsme vstoupili dovnitř, okamžitě se nás ujal starosvětsky elegantně vyšňořený personál. Byly jsme provedeny chodbami a interiéry evropštějšími nežli sama Evropa a usazeny v salonku s přibližně třemi stoly. Objednaly jsme si já a paní Takeuči černý čaj, Tchien Čchi kávu a všechny tři zákusek "mont blanc". Jak čaj, tak dezert byl delikátní.

Foto od Tchien Čchi

Když jsem o zážitcích později vyprávěla Adámkovi, zeptal se mě na osazenstvo u stolů. Čórakukan je prý pro mnoho kjótských děvčat vysněným místem pro rande. Nutno však říct, že pokud si dobře pamatuji, nestala jsem se účastníkem žádné rozechvělé schůzky. U stolů většinou usrkávaly kafíčko přísně se tvářící postarší dámy vypadající jako vychovatelky z penzionátu.

Po dopití a dojezení jsme prošly Jasakou a vydaly se domů, neboť čas značně pokročil. Jasaka stále ještě překypovala davy návštěvníků, i ona patří mezi oblíbená místa pro hacumóde. Každodenní život se však opět pomalu začal dávat do pohybu - návštěvníků svatyní ubývalo, v obchodech začalo být opět otevřeno a mezi regály se po dobu pár dní linuly známé melodie pro harfu koto a flétnu šakuhači.

Nyní leden zvolna končí a z domů začíná postupně mizet novoroční výzdoba, tedy kadomacu, bambusy a borové roští, či šimekazari, provaz zdobený pomerančem daidai. Zatímco kadomacu se staví vedle vchodových dveří, šimekazari visí nad nimi. Kadomacu je brána vítající božstvo Nového roku, zatímco šimekazari chrání příbytek před zlými duchy.
Na Mijadžimě jsme zahlédli různým způsobem "chráněné" kadomacu - neboť jelínkům jsou božstva ukradená a sežerou vše, co jim přijde pod čumák. Nejšalamounštěji to vyřešili místní policisté. Tradiční kadomacu si vůbec nepořídili - pouze na skleněné dveře vylepili obrázky.
U Šišidů doma jsem kromě ohromného šimekazari na dveřích také viděla v předsíni sněhulákovitý "oltáříček", který se tradičně sestavuje ze dvou velikánských tvrdých moči a pomeranče daidai na vrchu, v případě Šišidových však byly moči i pomeranč z plastu. Uvnitř umělých moči se však skrývalo několik malých opravdových. Šišidovi je nám s Tchien Čchi darovali, ať si je doma uvaříme do měkka a sníme je třeba se sladkou fazolovou polévkou zenzai. Sáčkové zenzai mám již zakoupeno, ale zatím jsem se ke zpracování nedostala.

Jsem každopádně ráda, že jsem díky hostitelským rodinám mohla strávit Nový rok alespoň trošku na japonský způsob. Pokud platí rčení "jak na Nový rok, tak po celý rok", pak by mohl být rok 2017 docela příjemný.
Už teď mohu říct, že z jednoho hlediska se toto rčení velmi spolehlivě plní. Zaspávání mi jde lépe nežli kdykoli dříve a stala jsem se přeborníkem ve střemhlavém cyklodohánění autobusů a jednokolejek...